Odstup nade všechno

Devadesátá léta v české politice, to byl hlavně on. Jako první po opadnutí revoluční euforie zdvihl vládní prapor pohozený jakešovci a začal tvořit demokracii jako systém reálně fungující moci. Ze svého konceptu ekonomické reformy učinil veřejné téma číslo jedna. Dokázal, že lidé uvěřili a začali říkat po něm: nejprve si utáhneme opasky, abychom se potom mohli mít lépe. Imponoval svou tehdejší nekomunistickou rétorikou i tím, jak říkal, že žádné recepty na šťastnou budoucnost v podstatě není třeba vymýšlet, protože byly dovedeny k dokonalosti ve „standardních“ západních demokraciích. Budoucnost má tedy v rukou ten, kdo tyto standardy zná, a to jsou hlavně ekonomové, na prvním místě Klaus. Na několik let se pak stal symbolem šetrného hospodaření, s přezdívkou „strýček Skrblík“. Jemu nakloněná média jej pasovala do role národního léčitele, novodobého Aloise Rašína a podobně.

Důležitou součástí Klausova politického stylu však od začátku bylo i přímé atakování občanů. Obracel se k nim bez prostředníků: ve sdělovacích prostředcích často mluvil o tom, kolik dostává dopisů, a naznačoval, že je všechny čte. Připomínal, s kolika lidmi se na cestách po republice a na mítincích setkává. Byl jedním z prvních českých politiků, který po úspěšných volbách řekl svým voličům: Děkuji vám. A představil těmto voličům i jejich vlastní, ideální obraz. Když člověk místo starého spoléhání se na sociální jistoty vezme odpovědnost a iniciativu do svých rukou, zbohatne nejenom materiálně, ale i duchovně, učil. Instituce už si s námi nebudou jako dřív zahrávat, a hlavně stát se nám bude míchat do života co nejmíň. Lidé v tuto vizi uvěřili, neboť viděli, že i sám Klaus je aktivní a sebejistý. Pro řadu lidí se stal jakýmsi vzorem, napodobovaným prototypem rodící se éry, ve které už slovo „kapitalismus“ nebude nadávkou.

Vysoko nad oceánem

Nebylo pochyb o tom, že Václav Klaus je pozitivní člověk a chce, aby se lidem vedlo lépe, aby žili svobodně ve vzkvétající zemi. Politika pro něho nebyla cestou k osobnímu obohacení jako pro tolik jiných. Byla však jedna věc, na které mu záleželo ještě víc než na tom, jak se povede ostatním lidem. Nepřál si být „prvním mezi rovnými“, nýbrž chtěl mít ve společnosti postavení informující všechny už na první pohled o jeho mimořádných schopnostech.

Možná, že nemohl dělat nic jiného, vychovali ho jako premianta. „Ve snaze stihnout samé jedničky na vysoké škole, vidět každý film v pražském filmovém klubu a hrát ligovou košíkovou jsem nebyl člověkem, který uměl s kamarády nebo přáteli chodit do hospody.“ Místo vztahů - knížky, a místo života - práce: kdo víc přečte a víc udělá, musí mít nejvíc pravdy, jinak by ten život ztratil smysl.

Že Klaus svou prací nesměřuje jen k věci, ale že si tím zároveň uspokojuje potřebu nadřazenosti, to se ukázalo hned po jeho vstupu na veřejnost, typicky v článcích, které jako ministr financí a později premiér dodával jednou týdně do denního tisku. Bylo nápadné, jak často se v nich blýskl znalostmi, jež laičtí čtenáři deníku vlastně nemohli ocenit. Nešlo však o to, aby mu rozuměli, nýbrž o pravý opak - aby nechápali, a o to větší úctu k němu cítili. Jednou tak doporučil svému laickému publiku například knihu Beyond Politics, „vydanou v loňském roce v nakladatelství Westview Press“, podruhé seznámil s čerstvou novinkou australského Centra pro nezávislá studia, potřetí sdělil, že „letos na jaře začal v Oaklandu v Kalifornii vycházet nový čtvrtletník, který se jmenuje The Independent Review“. Když si takto Klaus připravil úvod, dokázal pak většinou psát o nějakém důležitém problému. Ale nejdřív se musel uklidnit tím, že řekl: Jsem někde úplně jinde než vy.

A tak třeba v říjnu 1996 v reportážním duchu popsal, jak se při psaní článku nachází na palubě letadla, „vysoko nad Atlantickým oceánem, kdesi mezi Amerikou a Evropou. Je hluboká noc, většina cestujících v supermoderním Boeingu 777 už dávno spí a jen já si čtu. Po prvních pár přečtených řádcích však rychle sahám pro svůj vždy připravený blok a začínám psát tento sloupek...“ Bral se vážně skoro jako Egon Ervín Kisch. To se může stát mnoha lidem, kteří berou svoji práci doopravdy. Klaus však ztratil odstup od sebe sama nejenom v pracovních věcech, a navíc dlouhodobě.

Muž bez stínu

Spisovatel Milan Uhde v roce 1998 přirovnal Václava Klause k Shakespearovu Coriolanovi - tedy k postavě, jejímž prokletím je to, jak vysoko přečnívá dobovou normu, v dobrém i zlém. „On nemá sebereflexi,“ řekl Uhde. „Je to muž, který nemá stín. Neumí své velké činy oddělit od činů problematických. Je to postava, o které se dá přemýšlet dlouhá léta.“

Člověk bez sebereflexe je víc než jiný závislý na názorech okolí, je snadnější se mu vlichotit. Zejména po vítězných volbách v roce 1992 tak Klause obklopili lidé, kteří pak v následujících letech mizeli z politiky často za pohnutých okolností (Petr Čermák, Jiří Kovář, Miroslav Macek a další).

Stejně jako bylo množství lichotek, jimž byl i na veřejnosti vystaven, nadprůměrné, přitahoval také ty, kdo pochopili, jak snadné je vymezit se vůči němu negativně. Dar nevnímat cizí názory, který ho jindy oslaboval, mu teď přišel vhod a dodal mu do polemik nezbytný krunýř. V textech jeho protivníků časem převládla podobně zoufalá rétorika, s jakou se ve Francii v šedesátých letech psávalo o de Gaullovi. Mnohý z Klausových oponentů končil zápas s ním pozdním poznáním, že zkřížil meč s dinosaurem.

Zájmy a principy

Ani jeho největší nepřátelé mu nemohli upřít, že je naprostý politický praktik. Bylo fascinující, jak rychle se uměl orientovat ve složitých situacích, uhodnout momentální rozložení zájmů a vlivů a začít se podle toho chovat. Někdy tím zaskočil i své obdivovatele. V roce 1996, když cítil, že ve společnosti sílí rovnostářské nálady, řekl na téma peněz: „Nikdy jsem bohatý nebyl a ani být nehodlám, zbohatlictví je mi nesmírně protivné a snažím se kontakty s lidmi tohoto typu minimalizovat.“ Od šéfa pravicové vlády a strany zněla tato štítivá slova povážlivě - podobně jako když Klaus, už jako prezident, vyzval k narýsování tlusté čáry za (komunistickou) minulostí. Jeho výzva k vzájemnému odpuštění totiž směřovala jen k nekomunistům - protože co z totality by měli odpouštět komunisté? Aby odstranil poslední pochyby, jak má takové celonárodní smíření vypadat, udělil pak Klaus státní vyznamenání režisérovi Otakaru Vávrovi, symbolu národního konformismu.

Snad proto, že sám byl majitelem křehkého a narcistního ega, uměl se intuitivně napojovat na obdobně strukturovaná ega ostatních státníků a politiků. S Mečiarem nebo Zemanem to nikdo neuměl tak jako on. Někdy si však neuvědomil správnou míru této mazanosti a například se svým vynálezem z druhé poloviny devadesátých let, opoziční smlouvou, situaci překombinoval: tím, jak v ní zrušil rozdíl mezi pravicí a levicí, zničil v očích mnoha lidí důvěru v politiku přinejmenším na několik let. Od té doby se u nás obnovilo lidové přesvědčení, že „ti nahoře“ se bez nás vždy nějak dohodnou, a tak se musíme zařídit bez nich, sami.

Uměl lépe než jiní ctít v politice zájmy, ale často se zdálo, že nerozumí smyslu principů. Co bylo účelné, chápal zpravidla rychleji než ostatní, ale přemýšlení o tom, co je správné, ho nebavilo. A hlavně: v tom sportem vytrénovaném mužském těle se ukrývala ženská duše, požadující stále nové a nové důkazy o své nepostradatelnosti. Určitě existovali sečtělejší nebo vzdělanější lidé, než je Klaus, ale z nějakého důvodu se právě jeho sečtělost a vzdělanost musela vracet stále znovu do oběhu jako téma. Sotva by se to mohlo stát, kdyby nutnost odstupu nebyla u Klause životním principem. Úspěchy místo vztahů. Proto se Klaus tak rád fotografuje: na snímku, zvlášť když jsou na něm všichni zachyceni v dobré náladě, dodatečně všechno vypadá „jako vztah“.

Z mnoha svých názorů, s nimiž po roce 1989 vstupoval do politiky, slevil, jedna potřeba však zbytněla: distance od všech a od všeho. Ze světa lidí se Klaus vzdálil do světa forem - a z tohoto hlediska pro něho bylo životní výhrou, když se stal prezidentem, protože taková role formální život v podstatě předepisuje, člověk už za něj ani „nemůže“. Čím dál víc v podstatě každého svého kritika obviňuje ze zlých úmyslů, aniž se pokouší analyzovat jeho motiv. Není snadné s ním debatovat, protože debata se nevede o názorech, nýbrž o charakterech těch, kteří je zastávají. Svět má dvě části: tu, kterou Klaus „zná“ a jejíž (pro něho příznivé) názory vítá, a tu, kterou znát odmítá, protože ji pokládá za nepřátelskou jednou provždy.

Audienční čas lichotníkům

Jako prezident vidí Klaus dva své hlavní názorové protivníky: jednak různé české „intelektuály, elitáře“, jednak sjednocující se Evropu. Spory s první skupinou se zdají absurdní už proto, že sám Klaus se v minulosti mnohokrát označil za intelektuála a z četných zmíněných, publikovaných snímků plyne, že ani mezi „elitou“ mu není zle.

Spíš než konkrétní odlišné názory provokuje zřejmě Klause na některých „intelektuálech“ jejich nezávislost na něm. U voliče, který mu dal mandát, měl Klaus právem pocit převahy, ale před nezávislým člověkem, který dokázal něco vymyslet a obhájil to lépe než on, se Klaus cítil ohrožený: pochopit, že někdo může mít vlastní zajímavou práci, nepotřebovat Klause, nezajímat se o něj a nebýt při tom všem jeho nepřítelem, to pro něj bylo skutečným intelektuálním oříškem. Podobně jako smířit se s procesem evropského sjednocování, který též čerpal svůj pohon odjinud, než kde byl Klaus zvyklý uchvacovat pracovitostí a sečtělostí.

Jako jeden z mála českých politiků si Václav Klaus uvědomil, že skoro žádný evropský národ nebo stát nemá se svou identitou takový problém jako my, takže nás integrace vskutku ohrožuje: netvoříme vnitřně programově propojený celek, nemáme nic velkého, co bychom mohli v Bruselu nabízet nebo požadovat, a tak bychom se skutečně mohli stát jen ideálním palivem EU a ničím víc. Pochopil také, že součástí této národně-státní identity je hrdost. A protože jiná je hrdost člověka, jenž prožil a zná své chyby, a jiná hrdost někoho, kdo se opírá o cizí lichocení, nebylo a není bez významu, jakou strategii prezident v této otázce zvolí. V roce 2004 se zdálo, že si Klaus vybral spíš tvrzení znějící českému uchu vesměs přívětivě, včetně různých nacionálních klišé z meziválečné nebo dokonce ještě starší doby.

Určitě ho ještě mnohokrát uvidíme mezi zpěváky a sportovci, není však jisté, zda ještě někdy vystaví všanc svůj názor. Máme v čele státu člověka, který neomezuje audienční čas svým lichotníkům. Tento prezident nám o nás bude vždy říkat pěkné věci, protože je o sobě chce slyšet i on sám.

Autor je publicista a spisovatel

* * *

Poznámka redakce: Portrét Václava Klause vznikl jako závěrečný díl seriálu Čeští demokraté, který autor psal pro časopis Týden. Vedení Týdne odmítlo tento text publikovat. Pavel Kosatík nabídl text Kavárně. Usoudili jsme, že jde o text hodný veřejné diskuse.

MF Dnes, 15. 1. 2005

Autor: Pavel Kosatík, připravují Josef Chuchma, Viliam Buchert a Tereza Boehmová