
Globalizovaným
stadiem kapitalismu se dějiny lidstva nevyčerpávají. Jen se jím zavruje
historická mise buroazie, která je ji delí dobu převáně reakční. Spor o
minulost socialismu se tak rychle mění v zápas o jeho budoucnost.
Někteří levicoví publicisté se vak v tomto sporu i onom zápasu vyznačují velice podivnými přístupy, často vedoucími a k popírání racionality socialismu minulého století. Vyúsují v závěr, e lo o jakousi vývojovou anomálii, která proto samovolně zanikla. Odnímáním minulosti socialismu mu tak odebírají i budoucnost.
Např. jinak renomovaný autor Frantiek Stoklasa ve stati Z pozic nadhledu (Obrys-Kmen 3/2005) správně konstatuje, e Marx a Engels chápali revoluci jako způsob přechodu k nové společensko-ekonomické formaci nastolující i nové společenské i vlastnické vztahy, odpovídající rozvoji výrobních sil. Vzápětí vak toto chápání zpochybňuje: Tuto teorii v konečném výsledku zproblematizovala revoluce v Rusku, ve kterém sice dozrály podmínky pro dobytí Zimního paláce a uchopení moci, ale nikoli pro nový společenský řád... Únosem marxismu za západu na východ byla mylenka socialismu přenesena do nepřipraveného, relativně zaostalého prostředí bez demokratických tradic a náleité industriální výbavy. Ale nejen to. Současně byla odsunuta z hlavního tahu dějin na periférii.
Citovaný autor tím chtěl dokázat, e skutečný socialismus nemohl vzniknout: Nevznikl nový společenský řád v pravém smyslu slova, ale předevím reim, jak na jiném místě uvádí - totalitní, co byl hlavní důvod, proč se mohl zhroutit jako domek z karet. Jiní místo termínu reim uívají módní, ale značně neurčitý pojem stalinismus. Dalí svévolně a bezdůvodně přejmenovali socialismus na jakousi jeho jeskynní odno protosocialismus atd. Podle nich Říjnová revoluce a následující vývoj byly vlastně omyly dějin.
Hlavní únosce marxismu V. I. Lenin a později i Mao Ce-tung měli tedy s revolucemi počkat, ne nerozvinutý a závislý kapitalismus v jejich zemích vytvoří podmínky pro vznik socialismu. Asi by se jich nedočkali nejen oni, ale ani jejich obrovské země, které by nepovstaly ze zaostalosti a nejspíe se staly koloniemi. Bez ruské a čínské revoluce by nikým nekrocená imperialistická elma buď zahubila lidstvo válkami, nebo ho uvrhla do faistického otroctví.
Před podobnou situací dnes stojí i Latinská Amerika. Má snad Hugo Chávez čekat, a demokratické tradice a patřičnou industriální výbavu pro vznik socialismu ve Venezuele vytvoří nadnárodní ropní upíři drancující její přírodní bohatství? A na čem má stavět socialismus 21. století, kdy se jeho existence v předchozím století popírá? Na stalinismu? Není ostatně vyloučeno, e ho za stalinistu označí, a začne vládnout prezidentskými dekrety, které mu nedávno schválil parlament.
Karel Marx se sice domníval, e socialismus vznikne nejprve ve vyspělých zemích, ale nepředpokládal přímočarý vývoj společnosti bez oklik a zvratů. Také výrobní vztahy nepovaoval za pouhý pasivní odraz úrovně výrobních sil, ale zejména v případě, e jsou nové, jako např. v počátcích kapitalismu, za mocný urychlovač rozvoje těchto sil. Z jeho pojetí revoluční praxe (viz Teze o Feuerbachovi) vyplývá, e lidé mohou nevyhovující okolnosti změnit, popřípadě vytvořit chybějící.
Původní zaostalost východu jistě start socialismu znesnadňovala a modifikovala jeho vývoj. Ale nové, i kdy jetě nedokonalé socialistické výrobní a dalí společenské vztahy urychlily industrializaci a plnění dalích, v podstatě buroazně demokratických úkolů (např. kulturní revoluci, vytvoření sovětů jako základu demokracie, zrovnoprávnění národů aj.), které ruský kapitalismus nedokončil a větinou ani nezačal plnit. Tím vznikly základy pro rozvoj socialismu v SSSR. Říjnová revoluce nic neproblematizuje.
Jenom pouhý reim by podobné úkoly, v podstatně kratím čase ne vyspělé kapitalistické státy a za tak krutých podmínek, které provázely vývoj SSSR, nezvládl bez aktivní podpory, iniciativy, obětavosti a nadení lidu a nepozvedl tak obrovskou mnohonárodní zemi ze zaostalosti na úroveň pozdějí supervelmoci. Bez této obětavosti a podpory by nezvítězil v nejstranějí válce dějin, nedosáhl významných úspěchů v rozvoji vědy, výroby i kultury a neovlivnil tak zásadně světovou politiku.
Z pozice nadhledu můeme říci, e východ se nacházel na periférii dějin jen do té doby, ne sem komunisté unesli marxismus. Nevytvořili zde sice bezrozpornou říi veobecné harmonie, jak tvrdili jejich přehorliví propagandisté, z nich dnes mnozí tvrdí pravý opak. I za cenu omylů, přehmatů, obětí, neúspěchů a tragických excesů zde vak v obklíčení nepřátelskou přesilou prosadili tak zásadní změnu v postavení pracujících lidí, e znamenala vyvrcholení dosavadních dějin.
Z pozic nadhledu můeme rovně říci, e předevím Sovětských svaz zabránil zotročení lidstva faismem a tím i obrácení chodu dějin k barbarství. Od této chvíle se stal sílící socialismus zárukou míru a epicentrem významných změn ve světě, zejména rozpadu koloniální soustavy imperialismu a výrazného posílení pozic bývalých kolonií ve světové politice. Reakcí na vymoenosti socialismu (pardon stalinismu) byl i vznik sociálních států v západní Evropě, které dnes neoliberalismus likviduje.
Z pozic nadhledu můeme tvrdit, e problémy i krize socialismu nebyly potíemi jeho úpadku, ale rozvoje. Mnohé z nich měly navíc původ ve zmiňovaném obklíčení. Citovaný autor vak bez jediného solidního důkazu zastává právě opačné stanovisko: Pokus o socialismus, tak jak byl nastartován a praktikován, měl v sobě osudově zakódovanou sedmdesátiletou, ve střední Evropě čtyřicetiletou záruční lhůtu a skončil by i bez sametové revoluce, buď zcela zásadní reformou v případě zachycení nové modernity, nebo prostým ústupem z pozic. To je patná zpráva jak pro politické nostalgiky, kteří si nepřipoutějí tak chatrnou konstelaci svého bývalého systému, tak pro profesionální bojovníky proti komunismu, bez nich by se dějiny zcela jistě obely.
Autor kupodivu opomněl stanovit onu záruční lhůtu také Číně, Vietnamu a Kubě. Zřejmě nikoliv proto, aby uetřil jejich vlády zděení, ale spíe z důvodů naruování jeho krkolomné konstrukce tamějím vývojem. Velmi podobně postupují i dalí konstruktéři iracionality socialismu. Neobtěují se ádnými důkazy, ani rozsáhlými oblastmi jevů či souvislostí, které se jim nehodí. Programově ignorují zejména mezinárodní podmínky vývoje socialismu, jako by nepocházel z tohoto světa, ale z nějaké extrasolární planety uzavřené v jiném časoprostoru.
Dokladem této ignorance nenasvědčující zrovna pozici nadhledu, ale spíe podhledu české áby ze dna provincionálního českého rybníka, je citovaná zmínka o profesionálních bojovnících, zřejmě českých dizidentech, proti komunismu. Ti svým bezprogramovým amatérstvím jistě totalitu nesvrhli. Rozvoj socialismu vak podstatně zpomalila, ochudila a totálně zdeformovala studená válka, kterou mu vnutili skuteční profesionálové - antikomunismem posedlé imperialistické mocnosti v čele s USA, a kterou socialismus v Evropě i v SSSR prohrál. O té není v celé stati a jí podobných ani slovo.
Mohou snad jejich autoři odpovědně prohlásit, e socialismus, či podle nich pokus o tento systém, by skončil i bez studené války, v ní se jako kadý napadený v kadé válce musel bránit i útočit, pokud se nechtěl předem vzdát? Mají snad seriózní důkazy pro tvrzení, e ke svému samovolnému zhroucení nepotřeboval drtivý hospodářský, vojenský, politický a ideologický tlak obklíčení nepřátelskou přesilou, e by zanikl tak jako tak?
Jednu mezinárodní souvislost vak F. Stoklasa uznává a povauje ji dokonce za klíčovou. Není to vak hospodářského embargo, jaderné vydírání a zbrojení či podvratná činnost, ale zcela jiné působení západu. Je to postmoderní doba, její průnik do střední a východní Evropy tvořil zřejmě skutečnou podstatou událostí na konci minulého století... Je jen divné, e stratégy studené války nechytil po tomto objevu psotník. Vdy vzhledem ke stálé pozici západu na hlavním tahu dějin mohli očekávat, e postmoderní doba či nová modernita dosáhnou zadarmo stejného cíle, na který oni vynaloili biliony dolarů!
Nehledě na extrémní neurčitost pojmů postmoderní doba či nová modernita (proboha, co to je?) opomněl autor jistou zásadní okolnost. Jím uváděné události se neodvíjely od poměrů ve střední a východní Evropě, ale v Moskvě. Odtud Gorbačovovo vedení, místo rekonstrukce a modernizace budovy socialismu, pomocí katastrojky bouralo její základy i obvodové zdi. Odtud se organizovaly sametové revoluce i nesametová v Rumunsku. Seriózních, ale zmiňovanými konstruktéry iracionality socialismu ignorovaných důkazů je stále více. To je ale jiný příběh.
Války, včetně studených, se dají prohrávat i vyhrávat také zradou, v tomto případě nejen vedoucích jednotlivců, ale předevím určité části mocensko-ekonomické elity, která ztratila zájem na rozvoji socialismu. Stala se sociální a nakonec i politickou oporou záměrů, které sledovala studená válka.
Tak zvaní nostalgici nepřekáejí konstruktérům iracionality socialismu ani tak svým emocionálním vztahem k tomuto systému, jako předevím kritickým postojem k jejich dohadům a spekulacím nepodloeným seriózními důkazy. Odmítají nejen popírání jakékoliv racionality své někdejí činnosti, ale i arlatánství, které tyto dohady a spekulace provází: náhodné generalizace a nesprávné abstrakce, ignorování rozsáhlých oblastí důleitých souvislostí a jevů, plané filozofování a pouívání mlhavých pojmů a historickou ignoranci vývojových fází a proměn socialismu i dalí hrubé prohřeky proti pravdivosti poznání, jimi se mj. vyznačuje rovně antikomunismus. To je oněm konstruktérům velice nepříjemné a proto jim adresují nadávky v podobě stalinistů, konzervativců či dogmatiků.
Při charakteristikách socialismu je rovně nutné odmítnout nekritické přebírání antikomunistických sloganů, zejména nejfrekventovanějí totality. Tato ideologicko-propagandistická konstrukce se plně neuplatňovala ani ve faistických státech s výjimkou Německa, a sovětologové ji přestali jako charakteristiku politických systémů socialistických zemí pouívat u od 60. let. Znovu ji oivil a o půl století zpozdilý, zapařený český antikomunismus.
Za přístupy hlásajícími iracionalitu a samozhroucení socialismu se neskrývá jen gnoseologická neodpovědnost či nekázeň některých publicistů, neznajících či ignorujících vědecké metody poznání. Zdá se, e jejich zdrojem jsou i určité zájmy, ideologické i politické.
Tyto přístupy jsou předně výsledkem tlaku zprava, a zároveň úlitbou pravici, tedy jen jinou formou sebebičování či posypávání se popelem, příznačným pro první polovinu 90. let minulého století. Současně jde o výraz ústupu z určitých ideově-politických pozic, sice s patřičným úsilím obhajitelných, ale nevhodných z hlediska zájmu na uplatňování defenzivní politiky obecně a integrace do stávajícího systému zvlátě. Je to nepřímá apologetika praktického reformismu, skrývaná teoretickým hlásáním vzdálených systémových změn, a někdy ani to ne.
Zdá se, e čas revolucí skončil, tvrdí zcela otevřeně F. Stoklasa, nebo postmoderna nenabízí převratná řeení, ale hru, která je sama řeením a cílem. Kdo hledá cíle, nenajde je, kdo hraje hru, můe najít i cíle. Hrajme tedy oportunistický mariá o reformy kapitalismu, při něm můeme nalézt i cíl v integraci do tohoto systému. K tomu je ovem nutné odhodit ideologické haraburdí socialismu minulého století a označit ho za iracionální systém.
Postmoderna či tekutá modernita vak neruí podstatu kapitalismu, ani nemění zákonitosti jeho vývoje. Proto neruí ani revoluce, jejich čas v Latinské Americe právě začíná. V antineokolonialistické podobě se blíí i k Africe a Střednímu východu. Moná nazrává i v Rusku. Mění se světový poměr hospodářských politických i vojenských sil. Rodí se multipolární svět, neoliberální globalizaci očekává havárie a globální kapitalismus ji v přítím desetiletí nebývalé problémy.
Progresivní změny, včetně revolucí, nelze dlouhodobě zastavit či zvrátit. Vdycky se najdou síly, které je prosadí. Nae pozitivní i negativní zkuenosti z výstavby socialismu se jim mohou velice dobře hodit. Jeho iracionalizace není dobrou slubou budoucnosti, včetně naí. Ani evropský kapitalismus obecně a český zvlá nemají neomezenou záruční lhůtu.
Obrys-Kmen, 18/2007, 5. 5. 2007, Jaroslav Kučera