Vystoupení Jaroslava Čejky na říjnovém Salonu kritického myšleníDámy a pánové, bratři a sestry, soudružky a soudruzi, přátelé!
Tak takhle se oslovují členové čtyř nejsilnějších politických stran v Čechách a na Moravě. Vy si samozřejmě vyberte oslovení, které je vám nejsympatičtější… Jinak Charles de Gaulle kdysi prohlásil, že je těžké vládnout národu, který má více než čtyři sta druhů sýrů. Dost možná že ještě těžší je vládnout národu, jehož příslušníci se oslovují tolika různými způsoby. A že je těžké vytvořit smysluplnou a funkční koalici v zemi, kde si jdou křesťané, komunisté, liberálové a socialisté po krku tak urputně, že se nad tím divákům tají dech víc než nad americkým akčním filmem… Anebo se nad tím jenom baví?
Ale proč vlastně? Skutečně jsou naše zájmy, na jejichž obhájce politické strany pasují samy sebe, tak rozdílné, neřku-li antagonistické? Přiznám se, že na tuto otázku neumím odpovědět. Nejsem politolog - leda snad politolog-amatér, jakých je v této zemi zhruba osm milionů - ba ani sociolog. Jsem tedy odkázaný na to, co mi říkají profesionální propagandisté, politologové a odborníci na výzkum veřejného mínění. Ovšem zatímco počátkem devadesátých let jsem jim ještě důvěřivě visel na rtech jako misionářům, kteří přinášejí víru pravou, dnes jsem vůči jejich tvrzení ještě nedůvěřivější než k reklamě. Reklama - alespoň většinou - prodává zboží, na které si lze sáhnout, zatímco propaganda, politologie a sociologie mi čím dál tím víc připomínají obchodníky s deštěm, kteří prodávají pouhé iluze. Pravda, veřejné mínění a volební preference jsou proměnlivé jako počasí. Avšak na rozdíl od větru a deště, kterým neporučily ani Stalinovy větrolamy, veřejné mínění a volební preference ovlivňovat lze, a to nejrůznějšími způsoby. Populistickými sliby, dezinterpretacemi záměrů a výroků protivníka a především pak jeho skandalizováním. Vzpomeňme třeba jen afér zvaných Pepa z Hongkongu, Olovo, Grossova směnka či Unipetrol… Veřejné mínění a volební prognózy je však možné ovlivňovat i prognózami a sociologickými výzkumy - a nemusí být ani zmanipulované…
Rozhádaní politici a znepřátelené strany se pak nedokážou shodnout ani na důchodové reformě, ani na reformě zdravotnictví, o reformě daňové či školské ani nemluvě. Po šestnácti letech fungování parlamentní demokracie v ČR se zdá, že čeští zákonodárci jsou schopni se dohodnout pouze na dvou věcech - na svých platech a na své imunitě. Za takové situace se mohou jen pokrytci divit tomu, že čím dál tím víc voličů rezignuje na uplatňování svého volebního práva, o které před šestnácti lety tak stáli, a k volbám prostě nechodí. V důsledku toho nám ovšem vládnou lidé, které volilo v lepším případě třináct a v horším případě jen dvě procenta obyvatel. Nevěříte tomu? Tak si vytáhněte své kalkulačky a zkuste si spočítat, kolik dělá 30 procent, což bývá přibližný zisk vítězné strany, či 5 procent, které tvoří nejnižší volební zisk, s nímž se lze ještě dostat do parlamentu, při v průměru čtyřicetiprocentní volební účasti na volbách do senátu, poslanecké sněmovny a obecních zastupitelstev.
Hlasem odevzdaným ve volbách, které se konají zhruba jednou za dva roky, však veškerý podíl řadových občanů na řízení věcí veřejných končí - a to i u aktivních voličů. A pro ty ostatní se z politiky stává pouze jedna velká, permanentní reality show, kterou mohou dnes a denně sledovat na televizních obrazovkách a stránkách novin a časopisů. Vypadne z vily Standa, nebo nevypadne? Udrží se v ní Jirka, nebo tam hlasy diváků vynesou Mirka?... V téhle super reality show nerozhodují žádné volební programy - ty naprostá většina lidí vůbec nezná - ale to, kdo je sympaťák a kdo arogantní, která má větší prsa a který větší charisma. A také peníze vynaložené na reklamu a kupování novinářů, samozřejmě... A v hospodách teče pivo, vedou se řeči se a ve Fortuně se na to všechno přijímají sázky. Ale když vyprchá euforie z povedeného gólu či odpískaného faulu, zbude jen podivná kocovina, kterou někteří nazývají blbou náladou…
Ptám se vás: Je tohle demokracie - čili vláda lidu? Odpovím si sám: Asi sotva… Ale co potom vlastně tou demokracií je, když tu, která sama sebe kdysi označovala za lidovou, dnes právem hodnotíme buď jako obyčejnou diktaturu, nebo jako autoritativní vládu jedné strany - to podle toho, o jakém období zrovna mluvíme. Když se ovšem ohlédneme do antiky, kde se slovo demokracie zrodilo, zjistíme, že se za ni považovala skutečná lidovláda, přímá demokracie, kdy se k podstatným otázkám vyjadřovali všichni obyvatelé tamějších městských států - nebo alespoň ti, kteří měli volební právo. Jenomže to, co bylo možné realizovat v městských státech, nebylo už možné ve velkých státních útvarech či dokonce říších. A tak se zrodila demokracie zastupitelská - římský Senát je toho učebnicovým příkladem… Feudalismus s jakoukoli demokracií nadlouho rázně skoncoval. Až hospodářský rozvoj Evropy a Severní Ameriky v důsledku průmyslové revoluce si vynutil nové společenské uspořádání - nastolení tzv. parlamentní demokracie, která se považuje za nejlepší ze všech špatných způsobů vlády. V 18. a 19. století tomu tak nejspíš i bylo.
Ale už na počátku 20. století se ukazovalo, že parlamentní demokracie si s některými problémy prostě neví rady a že se až příliš často chová jako děvka, která dá nakonec vždycky tomu, kdo má víc peněz nebo tvrdší pěsti. Ze znásilňování parlamentní demokracie se stal ve 20. století dokonce jakýsi sport - a dodávám rovnou, že pokud šlo o třeba jihoamerické vojenské diktatury, byl to sport více méně panský. Fašistické diktatury evropské se ovšem rodily spíše z mesaliance, když kapitál uzavíral mocenské sňatky z rozumu s lumpenproletariátem… Také komunistické diktatury rázně skoncovaly s parlamentní demokracií, která degenerovala v politikaření a nepokryté kořistnictví. Ovšem když se ruští bolševici drali k moci, slibovali tzv. všelidovou vládou a tedy vlastně přímou demokracií, ale už heslo Všechnu moc sovětům! ukázalo, odkud vítr fouká. Dá se říci, že Lenin myšlenku přímé demokracie zradil - pokud se jí ovšem vůbec někdy vážně zabýval - a místo toho nastolil spolu se svými soudruhy bolševickou diktaturu, eufemisticky nazývanou diktatura proletariátu. Vypustil tím z láhve džina, který svým pánům sloužil tak horlivě, že je to nezřídka stálo hlavu. Zahnat ho zpátky se odhodlali až ti, kteří pochopili, že tahle cesta je slepá - tvůrci sovětské perestrojky osmdesátých let, Gorbačov, Jakovlev a další. Jedno je jisté - ať už si o tom myslí kdo chce, co chce - nebýt tzv. perestrojky, většinu z nás, jak tu teď sedíme, by onen džin dusil či dokonce perzekvoval dodnes - to podle toho, na které straně oné importované barikády jsme stáli.
Po neblahých zkušenostech s hitlerismem, stalinismem i brežněvovským reálným socialismem jsme byli všichni, nebo téměř všichni, tak občansky vyprahlí, že vidina parlamentní demokracie pro nás byla něčím podobným jako fata morgana pro žíznivého poutníka v poušti. Poslechněte si teď následující věty z programových zásad Občanského fóra z roku 1989: „Požadujeme zásadní, důsledné a trvalé změny politického systému naší společnosti. Musíme nově vytvořit nebo obnovit demokratické instituce a mechanismy, které umožní skutečnou účast všech občanů na řízení věcí veřejných a zároveň se stanou účinnou zábranou proti zneužívání politické a ekonomické moci.“ … Kde že ty loňské sněhy jsou! Chce se mi parafrázovat slova staré dobré písničky Suchého a Šlitra: „To byly kapky do mé duše zprahlé, ale z těch slibů nebylo zas nic…“ Budu teď hodně subjektivní a troufnu si tvrdit, že v dávných totalitních dobách, kdy jsem byl ještě bezpartijním dělníkem, projektantem, programovým pracovníkem, či redaktorem příležitostných periodik, jsem měl mnohem větší práva a vliv na věci veřejné - byť jen v rámci podniků či společenských organizací, ve kterých jsem působil - než mají dělníci, projektanti, programoví pracovníci a další občané, kteří se živí tzv. závislou činností, dnes… Pokud mi snad nevěříte, tak se zeptejte zaměstnanců obchodních řetězců, automobilek či jiných velkých firem v soukromých rukách. A je lhostejné, zda se jedná o české či zahraniční vlastníky…
Spiritus agens listopadových změn, architekt Občanského fóra Václav Havel o přímé demokracii také párkrát mluvil - nebo jak jinak jsme měli rozumět jeho slovům o „nepolitické politice“? - ale brzy přestal. Dokonce už ve chvíli, kdy poprvé kandidoval na prezidenta, rozjeli se studentští aktivisté po vlastech českých, aby všude psali na plakáty, že přímá volba prezidenta není vhodná. Proč? Protože hrozilo reálné nebezpečí, že v přímých prezidentských volbách zvítězí nad Havlem jeho protikandidát, „přestavbový“ předseda vlády Ladislav Adamec, kterého lidé přece jen znali lépe než dvacet let umlčovaného a oficiální propagandou zostouzeného Havla. Nehledě k tomu, že tenkrát ještě většina československých občanů prohlašovala, že je pro socialismus - ovšem reformovaný. Šedesátý osmý rok a Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ byl tehdy ještě v paměti lidí zapsán více než dobře, mnohem lépe než dnes, po šestnácti letech nevybíravého vymývání mozků pravicovou propagandou…
Proč se ale naše naděje z listopadu roku 89 nenaplnily? Proč se dnes brodíme politickým marasmem, který se liší od toho předlistopadového snad jen větší pestrostí, průhledností a snad i zábavností? Zavinily to naše malé zkušenosti s budováním demokracie? Nebo jsou snad na vině ony „temné síly“, které údajně stále sypou písek do soukolí našeho státního stroje? Nemyslím si to. Podobné problémy s partajničením, pokleslou politickou kulturou a z nich plynoucí voličskou pasivitou a následně i patovými volebními výsledky, které vedou k uzavírání různých kompromisních koalic a k ústupkům od deklarovaných politických programů, známe i ze zemí ležících na západ od našich hranic, ze zemí, jež mají s parlamentní demokracií podstatně větší zkušenosti než my.
V čem je tedy problém?
Nemám samozřejmě žádný patent na rozum, ale jsem hluboce přesvědčený o tom, že problém je v dnešní, petrifikované podobě parlamentní demokracie a v hypertrofovaném partajničení. Politické strany - ve své dosavadní podobě - se přežily podobně jako jejich vrstevnice parní lokomotivy. Zatímco ovšem parní lokomotivy vyjíždějí už jen na některé tratě a většinou jen v rámci různých vzpomínkových akcí, politické strany se svých vyjetých kolejí drží s křečovitým zoufalstvím - nejde jim totiž vesměs o nic jiného než o podíl na moci a místo na slunci. Nebo, chcete-li, u koryt… A politické mechanismy zastupitelské demokracie jsou stejně zastaralé jako rukodělné manufaktury. Znáte snad někdo větší anachronismus než osobní docházku k volebním urnám či donášku volebních schránek za voliči neschopnými takové docházky? Představte si prosím - jen pro lepší pochopení absurdity celé věci - že by televizní diváci museli docházet s hlasovacími lístky VyVolených či Big Brothera do volebních místností…
Žijeme přece v době rozvinutých informačních technologií! Mobilní telefony a internet nám umožňují spojit se během několika sekund s celým světem. Nepochybně že nám mohou umožnit i pohodlné a okamžité hlasování bez prostřednictví různých zastupitelů. Bezvýznamný německý filozof, jak svého času pojmenoval Václav Havel Bedřicha Engelse, kdysi napsal, že lidské potřeby vznikají s možnostmi jejich uspokojení. Zdá se to být banální konstatování - a možná že ani není tak docela pravdivé. Proč by jinak lidé na celém světě nevolali po přímé demokracii, když ji mohou poprvé v historii technicky realizovat? Možná proto, že je to dosud nenapadlo. Protože jim dosud nikdo neřekl, že prostřednictvím SMS či e-mailů mohou hlasovat téměř o všem. A že by takové plebiscity byly nejen organizačně a finančně nenáročné - nikdo by si nemusel kvůli volbám odepřít dovolenou či víkend, ani by si nemusel vyřizovat volební průkazy pro volby mimo místo svého trvalého bydliště - ale dokonce by mohly přinášet do státní pokladny i jisté zisky. Mohou-li být zpoplatněny „esemesky“, které rozhodují o tom, kdo opustí vilu VyVolených, proč by nemohly být zpoplatněny SMS, kterými by si lidé vybírali mezi možností jít do důchodu až v sedmdesáti letech a odvádět na sociálním pojištění méně, či odcházet do důchodu v šedesáti, ale odvádět na sociálním pojištění mnohem více?
A tím se dostávám k tomu, o čem by takové elektronické plebiscity mohly být. Prakticky o všem - kromě řešení mimořádných situací, jako jsou živelné pohromy, teroristické útoky a ozbrojené konflikty. Jednalo by se o kvalitativně i kvantitativně úplně jinou záležitost, než jsou plebiscity švýcarské. Stačilo by předložit k rozhodování kvalitně připravené možnosti včetně všech pro a proti - stručně a jasně formulovaných. I prezident by mohl být volen všelidovým hlasováním. Proč to tedy neudělat?
Protože to předpokládá změny ústavy a řady dalších zákonů. Změny, které dnešní parlament složený ze zástupců tradičních politických stran nikdy neschválí.
Stejně tak jako neschválí snížení volebního kvora, které by umožnilo podílet se na parlamentní práci, na oné žádoucí přípravě kvalitních předloh pro všelidové hlasování, a jejich následném rozpracování do zákonných norem mnohem většímu počtu subjektů - včetně nejrůznější zájmových a občanských sdružení.
Strany by si tím totiž podřízly větev, na které se jim tak dobře sedí a ze které pohodlně dosáhnou do žlabu. Proto budou takovou myšlenku vždycky odmítat s tím, že řadový volič není pro takové rozhodování dostatečně vyspělý. Ale já se ptám: Na to, aby chápal tlusté, sofistikované stranické programy , které se nedají číst, je vyspělý dost? A na to, aby moudře a kvalifikovaně vybíral své zastupitele ve volbách, také? Je-li však dost vyspělý k jednomu, musí být dostatečně zralý i k druhému. To, pravda, strany nikdy nepřiznají.
Znamená to tedy, že celá situace je neřešitelná? Neřekl bych.
Chtělo by to ovšem založit nový politicko-občanský subjekt sdružující občany různých světových názorů, či, chcete-li, krevních skupin, které spojuje vůle podílet se na správě věcí veřejných a nikoli pouze na tunelování státní kasy. Schopnost podřídit se rozhodnutí skutečné většiny a - pokud by snad pro ně takové rozhodnutí nebylo akceptovatelné - připravenost k využití jednoho ze základních občanských práv: práva vybrat si k životu jakékoli jiné místo na zeměkouli, kde by jim to vyhovovalo lépe. Ať se kožení, krejčířové a jejich političtí spojenci vystěhují na Bahamy či Seychely dříve, než se dostanou do rozporu se svobodně a z vůle většiny přijatých zákonů!
Takovým subjektem by mohla být kupříkladu Česká anti-strana, krátce ČAS, jejíž založení se už mezi některými občany, kteří se nadále nechtějí spokojit s rolí pasivních diváků české politické reality show, připravuje… Zdá se vám to být čirá utopie? Ale jako se kdysi jevilo i volání po všeobecném volebním právu či sjednocené Evropě… A propos Evropa - vždyť Česká anti-strana se může časem proměnit v Evropskou anti-stranu, či Evropské hnutí za přímou demokracii. To by byla smysluplná cesta, jak čelit bytnění unijní administrativy a tzv, bruselskému diktátu! Určitě lepší než zpozdilé národovectví a izolacionistické sabotování toho či onoho, co z Bruselu přichází.
Proč se bát nových myšlenek a projektů? Jen proto, že jsme malá země?
Ujišťuji vás, že netrpím žádným velikášstvím, a byl bych vám vděčný, kdybyste teď mé názory a myšlenky, se kterými jsem vás v krátkosti seznámil, podrobili nemilosrdné oponentuře. Nemám totiž - vinou prazvláštní svobody tisku, která u nás panuje, možnost je publikovat jinak, než na internetu a na podobných shromážděních, jako je toto. K tomu jsem se ovšem odhodlal dnes poprvé…
Děkuji vám za to, že jste mě vyslechli.
Britské listy, 4. 11. 2005, Jaroslav Čejka
Odtikávání mesaliance, když kapitál uzavírá mocenské sňatky z rozumu s lumpenproletariátem
