Kdyby lechtivě nerozechvívala mediální vzduch, brnkajíc lidem na nervy, šlo by debatu o povolební spolupráci mezi ČSSD a KSČM suše nazvat akademickou, v teorii možnou.
Vše ale spěje k jiným koncům: ODS sice asi nebude po volbách 2006 tak silná, jak si dnes myslí. Pravděpodobně však dost silná na to, aby si sama zvolila partnera „na klíč“. Šéf Mirek Topolánek a pražský primátor, místopředseda ODS Pavel Bém, o víkendu opět ukázali prstem na Miroslava Kalouska a jeho lidovce. Stará, vyšisovaná, nadměrně propíraná vesta.
Druhé možné želízko v ohni se pak zablesklo v pondělí zveřejněném rozhovoru, v němž sám vyzývavě nastavil prsa případnému modrému prstu klíčový sociální demokrat, premiér Jiří Paroubek. To když vzpomněl své „pozitivní zkušenosti“ s ODS na pražské radnici, pokrčil rameny nad Modrou šancí („program nepřeceňuji“) a informoval, že šéf ODS Mirek Topolánek je „docela dobrý chlap“. Dá se přece dohodnout kompromis. A „pro ODS je v podstatě jedno, jestli ten kompromis nalezne s lidovci nebo s námi...“
KSČM v takovýchto vážných úvahách prostě nefiguruje. A nejméně další celé volební období má na zpytování své identity a smyslu.
Analytické světýlko na komunistickou identitu zablikalo teď v„kauze Čína“. Divadlo to bylo náramné: předseda KSČM Miroslav Grebeníček v Kramářově vile hovořil minulý týden s premiérem před jeho cestou do Číny také přímo o Číně, skoro jako její ambasador, byť jen o ekonomických otázkách. A „pragmatik“ Paroubek (právě za to si ho cení Grebeníček) vzkázal pak šéfovi komunistů zrovna z Číny: levicovou koalici snad, ale až si komunisté přeberou svoji minulost a přejdou k „euroatlantické orientaci“. Velké NE?
Ale vždyť oni ti komunisté už v té „Euroatlantidě“ - pospolu s Čínou, členem Světové obchodní organizace a rájem kapitálů - dávno jsou!
Také proto Grebeníček na sobotním ÚV KSČM, když vyzýval sociální demokraty k tandemu a řešil „perspektivy levice“, nebyl nijak dotčen zprávou, kterou francouzský Le Monde uveřejnil den předtím. Byla o tom, jak na východě Číny tisíce rolníků bojují s místními firemními giganty zamořujícími životní prostředí karcinogeny a jak se tam kvůli tomu rvou s policií (jako na mnoha jiných místech Číny za svoji věc dělníci). Zpráva byla ilustrována fotografií, na níž předáci lidového hnutí pózují s trofejemi, které ukořistili už při dubnových bojích: s policejními pendreky, přilbami a štíty!
Zvláštní: ústavní soudce Vojtěch Cepl si stěžuje, že komunisté stále hovoří o „třídním boji“. Mohu však, slavný soude, doložit, že o reálném třídním boji v Číně KSČM mlčí.
Tahle zvláštnost je starého data. Známý americký podnikatel a „přítel SSSR“ Armand Hammer si ve svých pamětech nemohl coby investor vynachválit Lenina, který mu na podnose dodal ruskou dělnickou třídu - se zákazem stávkovat. Co však vůdce bolševiků mínil jako přechodné zoufalství civilizační periférie, změnila stalinská normalizace v systém, jenž pak expandoval do jiných zemí i mentalit takřka všech komunistických stran.
Namátkou připomínám tři extrémy: „génia Karpat“ Ceauseska nadnášeného západními investicemi a doložkou nejvyšších výhod. Polského Giereka budujícího „středoevropské Japonsko“ za západní úvěry a na úkor většiny lidí. Francouzské komunisty, kteří potopili generální stávku v roce 1968 a v roce 1954 fakticky podpořili koloniální válku v Alžíru.
Euroatlantická orientace i levicové perspektivy mají problém: je třeba zpřesnit, čím jsou.
Právo, 28. 6. 2005, Martin Hekrdla
Orientace a perspektivy
