
Kdysi dávno, ještě za časů voždě Brežněva, šířil se na Západě v kruzích levicových intelektuálů vtipný příměr: „Máťuška Rus pohltila Marxe.“ Chtělo se tím říci, že jedna evropská humanistická doktrína byla vlastně v Rusku zadávena. A že bude těžké ji křísit.
V určitém smyslu hyne dnes stejně - jenže v Česku - integrující se Evropa, euroústava a hlavně věcná politická diskuse o tom i o onom. Kdykoliv k nám z Paříže zavítá levicový intelektuál, odborář nebo socialista a je-li mu přeložen obsah našich evropských „debat“, velmi často žádá, aby byl někam citelně štípnut a ujištěn, že je v bdělém stavu. A výraz jeho smrtelně bledého obličeje mluví jasně: „To není, to přece nemůže být pravda.“ Bohužel je. Naše spění do Evropy dlouho bylo jen snaživou adaptací průměrných žáků na přísnou učitelku. A veřejná diskuse o EU smrskla se zde na plnění harmonizačních úkolů. Šli jsme si rok co rok pro „vysvědčení“ a přeli se, kdo dal paní učitelce lepší pugét.
Evropa v Česku sloužila jako zeď, na níž si většina promítala růžové diapozitivy vlastních ušlechtilých vizí. A jiní tam vždy malovali čerta, tu ilustraci vlastní vnitřní nejistoty a blíže neurčených - jen prastarou lidskou zkušeností ověřených - obav z budoucnosti. Ani jedno, ani druhé nemělo s klady či zápory reálného evropského procesu společného nic.
Ona reálná Evropa v čase své psané ústavy je dnes u nás pohlcována mnoha způsoby. Typické je stálé sestavování proevropských vlád; zatím poslední má být ta Kohoutova, na níž se zrovna (potratově) kutá z důvodů ryze malých a českých. Neexistuje čirá definice „proevropskosti“, a tak si v čase psané evropské ústavy pomáháme bludem: kdo je pro ústavu, je proevropský - a naopak. Nebo: proevropský je jednou ten, kdo chce o ústavě referendum, podruhé ten, kdo by se spokojil s její ratifikací v parlamentu. Řeší se, kdy a jak ústavu přijmout, zatímco se vůbec neklade otázka, co přesně, proč vlastně a s jakými důsledky se přijímá. „Nečtěte to!“ volají stoupenci nečtivé ústavy. „Nebojte se, nebudeme. Ani nemusíme. My máme důvěru,“ volá český vzdělanec, věru typ kritického intelektuála...
Obsah ústavy, proces evropské integrace, a tedy látka sama, skutečné téma diskuse - to vše bylo zcela pohlceno. Dokonce i spravedlivým rozhořčením nad neméně pohlcujícím „desaterem“ Václava Klause, v němž pan prezident -v předmluvě k irské euroskeptické brožuře - evropskou ústavu kritizuje. Nemá totiž smysl vyvracet jeho konzervativní fobii před údajným evropským superstátem (hymnou, vlajkou, prezidentem atd.), jenž prý chce ponížit národní státy na provincie. Konzervativec je prostě přesvědčen, že rodina nebo národní stát jsou přírodní útvary. A že co nadto jest, od ďábla -sociálního inženýrství, socialismu, komunismu atd. - jest, i kdyby tomu z Bruselu šéfoval sám Bush.
Je to ještě horší: Klausovým suverénismem i polemikou s ním (a pouze s ním) je před veřejností skrýváno ohnisko sporu o euroústavu, k němuž se například Francie už propracovala. A právě proto tam hrozí, že Francouzi v referendu 29. května řeknou „ne“.
Kouzlem nechtěného toto ohnisko pojmenoval irský profesor Anthony Coughlan v brožuře, v jejíž předmluvě si Klaus zahrál na Mojžíše s euroskeptickým desaterem. Coughlan napsal čirou a nijak nezpochybnitelnou pravdu: „Přihlašuje se (euroústava) k ekonomickému systému založenému na extrémní neoliberální ideologii a chce ho stanovit jako ústavní imperativ pro všech 450 miliónů Evropanů. Základní principy klasické laissez-faire (...) stanoví ústava jako závazná pravidla...“
Klaus se k tomuto systému nepřihlašuje? A odkdy se k němu hlásí demokratická levice?
Ale pohlcovači humanistických doktrín a projektů mají své důvody. A také notorickou nechuť jít k podstatě a pramenům. Historici už doložili, co říkával Brežněv spisovatelům svých projevů: „Nedávejte tam ty citáty z Marxe. Nikdo přece neuvěří, že jsem ho četl...“
Právo, 12. 4. 2005, Martin Hekrdla