K čemu je dobrá mobilizace proti rudnutí ČSSD

Jakkoli je možno tuto Kalouskovu argumentaci pochopit, je z právního hlediska pochybná. Není přípustné směšovat pojmy politické a pojmy právní. Uvedený zákon se vztahoval na minulý režim, který v ČSR panoval od 15. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Charakteristiku, kterou dává minulému režimu a v něm vládnoucí státo-straně, nelze přenášet na nový režim a jeho instituce, jejichž právním základem i rámcem působení je Ústava ČR a Listina základních práv a svobod.

Kalousek se protikomunistického zákona dovolává velmi účelově. V době tohoto zločinného režimu byla pevnou součástí Národní fronty, v níž KSČ měla vedoucí úlohu, ČSL, jejíž pokračovatelkou je současná KDU-ČSL, stejně jako je pokračovatelkou dřívější KSČ současná KSČM. Vzhledem k tomu, že se změnily celkové vnitropolitické i mezinárodní podmínky jejich působení, jsou to strany jiné, jakkoli se hlásí ke kontinuitě s těmi stranami, které byly součástí politického režimu v období let 1948-1989. Kalouskovi, který rád užívá demagogických tvrzení, by bylo možno připomenout známý Zemanův bonmot, že ten, kdo napomáhá tunelování, se sám stává tunelářem, a vztáhnout jej na ČSL za starého režimu. Jistě by to rozhořčeně odmítl.

Protože na diskuse ze začátku 90. let, kdy se jednalo o přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, už se pozapomnělo, připomínám jen, že odpůrci proti němu tehdy namítali, že zákonem se nemají soudit dějiny. Čtyřicet let komunistického režimu bylo období dlouhé a poměry v jeho průběhu se výrazně měnily.

Byla tu i „zlatá léta šedesátá“ a jejich vrchol Pražské jaro 1968, kdy KSČ měla podporu velké většiny čs. společnosti. Pražské jaro se svým reformním programem, který byl komplexnější než pozdější Gorbačovova perestrojka, svět vysoce oceňoval. Bylo významným impulsem k diferenciačnímu procesu v mezinárodním komunistickém hnutí a momentem rozkladu strnulého sovětského systému. Heslo „socialismus s lidskou tváří“ se stalo novým pojmem politického slovníku.

Je možné KSČ v tomto období, která v rámci reformních snah provedla rozsáhlou rehabilitaci obětí zločinů i různých represí z padesátých let, vážně prohlašovat za zločineckou organizaci? Zákon o protiprávnosti komunistického režimu byl vítězstvím pravicové ideologie nad zdravým rozumem a není nevhodné připomenout, že takový zákon, který soudí celé dějinné období, v žádné jiné postkomunistické zemi přijat nebyl.

Vzhledem k tomu, že reformní pokus Pražského jara byl zmařen vnější vojenskou intervencí a nastalo 20 let normalizace, stal se v polistopadovém období antikomunismus v různých jeho podobách trvalou součástí života české společnosti. Byl a je přirozenou reakcí lidí na různé trpké zkušenosti se starým režimem. Existence strany, která ani po sametové revoluci nezměnila svůj název, je pro určité vrstvy společnosti stále permanentním zdrojem, z něhož napájejí svůj antikomunismus.

Pravicové strany tohoto pocitového rozpoložení využívají ke svým cílům v rámci svého tažení proti sociálnímu státu a - ODS - proti evropskému „sociálnímu modelu“. Proto Václav Klaus a ODS se tolik stavěli proti euroústavě, v níž jsou stanovena i sociální práva občanů EU, a označují je za projevy „socialistické regulace“, která omezuje občanskou svobodu.

Kalouskova charakteristika KSČM není nějakým nahodilým excesem v české politice, ale spadá do předvolebního zápasu. V něm se vztah parlamentních stran ke KSČM stává jedním z centrálních témat politického diskursu. Pravicové strany odmítají KSČM jako stranu nedemokratickou a nebezpečí pro tržní ekonomiku i demokratický ústavní systém. Mobilizací proti ní se snaží izolovat i soc. dem. jako levicovou stranu a omezit její společenský vliv. Proto tak silně burcují proti nebezpečí možné vládní koalice soc. dem. a KSČM, případně proti menšinové vládě soc. dem. s tichou podporou KSČM. Že hrozba společné vlády soc. dem. a KSČM po volbách, i kdyby tyto strany získaly ve Sněmovně většinu, je nereálná, představitelé pravice dobře vědí. Ale ideologická mobilizace proti „rudnutí“ soc. dem. se jim jeví jako funkční, jako možná brzda proti sílící tendenci ve společnosti, v níž přibývá těch, kdo chápou KSČM jako normální složku politického uspořádání a považují za přijatelnou i její účast na vládě, ať již přímou, nebo nepřímou (podpora menšinové vlády soc. dem.). Poslední průzkum STEM, kdy se takto vyslovilo 38 procent dotazovaných, o tom svědčí.

Pozici soc. dem. ve vztahu ke KSČM formuloval jasně předseda vlády Jiří Paroubek. I v soc. dem. však bude třeba pokračovat v diskusi na toto téma, která trvá již delší dobu, a oprošťovat ji od trvajících ideologických předsudků.

Právo, 4. 10. 2005