Je levice schopna jednoty? A jak by měla taková jednota vypadat?1. Požadavek jednoty má pro levici zvláštní význam a přitažlivost, jak se může přesvědčit každý, kdo častěji hovoří s levicově orientovanými občany. Věcně vychází nepochybně z poznání, že neprivilegovaní se mohou účinně bránit jen tehdy, jestliže své síly zmnoží spojením (jak to vyjadřuje již závěrečné heslo Manifestu), postupně se ale stalo pro levici také jakousi samostatnou a symbolickou hodnotou. Svou roli zde sehrála také historická zkušenost z meziválečného období, kdy rozštěpení Marxem inspirovaného hnutí usnadnilo nástup fašismu a nacismu. Názvy jako Sjednocená dělnická strana (PZPR) nebo Jednotná socialistická strana (SED), používané před časem u našich sousedů, tento symbolismus dokumentují podobně jako fakt, že v registračních kartách bývalých členů sociálně-demokratické strany, kteří se stali členy KSČ sloučením v r. 1948, byl den jejich vstupu do KSČ vyznačen nikoliv prostým uvedením data 1. 7. 1948, ale razítkem s textem "Historické sjednocení dělnické třídy".
2. Volání po jednotě levice se přitom obvykle jen málo odráží v jejím skutečném životě: popravdě řečeno, s výjimkou shora uvedených a jim podobných příkladů (v nichž šlo o jednotu do značné míry mocensky vynucenou) se levice vyznačuje spíše vzájemným hašteřením a obviňováním. Diferenciace levice (a častý antagonismus jednotlivých levicových skupin) je mnohdy vážnou překážkou jejího úspěchu - a podporuje nové volání po jednotě. Paradoxně je to obvykle spíše pravice, která se je schopna v rozhodujících okamžicích dohodnout na jednotném postupu. Tento paradox lze snáze pochopit, zamyslíme-li se nad podstatou rozdílů: zatímco u pravice jde obvykle v první řadě o peníze (nebo jejich ekvivalent), spory na levici maji často hlubší, ideový charakter. O penězích je dosti snadné se dohodnout a o trhy či zisk se podělit. Naproti tomu ideje, zvláště takové, které sloužily k sebeidentifikaci určité skupiny, je jen zřídka možné opustit bez pocitu jisté zrady nebo selhání, a proto se hledají kompromisy jen obtížně. Tento rys často přibližuje levicové skupiny skupinám založeným na náboženské víře (ne náhodou se stává základem sektářství). Dosavadní historický vývoj levice bychom tak mohli s jistou nadsázkou přirovnat ke štěpení křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu.
3. Podobně jako u sporů mezi církvemi a sektami je častým rysem sporů na levici jistá nesmiřitelnost a zdánlivě nepochopitelná zarputilost. Pro levicové skupiny bývá často důležitějším cílem jejich "ideový protivník" na levici, než skutečný nepřítel na pravici. Ke slovu přicházejí urážky, podezírání, ale i zneužívání mocenských nástrojů a "odhalování úchylek". V krajních případech pak, podobně jako tomu bylo v dějinách církví, i fyzická likvidace odpadlíků a heretiků. Příklady mocenského vynucování "ideové a organizační jednoty" (jako ty výše uvedené v minulosti) vrhají svůj stín i na dnešek a zatěžují snahu o jednotný postup.
4. Jednotný postup levicových sil by přitom byl velice žádoucí i z hlediska naší dnešní, ryze praktické a každodenní politiky. Pokud pod pojmem levicová politika chápeme snahu prosazovat a bránit zájmy neprivilegovaných lidí práce, je toho nepochybně dost, na čem by se mohla a měla sjednotit všechna levicová seskupení. To, že by přitom musela odložit své ideové spory (vesměs spíše teoretické povahy), neznamená, že by nemohla diskutovat o povaze a proveditelnosti konkrétních opatření, a o hledání optimální strategie k jejich prosazení ve společnosti.
5. Není pochyb o tom, že i taková věcná diskuse s sebou přináší spory a představuje neustálé nebezpečí rozkolu - tím spíše, že ani levice není imunní proti vlivu osobních ambicí funkcionářů, jejich vzájemných antipatií a sympatií, soubojů o prestiž a "tvář", ale leckdy i o zcela konkrétní osobní nebo kariérní výhody. Předpokladem pro úspěch strategie sjednocování levice je proto nastolení určitého "morálního ovzduší", v němž bude dominovat tolerance a ochota si vzájemně naslouchat, a naopak budou "morálně trestáni" ti, kteří takové ovzduší narušují. Jinak řečeno: místo boje o prosazení "naší" (nebo "mojí") pravdy (často také jen vlastní osoby) musí nastoupit společné úsilí o hledání pravdy (raději bych řekl: největší shody s realitou, abych potlačil "mysticko-symbolický" význam slova "pravda").
6. Z hlediska praktické politiky je tu ovšem ještě jeden nepříznivý faktor: česká společnost má tendenci vnímat každé politické uskupení, ve kterém probíhá otevřená politická diskuse či soupeření názorů, jako "rozhádané" a penalizuje jej ve volbách. Situace je zde jiná, než např. v anglosaské tradici, kde se v rámci hlavních, "velkých" stran velmi často vyskytují soupeřící frakce či skupiny, aniž by to působilo negativně na veřejnost. Proto je (zatím?) na české politické scéně jen velmi těžko představitelná situace, kdy by podobná diskuse probíhala v rámci jedné levicové strany, a přitom tuto stranu neoslabovala voličsky. Český volič si zatím nezvykl ani na formalizované frakce v rámci strany (jak je známe např. z německé LEVICE, nebo z nesmělého pokusu v rámci KSČM počátkem devadesátých let), viděl by v nich zárodky štěpení strany (koneckonců do jisté míry v souladu s historickou zkušeností). Pro českou politiku je zřejmě zatím nepředstavitelný model, jaký již několik desetiletí úspěšně uplatňuje japonská pravice: díky existenci několika téměř nezávislých autonomních frakcí, které mezi sebou dokonce soupeří ve volbách, vládla tamní Liberálně demokratická strana téměř nepřetržitě po 40 let.
7. Podle všeho jediný dostupný model, s jehož pomocí může česká radikální levice směřovat k určité jednotě (ve shora uvedeném smyslu, tj. k jednotě akční), je proto organizačně relativně volné seskupení organizací, které by si formálně i prakticky podržely velkou míru nezávislosti, ale shodly by se na "konzultačních mechanismech" pro hledání shody ve stanovení společných cílů a metod k jejich dosažení. Z praktického hlediska by se takové seskupení muselo řídit zásadami "konsensu s výhradou", tj. jako společné by mohlo být uznáno jen to, kde bylo dosaženo všeobecné shody; protože požadavek úplného konsensu značně podvazuje akceschopnost, jde o možnost jednotlivých subjektů vyjádřit odlišnost svého stanoviska buď jako tzv. votum separatum (nesouhlasíme, ale neblokujeme většinový názor), nebo většinové rozhodnutí vetovat.
8. Praktické uplatňování takového modelu není možné bez tolerance a umění naslouchat. Zkušenosti, které by takto i levice získávala, by byly také zkušenostmi české společnosti s levicí - a lépe a přesvědčivěji než všechny "omluvy" by mohly postupně pomoci v prolomení bariér, na něž v současnosti narážíme. A bez získání jistého společenského konsensu nemůže levice pomýšlet na úspěch. Také pro nás platí to, co jako strategii pro německou levici vytýčil A. Brie: z boje proti sociální demokracii a zeleným se musí stát boj o sociální demokraci a o zelené.
20.8. 2009, Jiří Hudeček
Text byl publikován v Haló novinách, 21. září 2009