Kapitalismus nemá záruční lhůtu

Někteří levicoví publicisté se však v tomto sporu i onom zápasu vyznačují velice podivnými přístupy, často vedoucími až k popírání racionality socialismu minulého století. Vyúsťují v závěr, že šlo o jakousi vývojovou anomálii, která proto samovolně zanikla. Odnímáním minulosti socialismu mu tak odebírají i budoucnost.

Např. jinak renomovaný autor František Stoklasa ve stati Z pozic nadhledu (Obrys-Kmen 3/2005) správně konstatuje, že „Marx a Engels chápali revoluci jako způsob přechodu k nové společensko-ekonomické formaci nastolující i nové společenské i vlastnické vztahy, odpovídající rozvoji výrobních sil.“ Vzápětí však toto chápání zpochybňuje: „Tuto teorii v konečném výsledku zproblematizovala revoluce v Rusku, ve kterém sice dozrály podmínky pro dobytí Zimního paláce a uchopení moci, ale nikoli pro nový společenský řád... Únosem marxismu za západu na východ byla myšlenka socialismu přenesena do nepřipraveného, relativně zaostalého prostředí bez demokratických tradic a náležité industriální výbavy. Ale nejen to. Současně byla odsunuta z hlavního tahu dějin na periférii.“

Citovaný autor tím chtěl dokázat, že skutečný socialismus nemohl vzniknout: „Nevznikl nový společenský řád v pravém smyslu slova, ale především režim“, jak na jiném místě uvádí - totalitní, „což byl hlavní důvod, proč se mohl zhroutit jako domek z karet.“ Jiní místo termínu režim užívají módní, ale značně neurčitý pojem „stalinismus“. Další svévolně a bezdůvodně přejmenovali socialismus na jakousi jeho jeskynní odnož „protosocialismus“ atd. Podle nich Říjnová revoluce a následující vývoj byly vlastně „omyly dějin“.

Hlavní „únosce“ marxismu V. I. Lenin a později i Mao Ce-tung měli tedy s revolucemi počkat, než nerozvinutý a závislý kapitalismus v jejich zemích vytvoří podmínky pro vznik socialismu. Asi by se jich nedočkali nejen oni, ale ani jejich obrovské země, které by nepovstaly ze zaostalosti a nejspíše se staly koloniemi. Bez ruské a čínské revoluce by nikým nekrocená imperialistická šelma buď zahubila lidstvo válkami, nebo ho uvrhla do fašistického otroctví.

Před podobnou situací dnes stojí i Latinská Amerika. Má snad Hugo Chávez čekat, až demokratické tradice a patřičnou industriální výbavu pro vznik socialismu ve Venezuele vytvoří nadnárodní ropní upíři drancující její přírodní bohatství? A na čem má stavět socialismus 21. století, když se jeho existence v předchozím století popírá? Na „stalinismu“? Není ostatně vyloučeno, že ho za stalinistu označí, až začne vládnout prezidentskými dekrety, které mu nedávno schválil parlament.

Karel Marx se sice domníval, že socialismus vznikne nejprve ve vyspělých zemích, ale nepředpokládal přímočarý vývoj společnosti bez oklik a zvratů. Také výrobní vztahy nepovažoval za pouhý pasivní odraz úrovně výrobních sil, ale zejména v případě, že jsou nové, jako např. v počátcích kapitalismu, za mocný urychlovač rozvoje těchto sil. Z jeho pojetí revoluční praxe (viz Teze o Feuerbachovi) vyplývá, že lidé mohou nevyhovující okolnosti změnit, popřípadě vytvořit chybějící.

Původní zaostalost východu jistě start socialismu znesnadňovala a modifikovala jeho vývoj. Ale nové, i když ještě nedokonalé socialistické výrobní a další společenské vztahy urychlily industrializaci a plnění dalších, v podstatě buržoazně demokratických úkolů (např. kulturní revoluci, vytvoření sovětů jako základu demokracie, zrovnoprávnění národů aj.), které ruský kapitalismus nedokončil a většinou ani nezačal plnit. Tím vznikly základy pro rozvoj socialismu v SSSR. Říjnová revoluce nic neproblematizuje.

Jenom pouhý režim by podobné úkoly, v podstatně kratším čase než vyspělé kapitalistické státy a za tak krutých podmínek, které provázely vývoj SSSR, nezvládl bez aktivní podpory, iniciativy, obětavosti a nadšení lidu a nepozvedl tak obrovskou mnohonárodní zemi ze zaostalosti na úroveň pozdější supervelmoci. Bez této obětavosti a podpory by nezvítězil v nejstrašnější válce dějin, nedosáhl významných úspěchů v rozvoji vědy, výroby i kultury a neovlivnil tak zásadně světovou politiku.

Z pozice nadhledu můžeme říci, že východ se nacházel na periférii dějin jen do té doby, než sem komunisté „unesli“ marxismus. Nevytvořili zde sice bezrozpornou říši všeobecné harmonie, jak tvrdili jejich přehorliví propagandisté, z nichž dnes mnozí tvrdí pravý opak. I za cenu omylů, přehmatů, obětí, neúspěchů a tragických excesů zde však v obklíčení nepřátelskou přesilou prosadili tak zásadní změnu v postavení pracujících lidí, že znamenala vyvrcholení dosavadních dějin.

Z pozic nadhledu můžeme rovněž říci, že především Sovětských svaz zabránil zotročení lidstva fašismem a tím i obrácení chodu dějin k barbarství. Od této chvíle se stal sílící socialismus zárukou míru a epicentrem významných změn ve světě, zejména rozpadu koloniální soustavy imperialismu a výrazného posílení pozic bývalých kolonií ve světové politice. Reakcí na vymoženosti socialismu (pardon „stalinismu“) byl i vznik sociálních států v západní Evropě, které dnes neoliberalismus likviduje.

Z pozic nadhledu můžeme tvrdit, že problémy i krize socialismu nebyly potížemi jeho úpadku, ale rozvoje. Mnohé z nich měly navíc původ ve zmiňovaném obklíčení. Citovaný autor však bez jediného solidního důkazu zastává právě opačné stanovisko: „Pokus o socialismus, tak jak byl nastartován a praktikován, měl v sobě osudově zakódovanou sedmdesátiletou, ve střední Evropě čtyřicetiletou záruční lhůtu a skončil by i bez sametové revoluce, buď zcela zásadní reformou v případě zachycení nové modernity, nebo prostým ústupem z pozic. To je špatná zpráva jak pro politické nostalgiky, kteří si nepřipouštějí tak chatrnou konstelaci svého bývalého systému, tak pro profesionální bojovníky proti komunismu, bez nichž by se dějiny zcela jistě obešly.“

Autor kupodivu opomněl stanovit onu „záruční lhůtu“ také Číně, Vietnamu a Kubě. Zřejmě nikoliv proto, aby ušetřil jejich vlády zděšení, ale spíše z důvodů narušování jeho krkolomné konstrukce tamějším vývojem. Velmi podobně postupují i další konstruktéři iracionality socialismu. Neobtěžují se žádnými důkazy, ani rozsáhlými oblastmi jevů či souvislostí, které se jim nehodí. Programově ignorují zejména mezinárodní podmínky vývoje socialismu, jako by nepocházel z tohoto světa, ale z nějaké extrasolární planety uzavřené v jiném časoprostoru.

Dokladem této ignorance nenasvědčující zrovna „pozici nadhledu“, ale spíše podhledu české žáby ze dna provincionálního českého rybníka, je citovaná zmínka o profesionálních bojovnících, zřejmě českých dizidentech, proti komunismu. Ti svým bezprogramovým amatérstvím jistě „totalitu“ nesvrhli. Rozvoj socialismu však podstatně zpomalila, ochudila a totálně zdeformovala studená válka, kterou mu vnutili skuteční profesionálové - antikomunismem posedlé imperialistické mocnosti v čele s USA, a kterou socialismus v Evropě i v SSSR prohrál. O té není v celé stati a jí podobných ani slovo.

Mohou snad jejich autoři odpovědně prohlásit, že socialismus, či podle nich „pokus“ o tento systém, by „skončil“ i bez studené války, v níž se jako každý napadený v každé válce musel bránit i útočit, pokud se nechtěl předem vzdát? Mají snad seriózní důkazy pro tvrzení, že ke svému samovolnému „zhroucení“ nepotřeboval drtivý hospodářský, vojenský, politický a ideologický tlak obklíčení nepřátelskou přesilou, že by zanikl tak jako tak?

Jednu mezinárodní souvislost však F. Stoklasa uznává a považuje ji dokonce za klíčovou. Není to však hospodářského embargo, jaderné vydírání a zbrojení či podvratná činnost, ale zcela jiné působení západu. Je to „postmoderní doba, jejíž průnik do střední a východní Evropy tvořil zřejmě skutečnou podstatou událostí na konci minulého století...“ Je jen divné, že stratégy studené války nechytil po tomto objevu psotník. Vždyť vzhledem ke stálé pozici západu na „hlavním tahu dějin“ mohli očekávat, že „postmoderní doba“ či „nová modernita“ dosáhnou zadarmo stejného cíle, na který oni vynaložili biliony dolarů!

Nehledě na extrémní neurčitost pojmů „postmoderní doba“ či „nová modernita“ (proboha, co to je?) opomněl autor jistou zásadní okolnost. Jím uváděné události se neodvíjely od poměrů ve střední a východní Evropě, ale v Moskvě. Odtud Gorbačovovo vedení, místo rekonstrukce a modernizace budovy socialismu, pomocí „katastrojky“ bouralo její základy i obvodové zdi. Odtud se organizovaly sametové revoluce i nesametová v Rumunsku. Seriózních, ale zmiňovanými konstruktéry iracionality socialismu ignorovaných důkazů je stále více. To je ale „jiný příběh“.

Války, včetně studených, se dají prohrávat i vyhrávat také zradou, v tomto případě nejen vedoucích jednotlivců, ale především určité části mocensko-ekonomické elity, která ztratila zájem na rozvoji socialismu. Stala se sociální a nakonec i politickou oporou záměrů, které sledovala studená válka.

Tak zvaní nostalgici nepřekážejí konstruktérům iracionality socialismu ani tak svým emocionálním vztahem k tomuto systému, jako především kritickým postojem k jejich dohadům a spekulacím nepodloženým seriózními důkazy. Odmítají nejen popírání jakékoliv racionality své někdejší činnosti, ale i šarlatánství, které tyto dohady a spekulace provází: náhodné generalizace a nesprávné abstrakce, ignorování rozsáhlých oblastí důležitých souvislostí a jevů, plané filozofování a používání mlhavých pojmů a historickou ignoranci vývojových fází a proměn socialismu i další hrubé prohřešky proti pravdivosti poznání, jimiž se mj. vyznačuje rovněž antikomunismus. To je oněm konstruktérům velice nepříjemné a proto jim adresují nadávky v podobě stalinistů, konzervativců či dogmatiků.

Při charakteristikách socialismu je rovněž nutné odmítnout nekritické přebírání antikomunistických sloganů, zejména nejfrekventovanější „totality“. Tato ideologicko-propagandistická konstrukce se plně neuplatňovala ani ve fašistických státech s výjimkou Německa, a sovětologové ji přestali jako charakteristiku politických systémů socialistických zemí používat už od 60. let. Znovu ji oživil až o půl století zpozdilý, zapařený český antikomunismus.

Za přístupy hlásajícími iracionalitu a samozhroucení socialismu se neskrývá jen gnoseologická neodpovědnost či nekázeň některých publicistů, neznajících či ignorujících vědecké metody poznání. Zdá se, že jejich zdrojem jsou i určité zájmy, ideologické i politické.

Tyto přístupy jsou předně výsledkem tlaku zprava, a zároveň úlitbou pravici, tedy jen jinou formou sebebičování či posypávání se popelem, příznačným pro první polovinu 90. let minulého století. Současně jde o výraz ústupu z určitých ideově-politických pozic, sice s patřičným úsilím obhajitelných, ale nevhodných z hlediska zájmu na uplatňování defenzivní politiky obecně a integrace do stávajícího systému zvláště. Je to nepřímá apologetika praktického reformismu, skrývaná teoretickým hlásáním vzdálených systémových změn, a někdy ani to ne.

„Zdá se, že čas revolucí skončil,“ tvrdí zcela otevřeně F. Stoklasa, neboť „postmoderna nenabízí převratná řešení, ale hru, která je sama řešením a cílem. Kdo hledá cíle, nenajde je, kdo hraje hru, může najít i cíle.“ Hrajme tedy oportunistický mariáš o reformy kapitalismu, při němž můžeme nalézt i cíl v integraci do tohoto systému. K tomu je ovšem nutné odhodit „ideologické haraburdí“ socialismu minulého století a označit ho za iracionální systém.

„Postmoderna“ či „tekutá modernita“ však neruší podstatu kapitalismu, ani nemění zákonitosti jeho vývoje. Proto neruší ani revoluce, jejichž čas v Latinské Americe právě začíná. V antineokolonialistické podobě se blíží i k Africe a Střednímu východu. Možná nazrává i v Rusku. Mění se světový poměr hospodářských politických i vojenských sil. Rodí se multipolární svět, neoliberální globalizaci očekává havárie a globální kapitalismus již v příštím desetiletí nebývalé problémy.

Progresivní změny, včetně revolucí, nelze dlouhodobě zastavit či zvrátit. Vždycky se najdou síly, které je prosadí. Naše pozitivní i negativní zkušenosti z výstavby socialismu se jim mohou velice dobře hodit. Jeho iracionalizace není dobrou službou budoucnosti, včetně naší. Ani evropský kapitalismus obecně a český zvlášť nemají neomezenou „záruční lhůtu“.

Obrys-Kmen, 18/2007, 5. 5. 2007, Jaroslav Kučera