Stav a možnosti české levice před volbami 2006

Současná česká politická scéna se na rozdíl od předlistopadového období, kdy v bývalém Československu vládl autoritativní režim KSČ, závislý na SSSR, neodlišuje v hlavních rysech od standardu evropských vícestranických systémů. Přesto ale nepovažujeme společenskou transformaci, probíhající u nás od konce r. 1989, dosud za ukončenou.

Vnější podmínky

Při analýze stavu české levice nemůžeme přihlížet pouze k historickému vývoji u nás, ale i k měnící se situaci ve zbytku Evropy i ve světě. Za významný faktor považujeme skutečnost, že po pádu bipolárního světa s jeho „železnou oponou“ začalo docházet k podstatným politickým posunům i v zemích západní Evropy v souvislosti s probíhající demontáží sociálního státu. I když západoevropská levice ve své většině dlouhodobě odmítala sovětský model socialismu a i když se distancovala se od všech projevů přežívajícího stalinismu, zhroucení „tábora socialismu“ pro ni znamenalo těžkou psychologickou ránu, kterou pravice dokázala mediálně i prakticky využít. Prudký nástup neoliberalismu na přelomu 80. a 90. letech s oslabením evropských levicových proudů úzce souvisel.

Neoliberální koncepce volného trhu, která měla být lékem na neduhy současné kapitalistické ekonomiky, naštěstí absolutně selhala. Snaha vrátit se ideově k počátkům rozvoje kapitalismu narazila v praxi na mantinely vymezené rozvinutými pozdně monopolními vztahy imperiální fáze kapitalismu. Svobodná ruka trhu vedoucí společnost v každém okamžiku a v každém místě k optimu se ukázala být nereálnou fikcí. Počátkem 21. století se začíná strategie neoliberalismu měnit z útočné v obrannou, která už není spojena s žádnou obecně přijatelnou rozvojovou vizí. Neoliberalismus přichází s čerstvou verzí, která je „realistickým“ řešením s cílem přežití podnikání. Krize je společnosti podávána jako objektivní skutečnost daná mezinárodní konkurencí. Za nezpochybnitelné a nosné jsou deklarovány potřeby podniků. Cílem je snížit standardy práv, pracovních a vyjednávacích podmínek, a to za stálého vydírání konkurenčním prostředím. Hlavním bezprostředním cílem evropské pravice je dnes úplné zrušení kolektivního vyjednávání.

Nová neoliberální ofenzíva zdůrazňuje vnější nutnost, apeluje na nezbytnost „všelidové“ podpory národní podnikatelské sféry, na vytváření podmínek pro zakotvení nadnárodního kapitálu. Sama sebe prezentuje jako všeobecný návrh, oslovující široké spektrum umírněných sil, včetně politických stran a odborů. Odrazem této skutečnosti je i médii šířené heslo „Není žádné alternativy“ („There is no alternative“ - TINA), heslo odzbrojující, demotivující a kapitulační. Nebezpečí této taktiky neoliberalismu spočívá v tom, že představuje národní kapitál jako slabý, „globalizací“ napadený a o pomoc žádající. Tomuto volání dnes podlehla i část evropské sociální demokracie a odborového hnutí.

Situace doma

Desítky let uzavřené společnosti a po roce 1989 totální impotence společenské elity, usnadnit skutečné vyrovnání se s minulostí, se dnes podepisují na tom, že ztráta hodnot a politická dezorientace je v České republice mnohem silnější než v západní Evropě. V České republice dnes najdeme všechny tradiční proudy a odstíny rozčleněné na tzv. pravici, střed a levici. Ty ale neexistují jako celek, protože se štěpí na soupeřící či přímo nevraživé subjekty. Zatímco pravici a střed přese všechno spojují kromě antikomunismu přinejmenším dva idoly - uznávání nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a uctívání tzv. hodnot euroatlantické civilizace, česká levice žádný politický svorník zatím nemá. Obecně lze některé momenty naší politické scény označit ve srovnání se západní Evropou za jakási (možná dočasná) česká specifika:

• o vládní moc se „perou“ dvě až čtyři více méně vyrovnané strany, které musí horko těžko hledat složité kombinace k sestavení vlády a k získání potřebných hlasů v parlamentě
• na české politické scéně panuje takřka bigotní politický rasismus, který rozděluje v rozporu se skutečností a právními normami politické strany na demokratické a nedemokratické, které jsou pravidelně jsou na všech úrovních diskriminovány a šikanovány
• mimoparlamentní opozice, kterou tvoří desítky většinou marginálních subjektů, je rovněž diskriminována ve prospěch stran podílejících se na hře o vládní moc; tyto strany většinou oprávněně reprezentují a hájí názory a zájmy menšin, existujících v naší společnosti
• linie mezi odpůrci a stoupenci EU jako průkopníka nové Evropy a nového světového řádu je těžko postižitelná, protože probíhá napříč všemi hlavními částmi politického spektra.

Zaostřeno na levici

Všeobecný marasmus politiky se projevuje ve specifické formě i na české levici, k níž z parlamentních stran řadíme s výhradami jak ČSSD, tak KSČM.

Česká sociální demokracie přežila mohutný politický propad, který šlo vysvětlit jak reakcí levicových voličů na její niterné nedostatky a politická selhání, tak masivními útoky médií na její představitele a sociálně demokratickou vládní politiku. Celá řada neúspěchů ČSSD poodkryla vážné nedostatky ve vnitrostranickém životě ČSSD - nedemokratické zacházení s levicovým proudem ve svých řadách, projevy hrubého antikomunismu i u jejích čelných představitelů, přezíravé stanovisko k ostatním levicovým subjektům. Tyto slabiny spolu s politickým posunem ke středu, s lavírováním v otázce demontáže sociálního státu i v otázkách války a míru vedly k voličskému odlivu, který byl zastaven a zvrácen nástupem pragmatické politiky premiéra Paroubka.

Komunistická strana Čech a Moravy se svou neměnnou politikou a díky chybám ČSSD dostala do situace, že se k ní dnes přiklání zhruba pětina voličů. Úspěch KSČM, rodící se především z odňaté možnosti dělat exekutivní chyby, měl za následek posílení vnitrostranických nostalgických tendencí. Úspěšná opoziční pragmatická politika však současně přiblížila KSČM ostatním režimním stranám, pro něž je stabilizace společenské situace stabilizací jejich výhod. Vzniklý latentní konflikt uvnitř KSČM byl snad potlačen včerejší personální změnou na jejím vrcholu. KSČM jako představitelka radikální levice má naši podporu při kritice USA i NATO, při parlamentní snaze bránit se demontáži sociálního státu, často i při snaze připravovat koncepce globálního řešení současných společensko-hospodářských problémů, pokud nejsou založeny na již historií odmítnutých řešeních. Proto také odmítáme primitivní antikomunismus, ať vychází odkudkoliv.

SDS byla vždy přesvědčena o tom, že spolupráce ČSSD a KSČM je v životním zájmu lidí práce a že může zpětně pozitivně působit na vnitrostranický vývoj obou subjektů. Proto sbližování obou dominantních subjektů české levice vítáme, i když si uvědomujeme, že určující síly tohoto procesu mají zatím především pragmatický charakter. SDS by uvítala, aby se spolupráce na levici stala součástí strategie obou parlamentních levicových stran a potažmo i ostatních levicových proudů. Takový projekt bychom aktivně podporovali.

Základem této strategie musí být pochopení skutečnosti, že při pestrobarevném názorovém spektru oslabení kterékoliv složky znamená nutně oslabení levice jako celku bez náhrady. Nečekáme zázraky - obě strany stojí před nutností vyřešit nejprve vztah svých hlavních proudů k vnitřním názorovým menšinám. Existence a kooperace samostatných názorových proudů musí být samozřejmostí, která je doprovázena slušnou politickou kulturou a teoretickou výbavou.

Za dvě významné vedlejší podmínky dlouhodobé úspěšnosti takové strategie považuje SDS jednoznačnou podporu hlubšího vzdělávání české společnosti a aktivní směrování KSČM i ČSSD do hlavního evropského civilizačního proudu. Silná ekonomika je sice nutností, ale problém dalšího rozvoje české společnosti na ni nelze redukovat.

Pohled kupředu

SDS vědomě opustila zastaralou a historicky překonanou představu, že projekt společenské transformace připraví a zrealizuje avantgardní strana se svým stranickým aparátem. Současně jsme však přesvědčeni, že levicový projekt emancipace člověka není slučitelný se ani strnulým systémem zastupitelské demokracie, která dostatečně nevtahuje člověka k zodpovědnosti za jeho životní osudy.

Levicové východisko ze současné politické krize a z krize dělnického hnutí vidíme v budoucí výstavbě zcela nově koncipovaného subjektu, jehož hlavní funkce nebude řídící, ale koordinační. Za nutný předpoklad úspěchu levice považuje SDS přesun zájmu politiky od institucí a politických stran ke sdružením a hnutím jako prvkům občanské společnosti, tedy reálný posun od zastupitelské k přímé organizaci života lidí a jejich společenských vztahů.

Budování participativní demokracie nepovažujeme jen za metodu či taktiku, ale za základ politického reformního programu, za naši revoluční strategii. Nezávislost kritických či sociálně aktivních subjektů nové alternativní levice se musí stát hnacím motorem tohoto procesu. Chceme najít stabilní demokratické řešení bez oscilačních, kyvadlových efektů, kdy klasická levice v opozici zvyšuje naděje a očekávání svých voličů, která pak nejsou po ustavení levicové vlády naplněna.

SDS proto vyzývá ČSSD a KSČM, aby využily všech prostředků, které mají k dispozici, k účinné podpoře vnitrostranické i společenské demokratické diskuse, kterou si autentická levice musí pěstovat. Vyzýváme je, aby začaly podporovat nejrůznější názorové proudy emancipačního hnutí bez pragmatických úvah, zda ten či onen proud vrátí tuto investici při nejbližších volbách.

SDS je přesvědčena, že takový postup povede nejen k vítězství levice v parlamentních volbách v roce 2006, ale že je i tou správnou cestou směrem k demokratickému socialismu v Evropě.

3. zasedání CV SDS 2. 10. 2005