Neptej se, komu zvoní hrana - zvoní tobě

Už jsem to tu sice někde napsal, ale rád znovu přeříkám, co chci, aby strany měly aspoň náznakem ve svých programech - a je mi lhostejné, kdo s tím přijde.

1. Zájem společnosti musí být nadřazen individuálním zájmům jednotlivců, protože člověk bez společnosti nemůže existovat. Nutným předpokladem individuální existence jedince je fungování společnosti.
2. Žádný člověk nemá právo využívat jiných lidí jako nástrojů k dosažení svého prospěchu či svých individuálních zájmů.
3. Rozhodování o způsobu fungování společnosti a cílech, jichž chce dosáhnout, musí být umožněno co největšímu počtu lidí. Jestliže by většinové rozhodování bylo v rozporu s oprávněnými existenčními zájmy menšiny, musí se menšině dostat odpovídající ochrany.
4. Každý člověk má právo disponovat zdroji své obživy nebo (spolu)rozhodovat o jejich užití. Ve sporných případech má přednost zájem společnosti.

Jak to souvisí s aktuální diskusí a událostmi, které ji vyvolaly?

Často slyšíme: Politika je svinstvo, nemá cenu volit, není z čeho. Potřebujeme vůbec politiku?

Absurdita této otázky je nabíledni. Politika je teorií i praxí řízení společnosti. Něco tak složitého a rizikového jako je (post)moderní společnost nějak řízeno být prostě musí.

Odbočka: Existují celé kohorty propagátorů myšlenky, že jakékoli pokusy o řízení společnosti jsou nadbytečné, že nejlépe bude nechat volný průchod střetávání individuálních zájmů. Je pozoruhodné, že titíž lidé často nejvíce usilují o účast v praktické politice. Usvědčují se tím z nepoctivosti: Jestliže společnost nepotřebuje být řízena, proč se do politiky tak hrnou? Zdůvodňují to různě, ale nikdy jsem ještě neslyšel, že by ve volebních programech stálo „Budeme hájit zájmy svoje a svých kamarádů, politika je pro nás dobrý job a až skončí tohle volební období, máme od nich slíbena místa ve správních radách.“ Komu a čemu potom taková politika slouží?

Jinou otázkou je, zda potřebujeme politické strany. Jaký způsob organizace a řízení společnosti, tj. jaký politický systém je rozumný a funkční? Nebo ještě jinak: Jaký politický systém povede k žádoucímu cíli rozumného fungování společnosti? Krize tohoto způsobu politiky, tj. zastupitelské demokracie, se zdá být skutečností. Totéž se dá říci i o krizi politických stran. Zdá se však, že mezi všemi lidstvem dosud historicky vyzkoušenými způsoby organizace společnosti nenajdeme k demokracii rozumnou alternativu. Pojďme tedy hledat alternativy způsobu provozování demokracie. Mířím tím ke konceptu přímé demokracie. Myšlence přímé demokracie v Čechách - a to i na těchto stránkách - již léta razí cestu Milan Valach, který jistě ještě neřekl své poslední slovo. Zcela nedávno se jí dostalo (pro mě poněkud nečekané) podpory od Jana Trefulky (z článku Pohled z galerie, Salon, literární příloha Práva, 7. 4. 2005). Dovolím si zde kousek ocitovat.

...existující formy zastupitelské demokracie, v nichž zásadní roli hrají sekretariáty politických stran, ovlivnitelné korupcí nejrůznějšího druhu, ... jsou v úpadku. Globální problémy a katastrofy si jistě vynutí a převratné komunikační prostředky umožní vznik nových forem demokratické vlády, když dožívající absurdní pseudokonflikty „levicových“ a „pravicových“ seskupení a dnešní vyprázdněné, nevěrohodné instituce už občany nezajímají...Musíme jenom doufat, že klasický typ demokracie, spojený s tržním hospodářstvím a hůře či lépe praktikovaný vyspělými státy, bude přece jenom možné rozumně reformovat. A reformu potřebuje... Na počátku reforem by neměly být programy politických stran, ale celonárodní (eventuálně celoevropská) diskuse a obsáhlý průzkum a odpověď na otázku, jakou vládu chce většina občanů za své peníze mít. Jestli chce trvat na tom, aby stát zaručoval v plné míře základní sociální jistotya měl porozumění pro lidi, kteří nechtějí obětovat život jenom stresujícím ambicím, nebo chce stát s prioritou maximální ekonomické prosperity i za cenu zvětšování sociálních rozdílů.To by měla být kardinální otázky pro celostátní referendum, které by mělo být uskutečněno vždy tenkrát, když jde o záležitosti, které mohou na dlouhý čas ovlivnit osudy národa, státu a tisíců občanů... proto o nich nemohou rozhodovat jenom exponenti politických stran a zájmových a nátlakových skupin...

Tolik Jan Trefulka. Není co dodat. Co uděláme my, všichni občané, abychom se aspoň něco z toho pokusili realizovat?

Pokud jde o vlastní podnět k této úvaze, tj. diskusi o KSČM, opět zde máme kampaň jako vyšitou. Jedna - „anti-Gross“ - ještě neskončila, už se na nás ze všech mediálních kanálů valí další záplava splašků. Jaké zájmy kdo sleduje tentokrát? Jediným důsledkem (nebo snad zájmem v pozadí?) je odvedení pozornosti od skutečných problémů. Vezměme si třeba tento článek Borise Cveka . Pomiňme teď jeho nepravdivý výrok, že komunisté všude, kde byli u moci, zavedli teror a totalitu. Boris Cvek je mladý a nemůže pamatovat účast Komunistické strany Francie ve francouzské vládě v 80. letech, kde byli 3 komunističtí ministři. Nevzpomínám si nějak - bylo mi tenkrát zhruba tolik, jako Borisi Cvekovi dnes - že by tehdy ve Francii nějaké lidové milice obsazovaly fabriky nebo že by někdo stavěl koncentráky pro politické oponenty. :-) Nestalo se tehdy vůbec nic zvláštního, jen KS Francie upadla do bezvýznamnosti - z 15% preferencí na 3% - není to efektivnější způsob historického znemožnění komunistů než nějaké petice a zákazy?

Chci však především vznést hned dvě námitky proti tomuto vyjádření Borise Cveka:

„Jestliže někdo má aspoň trochu poctivé a humánní smýšlení, bude se nejdříve od komunismu a nacismu distancovat, odmítne uvěřit tomu, co o sobě obě tyto ideologie propagandisticky hlásaly…“

1. Opět se zde objevuje už téměř klasická logická skrčka československých a českých politických diskusí po r. 1989: Diskvalifikovat oponenta! Jinými slovy Boris Cvek říká, že ten, kdo se od komunismu nedistancuje, nemá poctivé a humánní smýšlení - a jako s takovým s ním nemá cenu diskutovat, rovnou ho morálně zlikvidujeme?
2. Jiné ideologie snad o sobě nic propagandisticky nehlásají? Namítám: Co je důvěryhodného a pravdivého na ideologiích, podle nichž byly zformulovány programy všech stran, které zde vládly po rozpadu Občanského fóra od roku 1992? ODS a její koaliční partneři za aktivní účasti dnešního presidenta rozbili federaci - bylo to v jejich volebním programu? Když k tomu milión lidí požadoval referendum, proč ho neumožnili? Proč bych měl po této zkušenosti věřit čemukoli, co z nich od té doby vylezlo a ještě vyleze? Měly snad tehdejší vládní, tzv. demokratické strany před volbami r. 1992 ve svých volebních slibech něco o vytunelování bank a fabrik? Jejich tehdejší představitelé se nám dnes smějí ze svých křesel v orgánech velkých firem a zvysoka kašlou na to, že jsou živoucími důkazy nevěrohodnosti stran a jejich programů, jejichž personifikacemi tenkrát byli. Proč bych měl věřit jejich dnešním následovníkům, že zrovna oni mají jiné ambice než se přes politické posty dostat do nějakých dozorčích rad a představenstev? V čem spočívá jejich důvěryhodnost a demokratičnost ve srovnání s exponenty KSČM?

Ale pojďme od Borise Cveka k ekonomice. Napsal jsem výše, že každý člověk by měl mít právo (spolu)rozhodovat o prostředcích nutných ke své obživě. Je mi úplně jedno, jakou nálepkou mě kdo za tento názor označí. V tomto smyslu (i když v jiných ohledech s ním zcela nesouhlasím) se klidně podepíšu i pod tento článek Ondřeje Slačálka . Zároveň se však také domnívám, že ekonomiku je nezbytně nutno vrátit zpět na místo, které jí ve společnosti patří. Současný stav bych nazval „jednorozměrnou společností“. Ti, kdo tahají za nitky exekutivy (přímo i zprostředkovaně z pozic různých poradců, think-tanků a opinion-makerů), nafoukli jedinou - ekonomickou - dimenzi společnosti i politiky až málem k prasknutí. Nejsmutnější však je, kolik jinak vzdělaných a inteligentních lidí se jim už takhle podařilo zblbnout. Viz můj článek o pálení obilí, který mi souběžně vyvěsili i na Neviditelném psu.

Většina příspěvků u Neffů v diskusi pod ním svědčí o míře ekonomického fachidiotismu a vůbec neschopnosti řady lidí vnímat nebo vůbec připustit existenci mimoekonomických dimenzí společnosti, případně používat něco jiného než ekonomiku jako způsob myšlení o politice a společnosti.

Tuto jednorozměrnost považuji za skutečné a největší riziko ohrožující další směřování společnosti, dokonce i samu existenci lidstva. Politické strany, jsou-li toho ještě vůbec schopny, by se mohly rehabilitovat jedině tím, že by se tohoto problému chopily s cílem jeho vyřešení. Zároveň by však musely během jeho řešení udržet demokratický charakter společnosti. Není snad nutno dodávat, že takové řešení nelze omezit na rozměry našeho českého dolíku. Globální procesy vyžadují globální přístupy.

Ještě k častým argumentům, že komunismus má na svědomí desítky milionů životů. Jak píše Ondřej Slačálek v citovaném článku, ty životy nezničil komunismus, ale jeho stalinská karikatura. To, co existovalo v SSSR a tzv. východním bloku v letech 1917 - 1991, nemělo s komunismem nic společného, i když se to jím zaklínalo každou minutu své existence. Co je však důležitější: Mám-li tuto skutečnost použít jako měřítko pro morální hodnocení, musím konstatovat, že podobně krvavými obdobími v určitých historických epochách prošly všechny společenskoekonomické formace, tudíž by všechny měly být označeny za stejně zavrženíhodné. Mám za to, že srovnatelné počty obětí lze přisoudit i současnému společenskému zřízení. Jsou spočitatelné ještě obtížněji, možná i proto, že se vztahují k delšímu období a v určitém smyslu jich přibývá i dnes.

Kolik životů - od likvidace tradiční ekonomiky v Indii za britské koloniální správy až po současnou válku v Iráku - si vyžádala snaha Západu zajistit si násilím suroviny a odbyt pro své zboží? Kolik životů Indiánů a černých otroků stála snaha o vybudování základů USA? A kolik životů stály nezákonné intervence USA do latinskoamerických států, kdykoli měly pocit ohrožení vlastních zájmů, odůvodněné národní bezpečností - věřil někdy vážně někdo tomu, že taková Guatemala, Nicaragua nebo Grenada byly ve své době pro USA skutečnou hrozbou?

Zatím mi tedy jako dílčí závěr vychází toto: Jediný rozdíl mezi KSČM a tzv. demokratickými stranami spočívá v tom, že KSČM po r. 1989 ještě nedostala šanci historicky se znemožnit účastí na vládě, ať už neschopností řešit problémy nebo podlehnutím korupčním tlakům. Zároveň tvrdím, že volání po zákazu KSČM je jen další mediální kampaní vyvolanou za účelem odvedení pozornosti od skutečných problémů. Stejně tak však nemá žádné opodstatnění domnívat se, že účast komunistů ve vládě něco z reálných problémů skutečně vyřeší.

Pokusím se ještě stručně zopakovat, proč vlastně komunistické hnutí vzniklo a co se snadno může stát živnou půdou jeho renesance. Dnes se nám zdá přirozené, že máme zákonem zaručené takové samozřejmosti jako je 8hodinová pracovní doba nebo všeobecné volební právo. V manufakturách za první průmyslové revoluce běžně celé rodiny včetně malých dětí nejen pracovaly, ale i přespávaly, protože po 18 hodinách denní práce jim nezbylo než padnout a usnout přímo na místě, nemluvě o nemožnosti získat aspoň trochu důstojné bydlení.

Tehdejší „demokratické“ britské zákonodárství na začátku 19. století považovalo za nutné zkrátit zákonem pracovní dobu dětí pod 10 let a zakázat práci dětí mladších než 5 let. Nic z toho, co bylo postupně vybojováno, nezískali naši předkové díky altruismu a charitě tehdejších kapitalistů. Trvalo skoro celé století, než bismarckovské Německo zavedlo instituce sociálního státu, ale to už existovalo silné odborové hnutí a začínaly fungovat dělnické a sociálně demokratické strany. K popisu toho, co následovalo, si dovolím ještě jednou citovat Jana Trefulku a jeho Pohled z galerie:

…klasický typ demokracie, spojený s tržním hospodářstvím ... v uplynulém století umožnil svou cynickou, bezohlednou honbou za ziskem, hypertrofovaným individualismem a bezcharakterní tolerancí vznik dvou světových válek. Ta první vytvořila podhoubí, na němž vybujely dvě zločinné diktatury. Ta druhá odevzdala Stalinovi půl Evropy.

Poměry např. v dnešních bangladéšských robotárnách některých nadnárodních firem se příliš neliší od britských fabrik roku 1825. Něco podobného však platí třeba i o Číně nebo o Iráku - jak bylo ostatně uvedeno i v Britských listech: Žádné odbory, žádné pracovní právo, žádná bezpečnost a hygiena práce, běžné zaměstnávání dětí – a místo abychom se proti tomu nějak ohrazovali (třeba aspoň pátráním po zboží, které zaručeně nebylo za takových podmínek vyráběno), dovolíme politikům, aby se nechali od stejných nadnárodních monopolů vydírat hrozbami, že zde nebudou investovat.

Jestli to takhle půjde dál, nejenže budeme tlačeni k postupnému odbourávání standardů evropského pracovního zákonodárství a všeho, co naši předkové i pro nás za 150 let postupně vybojovali (abychom snížením úrovně našich vymožeností dokázali konkurovat těm, kdo ještě neměli šanci ani vzdáleně se jí přiblížit...), ale zároveň bude zaděláno na nové celospolečenské krize globálních rozměrů.

Všichni ti chudáci z rozvojových zemí budou celkem logicky spojovat svou bídu s naším blahobytem (nebo už tak činí) a jestli se rozhodnou, že se pohnou a přijdou nás utlouci čepicemi, nezabráníme tomu. Mám za to, že zde je nutno hledat kořeny většiny současných extremistických tendencí, ale i hrozbu obnovení vývoje směřujícího ke vzniku nějakých analogií totalitarismů 20. století.

Je to možná kouzlo nechtěného, ale tomuto trendu likvidace dosažené úrovně pracovního a sociálního zákonodárství jde v našich malých českých poměrech pěkně naproti Modrá šance - nechci ji zde podrobně rozebírat, velmi zdařile ji komentuje Josef Vít:

ZDE ZDE ZDE

Chci jen v této souvislosti vyslovit názor, že dopustíme-li, aby došlo třeba i jen k pokusu o její nastolení, budeme jednak riskovat začátek skluzu společenských poměrů směrem k realitě rozvojového světa, ale současně tím znásobíme šanci marginálních či dosud neexistujících extremistických skupin na úspěch v dalších volbách. Nacházíme se nyní na určité rozhodovací „výhybce“, jejíž důležitost je větší, než si většina lidí asi uvědomuje. Drzá arogance a asociální charakter Modré šance je mnohem reálnějším nebezpečím pro další vývoj české společnosti než jakýkoli podíl KSČM na vládě. Považuji za nutné zabránit pokusu o její realizaci všemi zákonnými a demokratickými způsoby.

Udělejme vše pro to, aby právo rozhodovat o dalším směřování české společnosti zůstalo v rukou co největšího počtu občanů. Nevěřím tomu, že vlastním zájmem většiny Čechů je snaha o sociální polarizaci společnosti, o likvidaci reálných práv, o prohlubování nespravedlnosti a vytváření základů příštích společenských krizí. Vnímejme pozorně, co nám kdo říká, hledejme mezi řádky líbivých sdělení skutečné zájmy mluvčích nebo osob či skupin v pozadí, přisuzujme těmto informacím nejméně stejnou váhu jako volbám různých Superstar nebo hokejové lize. Zanedbáme-li to teď, v budoucnu to budeme moci vyčítat jen sami sobě.

Stále platí slova klasika:
„Neptej se, komu zvoní hrana - zvoní tobě.“

Britské listy, 11.4.2005