Pohled z galerie

Opravdu mohou voliči, čtenáři, posluchači a diváci věřit, že vládní krize vznikla proto, že pan premiér a jeho žena zchrastili sumu, potřebnou k tomu, aby si zařídili domácnost podle svých představ „na úrovni“ způsobem, který se jim zdál výhodný, ale v jejich postavení byl prostě hloupý? Pan premiér se jistě projevil v této věci na veřejnosti jako primitiv a nemotora, to je politování - ale i zapamatováníhodné, ale jsou jeho protivníci a publicisté, kteří se točí na této kuchyňské aféře, o něco lepší? Opravdu neznají přesvědčivější způsob diskreditace politického konkurenta než veřejné propírání položek jeho osobního konta nebo odhalení, jací lidé patří k okruhu jeho přátel? Takové „senzace“ jsou snad vhodné pro bulvár, ale proč je předplatiteli prestižního deníku podstrkován sáhodlouhý rozhovor s podnikatelkou, která pracuje na úrovni, na niž stačí?

Grossovi odpůrci, a to by měl vnímavý novinář chápat, jsou přece v drtivé většině ze stejného těsta jako Gross sám. I pro ně je hlavním cílem dostat se v příštích volbách zase na kandidátku, kterou sestavují jejich kamarádi a spřízněné duše ve stranických grémiích. A sám pan prezident není přece nic víc než o dvě třídy vzdělanější a zkušenější Gross. Jeho vztah k Evropské unii svědčí o tom, že obzor svých předsudků nedokáže překročit a bude vždycky hájit zájmy lidí, kteří s ním byli u moci v době, kdy neexistujícími nebo děravými zákony uplývaly nekontrolovaně desítky miliard. Grossovy neprůhledné půjčky ve statisícových položkách by ve slušných novinách měly být na poslední stránce, pokud neexistuje důkaz, že jednal protizákonně - a na čelném místě by se např. dobře vyjímal článek o tom, kdo je odpovědný za uchvátanou a zmršenou privatizaci televizního kanálu, za niž nakonec všichni občané zaplatili deset miliard. Čtenáři se místo toho dozví nejspíš jenom to, kdo tajně chodil do bordelu v domě, pronajímaném přítelkyní manželky pana premiéra. V řešení vážných problémů, které se týkají všech občanů, se v poslední době nepokročilo ve víru pavlačových vášní ani o krok.

Takové situace, a nejenom u nás, svědčí o tom, že existující formy zastupitelské demokracie, v nichž zásadní roli hrají sekretariáty politických stran, ovlivnitelné korupcí nejrůznějšího druhu, a proto nakloněné nejspíš kandidovat lidi snadno manipulovatelné, jsou v úpadku. Globální problémy a katastrofy si jistě vynutí a převratné komunikační prostředky umožní vznik nových forem demokratické vlády, když dožívající absurdní pseudokonflikty „levicových“ a „pravicových“ seskupení a dnešní vyprázdněné, nevěrohodné instituce už občany nezajímají. Byli jsme svědky, jak totalitní režimy povraždily milióny svých občanů, málem se zmocnily Evropy a ovlivnily světové dění a cítíme, že nic už ani po jejich porážce nemůže být takové, jaké bylo. Na vlastní kůži jsme zažili, že totalitní systém s rasistickým a nacionalistickým programem je porazitelný jenom silou a totalita sovětského typu, i když se zaštiťuje sociální demagogií, je odsouzená ke krachu a je nereformovatelná. Musíme jenom doufat, že klasický typ demokracie, spojený s tržním hospodářstvím a hůře či lépe praktikovaný vyspělými státy, bude přece jenom možné rozumně reformovat. A reformu potřebuje: v uplynulém století umožnil svou cynickou, bezohlednou honbou za ziskem, hypertrofovaným individualismem a bezcharakterní tolerancí vznik dvou světových válek. Ta první vytvořila podhoubí, na němž vybujely dvě zločinné diktatury. Ta druhá odevzdala Stalinovi půl Evropy.

Na počátku reforem by neměly být programy politických stran, ale celonárodní (eventuálně celoevropská) diskuse a obsáhlý průzkum a odpověď na otázku, jakou vládu chce většina občanů za své peníze mít. Jestli chce trvat na tom, aby stát zaručoval v plné míře základní sociální jistoty a měl porozumění pro lidi, kteří nechtějí obětovat život jenom stresujícím ambicím, nebo chce stát s prioritou maximální ekonomické prosperity i za cenu zvětšování sociálních rozdílů.

To by měla být kardinální otázka pro celostátní referendum, které by mělo být uskutečněno vždy tenkrát, když jde o záležitosti, které mohou na dlouhý čas ovlivnit osudy národa, státu a tisíců občanů; když se dotýkají zasutých zkušeností generací, instinktů, třeba i nedefinovatelných pocitů, které spoluvytvářejí povědomí identity a sounáležitosti, a proto o nich nemohou rozhodovat jenom exponenti politických stran a zájmových a nátlakových skupin.

Například k rozdělení bývalého československého státu zcela určitě měli mít možnost vyjádřit se obyvatelé obou částí státu v oddělených referendech. Také o podobě územního členění České republiky neměli rozhodovat sekretariáty politických stran, poslanci a byrokrati, aniž by zjistili, jestli by občané nedali přednost tradičním zemským a okresním celkům před úpravou, kterou kdysi velmi účelově zavedla vítězná komunistická strana. A samozřejmě, že by občané měli mít možnost rozhodnout se, jestli si chtějí platit dvě komory a množství zbytečných centrálních ministerstev, úřadů a institucí a chtějí přímo volit prezidenta republiky, případně i představitele zemí nebo krajů a primátory měst. Naproti tomu je zcela nadbytečné jednorázové referendum o tzv. evropské ústavě, když občané už jednou zásadně rozhodli o vstupu do EU a celý objemný dokument není než souborem více či méně dobrých receptů, jak učinit EU jako produkt kompromisů různorodých národních a názorových kuchyní pro Evropana standardně poživatelný a nakonec i zdraví prospěšný. Nebude ovšem nikdy všem stejně chutnat.

Národní zájmy a státní suverenita dostanou jistě záhy jiný význam, než na jaký jsme zvyklí. Vzhledem k tomu, že téměř veškerý tisk, televizní stanice i nejproduktivnější část průmyslu jsou z valné části majetkem mezinárodních společností, není dost dobře zřejmé, o čem vlastně naši odpůrci evropské integrace mluví. Jediné, co si můžeme a musíme uhájit, je jazyk a kultura, duchovní dědictví, které nám zanechali naši předchůdci a které bychom měli umět cílevědomou výchovou předat dalším generacím v celé šíři, jedinečnosti, se vším, co je už dnes vnímáno jako originální součást evropské kultury.

Být Čechem nebo Moravanem musí být pro naše potomky specifickým způsobem atraktivní, mělo by být vnímáno jako záruka všestranného rozvoje informované a sebevědomé osobnosti. Jenomže investice do vzdělání a kultury jsou pořád nejméně preferované položky státního rozpočtu bez ohledu na pokrytecké vlastenecké řeči politiků.

Výsledkem reforem by měla být nová verze Ústavy ČR, která by respektovala většinové mínění občanů a byla na míru šitá možnostem malého státu, jenž si natrvalo nemůže dovolit přepych dvoukomorového parlamentu, přebujelý byrokratický aparát a víc než bohatě odměňovat činnost politických stran.

Sjednocená Evropa by pak měla časem předložit Evropanům ke schválení dobře napsaný dokument, který by s přijatelnou dávkou emocionality velmi stručně zdůvodňoval smysl Unie a práva a povinnosti občanů tak srozumitelně, aby mohl být vytištěný na prvních stránkách v učebnicích základních škol.

Vraťme se na počátek. Lídři většiny politických stran i pan prezident vidí východisko z krize našeho politického života v předčasných volbách. Ve skutečnosti ovšem předčasné volby nevyřeší vůbec nic. Na kandidátkách stran se objeví zase jenom nechvalně známé tváře a charaktery, které už voliči znají z projevů ve Sněmovně, v Senátu i z trapných televizních vystoupení. Jeden druhého tam, skoro vždycky právem, obviňují z nekompetentnosti, ze lži, podvodů a bohapusté demagogie.

Těžko za těchto okolností předpokládat, že by se občan, který není zainteresovaným členem některé z politických stran, dostavil k volební urně. Ať zvolí kteroukoliv z kandidátek, vždycky bude mít pocit, že se stal spoluviníkem.

Právo, 7. 4. 2005