Pravidla korupčního trhu

Politické strany se u nás staly firmami, které prosazují jen zájmy svých manažerů

Po listopadu 1989 výrazně ovlivňovaly vznik a formování politických stran dva činitelé, které logicky ve standardním prostředí západní Evropy nenacházím: diskontinuita a kontext postkomunismu. I když okrajově lze na příkladech KSČM a KDU-ČSL zaregistrovat kontinuitu ve smyslu programového a voličského zázemí, ostatní strany vznikly víceméně na zelené louce.

V té či oné míře se všechny vládní, případně i parlamentní strany podílely na demokratizaci a přechodu k tržní ekonomice. Problém však spočíval ve způsobu ekonomické transformace, privatizace. Během unikátního rozsáhlého transferu státního majetku do soukromého vlastnictví došlo k mnoha nevyjasněným bankrotům bank, k tunelování a dalším druhům ekonomické kriminality. Konsolidační agentura pak obhospodařovala několik set miliard nesplacených dluhů.

Kuponová privatizace a nedostatečné nastavení právních pravidel umožnily, že se z Česka na několik let stal zlatý důl. Ti, kdo by mohli překážet jedinečné hostině, byli odstaveni na vedlejší kolej či dehonestováni. A tak se nejdříve Česko muselo oddělit od překážejícího Slovenska, Středoevropská univerzita jako kritické akademické centrum byla vytlačena z Prahy do Varšavy a Budapešti a právníci upozaděni. K dovršení atmosféry vše zahalovala propaganda hlásající, že Česko se v historicky krátké době stane středoevropským tygrem.

Jenže propagandistická bublina brzy splaskla, ekonomika se dostala do nesnází a najednou hlavní hráči - politické strany - zůstali nazí. Ukázalo se, že bylo běžné nosit do stranických sekretariátů kufry plné peněz a politická korupce se zakrývala uváděním falešných, dokonce již mrtvých sponzorů.

Jistě, dnes v roce 2004 se situace poněkud modifikovala. Obsah však zůstal stejný. Pouze forma se upravila, jaksi zjemnila. Bezskrupulózní masovou politickou korupci nahradily jen méně viditelné nepřímé korupční praktiky. V souhrnu se tomuto jevu říká klientelismus, který je charakterizován neprůhlednými vazbami mezi politickou a ekonomickou sférou. Zpravidla jde o vedlejší produkt politické činnosti ve všech demokraciích. Jestliže se však politika ve větší míře stává speciálním odvětvím byznysu, jako tomu je v ČR, pak se snižuje kvalita demokracie i výkonnost ekonomiky.

Praktiky korupce

V jakých formách se klientelismus vyskytuje? Patří sem například případy, kdy soukromé firmy zvaly na své útraty poslance a senátory na karlovarský filmový festival, nebo kdy soukromé lesní společnosti zvaly vlivné poslance na myslivecké hony s cílem zablokovat přijetí zákona o ochraně přírody. Podobně se nechávali vrcholní političtí představitelé zvát od soukromých firem do luxusních lóží během MS v hokeji v Praze v roce 2004. Pavol Frič, expert na korupci, uvádí, že jde o jasný úplatek. „Politik je okamžitě zaháčkovaný a podnikatel může kdykoli přijít s jakoukoli žádostí... Takové věci jsou v zahraničí zakázané. Pokud se něco podobného provalí, politik musí odstoupit. U nás nejsou žádná pravidla pro lobbing.„

Další forma klientelismu: poslanci jsou členy správních a dozorčích rad státních a polostátních podniků, odkud politikům plynou nemalé příjmy a nepatřičný vliv. Také na komunální úrovni stále existuje praxe „multiplikační angažovanosti“ některých zastupitelů, kteří „zasedají v pěti, šesti, sedmi statutárních orgánech“.

Pěkně to řekl bývalý ředitel TV Nova Vladimír Železný: „Politika není nic jiného než prosazování skupinových zájmů mírovou cestou. Každý politik je představitelem nějaké skupiny.“ A na otázku, jaká skupina stojí za ním, odpověděl: „Momentálně zemědělci ČR. Za jinými skupina bankovnictví, těžkého průmyslu, skupina privatizační...“

Politické strany se v postkomunistickém Česku staly do značné míry firmami, které prosazují osobní a skupinové zájmy svých manažerů na celostátní, regionální a komunální úrovni. Hlavním smyslem jejich existence není prosazování ideových hodnot a zájmů společenských skupin, ale dosažení ekonomického a mocenského profitu úzké skupiny stranických manažerů. Poslanecké či jiné mandáty jsou nabízeny na politickoekonomickém trhu silným ekonomickým hráčům, kteří zpětně svým zastupitelům poskytují své služby.

Na tomto rozsáhlém, ale skrytém bazaru služeb a protislužeb nemají ideje žádnou hodnotu. Zpravidla platí, čím větší stranický klientelista, tím více se zaklíná a zapřísahá svou pravověrnou pravicovostí či ryzí levicovostí.

Zakonzervovat stav

Klientelistická praxe nadstranické a bezideové politiky nejeví zájem o jasně stanovená pravidla pro lobbing, nerespektuje pravidla slušnosti. Označení politického konkurenta či kritického novináře za idiota se považuje za div ne roztomilost a zpestření, jež oživuje prý nudnou politiku. Klientelistická praxe také produkuje studené technology moci, kteří se vyznačují jistou mírou korupčního potenciálu. Jestliže některým z nich by ještě nedávno mnozí nepodali ruku, dnes jsou nezastupitelní právě svými klientelistickými vazbami, a proto okupují nejvyšší místa stranických hierarchií. V té či oné míře se to týká předsedů všech parlamentních stran i funkce hlavy státu.

Imperativem doby je udržet si pozice, zacyklit kruh dosavadních stranických elit, zabránit regenerační obměně. Jde o to zabránit vstupu nových silných osobností na politický trh. Klasickým příkladem takového chování se stala účelová kritika Pavla Teličky. Prý kvůli dvouletému členství v komunistické straně je nepřijatelný do funkce komisaře EU. Šlo však o selektivní kritiku těch, kteří ve svém nejbližším okolí vlastní spolustraníky vůbec nekritizovali, ať již za jejich členství v komunistické straně, za národněfrontovní aktivitu či za spolupráci s StB. Takto účelově vedená kritika měla odstranit z politické scény silnou osobnost, jež by po návratu z Bruselu mohla aspirovat na nejvyšší funkce ve státě. V tuto chvíli nás v Bruselu reprezentuje naprostý protipól Teličky Vladimír Špidla s nulovým charismatickým potenciálem.

Politické strany se vzdalovaly občanům do té míry, že spustily proces odcizování se občanům. Strany stále více obsluhovaly samy sebe a přestávaly plnit svou zastupitelskou úlohu. Míra deideologizace v konání parlamentních stran v Česku zpochybňuje, zda lze ještě hovořit o programatice stran v tradičním smyslu. Ideje a ideologie slouží k manipulaci. Názvy stran se vyprazdňují. Jejich nositelé přestávají jakýmkoliv idejím věřit. Nicméně umně s nimi žonglují, neboť významná část občanů ještě žije ve věku ideologií.

Část - a snad lze říci i rozhodující část - politické elity v parlamentních stranách se vymkla ideovému kontextu. Je proto na místě opatrnost při klasifikaci politických stran v Česku dle programového kritéria. To, že určitá strana deklaruje svou ideovou koncepci a že se voliči na tomto základě se stranou identifikují, neznamená, že stranická činnost skutečně respektuje koridor vymezený oním ideovým programem.

Vzniká chaos a nedorozumění u občanů. Kdo je vlastně zrazuje? Zrazuje pravicové voliče ODS, nebo US? Zrazuje levicové voliče Zeman, Špidla nebo Gross?

Můžeme subjekty působící v českomoravské kotlině přiřadit do rodin sociálnědemokratických, liberálních, konzervativních, křesťanských... stran? Především použít v souvislosti s politickými stranami v Česku pojem „rodina“ je nepřípadné a možná i urážející pro slušné rodiny, i když také rodinná společenství procházejí obdobím turbulence. Jak lze mluvit o „rodinách“ politických stran, když je zpochybněna sama jejich programová identita? Strany z tohoto hlediska představují více či méně oficiální formu s vyprázdněným obsahem.

Strany kartelu

S umenšením vlivu ideově-programové složky se ve stranickém prostoru oslabuje ústřední rozlišovací faktor. Hranice mezi stranami se částečně stírají. Přestávají fungovat běžné konkurenční vztahy. Nepatřičně se sbližují a propojují zájmy stranických elit. Z profesní skupiny politiků se formuje jakýsi neoficiální cech lidí, jenž provozuje politiku v hlavním pracovním poměru. Jejich společným zájmem je udržet se co nejdéle ve vrcholné politice a zároveň si zajistit výsadní postavení v sociálně-profesní struktuře. Mnohé z toho se jim daří, neboť ovládají hlavní rozhodovací páky státního soustrojí. Můžeme si také všimnout, že v Česku poslanci celého politického spektra jednají ve shodě, když hlasují o svých platech, o platbách pro vlastní strany, o poslaneckých bytech, o rozsahu své imunity atd. V takových momentech se na stranickou disciplínu nehledí.

Přední politologové Peter Mair a Richard Katz označili podobně fungující strany za „strany kartelového typu“. Před takovým vývojem stranictví varovali. Znepokojoval je zvláště trend, kdy se politická profesní skupina v podmínkách oslabené konkurenceschopnosti zapouzdřuje ve svých výsadách. Narůstající nespokojenost z oficiální politiky se může projevit v hledání radikálních východisek ze situace.

Jaká řešení se nabízejí ke zlepšení stavu stranictví v ČR? Chování stran víceméně odráží chování celé společnosti a jejich dílčích částí. Jestliže mnozí fotbaloví činovníci a rozhodčí jsou skrz naskrz zkorumpovaní, nelze očekávat, že politici budou jako lilie. Vždyť politici toho mohou na skrytém korupčním trhu nabídnout neporovnatelně více než jen nadržování při fotbalových utkáních.

Účinný lék

Chceme-li najít účinný lék na nemoc zvanou „odcizování politické elity občanům“, musíme popsat parametry prostředí, které přispívají k bujení příslušných bakterií. Ideálem egoistického a kořistnického politického stylu je „povolební zhasnutí“. Účelem tu je oslabení kontrolních mechanismů a narušení systému brzd a protivah.

K takovému zhasnutí a zatemnění dochází, nahlížíme-li na politiku očima zaslepeného stranického fandy. Proto je zaprvé důležité odložit růžové, červené či modré brýle různých ideových a ideologických mámení a přiznat si, že se politická sféra transformuje dle tržních zákonitostí. Politický trh se přibližuje pravidlům ekonomického trhu. Strany se stávají profesionálními firmami, které obsluhují politickou sféru. Podnikají jako firmy na základě nabídky a poptávky. Používají ideové koncepce jako významnou součást reklamních čili volebních kampaní. Jakmile jsme se jednou zbavili ideologických klapek a považujeme jistou míru deideologizace a vpád tržních sil do politického prostoru za něco přirozeného, musíme činit další kroky. Druhé systémové opatření se týká způsobu hodnocení výkonu profesionálních stranických elit. Jestliže totiž ideologické koncepce zastarávají a moc se nenosí, zdá se racionálnější poměřovat stranickou praxi méně podle deklarovaných idejí a více na základě kvantifikovatelných kritérií. Lze například pomocí indexů zohlednit míru ekonomické konkurenceschopnosti, míru státního zadlužení, ochrany životního prostředí, vnitřní a vnější bezpečnosti, vzdělanosti, debyrokratizace, řešení problémů politické korupce apod.

Posviťme si na lobby

Za třetí, na bakterie „odcizování“ si musíme pořádně posvítit. Zde mají primární úlohu média. Právě televize, rozhlas, noviny a časopisy by měly prosvěcovat všechny kouty pokoutného politikaření. Náročné mediální prostředí by mělo rozlišovat mezi méně či více klientelisticky orientovanými politiky. Mohla by se pravidelně sestavovat ligová tabulka parlamentních stran. Pořadí by se určilo součtem bodů přidělených za pro/protiklientelistické činnosti. Do tabulky by se započítávaly body za účast na akcích typu hony na bažanty, za členství ve správních a dozorčích radách, za neuspokojivé vysvětlení neuvěřitelně nabytého majetku, ale též za návrhy a přijatá opatření proti klientelistickým praktikám. Podobné tabulky by se mohly zpracovávat i pro regionální a místní politiku. K transparentnosti politiky a k orientaci voličů by napomohl seznam všech hlasování ve prospěch určitých lobby.

Média jsou nezastupitelná ve své kontrolní funkci. Nicméně proti zneužívání moci je také třeba zajistit nezávislý výkon soudů, policie, administrativy, České národní banky i Ústavního soudu. Proti rozpínavosti stranického státu může rovněž účinně zasahovat rozvinutá občanská společnost. Sem patří mj. spolky, sdružení, obce a profesní komory. V neposlední řadě by k navození prostředí, kde by se přestalo vyplácet korupční jednání v politice, mohl přispět soubor účinných zákonů.

Na závěr zbývá dodat, že 9. prosince se v Londýně koná setkání předních britských politologů. Zvolené téma je „What's Happened to Democracy?“ (Co se stalo s demokracií?). Účastníci se budou zamýšlet nad problémy poklesu volební účasti i členství v politických stranách.

* * *

„Strany stále více obsluhují samy sebe a přestávají plnit svou zastupitelskou úlohu. Ideje a ideologie slouží k manipulaci. Názvy stran se vyprazdňují. Jejich nositelé přestávají jakýmkoliv idejím věřit.“

Lidové noviny, 4. 12. 2004, Michal Klíma; politolog