Když jsem pro webové stránky SDS deset dnů po červnových volbách psal článeček „Kafka nebyl Němec“, snažil jsem se zdůraznit, že absurdní nejsou všechny ty absurdnosti, které se kolem voleb a těsně po nich odehrávaly, ale to, že už jsme si na ně tak zvykli, že nám vlastně začaly připadat úplně normální.
Za jednu z těchto absurdit jsem si tehdy vybral také „spontánní“, předem nepřipravené pražské povolební demonstrace, které jejich organizátoři zapomněli odvolat poté, co je volební výsledek učinil jakoby zbytečnými. Přitom by tak hezky navazovaly na obavy logicky vyplývající z Kubiceho zprávy. Současně jsem si položil jízlivou otázku, co budou chudáci organizátoři dělat, pokud v budoucnu zjistí, že budou takové demonstrace znovu potřeba, ale už nebude „ta pravá“ atmosféra.
Tenkrát to vypadalo docela jako legrace.
Humor mě ale začal přecházet v těchto dnech, když jsem najednou viděl takové jakoby „deja vu“ z Budapešti. Pravda, maďarská varianta Kubiceho zprávy je určitě důvěryhodnější, ale všechno ostatní, jako bych už někde viděl.
Když jsem se ale vzápětí začal dozvídat (pro změnu z Prahy), že ústava přece nemusí být žádné dogma a vládnout lze i bez důvěry, když to ústava přímo nevylučuje, když vidím, že se prozatímní (pravděpodobně) vláda a její členové začali chovat jak na dobytém území (přestože ODS aktivně podpořilo méně než 25% oprávněných voličů – 1.892.000), když ministr financí začal připomínat spíše ministra propagandy, začalo mi být trochu divně.
No ale poté, co ministr vnitra (a údajný šiřitel výše zmíněné zprávy) s ustaranou tváří sdělil, že zřejmě odhalil kolosální spiknutí proti demokracii, navíc ve vlastním rezortu, a že to tak nenechá, a že …., dostávám pomalu strach.
Strach z toho, aby se nakonec neukázalo, že když dva dělají totéž, může se klidně stát, že to také totéž bude (i když třeba v bleděmodrém, a i když až napodruhé).
Praha, 20.září 2006
Když dva dělají totéž?
