»Přirozeným vývojem« zpátky k barbarství?

Příznačným rysem dneška má být něco jiného - mírové soužití a soupeření různých demokratických směrů a úhlů pohledu! K němu patří schopnost i ochota vidět svět a sebe samého i očima toho druhého.

Ne »zdivočelému« individualismu

Pravicoví politici a publicisté například zřídka uznávají, co nejvíc ovlivnilo způsob myšlení a z něho plynoucí omyly vůdců i řadových stoupenců východoevropského »komunismu«, jehož »zločiny« odsuzuji. Stejně silnými slovy by bylo možné ohodnotit řadu výkonů globalizovaného kapitalismu! Osudná selhání tzv. reálného socialismu pochopíme jen v tomto širším rámci - jako projev nedokonalosti samotného člověka.

Co se na různých místech v různých proměnách našeho věčného vnitřního sváru za posledních víc než sto let stalo, nedá se odestát. Podle mnohých existuje jediné rozumné východisko - je jím větší snášenlivost a úcta k důstojnosti, přesvědčení a snažení druhých i k samotnému lidskému životu jako nejvyšší hodnotě vůbec.

Proč vidíme tak často pravý opak? Není to i tím, že se všude prosazují protipóly démonizovaného kolektivismu - sobectví a přirozená pravda silnějšího? I u nás se šíří násilí, agresivita a pohrdání řádem společnosti i přírody v měřítku, jaké předchozí doba neznala. Lidé v ní měli v tomto ohledu k sobě blíž! Zatím jen část mládeže podléhá všudypřítomnému zhrubnutí. Pocit sociální soudržnosti a úcta k druhým ještě převládají u těch, kteří na ni doma i ve škole nejvíc působí. Nástup sebejistého individualismu je však zřejmý. Společnosti by prospělo obnovení rovnováhy mezi ním a solidárními vzorci chování, které utrpěly chybami a zánikem východního bloku.

Tradičním advokátem lidské solidarity je i radikální levice. To, co dnešnímu establishmentu vadí na KSČM, Komunistickém svazu mládeže, Straně demokratického socialismu (SDS) a dalších složkách občanské společnosti nalevo od ČSSD, je právě jejich přínosem! Hledáním a nabídkou nových solidárních řešení a hájením sociálního odkazu reálného socialismu chrání duševní zdraví, historickou paměť a otevřenost současně společnosti.

Postmoderní kritika křesťanského a komunistického »mesianismu« objevuje v této souvislosti Ameriku! Argumentuje zhroucením představ o pokroku i barbarskou a iracionální přirozeností člověka. Už Masaryk zdůrazňoval, že ani demokracie, která zrovnoprávňuje v duchu prvotního křesťanství slabé se silnými, není pro člověka něčím přirozeným a je proto třeba ji stále rozvíjet a pěstovat. Přirozeným pro lidský rod je podle něho pouze »aristokratismus« (Já pán, ty sluha nebo otrok!).

Co platí pro demokracii, jistě platí i pro podobně založenou konstrukci socialismu. Žádný div, že jeho problémem zatím vždy byly opravy nastavených hodnota dalších stavebních kamenů společenského řádu. Velká část dnešní generace radikální levice v takto nevyladěném systému vyrůstala. Z odstupu let proto lépe vidí, čím vším příznivě ovlivnil celé 20. století a v čem neuspěl a proč. Přesto je stále podezírána, že vrátí do hry praktiky normalizační éry. Odtud požadavek »vyrovnání« s nimi. Každý si však pod ním představuje něco jiného. Může se zde na něčem shodnout alespoň celá levice? Pokusme se o takový zkušební náčrt!

»Srovnání kroku« ničemu nepomohlo

Asi se nebudeme přít o zřejmá fakta. I po překonání stalinismu platilo autoritářské slovo stranických vedení. Diskvalifikující antisocialistická nálepka stále znamenala konec diskuse! Jedním z klíčů k vyrovnání bude spíš role, kterou sehrál obraz východního bloku jako nového mezinárodního společenství s dějinným posláním. Na jeho počátku byla výzva spojená s egoistickým účinkováním kapitalismu. Na konci očekávaný lepší řád, ve kterém se uvolní i »pozastavené« občanské svobody. I po srpnu 1968 mohlo připadnout na tomto základě někomu rozumné srovnat dočasně krok - podřídit své výhrady logice dvoupólového světa. Na pozadí vietnamské války, dramat dekolonializace a zase jiných vad kapitalismu mohl i autoritářský socialismus slibovat lepší budoucnost.

I tak šlo uplatnit víru v lepší svět. Počítat se vzájemným ovlivňováním tehdejšího Západu a Východu cestou »mírového soužití«, očekávat změny k lepšímu od generační obměny a snažit se k nim i něčím přispět. Dá se dokázat, že podobná motivace či naděje stála za jednáním jak některých levicových disidentů - například známých »osmašedesátníků«, tak řady těch, kteří byli společensky aktivní v mantinelech systému. Mnozí z posledně jmenovaných takto pokračují s uznáním voličů, čtenářů nebo diváků i dnes. Jejich působení třeba v komunální a podnikové sféře nebo nastavená kritická i úsměvná zrcadla v kultuře odrážely i ideál socialismu a povahu mezilidských vztahů, jak je viděli »oni«. I někteří z nich za ně sklízeli výtky a nemilost dobové vrchnosti.

Pomůžeme porozumění ve společnosti a posílíme její akceschopnost v nových zkouškách doby, budeme-li zmíněné aktivity jen stále víc povšechně snižovat? Každému za ně dávno vystavili ohodnocení ti, které tak či onak oslovily. Opravdovost takto uvažujících stoupenců socialismu byla podle mne paradoxně i jednou z příčin, proč se jejich životní pocit tak dlouho »míjel« dokonce i s pocity zmíněných levicových kritiků systému. Nejvíc k tomu jistě přispělo jimi podmíněně respektované a »osmašedesátníky« odmítnuté rozpolcení formální - veřejné a osobní myšlenkové oblasti, příznačné pro autoritářský socialismus.

Následky známe. Srovnání kroku ničemu nepomohlo! Nový společenský řád potřeboval stejně jako demokracie trvalou masarykovskou kultivaci - alespoň tolik demokratické kultury a oponentury, jakými disponoval jeho soupeř. Přesto se za vydatné pomoci ochránců jediné pravdy i skutečných kariéristů vydal opačným směrem! Jeho odchod z planetárního dějiště však - jak všichni vidí - neučinil svět lepším.

Nová hůl na vzpurné hlavy

»Vítězný« kapitalismus rozvíjí dál své klady. O své se však hlásí i jeho nyní už nekrocené zápory. Vzniklá situace je novou výzvou všem, kteří chtějí zachovat trvale udržitelnou duhovou civilizaci. Všeobecně se uznává, že je to úkol nad síly »jediné« sebeuniverzálněji se tvářící ideologie a vize světa. Na řadě je zmíněná tolerance, spolupráce a mírové soutěžení všech demokratických koncepcí.

Současné politické a další elity přesto směřují jen o poznání elegantněji ke stejné chybě jako předlistopadoví autoritáři. Novými ze hry vylučujícími nálepkami se staly »nedemokratičnost« a »nesystémovost«. Nekončící mediální tlak v jejich službě zakládá nové politické kastovnictví. To znemožňuje skutečnou veřejnou debatu i praxi, jejichž prostřednictvím by mohli například dnešní komunisté vyvrátit nařčení hned z obou těchto smrtelných hříchů.

Jediným možným demokratickým systémem se při tom rozumí současná podoba kapitalismus jeho globalizovaným tržním hospodářstvím a svobodou jednotlivce dováděnou do stále větších krajností. V jejich jménu sílí snahy o nadvládu »soukromého« nad »veřejným« a likvidaci velké části sociálního státu. Na jedno se zapomíná! Kde padají bez náhrady všechna společenská tabu a vrchu nabývají lidské »vlastnické« a násilnické sklony na úkor solidarity, hroutí se i celá po staletí budovaná stavba mezilidských vztahů. Člověk se volným pádem vrací ke své geneticky dané přirozenosti - rozpornému a dnes už sebevražednému barbarství.

Noví vlastnici jedině pravdy si nepřipouštějí, že snahy o »zákaz« a »izolaci« komunistů jsou v dnešních podmínkách jen staronovým klackem na nepřizpůsobivé hlavy. Na všechny, kteří dnes už demokraticky usilují o prosazení hodnot, které mohou podle nich přispět k lepší podobě světa. Ohrožují tím skutečně svobodu a demokracii? O tom veďme spor a dlouhodobý rozhovor!

Porozumění nepadá zadarmo shůry

Nepotřebujeme k tomu mnoho. Jen společný veřejný diskusní prostor. A také možnost, ochotu a připravenost do něho vždy znovu vstupovat a respektovat jeho pravidla hry. Účinnému využití toho, co v něm mají dnes k dispozici například KSČM a ČSSD, brání zmíněné nálepky i staré předsudky a psychologické bariéry. Ostatním levicovým subjektům a levici blízkým občanským iniciativám i osobnostem nejen kultury se zde nabízí vděčná role. Svým pohledem zvnějšku je mohou pomoci překonat. I komunální politika může přispět příkladem zdravého rozumu obyčejných lidí z řady radnic - jejich smyslem pro míru i schopnosti různobarevné spolupráce, která nikoho předem nevylučuje.

Vytvoření vzájemně podnětné a podobně spolupracující, a teprve pak také sportovně soutěžící pluralitní levice je dnes podle mého názoru jen otázkou dobré vůle. Proč nemohou i špičkoví politici překonat podobně sama sebe? Porozumění a vzájemná důvěra nepadají nikde zadarmo shůry! I pravici půjde k duhu, bude-li mít v levici vnitřně nerozpolceného protihráče.

Haló noviny, 25. července 2005, Společnost, ekonomika, politika, Jan Ritter