Reálný socialismus nemohl být vyšší společenskoekonomickou formací

Důvodem bylo to, že pan Stoklasa nesdílí představu pana Kučery a spol. o progresivním charakteru toho reálného socialismu, který jsme tu zažili.

O co ve sporu šlo ?

Pan Kučera píše:

„Z pozic nadhledu můžeme tvrdit, že problémy i krize socialismu nebyly potížemi jeho úpadku, ale rozvoje. Mnohé z nich měly navíc původ ve zmiňovaném obklíčení. Citovaný autor však bez jediného solidního důkazu zastává právě opačné stanovisko: „Pokus o socialismus, tak jak byl nastartován a praktikován, měl v sobě osudově zakódovanou sedmdesátiletou, ve střední Evropě čtyřicetiletou záruční lhůtu a skončil by i bez sametové revoluce, buď zcela zásadní reformou v případě zachycení nové modernity, nebo prostým ústupem z pozic. To je špatná zpráva jak pro politické nostalgiky, kteří si nepřipouštějí tak chatrnou konstelaci svého bývalého systému, tak pro profesionální bojovníky proti komunismu, bez nichž by se dějiny zcela jistě obešly.“

Autor kupodivu opomněl stanovit onu „záruční lhůtu“ také Číně, Vietnamu a Kubě. Zřejmě nikoliv proto, aby ušetřil jejich vlády zděšení, ale spíše z důvodů narušování jeho krkolomné konstrukce tamějším vývojem. Velmi podobně postupují i další konstruktéři iracionality socialismu. Neobtěžují se žádnými důkazy, ani rozsáhlými oblastmi jevů či souvislostí, které se jim nehodí. Programově ignorují zejména mezinárodní podmínky vývoje socialismu, jako by nepocházel z tohoto světa, ale z nějaké extrasolární planety uzavřené v jiném časoprostoru.

Dokladem této ignorance nenasvědčující zrovna „pozici nadhledu“, ale spíše podhledu české žáby ze dna provincionálního českého rybníka, je citovaná zmínka o profesionálních bojovnících, zřejmě českých dizidentech, proti komunismu. Ti svým bezprogramovým amatérstvím jistě „totalitu“ nesvrhli. Rozvoj socialismu však podstatně zpomalila, ochudila a totálně zdeformovala studená válka, kterou mu vnutili skuteční profesionálové - antikomunismem posedlé imperialistické mocnosti v čele s USA, a kterou socialismus v Evropě i v SSSR prohrál. O té není v celé stati a jí podobných ani slovo.

Mohou snad jejich autoři odpovědně prohlásit, že socialismus, či podle nich „pokus“ o tento systém, by „skončil“ i bez studené války, v níž se jako každý napadený v každé válce musel bránit i útočit, pokud se nechtěl předem vzdát? Mají snad seriózní důkazy pro tvrzení, že ke svému samovolnému „zhroucení“ nepotřeboval drtivý hospodářský, vojenský, politický a ideologický tlak obklíčení nepřátelskou přesilou, že by zanikl tak jako tak?

Všichni ti Kučerové - ať už v Haló novinách nebo jinde – mají pravdu jen v jedné věci: studená válka a snaha kapitalistického světa samozřejmě ohrožovala reálný socialismus. Ale jejich představa, že kdyby prý studené války nebylo, socialismus by nepadl, neodpovídá na  to hlavní, na to podstatné.

Vždycky byl v dějinách tlak reakce na progresi a vždy byl silný. Ono se už něco podobného odehrávalo dříve a v bleděmodrém, jak se říká.

Jenže s poněkud jinými aktéry, o kterých dnes už bezpečně všichni víme  – jak ukázaly dějiny v dalším procesu  - že progresivní byli.

A hlavně s jinými výsledky.

I maličké a vojensky slabé Holandsko Mořice Oranžského, které se bránilo španělské nadvládě, bylo ohrožováno obrovským španělským molochem, velmocí přetékajícím tunami amerického zlata, říší personálně propojenou se středoevropskou římskou říší (habsburskou), říší, nad kterou Slunce nezapadalo, říší, která právě v té době likvidovala svého portugalského, také bohatého a mocného, ale menšího a rovněž feudálního soupeře.

Boj mezi Holandskem a Španělskem byl dlouhý a vyčerpávající. Po roce 1609 bylo uzavřeno příměří. A Holandsko sílilo a sílilo, Španělsko sláblo a sláblo.

A tak na konci bylo vítězství tehdejších progresívních sil – už ve westfálském míru muselo na konci třicetileté války i Španělsko uznat nezávislost Spojených nizozemských provincií a v obou zemích pokroku Holandsku a Anglii triumfovalo to, co bylo ve znamení pokroku – ne „feudální“ Karel, ale nizozemský místodržitel (v té době už dědičný místodržitel), stadhouder princ Vilém III. Oranžský se stal také anglickým králem. A Karlové a jejich feudální svět se už nikdy nevrátili …

V roce 1791-2 se celá feudální Evropa spojila proti revoluční Francii. Vyčerpaná vnitřními spory, Terorem a občanskou válkou (Vendeé) rozežíraná, k smrti unavená Francie nepřítele nejen odrazila, ale přešla do útoku a po termidorské stabilizaci ovládla ještě před Napoleonem celou (polofeudální) západní Evropu kromě (kapitalistické) Anglie. A teprve tato direktoriální kapitalistická Francie pokořila v roce 1795 i Holandsko, které se před 200 lety ubránilo feudálnímu gigantu španělskému, tomu Španělsku, které v r. 1580 slupnulo feudální Portugalsko jako zralou malinu.

Prostě pánové nostalgikové a ortodoxové, toto nikdy nejste schopni „ukecat“:

To, že reálný socialismus byl obklíčen a že ho chtěly kapitalistické státy rozložit, byla pochopitelná samozřejmost, ale nikdy to nebyl a nebude inteligentní argument, kterým by bylo možno vysvětlit jednu nespornou skutečnost, jeden nesporný fakt.

Totiž fakt, že společenský řád, který chceme považovat za progresivnější a  který v jisté době zahrnoval více jak třetinu světa s obrovským nerostným bohatstvím, a jehož praporečník Svaz sovětů zachránil svět před Hitlerem a Japonci, nakonec nejen neobstál, ale dokonce po r. 1960 každý další rok fungoval naopak o něco hůř než předtím, když jako řád progresivní měl naopak fungovat vždy o něco lépe a lépe … Jako Čech, tedy příslušník nacismem ohroženého národa, děkuji nebesům, že válka s Hitlerem vypukla v roce 1939 a ne např. 1979…

Kde jsou půjčky poskytnuté Polsku a Maďarsku, pánové Kučerové?

Kde je obrovské přírodní bohatství Země sovětů?

Co by za to oranžistické Holandsko dalo, mít takové startovní podmínky …

Miroslav Tejkl, 1. 9. 2007