Pod tímto názvem zveřejnilo v úterý 24.4. Právo
komentář Lukáše Jelínka. Snaží se v něm vysvětlit, co podle jeho názoru „musí“ KSČM udělat a čeho se musí vzdát, pokud má mít větší ambice při formování zdejší reality. Rád bych se k tomuto tématu také vyjádřil.
Už delší dobu sílí v české levici přesvědčení, že razantnímu nástupu neoliberální pravice, kterého jsme všude kolem nás svědky, je možné čelit jen spoluprací a úsilím všech, kdo si toto nebezpečí uvědomují.
Tento nástup se navíc neomezuje jen na Českou republiku od obecní až po celostátní úroveň. Nesměřuje ani pouze k omezování, nebo likvidaci „čistě“ levicových priorit, ale ohrožuje celou škálu hodnot a práv v řadě oblastí (od vzdělání, zdraví, kultury, životního prostředí, až po oblast fyzické a ekologické bezpečnosti, politických práv občanů, ale i národní suverenity).
Aby se však vědomí nutnosti efektivního odporu a široké spolupráce přeměnilo na konkrétní kroky, tomu často brání neschopnost zformulovat správné téma, nebo konkrétní cíl. Téma, které by především umožnilo postupovat společně, překonat tradiční hašteřivost a neustálou potřebu jednotlivých levicových skupin „navzájem se vymezovat“ jedna proti druhé.
Myslím, že rozhodnutí Bushovy administrativy vybudovat v Evropě protiraketovou základnu a zejména rozmístit její radarovou část na území ČR, má všechny předpoklady, aby se takovým tématem mohlo stát.
Většina odpůrců základny chápe, že tato základna nebude znamenat bezpečnější svět, větší bezpečnost pro Českou republiku, ani pro Evropu a paradoxně ani pro samotné USA. Jako lež je vnímáno tvrzení, že rozmístění systému bez ohledu na názory evropských spojenců nezhorší vztahy v Evropské Unii a v Evropě vůbec, že Rusko, ani nikdo další nemá kvůli tomu důvod ke znepokojení, že tento krok nehrozí rozpoutáním dalšího kola zbrojení. Pravda naopak je, že by dohoda o základně znamenala oslabení suverenity ČR a posílila závislost na Spojených státech na úkor aktivní role v evropském integračním procesu.
No a tvrzení, že český volič není ani oprávněn ani dostatečně kompetentní k tomu, aby o tak důležité otázce rozhodl sám? To odmítá dokonce i řada z těch, kdo samotnou myšlenku americké vojenské základny na našem území v zásadě neodmítají.
Proto jsem sám přivítal, když minulé KoLeJe (konference levicové jednoty) v sobotu 21.dubna nasměrovaly diskuzi o základně právě tímto směrem.
Jednak zazněl názor že tak soustředěnému tlaku americké vlády není schopna čelit česká veřejnost sama, zejména, když nemá podporu své vlády, a že je nezbytné pokusit se získat podporu celé evropské levice a veřejnosti.
Tento názor je pro nás o to významnější, že právě v Praze se letos uskuteční II. sjezd Strany evropské levice, a že hlavním organizátorem sjezdu je právě Strana demokratického socialismu.
Za možná ještě důležitější považuji jasné hlasy na podporu hnutí Ne základnám!, které zazněly v diskuzi především z úst zástupců KSČM, vyzývající „nehledat co nás rozděluje, ale hledat, co nás spojí ve společném úsilí proti základnám“. Na ty navázal Vojtěch Filip s výzvou, aby levice využila právě boje proti základnám a další mocenské expanzi USA k zahájení intenzivní komunikace v české levici. Ta by měla směřovat k vytvoření podmínek ke společnému postupu všude, kde je to jen trochu možné.
Nabídl také, že KSČM je připravena se na tomto procesu aktivně zúčastnit a dát k dispozici své organizační, technické, politické a další schopnosti a prostředky, pokud vznikne taková potřeba a bude zájem.
Myslím, že tato nabídka by neměla zůstat nepovšimnuta a neměla by ani zapadnout. Vím, že to nebude jednoduché. Na jedné straně témat je dost, hrozby, kterým čelíme a které nás teprve čekají je ještě více, potřeba něco dělat je více než akutní a přitom předsudků a zábran, které musíme překonávat je na všech stranách nepočítaně.
Na druhé straně taková spolupráce musí být od samotného počátku rovnoprávná, korektní a nezištná (samozřejmě v míře, v jaké je to v politice vůbec možné). Mnozí budou muset trochu překonávat přesvědčení o své výjimečnosti a avantgardnosti, možná slovy Lukáše Jelínka „připustit svou kontroverznost“. Jiní si budou muset naopak připustit, že velká část levice a mírového hnutí se nechala úspěšně paralyzovat antikomunizmem, ať už ho vnucuje kdokoli, pod jakoukoli záminkou a v jakýchkoli různých podobách.
Nebude to lehké, byť argumenty „pro“ se zdají být nepochybné. My sami v SDS jsme si jednu etapu takové diskuze „protrpěli“ už v období před komunálními volbami, kdy ochota spolupracovat a postupovat společně s KSČM nebyla ve všech organizacích stejná. A vím, že totéž platilo i naopak. Mohu ale říci, že tam, kde jsme se pro takovou spolupráci rozhodli, setkáváme se ze strany členů (to jednoznačně), ale i funkcionářů KSČM převážně s korektním, seriózním a rovnoprávným přístupem.
Jsem přesvědčen, že výzva a nabídka předsedy KSČM je naprosto aktuální a upřímně míněná, doufám že vyvolá nejen nezbytnou diskuzi, ale umožní vytvořit nějakou platformu, která přinese větší schopnost nejen levice, a nejen té české, ke konkrétním akcím. Na základě našich dosavadních zkušeností jsem si jist, že šance tu je. Potřeba určitě.
Lubomír Ledl, 26. 4. 2007
Haló noviny, 2. 5. 2007