Ta naše politika česká

Češi se na jednu stranu fixují na vrcholovou politiku, na druhou stranu jsou jí znechuceni

Moderátor či moderátorka sedí za stolem a vítá hosty, převážně politiky pohybující se na vrcholu - ve vládě či parlamentu. Je nedělní poledne či jedna hodina a na jednom z hlavních kanálů začíná politická debata. Těžko si bez ní neděli představit, byť výsledný dojem z obsahu je většinou přinejmenším rozporuplný. Tak třeba minulý týden se odehrála v pořadu Otázky Václava Moravce "beseda" na téma spoluvládnutí s komunisty, jejímiž aktéry byli premiér Jiří Paroubek a předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek:

Kalousek: Říkáte jinými slovy v zásadě to samé, co říkám já. Říkáte-li přitáhnout komunistickou stranu k odpovědnosti, neříkáte nic jiného, než ano, my jsme připraveni podílet se s nima na moci.
Paroubek: Ale to není pravda.
Kalousek: Pochopitelně k té odpovědnosti...
Paroubek: Oni v té vládě nebudou, vždyť to víte.
Kalousek: K té odpovědnosti patří ta moc a vy dobře víte, že moc neplyne jenom z ministerských pozic, ale i z pozic jiných a především z programových ústupků, když vy jste se rozhodl dnes, vy jste se rozhodl...
Paroubek: To je nesmysl.
Kalousek: Můžete říkat tisíckrát, že je to nesmysl, stejně všichni vidí, že je to pravda. Vy jste se rozhodl už dnes podporovat celou řadu komunistických návrhů v legislativě.
Paroubek: To jsou které?
Kalousek: To je například...
Moravec: Pojďme na zákon o neziskových nemocnicích.
Kalousek: Tak například tam, já si myslím, že...
Paroubek: Ale to není komunistický...
Moravec: Půjdeme k tématu, které je možné označit slovem předvolební a týkají se každého z vás, diváků Otázek.

Podobná debata lidí ve vrcholné politice, která nevede nikam, není v médiích (zejména těch elektronických) ničím neobvyklým. A přesto je o ně stále zájem. Každou neděli debaty v televizích sleduje přes milion lidí. Podle údajů o sledovanosti od 1. prosince 2005 do konce ledna 2006 sledovalo Otázky Václava Moravce přibližně 650 tisíc, Sedmičku 590 tisíc a Nedělní Partii na půl milionu diváků. Toto je jenom jeden z příkladů, který ukazuje na fixaci Čechů na vrcholnou politiku, která však už zdaleka nemá pro normálního člověka takový význam, jaký měla například ještě na počátku devadesátých let.

Vnímání vrcholové politiky je v Česku do značné míry pokřivené. Pozornost se soustředí na několik málo politiků, probírají se jejich skandály, co řekli, kde se pohádali, ale obsah se vytrácí. Politika se proměnila v divadlo, které občan sice soustavně sleduje, ale zároveň je jím znechucen. Klesá tak jeho chuť se angažovat nejenom ve věcech veřejných, ale v politice vůbec.

Strany nejsou masové tak jako kdysi, ale proměňují se ve volební. Jejich členská základna je malá, a působí tedy spíše jako uzavřené kluby. Chybí témata, která by dělila a aktivizovala společnost, propast mezi politiky a lidmi, kteří je volí, se stále zvětšuje. Ideální situace pro demagogy a radikály! A to není zdaleka jediné nebezpečí: pokud totiž lidé vyklidí kontrolní pozice, které jim poskytuje současný systém, hrozí vytvoření úzké politicko-ekonomické elity, o jejíchž zhoubných důsledcích pro stále ještě se rozvíjející demokracii není třeba zvlášť mluvit.

Sledování a porozumění

"Specifický rys nově se zrodivších nebo obnovených demokracií je v tom, že politika se narodila seshora, sebedefinicí," říká Jan Hartl, sociolog a ředitel agentury STEM, která má své kanceláře na pražském Žižkově. "Nemohlo to vzniknout jinak, než sebedefinicí seshora, ale byl tichý předpoklad, že postupně, jak bude demokracie vyzrávat, bude dorůstat zezdola, takovou tou řadovou politickou kariérou, od komunální politiky přes regionální až k politice parlamentní. To ovšem naráželo jednak na stereotypy neangažovanosti a pasivity, které jsou dědictvím minulého režimu, a za druhé ti, kteří se pasovali do vrcholových, mocenských pozic, záhy začali vytvářet obranné vozové hradby, aby se v těch postech dlouhodobě udrželi."

Sebedefinice politiky shora je jedním z důležitých momentů pro pochopení současného stavu vnímání politiky v Česku. Podle expertů je vrcholová politika pro lidi příliš vzdálená, je nesrozumitelná, je znechucující, ale přesto stále hodna sledování. "Jde o tu míru vzrušení, kterou politika vyvolává, o emoce, které politika přináší a které jsou neadekvátní, protože vliv politiky na konkrétní lidský život není takový, aby emoce musely být až zas tak velké," říká socioložka Dana Velíšková z GfK Praha.

Podle výzkumů agentury STEM se vztah lidí k politice mění jen pozvolna. V první polovině roku 1990 se ve vědomí lidí zračila porevoluční euforie - lidé politikou žili. Nevydrželo to dlouho. Už bezprostředně po prvních svobodných volbách v červnu 1990 bylo patrné určité ochlazení, avšak poměrně silná politická motivovanost zůstala. Tento stav s mírným, velmi povlovným poklesem zájmu o politiku za období patnácti let přetrvává do současnosti.

"I když lidé již trochu vystřízlivěli, stále nelze hovořit o tom, že by hodili flintu do žita, stáhli se do ústraní či masově unikali do soukromí a rezignovali na věci veřejné. Je to však na pováženou. Co není, mohlo by nastat, riziko rezignace tu je a mohlo by být i akutní," říká Hartl.

Celkem 45 procent lidí v lednu 2006 říkalo, že se o politiku zajímá "velmi mnoho" či "středně", 55 procent se o politiku "moc nezajímalo" či "vůbec nezajímalo". Procento lidí sledujících politiku je poměrně vysoké, ale jak vyplývá z dalších čísel, jde o velké dilema, V představách většiny lidí je politika svinstvo a motivace těch nahoře, převážně nečisté: chtějí si nepoctivě přivlastnit majetek a výhody.

V lednu 2006 se 59 procent lidí domnívalo, že vrcholní politici jsou na vyšší odborné úrovni a jsou schopnější než představitelé režimu před rokem 1989. Varující je však zjištění, že podle voličů jsou dnešní politikové morálně pokleslí, a to i ve srovnání s funkcionáři komunistického režimu. Opět z výzkumu STEM z ledna letošního roku vyplývá, že jen 27 procent respondentů si myslí, že vedoucí představitelé politiky jsou dnes na vyšší morální úrovni, to znamená že jsou čestnější a poctivější než představitelé minulého režimu před rokem 1989. A jen 20 procent lidí si myslí, že vedoucí představitelé politiky mají dnes méně výsad, výhod a privilegií než bývalí vysocí komunističtí funkcionáři.

Dalším důležitým jevem, k němuž bohužel neexistují relevantní výzkumy, je konflikt mezi zájmem o politiku a úrovní porozumění jejím mechanismům. Zde se navíc může projevovat určitá stylizace, kdy například lidé tvrdí, že rozhodující pro jejich volbu jsou programy stran (36,6 procenta lidí se rozhoduje při volbě podle programu, průzkum SC&C), ale na druhou stranu se nejsou schopni orientovat v tom, co strany nabízejí. Jako příklad může posloužit volební trhák ODS, takzvaná rovná daň. Podle průzkumu společnosti Factum Invenio z května a října loňského roku sice v tomto období stoupl počet lidí, kteří něco slyšeli o rovné dani, ale přesto stále jen necelá polovina respondentů (46,8 procenta) ví, o co jde. O rovné dani přitom "nikdy neslyšelo" nebo "slyšelo, ale už si nevybavuje" 33,5 procenta Čechů. Nepříliš povzbudivý výsledek na to, kolik času představitelé ODS vysvětlováním rovné daně strávili.

Odborníci se shodují, že pro voliče jsou rozhodující nakonec osobnosti, a ne obsah, ve kterém se jenom těžko orientují. "(Voliči) jsou takoví rozmrzelí, otrávení z toho, že tomu nerozumí," tvrdí Hartl. "Ve výzkumech stále klesá intenzita vazby k politickým stranám, protože lidé mezi nimi přestávají rozlišovat, zdá se jim, že jsou všechny stejné, že existuje jeden typ naklonovaného politika a že to nemá smysl, protože když tomu nerozumějí, tak si ani nemohou vybrat. Talentovaný politik, který to vystihne a pochopí, že musí být srozumitelný, že musí vytvořit nějakou uchopitelnou zkratku, lidi zaujme. Dobrým příkladem je Jiří Paroubek."

"Lidi opravdu zajímá jiná scéna politiky. Ne ideje nebo jejich naplňování, jinými slovy nějaký program. Přečíst takový program je námaha. Musel byste x krát přečíst několik stránek programu a ještě hledat rozdíly. Kdo tohle bude dělat? Vždy fungují osobnosti, které říkají nějaké myšlenky - od toho se dá něco odvodit," dodává k tomu Velíšková.

My a oni

Příčiny současného "zvláštního" nahlížení na vrcholovou politikou, ale také všeobecného znechucení a neochoty se angažovat, které jsou příčinou velmi pomalého utváření občanské společnosti (přirozená protiváha moci), je nutné hledat v minulosti. Zejména v éře komunismu, kdy centralizace a likvidace spolkové činnosti vyvolala v lidech apatičnost k věcem veřejným. Dalším faktorem je však obecná proměna politiky (odcizování tradičních politických stran, zmenšování členské základny a podobně), která se projevuje i na Západě. Tam však občanská společnost již existuje. V Česku i 16 let po změně režimu zůstává pojem "straník" spíše hanlivým označením, takže strany jsou v zásadě uzavřené debatní kluby sloužící jako servisní organizace politikům ve funkcích.

Co se týče utváření občanské společnosti, byli Češi ve složitější situaci než jejich sousedé z východního bloku. "Od druhé poloviny 80. let se maďarští a polští disidenti rychle proměňovali v politiky. Pomalý reformní trend v Polsku a Maďarsku umožnil disidentům, aby se adaptovali na podmínky větší svobody a rýsující se parlamentní demokracie," píší autoři eseje From republican Virtue to Technology of Political Power: Three Episodes of Czech Nonpolitical Politics, který vyšel v roce 2000 v časopisu Political Science Quarterly. "Jenom v Československu se nepolitická politika přenesla do transformačního procesu. Částečně to bylo dáno konzervativností a represivní podstatou československého komunistického režimu."

"Vzpomínám si, když jsem přišel do archivu Svobodné Evropy a viděl jsem oddělení, kde byl samizdat," říká politolog a ředitel New York University v Praze Jiří Pehe. "České oddělení samizdatu byl jeden regál, pár časopisů, pár dokumentů Charty 77 a tím to končilo. Polský samizdat byl v jedné velké místnosti - v tehdejším Polsku vycházelo tři tisíce titulů. Oni mají určitý náskok, už tehdy měli určitou fungující občanskou společnost. U nás se to projevilo zejména tím, že pojetí politiky je i po revoluci stále tak trochu normalizační."

Podle Peheho se však dají negativní trendy vysledovat už v Rakousku-Uhersku. A to v době, kdy si na konci 19. století na rozdíl od českých stran dokázaly maďarské strany vydobýt podíl na moci. "To se promítlo do toho, jak zde strany fungovaly -takové uzavřené debatní kluby, poměrně exkluzivní, což se přeneslo i do první republiky... To je také důvod proč byla tak snadno vytvořena Národní fronta. Strany byly vždy slabé, zvláště ty pravicové. Jedinou skutečně masovou organizací byli komunisté," říká Pehe.

Ještě jeden negativní politický trend lze objasnit pohledem do historie: silný pocit "my - občané" a "oni - politici" ve vrcholových funkcích. Vnímáme totiž sice politiky negativně, snažíme se od nich distancovat, ale zároveň jsou pro nás těmi, kdo mohou vše zařídit, mají moc. Jako by kvalita života "nás" slabých závisela jen a jen na nich, ale jako by současně "náš" svět byl od toho "jejich" neprostupně oddělen. Takový stav věcí se pak nutně - a samozřejmě negativně - musí obrazit na kvalitě demokracie. Bývalý politik Miroslav Macek tento fakt glosuje slovy Philla Marlowa, že u policie by měli sloužit ti nejlepší a nejkvalitnější lidi, ale bohužel na policii není nic, co by je tam lákalo vstoupit. "To samé platí pro politické strany," říká Macek a s úsměvem vypráví, jak za ním lidé chodili, aby jim pomohl zařídit ty nejbanálnější věci, které si mohli zařídit sami a v nichž by jim úřady musely vyhovět. A to nejenom v době, když byl v politice, ale i potom, co z ní odešel.

"Když jsem dělal na Hradě, tak tam chodilo denně asi 500 dopisů prezidentovi. Většinou to byly dopisy od starších lidí a většina z nich začínala: Zařiďte... Zařiďte, aby mě soused přestal otravovat se stromem, který mi roste přes plot a podobně," říká Pehe, který na konci 90. let pracoval jako ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Neochota zapojit se, účastnit se, protestovat se dá ukázat třeba na případu války v Iráku. Zatímco v Německu byly v ulicích miliony lidí, v Česku jich protestovalo pár desítek, možná stovek. Přitom podle průzkumů byl nesouhlas s válkou v Německu i v Česku zhruba stejně silný. "To je symbol toho, jak občanská společnost u nás (ne) funguje. Je taková pořád ještě jakoby salonní, hospodská - brbláme do piva, ale přechod k akci je omezený. To se pak zpětně projevuje v tom, že lidi cítí určitou bezmoc, kterou si ale sami způsobují tím, že se nechtějí aktivně projevovat, organizovat se. Zároveň ovšem vidí centrální politiku jako něco, do čeho vkládají přemrštěné naděje - a také ji přemrštěně nenávidí. Jsou to spojité nádoby, ale dávat to za vinu jenom politikům není správné," tvrdí Pehe.

"Já mám velmi mizivé zkušenosti - jak v občanské rovině, tak v rovině politické -s tím, že by lidi řekli: Tak dost, vstoupíme do politické strany a prosadíme tam něco jinak. Lidi jsou zpohodlnělí, připomíná to starý Řím, který čeká pouze na to, až do něj vtrhnou barbaři," říká Macek. "Ale na druhou stranu mám pocit, jestli nebrečíme nad něčím, co už není možný, co se nevrátí. Jestli také příčina menší angažovanosti lidí náhodou není v tom, že se více angažují v oblasti zábavy a trávení volného času."

Čekání na dvě generace

Legendární americký politik Thomas "Tip" O'Neill jednou řekl: "Všechna politika je lokální." Pro život každého člověka je skutečně důležitá právě lokální politika a právě na ní se dá krásně sledovat síla občanské společnosti, respektive ochota lidí angažovat se. Na konci 90. let proběhla v Česku decentralizace, ale Češi jako by si to stále ne zcela uvědomovali. Ne podle statistických výsledků - ty plně korespondují s O'Neillovým sloganem, ale ve skutečnosti.

Podle průzkumu společnosti STEM z loňského června jsou volby do Poslanecké sněmovny důležité pro 58 procent, volby regionální pro 51 procent a volby komunální pro 65 procent občanů. Stačí se však podívat na volební účast a člověk získá trochu jiný obrázek. Zatímco se voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002 zúčastnilo 58 procent voličů, k volbám do obecních zastupitelstev ve stejném roce přišlo 43,4 procenta voličů a krajských voleb v roce 2004 se zúčastnilo jen 29,6 procenta voličů.

"Je potřeba jako ideál stavět to, že politika vyrůstá od komunálního, přes regionální po parlamentní. Nemůže trvale zůstat odtržená. U nás je ale vidět, že se hejtmanům nechce do vrcholové politiky a ti z vrcholové politiky parlamentní jsou zase alergičtí na hejtmany. Důležité je, aby se tyto světy propojily," tvrdí Hartl. Velice málo průchodný tunel spojující světy "my" a "oni", neochota angažovat se ve věcech veřejných a to nejenom na celostátní úrovni, ale hlavně na lokální, nedostatek témat, která by společnost aktivizovala, či uzavřenost stran jsou velkou bolestí postkomunistických zemí. Stav věcí se však pomalu proměňuje.

Pehe s odkazem na Starý zákon a na T. G. Masaryka, který s oblibou tento příměr používal, říká: "Budeme potřebovat dvě generace, aby se společnost vymanila z otroctví a narostla jí nová páteř. Když se to podaří, tak se vynoří lidé, kteří už nebudou přímo ani nepřímo poznamenaní (komunistickým) systémem a máme dobrou šanci vytvořit standardní demokracii, politický systém a podobně. Problém je ale v tom, že se to všechno děje v období, kdy se zásadním způsobem mění paradigma moderní demokracie." To znamená, že se pod náporem globalizace, komunikačních a dalších technologií oslabuje zastupitelská demokracie -politici snadno podléhají diktátu veřejného mínění, nemají odvahu dělat zásadní rozhodnutí nebo chybějí lídři. Druhá rovina proměny paradigmatu spočívá v takzvané postdemokracii, kdy se zvyšuje tlak různých občanských sdružení na zavedení forem přímé demokracie. S tímto probíhajícím vývojem si nikdo neví příliš rady a postkomunistické země do něj spadly ve srovnání se Západem naprosto nepřipraveny.

Pokud se situace v chápání politiky, v přístupu k ní a v angažovanosti občanů nezmění, může to mít řadu negativních důsledků. Nemusíme hned strašit návratem diktatury, ale pokud veřejnost vyklidí své kontrolní pozice, může dojít například k tomu, že se vytvoří určitá politicko-ekonomická vládnoucí elita, nová třída vládců, která fungování demokratických principů přinejmenším ohrozí. "Jestliže se občané odmítají politicky, v tom nejširším smyslu, angažovat a ponechají politickou angažovanost jenom politickým profesionálům, tak nakonec ztratí podíl na moci," říká Miroslav Macek.

"Často se říká, že jsou na vině politikové, ale tady jsme na vině my, občani. Jsme jako ovce, necháme si všechno líbit a máme pocit, ať se o to starají nějací odborníci. Ale tady neexistují žádní odborníci na politiku. Politolog není odborník na to, jak se má dělat politika, stejně jako lékař není odborník na zdravotnictví - pouze ze zdravotnictví žije. Ani pošťák není odborník na poštovní služby. A jak bude vypadat naše školství, je zase záležitost nás občanů, ne pedagogů," dodává k tomu Jan Hartl a uzavírá: "My jsme prostě zvyklí, že všechno udělají odborníci. A my tak odtažitě, nazíravě, budeme koukat na televizi a konstatovat, že to jsou blbci, protože to dělají špatně. Ale blbci jsme my, protože jsme ještě nepochopili, že i tohle je náš úkol."

Lidové noviny, 4. února 2006, František Šulc

Poznámka redakce SDS: Žlutě vyznačené texty byly v tištěné verzi Lidových novin vybrány ke zvýraznění textu do zvláštních okének.