Text je třetím oddílem eseje Jana Rittera „Morální selhání“ a skutečnostSoučasná situace Česka trochu připomíná předbělohorské období českých dějin. Předběhlo tehdy dobu o pět koňských délek známou hodnotou, nemající obdoby daleko široko v celé tehdejší Evropě. Mám na mysli nikterak idylické, ale díky respektování uzavřených dohod přece „udržené“ mírové spolužití a soupeření dvojí – katolické a protestantské „pravdy“, i když už zbavené svého táboritského jádra. I tak šlo v té době o nebývalý příklad náboženské snášenlivosti. Nebo – jak to nazývá Masaryk – „české paličatosti“.
V předchozím půlstoletí bojů o „pravou víru“ způsobili „Češi Čechům“ mnohem větší škody a utrpení, než si přivodili ve druhé polovině XX. století jejich, už zase kvůli „politické víře“ rozdělení potomci. Naši předci z nich, díky státnictví architekta této renesanční společnosti Jiřího z Poděbrad, přesto vyvodili rozumnější poučení, než k jakému vybízí podobně rozdělenou současnou společnost, mediální „zákopový antikomunismus“!
Zakladatelé Československa deklarovali v roce 1918 kontinuitu především s tímto nábožensky tolerantním českým státem a jeho dobou, pyšnící se filozofickou a teologickou polemikou a hloubáním, a ne s jimi nemilovanou, ale dnes mediálně „objevovanou“ dobou pobělohorskou, s její „jedinou“ protireformační pravdou. Stvrdili tak Husovo „prosím, abyste pravdy každému přáli“, jako jeden z pilířů českého dějinného odkazu a novodobé národní a státní demokratické tradice a svébytnosti. „Pokušení“ vzdát se ho kvůli „své“ pravdě odolává už zmiňovaná katolická a protestantská stavovská politická, třída celých sto padesát let – až do Bílé hory – i když „s odřenýma ušima“. „Gottwaldovské vedení“ KSČ mu za známých poměrů vzdorovalo pouhé dva – tři roky… Jak dlouho mu bude s mediálním antikomunismem v zádech, čelit opět dualisticky rozpolcená současná společnost a její politická třída? Obstát je životně důležité. Kdo ví, jaké zkoušky ještě přinese éra globalizace! Mají nás stále zastihovat nesmiřitelně rozdělené kvůli minulosti?
Novináři by se zde neměli politikům tolik plést do řemesla. Roli „hlídacích psů“ demokracie sehrají i bez svého antikomunismu. Závažných témat je pro zodpovědnou žurnalistiku v Česku nepočítaně.
Prvním krokem této politiky, vycházející z ducha českých dějin, by mělo být odmítnutí mediálně nastražené „pasti“ – už zmiňované, věcně nesprávné paralely mezi „komunismem“ a „nacismem“; v poválečných historických souvislostech poškozuje české národní zájmy. To nemůže znamenat popření záporné bilance stalinismu a normalizačního neostalinismu, ani ospravedlnění těch, kdo k odosobněné logice těchto systémů a jejich doby, připojovali svoji „osobní“ zvůli a nelidskost.
Druhý krok je zřejmý. Místo „izolace“ nebo „zákazu“ KSČM, po kterém stále prahnou někteří radikálové, je zde rozumnější úkol: udělat všechno pro to, aby byla – tak jako za časů Jiříkových – překonána již zmiňovaná dualistická rozštěpenost veřejného života, nad vztahem k nedávné minulosti. Směr zde ukázali někteří prezidentští kandidáti svým oslovením poslaneckého klubu KSČM.
KSČM jistě má – jako každá strana – čemu naslouchat, co s ostatními „slaďovat“ nebo „znovu a lépe reflektovat“. Nejúčinnější cestou k porozumění, zprůhlednění a vzájemné důvěře, ale vždy byl a je, nikdy nekončící dialog a „osobní kontakt“. Proč by to, co se osvědčilo při řešení planetárních problémů, mělo být věčně „tabu“ na českém domácím dvorci? Z čí vůle? A v zájmu koho?
Důsledky takového obratu na sebe nenechají dlouho čekat. Otevře se cesta k normálnímu fungování Česka na vnitřním politickém kolbišti a mezinárodní politické scéně. Svými dějinami – jak jsem se pokusil připomenout – „na to máme“! Bez mediálních a vlastních „podrazů“ a „gólů“ bude nalezen zatím bůhvíkde hledaný „nejvyšší společný jmenovatel“ a vyladěn srozumitelný „společný jazyk“ mezi komunisty a ostatními velkými a malými „hráči“ politické scény. KSČM, Strana demokratického socialismu (SDS) a další subjekty občanské společnosti nalevo od ČSSD, budou moci být bez mediálního sýčkování vnímány jako legitimní politické síly vyjadřující legitimní politické názory. Nebude to málo! O nic jiného zde ani nejde.
Jan Ritter, 10. 2. 2003