Klement Gottwald byl a je předmětem prudkých polemik mezi historiky. Nedávno se stal tématem střetů i uvnitř KSČM. Jeho život zrcadlí věrně rozpory doby, její reálné
naděje i iluze. I ti, kteří proti němu bojovali, uznávali, že byl jednou z mála osobností české politiky dvacátého století, která měla evropský formát.
Co bylo pro něj příznačné, byl situační cit, schopnost analyzovat konkrétní situaci a současně si zachovat záběr dlouhodobé perspektivy. Často se dovolával příkladu husitů a věděl stejně jako oni, že pravda nesídlí ani v oblacích, ani v nitru vyvolených, ale mezi lidmi a je historicky konkrétní.
Nebyl rozhodně žádný strhující řečník jako byl třeba sociální demokrat František Soukup. Ale uměl promluvit s lidmi nejrůznějšího prostředí, jejich jazykem a při respektování jejich možností. Věděl, že myšlenka sama o sobě nestrhuje. Tuto působnost má až tehdy, změní-li se ve sdělení. Aby se myšlenka stala sdělením, musí mít kontext, přesvědčivého nositele, náležitou průraznost. Myšlenka není statický bod, ale vektor, má-li být sdělením. Na to častokrát zapomínáme a letošní volební rok je toho důkazem.
Jistě, byl nucen často dělat úlitby moskevskému centru, které mnohokrát absolutně nerozumělo problémům jednotlivých zemí a Kominterna se tragicky podepsala na osudu jednotlivých stran, například KPD (Komunistická strana Německa). V roce 2004 se v Německu slavilo výročí von Stauffenbergova pokusu o převrat proti Hitlerovi, byly natočeny filmy hrané i dokumentární, vyšla řada knih. Zcela záměrně stranou zájmu zůstal příběh Ernsta Thälmanna, úžasně obětavého a věci revoluce oddaného dělnického funkcionáře. Jedním ze zdrojů jeho osobní tragédie, ale i tragédie komunistického hnutí v Německu byla až sebezapíravá loajálnost vůči Kominterně. Ale Gottwald, dokud to jen trochu šlo, praktikoval postup spolupráce i odporu.
Jak si všiml i Stalin, v Moskvě odsouhlasil častokrát formálně leccos, co pak v politickém životě doma nebral vážně a postupoval podle své představy. Na známém Pátém sjezdu kritizoval například takzvaný šmeralismus a nutno říci, hodně nespravedlivě. Zklamal ale sektáře ve vlastních řadách, kteří čekali, že z vedení strany zmizí lidé jako Zápotocký a Kreibich, že se Gottwald se Šmeralem rozejde. Ne, Gottwald prosadil princip kolektivního vedení, režim dělby práce, tak, aby vedení připomínalo dobře sladěný orchestr. To ovšem předpokládá hráče ovládající vlastní part i dirigenta, který rozumí skladbě a je schopen ji na základě vlastního názoru interpretovat. Také poučení i pro dnešní komunisty a nejen pro ně.
Nadaný samouk
Gottwald získával postupně lidi schopností komunikovat s každým, od prostých občanů až po univerzitní profesory, vždyť tento samouk osvědčil velké jazykové nadání i schopnost absorbovat ohromnou masu poznatků z nejrůznějších oborů. Jedinečně dokázal vycítit náladu doby, proměny kolektivní mentality, ale také spodní, hlubinný proud společenských procesů. Je pravda, že zpočátku, například až příliš podléhal představě, že blížící se krize krystalicky čistě vyhrotí třídní protiklady. Ozvěnu toho nacházíme ve slavné první parlamentní řeči po volbách 1929, které po KSČ skončily ústupem z pozic roku 1925. Gottwald přepínal svou demonstraci rozhodnosti a nové revoluční energie, ale získával tím řadu mladých komunistů, kteří vycítili, že na rozdíl od mistrů levicové fráze (Jílek a Bolen, které Moskva předtím tak vehementně podporovala proti šmeralovcům) tady se to myslí opravdově a vážně.
Mnohé nemohl ovlivnit
Gottwald ale byl schopný korigovat omyly, chyby a konkrétně analyzovat situaci i síly, které ji utvářejí. Byl schopen jak jít do otevřených střetů, tak využívat taktiky vázání třídních sil. Překonal levičácké výstřelky některých kolegů a pomáhal najít cestu k lidem z kultury. Nemohl znát sice myšlenky, ke kterým se tehdy postupně propracovával Antonio Gramsci, ale fakticky usiloval o kulturní hegemonii levice, i jeho zásluhou změnila KSČ vztah ke klíčovým hodnotám národní tradice. Gottwald sledoval svůj cíl a chápal, že je nutné také měnit priority, ale tak, aby nikdy nebyla narušena kontinuita směřování a věrohodnost politiky. Pokud tomu bylo jinak, většinou šlo o vliv faktorů, které nemohl ovlivnit, jako byly teze Kominterny (například o národnostní politice) nebo jednotlivé kroky vedení, zejména po sovětsko-německém paktu ze srpna 1939, který vyvolal v řadách KSČ velký myšlenkový zmatek (viz Klímovy zápisky). Sověti zrušili dokonce československou diplomatickou misi a noviny neinformovaly o průběhu pohřbu Bohumíra Šmerala, který zemřel na začátku května roku 1941, v předvečer sovětsko-německé války. Gottwald tehdy pronesl nezapomenutelnou řeč, která končila slovy: Soudruhu Šmerale, neustaneme ve svém boji, dokud nestrhneme z Hradčan špinavý hakenkrojclerský hadr.
Nezpochybnitelné zásluhy
Gottwald nepochybně prokázal své schopnosti politického předáka. V mostecké stávce roku 1932, i když zde sehráli významnější roli Zápotocký a Šverma, uměl mobilizovat lidi, formovat širší blok sociální obrany. Je škoda, že výročí mostecké stávky v roce 2002 proběhlo bez větší odezvy, přestože je dodnes příkladem možností solidární akce i za velmi nepříznivých podmínek. Byl to tehdy největší sociální konflikt na evropském kontinentu. Gottwald také sehrál významnou roli při nastolení nového, mnohem realističtějšího kurzu Kominterny na jejím VII. kongresu. Politika lidové fronty brzy slavila úspěchy a zabrzdila nástup fašismu v Evropě a měla své pokračování za války i po ní. Gottwald se výrazně zapsal i do análů boje proti fašismu i obrany republiky. A konečně, jeho jméno je neodmyslitelně spojeno s obnovou státu, s národní a demokratickou revolucí, s prosazováním československé cesty k socialismu, která dobově souzněla s Benešovou koncepcí demokracie socializující. Není náhodou, že Gottwaldovy články a projevy z let 1946-1948 se v dalších desetiletích příliš nevydávaly.
Vlivem studené války popřel mnohé co hlásal
Gottwald se ovšem neubránil vlivu studené války, formování železné logiky bloků. Stalin, který původně přál národním variantám cesty k socialismu, otočil kormidlo a začal prosazovat uniformitu ve svém vlastním, Sověty dirigovaném táboře. Idea byla ztotožněna s institucemi, právo bylo chápáno vysloveně mocensky a účelově a Gottwald sám v praxi popřel mnohé z toho, co před tím hlásal. Jak mu bylo, když odepisoval své programové teze a někdy i s lidmi, kteří mu je pomáhali prosazovat? V mlýnku na maso uvízli ovšem i mnozí ti, kteří ho pomáhali uvést do chodu. Gottwald byl sice zejména po IX. sjezdu KSČ (prosazení Generální linie výstavby socialismu) zdánlivě na vrcholu slávy, jako úspěšný opěvovaný vůdce, ale mám pocit, že umíral jako v podstatě poražený člověk. Byl spoluautorem strategie úspěšné revoluce a brilantně ji realizoval, ale šlo o revoluci v mnohém ohledu ukradenou. Jak jejím tvůrcům, tak i těm, pro které byla uskutečněna. Jistě, i tak se udělalo mnoho pro obyčejné lidi, pro dostupnost kulturních a sociálních práv, pro industrializaci celých oblastí.
Memento k dnešku...
Ale jako memento zní stále Gottwaldův výrok těsně po hvězdné hodině jeho života. Dnes máme otevřenu cestu k rychlému pochodu k socialismu, dnes máme možnost tvůrčího rozmachu. Každá naše organizace může být hrda na to, že jsme takto obstáli. Nesmí nám to však stoupnout do hlavy, nesmíme si myslet, že je všechno za námi, že máme vše vyhráno, že na nás již nikdo nemůže, že není nikoho nad nás. To by bylo to nejnebezpečnější. Kdyby strana měla upadnout v domýšlivost a pýchu, mohlo by to ve svých důsledcích znehodnotit naše únorové vítězství. Jsem však přesvědčen, že naše strana nezklame. Měli jsme řadu úspěchů, a přece se nám nezatočila hlava. Musíme si to zapamatovat, musíme se přimět k sebekritice a musíme být kritičtí i k druhým soudruhům. Nesmí nám sláva vstoupit do hlavy, jinak to, co před námi stojí, bychom nemohli zvládnout. Končím parafrází starého Tomka: Aby nás pánbůh před zpychnutím uchovati ráčil.
Miloslav Ransdorf
mezititulky redakce Haló novin
Klement Gottwald
se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích. V únoru 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany. V roce 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí mnichovského diktátu. Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu. Dne 10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Když komunisté v roce 1946 vyhráli demokratické volby, stal se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády. Dne 14. června 1948, po abdikaci Edvarda Beneše, byl zvolen československým prezidentem. Zemřel 14. března 1953.
Haló noviny, 23. listopadu 2006
Poznámka SDS
Aktuální článek je téměř identický s Ransdorfovým článkem „Před padesáti lety zemřel Klement Gottwald“ z 14. 3. 2003. Téměř se vnucuje otázka, proč vlastně Ransdorf raději nepoužil svou o půl roku starší vzpomínku na Gottwalda z listopadu 2003, v níž zdůraznil nutnost spojení kontinuity, pokud jde o cíle (solidární, samosprávná společnost), a diskontinuity, pokud jde o prostředky.
Pro úplnost nabízíme další Ransdorfovy pohledy na historické osobnosti:
Gottwaldovo místo v dějinách komunistického hnutí
