Nevšední bylo vyjádření poslance za KSČM Miloslava Ransdorfa v nedělní Partii televize Prima. Svou sympatii k národněsocialistické poslankyni Miladě Horákové, své kolegyni, popravené v roce 1950, zdůvodnil také její levicovostí. Po válce prý dokonce chtěla vstoupit do KSČ.
Ransdorfovo tvrzení jaksi odporuje dnešním představám o poválečné době, k jejímu pravdivějšímu obrazu ale přispívá. Tehdy, po osvobození z nacistické okupace, téměř všichni, občané i politici, odmítali parlamentní demokracii první republiky a láli buržoazii, která nás v Mnichově zradila. Nekriticky velebili SSSR a budovali nové, lidovědemokratické poměry hlavně podle sovětského vzoru.
Je dobře, že někteří dnešní komunisté pomáhají bořit mýtus, podle něhož tu tři roky před Únorem panovala vzorná demokracie. Nekomunisté by jim na oplátku mohli pomoci bořit mýty o době poúnorové. Nebylo to totiž, jak nám dnes někteří namlouvají, čtyřicet let stále stejného totalitarismu, tolik prý odlišného od poválečné demokracie. Tento mýtus ostatně komunisté oslavami „Vítězného“ února a nepravdivým zdůrazňováním odlišností svého panství od období 1945-1948, sami dříve šířili.
Diskuse na stanici Prima se točila kolem lidoveckého návrhu zařadit mezi významné dny ČR i Den památky obětí komunistického režimu 27. června, ve výročí popravy Milady Horákové. KSČM není v této zemi sama, komu vadí označení „komunistický režim“ pro poměry let 1948-1989. To v NDR mají oficiálně aspoň „diktaturu SED“, i když ani to není přesné pojmenování tamní odrůdy stalinismu. Možná, že jednou i názvosloví přehodnotíme a onen den se bude nazývat Dnem obětí stalinismu.
Ne že by normalizace řádné oběti neměla, ale co do krvavosti se stalinskou diktaturou soutěžit nemůže. Dnešní KSČM se stále nedokáže domluvit s jinými lidmi, kteří ve stalinismu a v normalizaci také nevidí „komunistický režim“. Kdyby toho byla schopna, nenavrhovala by jedna její poslankyně ve Sněmovně, aby 27. červen se raději jmenoval „Den obětí studené války“. Tento návrh může svým trapným alibismem vyvolat i u průměrně vzdělaného člověka, který není antikomunista, skutečné pohoršení. Odpovědnost nelze přece svalovat na přírodní živly nebo jiné vnější vlivy. Studenou válku si ostatně Stalin a i čs. stalinisté pěstovali.
Takový přístup k nedávné historii je pro mnohé, kdož v KSČM stále nevidí demokratickou stranu, důkazem, že se ideově nerozešla s minulou KSČ. Kdyby tomu tak bylo, měla by ke dnu 27. června 1950 jiný argument. Toho dne nechalo Gottwaldovo vedení popravit kromě Milady Horákové další tři muže ze stejného monstrprocesu - jmenovali se Oldřich Pecl, Jan Buchal a Záviš Kalandra. Až na Kalandru všichni odsouzení k umírněné opozici po Únoru patřili.
Zařazení Kalandry, který se ani na vykonstruované činnosti národních socialistů nijak nepodílel, bylo ale pouhou mstou za jeho rozchod s KSČ po moskevských procesech v roce 1936. Tento historik, který prožil okupaci v koncentračním táboře, byl odsouzen jako trockista, i když jím nikdy nebyl. Režim potřeboval nálepky. Milada Horáková si jistě zaslouží stálou vzpomínku, stejně jako lidé, kteří ji pomocí strany, politického systému a ideologie přivedli na popraviště.
Když vidím ulici po ní pojmenovanou, vzdychnu si jen tiše, že Kalandra, bojovník proti stalinismu i nacismu, a navíc ještě nevinná oběť poúnorové diktatury, má v českých městech ulici jen výjimečně. Jeho jméno je téměř zapomenuto. Záviš Kalandra totiž pro mnohé zůstává kontroverzním trockistou. Je jen škoda, že se KSČ nepokusila rehabilitovat nejen Kalandru, ale všechny „odpadlíky“ od ní v průběhu mnoha desetiletí. Asi se tam stále věří, že zradili SSSR a KSČ, nejspíš v žoldu imperialistů.
Právo, 22. října 2003, Petr Uhl
Nejen Horáková, ale i Kalandra
