Čekání na Jánošíka, nebo Kozinu?

Je to analýza pravdivá, ale svými závěry tradiční, volání po změně už tady bylo mnohokrát. Chybí nutný mechanizmus změny. Zatím dominují zásadní obrazy bídy soc. demokracie. Obraz český a obraz slovenský. Ukazují, že tradiční pojetí dualistického dělení moci mezi dvěma hegemony (ODS-ČSSD-i z mezinárodního pohledu) je archaické a nefunkční.  Ani s 35 % Fico nevyhrál. Stačí malý "závan předvolebního větru" a voliči solitérní strany jsou fuč.To, že SOCDEM nemá na levici spojence(a ani je nechce mít), je dlouhodobý proces, ignorující, že vlevo od  ČSSD je KSČM. Je to pořád víc jak půl milionu voličů. Pokud se bude čekat na vliv „demografického“ procesu, tak bude pravice u vesla ještě hodně dlouho.

Pokud to takto bude, může se to změnit jedině totální destrukcí soc. státu a voláním po odplatě? Ale pozor, pravice nejsou žádní blbci. Dobře vědí, že dojde-li k "chudinským revoltám", že na to mohou těžce dojet (I u nich platí dost bylo Julínka). Nekróza sociálního státu bude pomalá a ideologická.Bude založena na "čecháčkovství" a strachu z "Řecka".

Volání po straně Die Linke je  jako náhlé probuzení bez pohledu zpět.  V takové straně se už 17 let pohybuji. Deformaci, kterou na levicové politické scéně v minulosti zanechal Levý Blok tím, že paralyzoval příznivce levice, svojí parlamentní podporou tehdejší ČSSD, které pomohl ke zrození, totálním rozchodem s KSČM a za prebendu existenčního setrvání odtržených poslanců v parlamentě s následnou volební prohrou, je dost těžké odstranit. SDS je stranou Evropské Levice jako Die Linke, dokonce má v EL dost významné postavení ve výkonném výboru. Ale je nám to vnitropoliticky „houby platné“, protože nemáme finanční prostředky a podporu osobností, pomocí kterých bychom mohli proniknout do médií a vůbec se nějak prezentovat. Rok od roku ochabujeme a vytrácíme se. Je to důsledek státní volební politiky, která podporuje jen silné politické strany.

Obě tzv. levicové strany si žárlivě střeží, aby jim tady nic takového levicového nevyrostlo. Mezi sebou mají netoleranční patent. V SDS se dlouhodobě snažíme najít alespoň trochu levicový subjekt (nemáme ideologické předsudky), který by nám umožnil účinně spolupracovat. (Mimo to, kolik dalších stran, které se zúčastnily voleb je pravicových - jak a proč dopadli Zemanovci?) Jenže ten problém je právě v tom, že na "levici", mimo parlamentní strany, je obecná nechuť se takto individuálně angažovat a hlas pro „pidistranu“ je a priori považován za hlas ztracený.

Oproti pravici, která při historicky druhém dělení měla k dispozici okamžitě peníze a obrovskou mediální podporu. Čekat na to až lidé začnou skřípat zuby, porozhlížet se kolem sebe a hledat „vůdce“, je pro levici utopie, protože právě pravicový mediální "cirkus" bude takovou iniciativu velmi účinně potápět. (Vzpomeňme jen jak dopadl předseda Kremlička z DŽJ.) Nebezpečí hrozí od jiných populistů.

Takže co s tím? Budeme čekat, až se pár poslanců ČSSD a KSČM dovtípí, že mohou udělat totéž, co udělal Kalousek a spol.? Zatím jim zřejmě vyhovuje zátiší parlamentu a moc si s tím levicoví aktéři nedělají hlavu, spíš se budou zabetonovávat ve svých partajích a mávat vlaječkami. Ale to by byla ve správnou chvíli ta nejrychlejší cesta, která se pravici osvědčila a na niž ale nemá monopol. Taková možnost by mohla nastat jen za podmínky, že dojde k pokusu některých poslanců a vlivných příznivců o radikální změnu programu svých stran, která přeroste v „antagonistický“ vnitřní proces a vyústí do odtržení, jako se to stalo v případě ODS. Ale u ODS stál v pozadí nespokojený „kapitál“. V případě levice by tím motorem mohla být jen nová politická nutnost změny. Podobně jako v r. 67-68, rozpor mezi „konzervativním a progresivním“. Zní to taky jako utopie, ale už to tady jednou bylo.

V jiném případě je čekání na "Jánošíka, nebo Kozinu" dobré tak pro nového A. Jiráska.

Vít Stanislav, (SDS Praha)