

Zjednodušeně a nahrubo můžeme rozlišovat dvojí pojetí politiky:
fundamentalistické a pragmatické. První chápe politiku jako prosazování cílů a hodnot odvozených z určité ideologie a morálky. Jeho stoupenci se proto mohou v politice chovat buď jako angažovaní straníci z přesvědčení (v krajním případě jako fanatici), ale mohou také, když je politika zklame, propadat politické apatii, odůvodněné obecně formulí, že „
politika je svinstvo“.
Pragmatické pojetí chápe naproti tomu politiku jako střet a hru různých lidských, sociálních zájmů. Jeho zastánci se proto mohou chovat buď podle pravidel politické demokracie, kde se cíle politiky určují po demokratickém projevení a vyřešení zájmových rozporů (obvykle kompromisem), anebo jako manipulátoři moci, podle zásad „machiavellismu“ ve vulgárním smyslu tohoto slova. Zájem v tomto případě sledují koneckonců jen jeden: zájem vlastní moci a prosazení vlastních představ; s jinými zájmy a orientacemi lidí zacházejí přitom jako s figurkami ve hře.
V čisté podobě najdeme ovšem v praxi ten či onen přístup k politice jen málokdy. V podobě víry v uskutečnění ideálů zachvacuje fundamentalistický přístup široké vrstvy společnosti hlavně v dobách radikálních politických zvratů, po nichž se pak v důsledku zklamaných nadějí šíří spíše nihilistický postoj, že „politika je svinstvo“. Pragmatický přístup také nemívá v praxi čistou podobu, neboť se právě z pragmatických důvodů často snoubí s navenek halasným fundamentalistickým vyznáváním nějakých ideologických cílů. Demokratická varianta pragmatismu občas zahrnuje také prvky „machiavellismu“, který sám zase mívá zhusta populistický háv.
Tak i naše dnešní politika je ve skutečnosti pestrou směsí všech přístupů a s nimi spojených metod a způsobů politického chování jak vládnoucích, tak i ovládaných. Nebude snad proto na škodu pokusit se ukázat, v jakých proporcích tu jsou jednotlivé složky zastoupeny, zda některá není až příliš dominantní a nehrozí změnit pluralitní demokratickou polévku v jednotvárně hořkou, zdraví nebezpečnou tekutinu.
Co se u nás chválí jako pragmatismus
Ve snaze zbavit se diktátu ideologie „reálného socialismu“ podpořila naše společnost ve své obrovské většině politiku, která tuto ideologii odmítala. To byla původní politika Občanského fóra, symbolizovaná výrazně Václavem Havlem, který tehdy zosobňoval morálněpolitickou autoritu odpůrců totalitního režimu. Byla to proto ovšem politika zjevně orientovaná i fundamentalisticky, tj. na prosazení určitých protitotalitních, liberálně demokratických idejí a s nimi spjatých hodnot.
Její přední představitelé však spojili uskutečnění těchto ideálů s takovou metodou změny ekonomických, sociálních a politických vztahů, která bez ohledu na cokoli povýšila přerozdělení prakticky veškerého národního bohatství na rozhodující společenský proces. Přesun miliardových hodnot z jedněch rukou do jiných se stal jakoby zárukou všech dalších žádoucích změn, což pochopitelně vyžadovalo jiné než „disidentsky“ hodnotové pojetí politiky.
Politika, která vsadila všechno na tento majetkový přesun, na vytvoření nových vlastnických vztahů, se prohlásila za pragmatickou. Pragmatismus v této souvislosti ovšem znamenal především snahu odhodit jakékoli zábrany ideové nebo morální povahy, které by překážely co nejrychlejšímu prosazení rozhodujícího vlastnického převratu. Jako politický pragmatismus se tak postupně u nás stále více začínala chápat schopnost politických aktérů prosazovat svou, mít úspěch, vyhrát nad ostatními. Pragmatická politika se chápe prostě jen jako hra, v níž bez ohledu na obsah politických rozhodnutí vítězí ten, kdo „umí lépe hrát“, je šikovnější, umí pro sebe získat nálady lidí a ví, že peníze jsou dnes u nás silnějším faktorem než „ideály humanitní“.
Političtí představitelé – a v jejich čele jako zvlášť úspěšný Václav Klaus – jsou téměř všeobecně chváleni až obdivováni za to, že dovedou měnit své postoje podle změny převládajících nálad ve společnosti a udržovat se tak v pozici vítězných hráčů. Za to je chválí nejenom stoupenci vlády, ale často i nezávislí či opoziční novináři. Že pragmatismus v politice má také druhý pól než umění ovládat techniku mocenské manipulace, že v současné evropské demokratické politice nutně musí znamenat též „hru zájmů“ ve smyslu demokratického dialogu, snahu hledat řešení ve sporu několika alternativních přístupů, respektovat momentální menšinu s tím, že se může stát zítra většinou – to vše se ztrácí kdesi daleko vzadu.
Není bez zajímavosti, že u nás zhruba stejná většina občanů (kolem 60%) důvěřuje politikům reprezentujícím vládu, ale současně připouští, že korupce politiků a státních úředníků je stejná nebo spíše větší než za předchozího režimu. Znamená to, že velká část společnosti považuje za legitimní stav, kdy politika je svého druhu výnosným kšeftem. Úspěšný politik je spíše chápán jako úspěšný podnikatel než jako představitel veřejného zájmu. Konečně kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby veřejnost už dávno nedonutila vládnoucí elitu přijmout zákon o tzv. střetu zájmů. Sotva by také mohlo zůstat bez následků pro některé poslance to, že si poslaneckou imunitu vykládali jako právo obcházet celní předpisy. Ani jedno, ani druhé by si veřejnost ve fungujících evropských demokraciích nenechala líbit, ačkoli tam nesporně vládne pragmatické pojetí politiky bez ideologického diktátu.
Redukce politického pragmatismu na vulgárně pojatý „machiavellismus“ má u nás podle mého soudu dnes ještě další nepřímé, zcela negativní důsledky. Kult „úspěšného muže“ jako někoho, kdo dovede dosáhnout svého ve „hře“ bez ohledu na její cíl a pravidla, zjednává mnohem spíše respekt pro mafiány a lidi přezírající zákony než pro nositele nepraktických a neúspěšných ideálů či hodnot, ať už jakéhokoli politického zaměření. Opakovaná tvrzení vládních činitelů, že růst kriminality u nás je nutnou „cenou za demokracii“, podobné souvislosti ovšem zcela přezírají. Jistě, v policejním státě je obtížnější nejenom být v opozici, ale i loupit na ulicích. Avšak jak vysoký růst a jaké kriminality postihuje společnost po zrušení policejního státu, to závisí podstatně na tom, zda celkové hodnotové klima nového režimu bezohlednost až kriminální spíše povzbuzuje, nebo ne.
Druhým negativním důsledkem našeho svérázného politického pragmatismu je to, že jako „věc politická“ se chápe jen to, o co se mezi sebou perou politické strany (zejména vládní) a různé složky mocenského mechanismu. Jen tak je možné, aby státní činitelé s vážnou tváří žádali, aby „se nepolitizovaly“ otázky samy svou povahou navýsost politické, jako je třeba vznik územní samosprávy nebo činnost odborů. Požadavek „nepolitizovat“ bytí byl míněn jako snaha nedělat z určitých problémů předmět stranického boje, prozrazuje zároveň, že politika se ztotožňuje s touto „hrou“, a vylučuje se z ní to, co má být základem právě pragmatické politiky: demokratický střet různých zájmů, cílů i hodnotových orientací. Ve jménu boje proti ideologickému diktátu se politika zbavuje ideově hodnotového obsahu vůbec – a tím i společenského a lidského obsahu. Pod závojem „pragmatické politiky“ se místo politiky pro lidi prosazuje politika pro profesionální politiky, kteří ji chápou jako vlastní svéráznou živnost, jako řízení věcných (zejména makroekonomických) procesů, a nikoli jako službu veřejnosti i jednotlivým občanům.
Politika a civilizační hodnoty
Pragmatická politika měla být překonáním politiky provozované předchozím totalitním režimem. Ironií osudu se však v tom pojetí, v jakém se dnes u nás provozuje, v některých směrech shoduje právě s poslední fází komunistické politiky. Ta totiž už také dlouhá léta nevycházela ze socialistických idejí a hodnot, ale ze zásady, že úspěch má pouze politika, která je v souladu se zájmy reálně existující moci. I sám pojem socialismu obohatila proto o přívlastek „reálný“. Názor, že „politika je svinstvo“, byl potichu už normalizovanou KSČ tolerován, neboť byl výrazem pasivity občanů, která reálnou moc neohrožovala. Zato ale pokusy různých „od praxe odtržených, naivních snílků“ hájit demokratické ideje a hodnoty, pro reálnou moc nepříjemné, byly postihovány jako diverzní činnost. Dnes by se ovšem mluvilo nejvýš o snaze destabilizovat naši demokracii.
Vztah mezi politikou a světem idejí i s nimi spjatých hodnotových orientací je ovšem vždy, zejména v celém civilizačním vývoji evropského novověku, vztahem rozporným. Možnosti politiky ovlivnit ideje a civilizační hodnoty pozitivně jsou totiž poměrně malé, avšak možnosti ovlivnit je negativně, rozrušit je a ničit, má politika značně velké. Je to tím, že ideově hodnotové orientace politika sama nemůže vytvářet: tvoří je lidé ve vzájemném styku v nejrůznějších oblastech společenského života. Ideově hodnotové orientace si vytváří v moderní době občanská společnost; politika a státní moc jí k tomu může poskytnout jen příznivé nebo naopak nepříznivé až ničivé podmínky. Spor o povahu, význam a celkovou roli občanské společnosti dnes u nás je proto zároveň sporem o ideově hodnotové orientace naší společnosti a o jejich vliv v politice.
Jinými slovy: jde o to, v jaké míře držitelé moci (a to i demokraticky zvolení) skutečně respektují to, co lidé, tvořící občanskou společnost, považují nezávisle na politice a státu za žádoucí a co ne, jaké normy a pravidla vlastního chování uznávají za správné, co považují za hodnotu a co naopak za znehodnocení lidského života. Uznává politika, že to všechno nesmí přehlížet a tím méně potlačovat? Že to jsou meze, které může překračovat a měnit pouze se souhlasem nejenom strany, zvítězivší ve volbách, ale rozhodujících sil občanské společnosti vcelku?
Pro pragmatickou politiku, pokud má být demokratická a nikoli manipulátorská, musí být např. závažným limitem, jak naše občanská společnost chápe vztah mezi soukromým a veřejným, mezi rovností a nerovností, spravedlností, právem a bezprávím apod. Zda považuje za hodnotu vzdělání, dobrou práci, kulturu, zda v praxi (a nikoli jen navenek) oceňuje více věrnost vlastnímu přesvědčení nebo přizpůsobivost. Zda chápe svobodu jako svobodu pro jinak smýšlející (a vůbec „pro jiné“), nebo jako možnost vlastní libovůle.
Odpovědi nemohou být jednoduché ani bezrozporné: různé společenské vrstvy i různé generace mají často odlišné, až protichůdné hodnotové orientace. Myslím, že přesto lze vycházet z předpokladu, že česká společnost tradičně uznává spíše nerovnost, vyplývající z rozdílného výkonu a kvalifikace než z dědičného majetkového postavení. Že za spravedlivé považuje mít nejenom rovnost práv, ale i rovnost šancí. Že schvaluje veřejnou kontrolu, směřující proti zneužívání výsadního postavení jednotlivců apod. Pragmatická politika, která chce u nás dosáhnout trvaleji stabilního postavení, to nemůže přezírat a vnucovat lidem protichůdné orientace.
Nelze při tom podléhat iluzím: hodnotové orientace, žádoucí pro ideál občanské společnosti – „žít aktivním a plným životem a účastnit se politického procesu“ a také „občanské ctnosti včetně slušnosti, ale i soběstačnosti v myšlení a chování“ (R. Dahrendorf) – to vše je dnes velice nedostatkové zboží nejenom u nás, ale i ve všech vyspělých západních společnostech. Tím nebezpečnější je však politika, která lidem každý den názorně předvádí, že hodnoty tohoto druhu se nevyplácejí, že je vlastně mohou vyznávat jen lidé naivní až hloupí, že cesta k úspěchu vede naopak přes přezírání takových hodnot. Ani takové tendence politiky nejsou naší výlučnou specialitou, jsou ale dnes u nás příliš silné a v podmínkách, kdy občanskou společnost po desetiletí dusila totalitní moc, mohou mít pro devastaci politické kultury mnohem vážnější následky než v zemích s tradičně rozvinutou občanskou společností.
Občanská společnost není ovšem sama o sobě ani levicová, ani pravicová. Je to základna, na níž teprve se může demokratická politika levice i pravice vytvářet. Mimo ni, ve sféře konfliktu politických stran o moc, se naopak muže vytvářet také levicová či pravicová politika, ale autoritářská, která v případě svého vítězství se bude pokoušet svou vlastní ideově hodnotovou orientaci vnutit společnosti mocenskými prostředky. Proto také současný spor o význam občanské společnosti probíhá uvnitř všech politických subjektů, vládních i opozičních. Projevy tohoto sporu v rozdílných názorech V. Havla a V. Klause jsou také viditelnější než např. v postojích některých vládních a opozičních poslanců. V tomto sporu by u nás znovu měly najít styčné body ve své politice ideové proudy liberální (ve smyslu koncepčních myšlenek R. Dahrendorfa) a proudy demokratického socialismu (ve smyslu kriticky přehodnocených koncepcí sociálního partnerství a sociálního státu). Ze to je možné ideově, to bylo prakticky dokázáno v dobách odporu proti totalitnímu systému „reálného socialismu“. Že takové styčné body lze velmi lehce ztratit, jakmile jde o politiku a podíl na moci, to ukázala praxe po listopadu 1989. Současné poměry však začínají v mnoha směrech opět ohrožovat společné hodnotové orientace obou uvedených proudů, byť i z celkem opačného směru než totalitní režim minulosti. Jde o to, zda to stačí k politickým činům – a to na obou stranách.
Proti všem těmto úvahám lze ovšem nikoli bezdůvodně uvést jednu zásadní námitku: v situaci, kdy už dochází a bude zřejmě dále docházet k polarizaci, spíše k vyhrocování než ke zmírňování konfliktů (včetně možných konfliktů za našimi hranicemi, ale v jejich blízkosti), má naději na úspěch jen politika, která z toho vychází a rozpory nezastírá. Na tom je mnoho pravdy. Myslím však, že demokratické řešení je i v politicky polarizovaných konfliktech koneckonců dosažitelné právě jen na půdě otevřené, svobodně jednající občanské společnosti. Spor o její význam v politice není tedy zastíráním rozporů, ale hledáním cesty, jak rozpory řešit demokraticky, nikoli autoritářsky.
Jenom politika, která bude respektovat občanskou společnost a jednat v souladu, nikoli v rozporu s jejími hodnotovými orientacemi, může zůstávat pragmatickou, tj. zůstat bez mesiášské zátěže politického fundamentalismu, ale zároveň mít ideově hodnotový obsah. Ten si ovšem vytvářejí lidé sami v občanské společnosti, není jim přinášen ze stranických sekretariátů nebo ze spisů autorů nějaké ‚jedině správné“ ideologie. Taková politika má také naději ne sice na všeobecný souhlas, ale rozhodně na to, aby o ní jen velice málo lidí různých politických názorů říkalo, že „politika je svinstvo“.
To se samozřejmě nemusí podařit. Avšak nevidím žádné argumenty ve prospěch názoru, že autoritativní cestou, přehlížející občanskou společnost, se to podařit může. Politická zkušenost navíc učí, že obvykle je v politické „hře“ tolik účastníků s tak různými zájmy a orientacemi, že konečný výsledek vypadá tak, jak původně nikdo z nich nechtěl. Leč i to nerozlučně patří ke svobodnému běhu lidských dějin.
Z. M.
Autor byl čestným předsedou strany Levý blok
Rudé právo, 30. 4. 1994, Zdeněk Mlynář