
Skvělý filmař, který se krátce po listopadu 1989 stal předsedou komunistické strany. Po třech letech z politiky odešel, ale rudé nálepky už se nezbavil. Jiří Svoboda nyní přichází po patnácti letech
s novým filmem. Má název Sametoví vrazi a režisér se inspiroval případem orlických vražd.
* Považujete se za rebela?
Ano, ale jen po určitou hranici. Jsem hédonisticky založený, netoužím trpět. Život má pro mě příliš vysokou cenu. Vzpouzím se, pokud vím, že má vzpoura neponese fatální následky. Proč se ptáte?
* Váš životopis působí jako jedna velká vzpoura.
Možná je to tím, že jsem vyrůstal v padesátých letech na Kladně mezi dělníky.
* Vzpomínáte si také na lidi, kteří byli nahnáni do dolů z politických důvodů?
To víte, že ano. Výraznou skupinu mezi nimi tvořili příslušníci náboženských sekt. Víra jim nařizovala, že nevezmou do ruky zbraň, tak se upisovali na deset let dolům, aby se vyhnuli vojně. Vnášeli
do života města osobité kulturní zázemí, zvláště do hospod, kterých byly tehdy na Kladně bez přehánění stovky.
* Jaké bylo vaše první setkání s politikou?
Když zemřel Klement Gottwald, začaly v poledne houkat sirény, následovaly dvě minuty ticha. Každý se zastavil a nehnutě stál. Bylo mi sotva osm let, nechápal jsem, co se děje, utíkal jsem po ulici.
Najednou mě chytil za límec chlap jako hora, havíř. V obličeji zažraný uhelný prach. Držel mě ve výšce, po tvářích mu tekly slzy. Když sirény ztichly, postavil mě na zem a se slovy: "Aby sis pamatoval
den, kdy zemřel nejvýznamnější člověk na světě!" mi vrazil facku.
* Když umřel o devět dní dříve Stalin, muselo to být podobné.
Ležel jsem doma s chřipkou a po chodbě se rozléhalo vytí, jako když bijí psa. To plakala sousedka, která podobně jako ten havíř podlehla obrovské kolektivní energii. Dnes už tomu nikdo neporozumí.
* V roce 1963 vás přijali na DAMU, ale záhy vás vyhodili. Proč?
Napsali jsme ještě se třemi kluky dopis o nesvobodě slova a tisku v ČSSR, který měl jeden z nich odnést na americkou ambasádu. Originál na mě za několik dní vytáhli na kladenské StB. Dvanáct hodin
mě vyslýchali, načež mě vyloučili ze školy. S dovětkem, že pokud bych chtěl ještě někdy studovat, musel bych požádat o svolení ministra.
* Čím jste tehdy nesvobodu slova a tisku zdůvodnili?
U mě hrála roli vzpomínka na majáles v roce 1962. Zástupce ředitele na průmyslovce tehdy prohlásil, že tátové z fabrik měli vzít samopaly a všechny ty študáky postřílet. Také jsme zjistili, že z knihoven
mizí tituly některých autorů.
* Co jste po vyhazovu dělal? Čím jste se živil?
Musel jsem si najít práci, ale po Kladně se rychle rozkřiklo, že mě vyšetřovala StB. Lidé se mi vyhýbali, přecházeli na druhý chodník. Když jsem přišel žádat o práci v ústředních dílnách v Pcherech,
personalista za mnou ještě z okna křičel, že jsem lump a zrádce vlasti, který si zaslouží zavřít. Chvíli jsem pracoval jako řidič u městské dopravy, později jako skladník v podniku bytového hospodářství.
* Jak jste se v roce 1966 ocitnul na FAMU?
V zaměstnání mi napsali posudek, že jsem se polepšil. Na doporučení známých jsem sehnal právníka, který mi poradil, abych ministra o žádný souhlas nežádal a do přihlášky napsal "z DAMU jsem odešel
po disciplinárním řízení". Víc to nikdo nezkoumal. Na FAMU tehdy učili Otakar Vávra, Elmar Klos, Karel Kachyňa, které kádrové fleky studentů nezajímaly.
* Proč jste si vybral film?
Tehdy jím žila celá společnost. Prostě se mi zdálo, že by mě mohl bavit.
* V roce 1969 jste byl v Německu. Uvažoval jste o emigraci?
Ano. Měl jsem možnost odejít do Londýna k příbuzným, případně zůstat v Německu, kde jsem dostal nabídku pracovat pro televizi. Tehdy se na festivalu v Oberhausenu promítal můj film Pod hvězdou Davidovou,
polohraný dokument o mladé Židovce, která váhá, zda má po okupaci zůstat v Československu, anebo utéct. Ostře se proti němu postavila sovětská delegace, což ohrožovalo můj návrat domů. Naštěstí den nato
lidi v Praze rozbili výlohy Aeroflotu (po hokejovém vítězství 4:3 nad Sovětským svazem na MS ve Stockholmu, pozn. red.), což byla pro režim závažnější polízanice. Ještě tři měsíce jsem se pak potuloval
po Německu, ale nakonec jsem se vrátil. Bylo mi jasné, že jinak bych už nikdy neuviděl rodiče.
* Co se stalo s tím filmem?
Po návratu mi zavolala sekretářka režiséra Vávry, že se mnou chce pan profesor mluvit. Ať prý na něho počkám na křižovatce ve Vršovicích, kde jsem tehdy bydlel. Přijel autem, mlčky otevřel kufr a já
si z něj vzal všechny tři kopie, které zůstaly na škole. Tím ten film jako by přestal existovat.
* Jak se během normalizace změnila atmosféra mezi filmaři?
V šedesátých letech byli na Barrandově ve vedoucích funkcích lidé, kteří rozuměli profesi, tvůrčím způsobem se trumfovali. Pak to zasulcovali lidé, kteří byli zcela bez nadání a bez vkusu, staří rutinéři.
A začali si vyřizovat účty s režiséry nové vlny, jež je kdysi převálcovali. V normalizačních čistkách hrála důležitou roli uražená pýcha méně talentovaných.
* Proč jste v roce 1975 vstoupil do KSČ?
Byly to jednoduché počty. Mohl jsem emigrovat nebo dělat něco jiného nebo se stát disidentem. Anebo vstoupit do strany a být filmovým režisérem. Udělal jsem to. Názory jiných lidí na můj život a na
má rozhodnutí mě příliš nezajímají. S tím, jak žiju, jsem byl v zásadě vždycky spokojený.
* Do svých filmů jste dokázal prosadit například Radka Brzobohatého nebo Miroslava Macháčka, které se tehdy režim pokoušel odstavit. Bylo to těžké?
Neobsazoval jsem Macháčka (Skalpel, prosím, pozn. red.), abych tím někoho dráždil, ale protože byl pro tu roli nejlepší. Stejně to bylo s Brzobohatým (Oddechový čas, Schůzka se stíny, pozn. red.).
Jsem egocentrik a přeji si, aby v mých filmech hráli dobří herci. Nějaké drobné problémy s tím byly, ale ono je to dneska podobné. Když vám někdo dává peníze na film, také vám říká, kdo v něm má hrát.
* Jak se tehdy Barrandov obsazení Brzobohatého či Macháčka bránil?
Dal jsem návrh produkčnímu, ten ho poslal ústřednímu dramaturgovi Ludvíku Tomanovi, který řekl, že obsazení hlavní role nepodepíše a návrh nám vrátil. Dali jsme na něj nové datum a poslali mu jej nezměněný
zpátky. Tak to šlo až do doby, kdy se přiblížil začátek natáčení a hrozilo zastavení příprav filmu. Toman to nakonec podepsal, protože v opačném případě by vyšlo najevo, že Brzobohatého zakázal. S Macháčkem
to bylo horší. Když jsem se postavil na zadní a řekl, že film bez něho nebudu točit, jediný, kdo našel odvahu mě podpořit proti oddělení kultury ÚV, byl Jiří Purš, generální ředitel Barrandova.
* V roce 1987 jste se stal předsedou filmové sekce Svazu českých dramatických umělců (SČDÚ, pozn. red.), který rozhodně neměl lichotivou pověst. Jak vysvětlíte tohle?
Za špatnou pověst svazu mohlo nepěkné představení v Národním divadle v roce 1977, kde se podepisovala Anticharta, a tehdejší vedení svazu to celé spoluorganizovalo. Já jsem tehdy v Národním nebyl,
nebyl jsem ani členem svazu. Stal jsem se jím až v roce 1982, ale až do konce roku 1986 jsem nebyl na jediné schůzi. V prosinci 1986 však na federální vedení svazu přišlo čtrnáct novoročních blahopřání
podepsaných Elemem Klimovem, předsedou Svazu sovětských kinematografistů a poradcem Michaila Gorbačova. Byly určené například Věře Chytilové, Jiřímu Menzlovi, Karlu Kachyňovi, Františku Vláčilovi a také
mně a Miloslavu Lutherovi. Protože z těch, kterým blahopřání přišlo, jsme jen já a Luther byli ve straně, někteří členové SČDU usoudili, že právě my dva jsme byli Moskvou předurčeni k vedení národních
svazů. Tak se i stalo.
* Podařilo se vám svaz nějak proměnit?
Prosadili jsme zavedení konkursů na místa vedoucích barrandovských tvůrčích skupin. Přijali jsme tvůrce, kterým byl svaz do té doby uzavřený, například Ester Krumbachovou či Jindřicha Fairaizla. Dosáhli
jsme otevření archivů a trezorů a vyjma Skřivánků na niti a Ucha se nám podařilo uvolnit všechny do té doby zakázané filmy. Nelze ale popřít, že vedení kinematografie bylo už tou dobou pod vlivem sovětské
perestrojky poměrně vstřícné. Dosáhli jsme rovněž ocenění například pro Jiřinu Jiráskovou, Rudolfa Hrušínského a Radka Brzobohatého, které režim příliš neprotežoval. Po revoluci mi připadalo trochu divné,
když tituly vraceli. Dnes už to nikdo nechce slyšet, ale oni o majestát "zasloužilých a národních" velmi stáli. Rozhodně jim ho nikdo nevnucoval. Znám jediné dva, kteří když slyšeli, že je chceme navrhnout,
rezolutně odmítli: Menzel a Chytilová.
* V říjnu 1990 jste se stal předsedou KSČ. Další těžko pochopitelný krok.
Nestojím o to, aby mě někdo chápal! K čemu by mi to bylo? Sám přesně nevím, proč jsem to či ono udělal. Nepočítám tahy dopředu, život nejsou šachy. K mému tehdejšímu rozhodnutí přispělo přesvědčení,
že by zde nadále měla existovat nějaká levicová síla. Proto jsem v KSČ zůstal, přijal jsem návrh, abych kandidoval do Federálního shromáždění a o půl roku později i na předsedu strany.
* Jak na to reagovala rodina?
Velmi solidárně. Manželka sice nebyla nadšená, ale stála za mnou. Když jsem jí volal, že mě zvolili, řekla, že už to slyšela a že si otevřela láhev vodky. Na dcery měli spolužáci nějaké poznámky, ale
tím to skončilo, obě se pak dostaly na střední i na vysokou školu.
* Jak vaši snahu změnit KSČ v demokratickou stranu vnímali její členové?
Strana visela v letech 1990 a 1991 pocitově na hranici zániku. Funkcionářů ochotných jít do adrenalinových klání, jako byla volební kampaň, v ní moc nezůstalo, byli to vlastně takoví kancelářští měšťáci.
Těch několik ještěrů, kteří čas od času vylezli ze skrýší, aby kritizovali, že se vedení distancuje od minulosti, šlo umlčet. Nakonec se smířili také s tím, že jsem se stal spolunavrhovatelem zákona na
odškodnění a plnou mimosoudní rehabilitaci lidí odsouzených v padesátých letech za takzvané zločiny proti republice. Bohužel, ještěrů postupně přibývalo.
* Bylo předsednictví KSČM placenou funkcí?
Nikdy jsem za ně nebral ani korunu, dělal jsem to jako koníčka! Kolik lidí má šanci něco takového zažít?
* Jak se díváte na dnešní komunistickou stranu?
Grebeníček je dnes na pokraji vládní odpovědnosti, což by ještě před několika lety nikdo nehádal. Pokud se dostane k moci, může to ale s KSČM dopadnout jako na Slovensku se SDL. Noví funkcionáři tam
trpěli takovou abstinencí využívání půvabů moci a sebeobohacování, že to vedlo k zániku strany.
* Patnáct let jste nenatočil žádný celovečerní film. Zavřela vám politická angažovanost dveře k producentům?
Prosím vás! Kdybych si říkal, že jsem měl kdeco dělat jinak, mohl bych rovnou jít na půdu a zatlouct si tam skobu. Navíc si nemyslím, že jsem na světě, abych točil filmy, ale abych žil. Potlesk mě
bavil, když mi bylo třicet. No, možná i čtyřicet.
* Nyní má před premiérou váš film Sametoví vrazi, inspirovaný případem orlických vražd. Dříve se už dvakrát schylovalo k jeho natáčení, ale nakonec z něj sešlo. Proč?
Scénář jsem napsal již před sedmi lety. Šel jsem s ním tenkrát na Novu, kde mu dal tehdejší programový ředitel Petr Sládeček zelenou. Jenomže pak odešel do Londýna a jeho nástupkyně Libuše Šmuclerová
mi oznámila, že o ten film nestojí. Generální ředitel Železný ji diskrétně doplnil, že na látku tohoto typu prý ještě neuzrál čas. Podruhé jsme ztroskotali na penězích.
* Setkal jste se s orlickými vrahy?
Mluvil jsem s každým, kdo byl k tomu svolný. Byl jsem u soudu, četl vyšetřovací spis, hovořil s příslušnými policisty. Samozřejmě jsme se sešel s mužem, který je hlavní postavou filmu a kterého kriminalisté
označují za hlavu spolčení. Docela mě zajímalo, jak film zhodnotí, ale před dvěma roky spáchal ve vězení sebevraždu.
* Bylo těžké udržet si odstup? Neměl jste obavu, že se příliš vcítíte do osudů těch lidí a začnete mít sklon jejich činy omlouvat?
Aktéry ve filmu nijak nesoudím, nesnažím se vytvářet nějakou složitou motivační strukturu. Konstatuji, co udělali, a dodávám, jací jsou to lidé. Měli rodiny, sny a cíle, jejich hodnotové uspořádání
se nijak nelišilo od hodnot vyznávaných osmdesáti procenty české populace. Postmoderní svět není černá a bílá, ale černá i bílá. Svatost a zatracení, genialita a blbost se nevylučují.
***
Horníci na Kladně, kde Svoboda vyrůstal. Leden 1949. * Na festivalu v Moskvě v roce 1985 s Radkem Brzobohatým a Janou Brejchovou. * Jako předseda komunistů v roce 1991. * V roce 2001 při natáčení televizního
filmu Udělení milosti se zamítá. * Dívka s mušlí, 1980, s Ladislavem Frejem (vpravo). * Sametoví vrazi, 2005, s Richardem Krajčem (druhý zprava). * Skalpel, prosím, 1985, s Miroslavem Macháčkem. * Zánik
samoty Berhof, 1983, s Evelynou Steimarovou.
Týden, č. 2/05, leden 2005