SPaS za těch pár měsíců udělal hodně práce

Jste nejen významným funkcionářem Strany demokratického socialismu, ale i Spojenectví Práce a Solidarity. Jak vlastně obě funkce spolu korespondují?

Myslím, že enormní angažovanost nejenom moje, ale celé řady dalších členů SDS ve SPaS, je naprosto logická. Právě úsilí o hledání cest a platforem ke spolupráci a budování mostů mezi komunistickou a ostatní levicí se po nešťastném krachu projektu Levého bloku stalo jedním z hlavních cílů SDS.

Troufám si tvrdit, že právě vznik Spojenectví Práce a Solidarity je v poslední době jedním z nejnadějnějších kroků v tomto směru. Nakonec složení mluvčích SPaS, kterými jsou předseda neparlamentní strany, která má velmi blízko ke KSČM (Milan Neubert - SDS), představitelka jedné z nejvýznamnějších alternativních platforem (Ilona Švihlíková – Alternativa zdola) a významný představitel té části ČSSD, která považuje širokou spolupráci levice za nevyhnutelnou (Jan Kavan - Evropská levicová platforma v ČSSD), je podle mne dostatečně výmluvné. Takže abych odpověděl na otázku – obě funkce spolu korespondují velmi.

O zaměření Spojenectví Práce a Solidarity se čtenáři dozvěděli z Haló novin. Jak se jeho činnost vyvíjí dál?

Nedávno jsem dostal od jednoho soudruha z KSČM zajímavou otázku: »Jaký je mobilizační potenciál SPaSu?« Už ta otázka je pro nás typická. Máme za sebou 20 let víceméně úspěšných snah zabránit jakémukoliv dorozumění nejen mezi levicovými stranami, ale i mezi levicovými stranami a zbytkem demokratického hnutí, občanských iniciativ a podobně. Nakonec buďme upřímní – často nejsme schopni se pořádně domluvit ani v rámci samotné radikální levice. Jinak řečeno, jeden nebude spolupracovat s druhým, protože to je komunista, třetí se čtvrtým, protože to není ten správný komunista, alternativní iniciativy jsou »nečitelné« a já nevím co ještě.

Takže jinak řečeno, dnes ani tak nejde o to měřit, jaký máme mobilizační potenciál, ale překonávat postupně tento stav, který samozřejmě vládní garnituře vyhovuje. Myslím, že v tomto směru udělal SPaS za těch pár měsíců hodně práce a že v tom je v tuto chvíli jeho hlavní přínos. Že spolu všichni sedí, že to neskrývají, že se za to už ani nestydí a aktivně hledají, na čem se mohou už teď shodnout, k čemu nebo proti čemu mohou společně »mobilizovat«.

A tam, kde ta mobilizace selže, je třeba se z toho zbytečně nedojímat, ale hledat příčiny a jít dál. Už existuje řada příkladů, čtenáři Haló novin je, myslím, znají – vypínání proudu, petice za nové volby, řada společných prohlášení, společná podpora odborových iniciativ a podobně. Další, oč se snažíme, je navazovat spolupráci a hledat styčné plochy s podobnými, nebo podobně zaměřenými, subjekty a usilovat o nezištnou vzájemnou podporu. A to všechno v situaci, kdy máme zdánlivě dost problémů sami se sebou a termín nezištně bývá v naší současné společnosti mnoha lidmi označován jako něco z »jiného světa«.

A co lze od tohoto hnutí čekat v budoucnosti?

Snad naplnění naděje, že přispějeme k tomu, aby všichni, nebo alespoň většina podobně smýšlejících, byli schopni účinně sdružit své síly, společně hledat a formulovat akční program a koordinovat akce odporu proti současné ofenzivě neoliberální pravice, která se zřejmě utrhla ze řetězu. Navíc totéž, co probíhá u nás, se »v bleděmodrém« děje v celé Evropě a dál, ale to už je další sloka stejné písničky.

Je naděje na to, aby se levice – myslím i stranu sociálně demokratickou – sjednotila v postupu proti dnešní koaliční ultrapravici?

To není o tom, jestli je naděje. Bez toho to prostě nepůjde. A dokud si to my všichni, komu se to, co se děje, nelíbí - a především organizovaná levice (nás komunisty a členy SDS nevyjímaje) - neuvědomíme a nezačneme se podle toho chovat, nic moc se nezmění. Nemám sice rád historické paralely, ale nejde nepřipomenout si, jak obtížně vznikala lidová fronta proti fašismu, ani to, že se vlastně ta myšlenka prosadila až pár minut po dvanácté.

Vláda připravila řadu svých »balíčků« se zdůvodněním, že nechceme dopadnout tak jako Řecko. Je to skutečně pravda?

Už jsem zmiňoval, že v tom nejsme sami, že podobnou politiku jako u nás provádí pravice i jinde. Řecko je krásným příkladem. Říká se, že se shánějí peníze pro Řecko. Ale vždyť všechny ty peníze, které paní Merkelová a pan Sarkozy »seženou« a do Řecka pošlou, končí vlastně okamžitě zpět v německých a francouzských bankách. Často se také říká, že to je důsledek velkého mejdanu, který si Řekové - a nejen oni – užívali, a že ten mejdan musí skončit.

Ano, ten mejdan ale organizovali, obrazně řečeno, řečtí Nečasové a Kalouskové právě pro německé a francouzské banky, pro finanční a kapitálové trhy a ratingové agentury a řecká veřejnost z toho měla jen malou část užitku. Cenu ale má zaplatit celou a částečně i my ostatní, jen aby nemuseli platit ti, kteří měli prospěch největší.

Takže nejdiplomatičtější odpověď na otázku zní: je to lež a pokrytectví nejhrubšího kalibru, kterým ale spousta lidí u nás, bohužel, věří. Nechápou, že to je především trik, jak je donutit k tomu, aby si (pokolikáté už?) poslušně utáhli opasky a bez odporu sledovali, jak ušetřené prostředky jdou na hrazení jiného mejdanu, zatraceně podobného tomu řeckému. Rozdíl je jen v tom, že my ho budeme platit průběžně, zatímco Řekové museli platit, až když to prasklo.

Jste zastupitelem na »velké radnici« v Praze. Jak vnímáte zdejší atmosféru, kdy vládne pravice (ODS) s údajnou levicí (ČSSD)?

Řekl bych - střídavě oblačno. Předpokládám, že koaliční jednání mohou být často poutavější než řada telenovel. Ale to my, běžní zastupitelé, až tak na jednáních nepostřehneme. Jen někdy se dá z dlouhých přestávek nebo ze stahování toho či onoho bodu z programu vydedukovat, že dohodnout se není lehké a také vypozorovat určité napětí.

Jako místopředseda kontrolního výboru Zastupitelstva hl. m. Prahy vlastně ovlivňujete kontrolní činnost v hlavním městě. Co nyní řešíte?

Stejně, jako to vypadá na první pohled zvláštně v případě vládnoucí koalice na radnici, tak vypadá absurdně i to, že roli opozice mají vykonávat společně TOP 09 a KSČM. Je pravda, že někdy hlasujeme společně se zastupiteli »topky« proti návrhům koalice, ale zpravidla z úplně opačných důvodů.

A podobné je to s kontrolním výborem. Máme sice s TOP 09 na způsob řešení většiny problémů v Praze diametrálně rozdílné názory, ale snažíme se uvědomovat si, že ve snaze vytvářet podmínky k efektivnějšímu »koukání na prsty« koalici ze strany zastupitelů jsme takříkajíc na jedné lodi. Myslím, že v tom jsme zatím, alespoň ve vedení kontrolního výboru, zajedno.

Problém spočívá také v tom, že kontrolní výbor má dost omezené možnosti posuzovat »věcnou správnost« stížností, petic a podobně. V podstatě by se měl omezit na konstatování, zda vše probíhá »procedurálně« správně a zda nebyl porušen zákon. Proto se snažíme vytvářet takové podmínky, aby kontrolní výbor, ve kterém má jako v jediném opozice většinu, mohl postupně nakouknout trochu víc do hloubky práce radnice a magistrátu v jednotlivých oblastech.

Největší téma je teď samozřejmě tunel Blanka. Prakticky jsme se tím zabývali skoro na každém výboru. Problémem ale podle mého názoru není to, že se potvrdilo, že minulé vedení radnice podepsalo smlouvy, které nejsou perfektní, že kontrola sice byla vykonávána zřejmě formálně správně, ale něco jí asi »uteklo«, že nebylo v minulosti vymáháno penále apod.

K podobným závěrům nakonec dospěla i nejčerstvější analýza, podobné argumenty jsem vyčetl i ze zápisů kontrolního výboru z minulého volebního období. Důležité bude ale to, jestli se podaří tyto závěry použít a využít v jednání s dodavateli a dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku ve prospěch města. Pokud ano, myslím, že v takovém případě získá koalice i podporu opozice.

Jak se vám, třem zastupitelům zvoleným na kandidátkách KSČM, jediným zástupcům menších stran po pravicí změněném způsobu voleb, pracuje mezi tzv. velkými a přitom převážně pravicovými stranami?

Souhlasím, je potřeba si připomenout, že způsob voleb, pro který se ODS vloni rozhodla, stál kandidátku KSČM přinejmenším jeden mandát, zelení a VV nezískali nic. To je ale už dnes pasé. Samozřejmě, že pouze ve třech je to těžké. Přinejmenším technické podmínky ke své práci vytvořeny máme stejné jako ty »velké« kluby, já jsem jako místopředseda kontrolního výboru zvolený za KSČM zván na jednání rady a dostávám všechny podklady.

Naopak málo je podle mého názoru oproti minulosti využíván institut grémia (kam by za náš klub měla docházet předsedkyně). Vzhledem k tomu, že jsme jen tři, tak můžeme dohromady pracovat jen v devíti výborech zastupitelstva. Snažíme se také obsadit maximum komisí rady, pokud je to možné, experty z našich řad. Základním problémem je ale samozřejmě čas.

Všichni tři vykonáváme funkci zastupitele, jak se říká, »při zaměstnání«. Já se snažím využívat toho, že jsem »na volné noze«, takže si mohu rozhodovat o svém čase trochu samostatněji než oba moji kolegové. Každopádně se snažíme o to, aby to nebylo na naší aktivitě znát a naše vystoupení byla věcně a argumentačně podložená. Ale všichni víme, že nestačí jen se zúčastňovat »povinných« zasedání a tam, kde máme co říci, vystoupit.

To samozřejmě záleží hlavně na nás a na práci klubu. Zatím si myslím, že se nám to »jakžtakž« daří. Právě v této souvislosti ale musím ocenit pomoc, kterou pro nás představuje práce celé řady aktivistů a odborníků z řad členů našich stran i sympatizantů. Zejména cenná je pro nás pomoc všech našich bývalých zastupitelů. Bez jejich pomoci by bylo asi na první pohled více vidět, že jsme »jenom« tři. Za to jim patří dík a věřím, že tomu tak bude i nadále.

Haló noviny, 24. 10. 2011, Jaroslav Kojzar