Ve středečních Haló novinách (29. 12. 2004) mne zaujal článek Milana Špáse „
Čas na rekapitulaci“. Autor v něm jménem Futury
hodnotil rok 2004 a přemýšlel nad tím, jak zkvalitnit výstupy Futury včetně Haló novin. A vyzval čtenáře, aby se o své nápady podělili.
Hned při čtení Špásovy výzvy jsem si vzpomněl na šest týdnů starý článek Romana Janoucha o Janu Švermovi, v němž na historii Rudého práva připomínal nutnost, že „výběr materiálu, jeho interpretace a způsob podání jsou voleny tak, aby noviny mluvily nejen ke komunistům, nýbrž v nejširší míře k pracujícím a celé demokratické veřejnosti“. To by dnes Haló noviny určitě potřebovaly.
Chvíli poté jsem si však přečetl článek Václava Věrteláře „Malá dobrá zpráva na konci roku“ a došlo mi, že existuje ještě jedna
významnější podmínka úspěchu levicových novin, pokud ovšem chápu levici jako představitelku společenského pokroku. Tou podmínkou je neustálé používání racionálních analytických postupů v boji proti falešnému vědomí, neustálá snaha o to, aby se levicové noviny nestaly nakonec jen jednou ze „žvaníren“. Noviny potřebuje levice jako nástroj, který jí ukazuje, ne co si má myslet, ale jak má přemýšlet. To není totéž!
Podívejme se na Věrtelářův článek blíže. Přeskočme nešikovnost formulace, že je spotřeba domácností součástí HDP, a podívejme se na dvě diskutované otázky - na nezaměstnanost a na porodnost v České republice. Autor byl pracovníkem Státní plánovací komise, takže bych předpokládal, že na sebe bude náročnější. Ve svém článku popírá tvrzení vlády, že nezaměstnanost klesá. Říká, že to není pravda, a dodává, že „nižší je pouze míra nezaměstnanosti, která se od pololetí tohoto roku počítá podle jiné metodiky a je tedy nesrovnatelná s počátkem tohoto roku a s rokem minulým“. Druhé tvrzení je pravdivé - metodika se změnila. V červenci byla míra nezaměstnanosti podle staré metodiky 10,1% a podle nové 9,2%. S tvrzením prvním by se dalo s úspěchem polemizovat - zveřejňují se totiž i absolutní čísla počtu nezaměstnaných a ve druhém pololetí roku 2004 rovněž míry nezaměstnanosti podle staré metodiky. Tak např. můžeme porovnat rok 2004 s rokem 2003: v říjnu a listopadu 2004 bylo v ČR 518 tisíc registrovaných nezaměstnaných, v roce 2003 to bylo 522 a 521 tisíc.

Pokud použijete časové řady a uděláte jednoduchou statistickou operaci - 12-timěsíční klouzavý průměr, zjistíte, že nezaměstnanost začala mírně klesat. A na tom nezmění nic ani ta okolnost, že v lednu a únoru 2005 přesáhne počet nezaměstnaných 540 tisíc.

Na uvedených hrozivých číslech je vidět nesmyslnost Věrtelářovy argumentace. Není totiž absolutně podstatné, že nezaměstnanost mírně klesá (v listopadu 2005 odhaduji 480 ± 20 tisíc), ale že se dlouhodobě udržuje na hladině kolem půl milionu nezaměstnaných! Máme tu více nezaměstnaných, než bylo za velké hospodářské krize ve 20. století. V případě problému nezaměstnanosti jsme tedy v článku narazili na faktické nesrovnalosti a na nevystižení podstaty problému. Podívejme se nyní na porodnost.
Pokud Václav Věrtelář pouze opisoval čísla o přirozených a migračních změnách stavu české populace ze zpráv Českého statistického úřadu, bylo vše v pořádku. Problém nastal při jejich interpretaci,
kterou nabídl čtenáři. Mám na mysli následující věty: „Většina mladých lidí příchod dětí pouze odložila. … Podstatná část mladých lidí chce děti a začínají být zcela normální.“ Mohu být jistě nařčen z toho, že vytrhávám věty z kontextu. A já se k tomu přiznávám. Vytrhávám je, protože tyto věty právě celý kontext pro čtenáře mění. Věrtelářův výklad posiluje falešné vědomí, jakoby se věci vracely do normálu, kde v minulosti byly. Ono to tak ale není, nic se nevrací. Ty dvě věty by podle mého názoru měly znít spíše takto: „Většina mladých lidí příchod dětí stále odkládá. … Podstatná část starších lidí děti chce a začínají se přibližovat normální populaci západní Evropy.“
Když si totiž porovnáte výsledky věkového rozdělení plodnosti získané z údajů při sčítání lidu v letech 1980, 1991 a 2001, zjistíte, že se prudce posunulo věkové maximum plodnosti. Zatímco mezi lety 1980 a 1991 vzrostlo sotva o 1 rok (bližší zkoumání by ukázalo na zahájený rozpad ženské populace do dvou typů), došlo za desetiletí 1991-2001 k posunu z 21 na 26 let věku. V zásadě se dá povědět, že současné věkové rozdělení plodnosti je u nás kombinací západoevropského standardu u nejmladších žen s doznívajícím východoevropským standardem u žen starších.

Václav Věrtelář si ve své argumentaci protiřečí. Podle potřeby totiž používá tu ekonomické argumenty, tu psychologické, podle toho, jak se mu to hodí. A v důsledku tohoto způsobu argumentace je dokonce nucen pochválit koaličního ministra (sic!). Za co proboha? Vždyť ten se vůbec o nic nezasloužil! Dnes prostě dorostla generace 15-tiletých děvčat, která v průměru o pět let oddálila příchod svého potomstva, a tak dnes zase porodnost mírně narůstá. Naprosto jinou věcí je možný vliv sociální propopulační podpory na absolutní počty narozených dětí. K tomu ale musím při analýze oddělit jak stránky kvality a
kvantity, tak části a celku. Je velký rozdíl mezi změnou „porodního věku“ žen a počtem narozených dětí při něm.
Tím se vracím ke Špásově žádosti o zamyšlení se nad tím, co udělat pro Haló noviny, aby byly více potřebné pro českou levici. Nutnou podmínkou je informovat o věcech tak, jak doopravdy jsou, a ne tak, jak bychom je snad vidět chtěli. Objektivní analýza musí být alfou a omegou levicového tisku. Skutečně nejde jen o schopnost svět (jakkoliv) popisovat, ale o potenciální možnost ho měnit.
Milan Neubert, 31. 12. 2004