
Nové vydání „České otázky“ (I. vyd. 1894) a „Naší nynější krise“ (I. vyd. 1895) - jež vyšlo před krátkou dobou nákladem Činu a je už rozebráno - přimělo asi mnoho čtenářů k přemýšlení o tom, co se změnilo v našich národních poměrech od napsání těchto knih. Za toho půlstoletí se vskutku od základu změnily naše poměry politické, hospodářské, osvětové, zkrátka sociální, ale některé důležité problémy našeho veřejného života zejí před námi stejně jako tehdy, když je rozebíral Masaryk, ač třeba pod jiným jménem, nebo - možno-li tak říci - v jiné dimensi.
Tak např. stejně jako v době Masarykově projevují se dnes určité kazy v českém charakteru, stejně trvá úkol vychovávat národ k humanitě, odstranit indiferentism nejen náboženský, ale i politický, a přitom čelit fanatismu; stejně jako tehdy škodí národu lenost „hodných lidí“ (jakýsi pseudoliberalism), stejně duní bezobsažná hesla vlastenecká i jiná, jež už Masaryk potíral (např. o „prostředkování mezi Východem a Západem“), stále ještě trpíme přehnaným historismem a nechápáním úkolů současných atd. - Jen si ještě dnes po těch padesáti letech jasněji uvědomujeme, jaké následky se dostavily z příčin,
které už Masaryk odhaloval, a mezi nimiž politická nezralost, nezkušenost, povrchnost a těkavé improvisátorství překáželo politice, kterou Masaryk nazýval realistickou.
Její základ podal v kap. 21.,v níž uvedl „devatero metodických pravidel, jimiž se spravuje při posuzování a studiu národů a obzvlášť také slovanských“. Z nich aspoň první tři („zásady všeobecné“) buďtež zde ve stručnosti uvedeny:
- „O národech i o národě vlastním může se souditi docela nestranně a není třeba zbožňovat vlastní národ.“ „V národy vyvolené nevěřím.“ „Poznávám také chyby jiných národů, ale ty mne tak nepálí jako chyby národa mého - mne samého“. „Myslím, že je mravní povinností mluviti o národech vlastních i cizích odkrytě: augurství překáží vlastnímu pokroku.“
- „O vlastnostech národů soudívá se téměř pravidlem nesprávně nebo aspoň povrchně.“ „Stačí posuzovat jednotlivá společenská zařízení, některé jednotlivé vlastnosti duchovní a tělové - vůbec neodvažuji se k paušálnímu ani chválení, ani odsuzování podle zvyku těch, kteří dnes z národnostních vášní a rozčilení žijí“.
- „Jako při člověku i při národu hledím hlavně na duši a ducha. Jazyk nepokládám za svatý, ale za prostředek sloužící duchu ve zlém i dobrém. Mateřský jazyk přirozeně je prostředek nejmilejší a tudíž i nejúčinnější. Ve sporech národnostních jde mně především o zápas duchovní - idee a city, mravní cíle mně rozhodují. Pokládám braní jazyka za barbarství bezduchého materialismu a politického mechanismu. Proti hmotě však bojovati chci; proto jsem dávno vystoupil z církve modloslužebného slovíčkářství a národnostního fanatismu. Mravnost - lidskost musí být cílem každého jednotlivce a národa. Zvláštní národní ethiky není.“
Tyto Masarykovy zásady platí nejen pro úvahy o problémech národních, ale i o jakýchkoli otázkách společenských skupin, např. politických stran, tříd, církví atd. Jen zkusme dosadit do hořejších odstavců místo slova národ názvy jiných skupin společenských.
Často slýcháme dotaz, co by řekl Masaryk k té neb oné otázce našeho veřejného života. Na to by mohl dát přesnou odpověď jen on sám. Náznaky této odpovědi však najdeme už v těchto dvou spisech vydaných před půl stoletím (a ovšem tím spíše v jeho Světové revoluci a Hovorech s K.Čapkem). Už tehdy - i vždy později - psal Masaryk proti „modloslužebnému slovíčkářství“ mělkého vlastenčení, proti národnostnímu, stranickému a církevnímu fanatismu, proti násilnické politice germanisační (podobné dřívější politice protireformační), a naproti tomu stále hlásal lidskost ve vztazích mezi lidmi a mezi národy. Jméno
Masarykovo bude vždy spojováno se zásadou humanity. „Obrození (národní) bez cílů humanitních je právě neúplné, necelé.“ (Krise, kap.3.) Humanita je mu obsahem programu národního, a řešením otázky sociální je mu uskutečňování lidskosti. Program sociální, národní a humanitní jsou názvy pro tři pohledy na tutéž věc.
Snad nejednoho čtenáře překvapí, jak Masaryk už před půl stoletím zdůrazňoval program lidovosti. (Viz Č.ot., kap. 40. aj.).Dělá rozdíl mezi demokratismem liberálním, který se po Evropě šířil po francouzské revoluci, a demokratismem socialistickým, který označuje slovem lidovost. Píše (Krise, kap. 11.): „Nár. listy proti lidovosti realistů jako trumf uváděly tento (t.j. liberální) „demokratism“. O jména arci neběží, ale o věc, a věc je dnes ta, že demokratism porevoluční, buržoasní, zaměněn demokratismem sociálním a socialismem (v různých odstínech)
vůbec. Nejsme již demokraty, ale lidovci“.
Prováděje srovnání mezi politickou orientací Palackého a Havlíčka (Č. ot., 41.), ukazuje Masaryk, že „Havlíček byl demokratičtější a vlastně lidovější než Palacký“. Masaryk dal najevo souhlas nejen s filosofií, ale také s osobností Havlíčkovou mnohokrát, zvlášť svou krásnou knihou o Havlíčkovi. Ve spise „Jan Hus“ vyznal: „Netajím se tím, a soudnější čtenář postřehne to v mých pracích, že Havlíčka mám radši; ale tak jako Havlíček si cenil Palackého, tak i já opětovným studiem Dějin a statí Palackého utvrzuji se pořád více a více v uctivosti, kterou pociťuji před jeho filosofickou hloubkou a důsledností.“
V Masarykovi byla spojena lidskost a lidovost v nerozlučnou jednotu. Proto nesnesl, aby lidovost se projevovala nelidsky. Vystoupil proti velmi „lidové“ pověře své doby o rituální vraždě a rasovému antisemitismu, stejně jako proti „lidové“ lásce a úctě k „Rukopisům“. Nejednou Masaryk stejně jako F. L. Rieger a jiní znalci naší národní povahy se ostře vyslovil proti naší největší neřesti - závisti, která je příčinou jiných vad: nenávisti, nesvornosti, neschopnosti k organisaci vlastní vlády a správy, k řevnivosti mezi obcemi, kraji, povoláními, kategoriemi veřejných i soukromých zaměstnanců, umělců,
vzdělanců atd. - Nemůže nám být útěchou, že také v jiných národech se vyskytují tyto lidské vady… „Chyby jiných národů mne tak nepálí jako chyby národa mého.“ K těmto slovům Masarykovým bychom mohli dodat, že naše chyby dnešní nás pálí víc než chyby našich otců a dědů před padesáti lety.
x x x
Každý národ má svou Otázku. Pro každý národ je to otázka mravní, politická, hospodářská, zkrátka sociální. Tyto názvy jsou jen různé pohledy na tutéž věc, nejsou to různé díly programu, které by bylo možno řešit postupně, řekněme napřed „otázku hospodářskou“, pak „otázku mravní“ a pak „otázku politickou“. Ostatně už se u nás začíná uznávat, že nemůžeme zvedat výrobu bez uspokojování smyslu pro spravedlnost v rozdělování jak úkolů, tak výsledků výroby, a že bychom nepřiměli lidi k tomu, aby v potu tváře a s risikem zdraví a života pracovali, kdyby bylo možno se snadno a beztrestně obohacovat bez poctivé práce, anebo že nelze budovat občanskou solidaritu za současného rozdmychování závisti a nenávisti jedněch proti druhým.
Masaryk v těchto knihách i v celém svém působení učil náš národ zvykat pravdě, i když je nepříjemná, a odmítat lež, i když se zdá prospěšná a chytrá, čili - jak se říká - „taktická“. Často opakoval, že chytráci nakonec prohloupí, a pravda zvítězí.
A tu jsme u zvláštního rysu Masarykových projevů, který míval nežádoucí následky. Masaryk někdy zhušťoval svoje vývody do jedné věty, která osvětlila.věc jen s jedné stránky, nevystihla ji však v její úplnosti nebo podmíněnosti. Tak např. jeho slavná věta „Demokracie je diskuse“ osvětluje jen jednu stránku demokracie, nevyčerpává však její pojem. Demokracie není pouze diskuse, nýbrž také rozhodování hlasováním, provádění a kontrola. Nekritičtí čtenáři Masarykových slov zhusta se spokojovali jen s tou diskusí! - Starodávná věta „Pravda vítězí“, Masarykem zdůrazněná a povýšená na naše státní heslo,
nebyla chápána ve své podmíněnosti, totiž že pravda vítězí, jen když si opatří potřebnou sociální moc - jinak může dočasně vítězit lež opřená o násilí. Ona věta byla od mnohých přijímána jako uklidňující věštba, že se pravdě nemůže nic stát. Co se Masaryk napobízel k „drobné práci“ osvětové, která je základním předpokladem vítězství pravdy v demokracii! Některým lidem se rozbřesklo teprv, když Karel Čapek k heslu „Pravda vítězí“ dodal: „ale dá to fušku“.
A konečně: Co Masaryk mínil, a jak se mu rozumělo, když uzavřel svou Světovou revoluci větou: „Ježíš, ne Caesar, opakuju - toť smysl našich dějin a demokracie.“ Kolik lidí se chytlo pouze těchto slov, a nedbalo na to, že jimi Masaryk uzavřel své úvahy o epoše, v níž po velkém duševním zápase rozhodl se užít také prostředku „caesarského“, tj. ozbrojeného násilí zorganisováním legií k uskutečnění národní svobody. A zkušenosti z „míru“ po první světové válce taktéž prokazují, že demokracie potřebuje k obraně svého humanitního obsahu organisované moci státní, tedy zas prostředku „caesarského“. - Masaryk - jako každý státník - kladl v různých situacích důraz na to, čeho bylo právě nejvíc zapotřebí, ale z toho se nesmí vyvozovat, že popíral nebo odmítal činitele nebo zásady jiné.
A tak tedy čtěme dnes Masarykovu Českou otázku, Naši nynější krisi i všechny ostatní jeho spisy - zvlášť Světovou revoluci - v osvětlení jich jeho politickou praxí, kterou často doplnil, co řekl a napsal.
Naše doba, 1949, s.193-197