Kdeže je levostředová vláda, která mohla vzniknout po loňských červnových volbách? Zelení a lidovci raději vymítali „nedemokratické“ komunisty! Jak ukončit nerozumnou hru s mimosoudní diskvalifikací třetí nejsilnější parlamentní strany?Stížnosti a odkazy na Listinu základních práv a svobod nepomáhají. Hovoří se o nutnosti účinnější odpovědi v televizních debatách. Věci by nejvíc prospělo, kdyby se současně všude zabydlely dvě nedoceňované dobré vlastnosti - občanská snášenlivost a schopnost komunikace. Především o nich zde bude řeč.
Vadí už celá levice?
Oč líp se mohli všichni domluvit při povolebním vyjednávání! Jen kdyby nechyběla alespoň základní shoda v tom, co to vlastně je ve všech pádech skloňovaná demokracie. Bez společného jazyka těžko hledat porozumění! Hlasatelé nesnášenlivého antikomunismu tento pojmový zmatek sami vyvolávají a využívají podle zásady „Rozděl a panuj!“. I proto nemohou přijít na jméno ani umírněné levici, pokud jim nehraje do ruky. Někteří mediální jestřábi označují už dnes politiku ČSSD za pouhé mírnější vydání toho, co hlásá „nereformovaná“ KSČM. Nedivme se následkům! Mnozí mladí lidé začínají těmto masově šířeným nepravdám věřit.
Jak tomu čelit? Lidé na radnicích malých obcí spíš odolávají této manipulaci, protože k sobě mají blíž. Víc si uvědomují, že jsme na jedné lodi. Proč podobné povědomí chybí ve vyšších patrech politického života tak malé „obce“, jakou je z globálního pohledu ČR? Při sledování médií, plných protikomunistické rétoriky, je mi smutno.
Bát se „zločinného komunismu“ a „zlých komunistů“ se dnes učí malé děti! Připojíme se k nešťastným zemím planety s nekonečnými vnitřními sváry a krevní mstou do kolikátého kolena? V zkouškách času líp obstojíme, budeme-li si víc hledět toho, co nás spojuje! Už jsme zapomněli na tento Masarykův odkaz? Jako by nám už nic neříkala ani náboženská snášenlivost české renezance, se kterou jsme bývali po bouřích husitských válek Evropě vzorem! Jak naložíme s tímto dědictvím? Zůstane živým prvkem naší národní identity, nebo už jen mrtvou vzpomínkou?
Inkvizitorský „boj s komunismem v nás a kolem nás“ prý „nikdy neskončí“. Něco podobného už tady bylo tolikrát! Proč bychom se měli zříkat i všeho pozitivního, co daly této zemi a světu v 19. a 20. století socialistické myšlenky i samotný evropský reálný socialismus? Diskutujme o tom se všemi, kteří zastávají jiný názor, a jsou přístupni dialogu! Nejzávažnější tragické nezákonnosti, chyby a mýty této éry přece nezaložil ani „komunismus“, ani samotný socialismus, ale jeho verze poznamenaná dobovým stalinským pojetím. I to však bylo svým způsobem jen odrazem místa, doby a poměrů, ze kterých se v důsledku „prvotního zločinu“ XX. století - 1. světové války - zrodilo a které je utvářely. Reálný socialismus v tomto smyslu zůstává pro radikální levici významným, ale „shora“ nešťastně zvulgarizovaným pokusem o jejich zlidštění. Toto odchýlení se spolu s chybami pozdějších reformátorů nejvíc podepsalo na jeho osudu.
Těžko zdůvodnit, čím výše uvedený druh „nostalgie“ - stesku po tentokrát plně demokratickém socialismu nebo renezanci alespoň některých jeho dnes chybějících hodnot ohrožuje současný ústavní pořádek. Přesto už to zkoumá senátní komise a bývalý soudce ústavního soudu se ztrapňuje výrokem o protiústavní povaze slova „komunismus“. Máme si věčně nedůvěřovat nebo se dokonce nenávidět kvůli věcem, nad kterými si v otevřené demokratické společnosti nemusí všichni povinně vzájemně notovat? Další generace se mohou z vývoje odstartovaného v roce 1914 už jen poučit. Ne vždy se to zatím daří!
Čím antikomunismus nejvíc škodí
Tak silná strana, jakou je ODS, a stále straší „návratem komunistů k moci“! Myslí to vážně? Už i politolog B. Doležal si toho všiml. Při sledování povolebního vyjednávacího maratonu se podle vlastních slov těžko bránil dojmu, že při něm komunisté nevadili ani tak sami o sobě, ale „jako nástroj vydírání“ (MfD, 7. 11. 06). Jakým ohrožením svobody byla M. Kalouskem sjednaná koalice ČSSD a lidovců, počítající s jejich tichou podporou? Samozřejmě žádným! Kdyby jeho protitah vyšel, možná zde dávno fungovala zmíněná levostředová menšinová vláda. ODS by přes své vítězství skončila ve Sněmovně v opozici, stejně jako na radnici v Brně. Žádný konec demokracie by se kvůli tomu nekonal.
Kalouskova nehoda jen potvrdila starou obavu. Nesnášenlivý antikomunismus se z minulosti nepoučil. Neohrožuje proto jen komunisty. Poškozuje celou společnost! - Svým černobílým viděním podkopává její otevřenost a vnitřní soudržnost. Potlačuje různorodost její historické paměti a omezuje schopnost politiků rozumně se domluvit a jednat. „Rétorikou vítězů“ a falešným rovnítkem mezi nacismem a „komunismem“ jednostranně ovlivňuje myšlení mladých lidí.
Démonizuje v jejich očích reálný socialismus a mimovolně relativizuje skutečné zlo nacismu. Zatemňuje před nimi pravdu: bývalý východní blok neprohrál jako nacismus válku! K jeho otevření pro demokracii přispěli nejvíc sami východoevropští komunisté druhé nebo třetí generace, kteří se mohli opřít o humanistický základ své vize. Podobně, bez přesvědčivých důkazů, antikomunisté znevěrohodňují příklon současné radikální levice k demokracii vůbec. Žádný div, že by ji nejraději viděli postavenou mimo zákon.
Nejvíc tím vším trpí mezigenerační porozumění. Antikomunismus dělá vše pro to, aby se mladí lidé dívali na své předchůdce z doby vzdálené desítky let jen jeho očima. Těžko se tak mohou vžít do jejich situace:
Reálný socialismus nešťastně „odkládal“ plné uplatnění některých občanských práv. Ospravedlňoval to tím, že je ještě „slabý“. Jejich obecnou platnost však nikdy nepopíral! V tom se přitažlivost jeho vize zásadně lišila od toho, co nabízeli svým stoupencům fašismus a nacismus, ke kterým je antikomunisty stále přirovnáván. Stejně nesmyslné je i jeho přejmenování na „komunismus“! Očerňující přirovnání k oběma totalitarismům se tak jen dál rozšiřuje - zahrnuje i Marxovu vizi komunismu a všechna budoucí uspořádání společnosti uskutečněná podle představ radikální levice.
A jsme u jádra věci! Proto se s komunisty „nedá mluvit“ a je třeba je „zakázat“, i kdyby se dnes stokrát hlásili k demokracii a právnímu státu. Co jiného než „zločinný komunismus“ by mohli mít za lubem ti, kteří nechtějí uznat globalizaci v režii kapitalismu za nezpochybnitelný „konec dějin“!
Žádné „zločiny komunismu“ neexistují!
Radikální levice by měla být v této „hře se slovy“ aktivnějším protihráčem. Kdo jiný by měl jít ve vlastním zájmu příkladem v obhajobě a prosazování konkrétnějších a výstižnějších termínů: „Komunismu“ v jeho prvotně křesťanském a marxistickém smyslu - jako humanistického ideálu, ke kterému stojí za to se třeba jen stále snažit přibližovat. „Reálného socialismu“ jako věcného pojmenování pro první východoevropský pokus o socialistickou alternativu ke globálnímu kapitalismu. „Stalinismu“ třeba jako „bonapartismu XX. století“ (pokračování revoluce diktaturou silné osobnosti) s totalitářskými rysy. „Neostalinismu“ jako autoritářského reálného socialismu a tak dál. Lze jistě uplatnit i jiné názvy. Nejvíc zde škodí vleklá nevyjasněnost pojmů! Jaký smysl má přít se dnes akademicky o to, zda „stalinismus“ je nebo není historická či jiná kategorie? Antikomunisté mezitím úspěšně zanášejí do hlav nejmladší generace pevná slovní spojení typu „komunismus - zločin“, „komunisté - zločinci“ a tak dál.
Pomníky „Obětem komunismu“ na veřejných prostranstvích českých měst budou ještě za sto let nepřátelsky rozdělovat společnost. V jednom z článků na toto téma (Haló noviny, 7. 7. 2003, ZDE) jsem si v uvedené souvislosti posteskl: Žádné „zločiny komunismu“ přece neexistují! Tak jako neexistují „zločiny katolictví“. Viníci chyb a tragédií minulosti mají konkrétnější tvář a pojmenování! I proto nenajdeme nikde na světě památník věnovaný „Obětem katolicismu“ nebo třeba „islámu“. Nikdo nechce jitřit touto cestou staré rány - budit nenávist a nepřátelství k dnešním nástupnickým generacím. Ve vztahu ke komunistům je to - zdá se - dovoleno. V ČR dokonce v oficiálním pojmenování státní instituce - Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu!
Na takto připravené scéně je už snadné „otevírat“ reálně socialistickou minulost. Nic neprominout hlavně těm, kteří se v reálném socialismu už narodili, jsou dnes na vrcholu své výkonnosti a dívají se stále na svět zleva. Stačí vytahovat na světlo jejich dávné osobní záležitosti, žádosti nebo texty poplatné kdysi vyžadované formální „názorové jednotě“ nebo prostě jejich tehdejšímu chápání situace. Třeba představě, že i autoritářský a později „perestrojkový“ socialismus představuje v dvoupólově rozděleném světě menší zlo než jeho soupeř - že se časem podaří napravit jeho nedostatky a že tomu může každý svým malým dílem napomoct. Pak už stačí označit takovou volbu za diskvalifikující „morální selhání“! Kdo z dnešních mladých lidí bude chtít mít něco společného se spoluobčany, kteří se svého času zapletli se „zlem“ snad ještě horším, než byl nacismus, že?
Proto narážejí stále víc i nekomunisté, pokud přijdou s jiným pohledem na věc. Totiž, že i KSČM je dnes s přihlédnutím ke všem skutečnostem demokratická strana, kterou by - bez ohledu na její vady na kráse - měl respektovat každý demokrat. Mediální strážci nové politické korektnosti jsou vždy připraveni takového opovážlivce „ztrestat“. Pro konkrétní příklad ze současnosti nemusíme chodit daleko! Čím vším by asi reagovali na ještě větší skandál - z hlediska antikomunismu „špatný“ výsledek sebedemokratičtějších voleb! Že by tím jen prohloubili příkopy mezi námi? O to jim přece jde - o poslední bitvu „s komunismem v nás“. Co čekat od těch, kteří označují i Žižku za protokomunistického „masového vraha“?
O to víc vyniká chyba, kterou udělalo v minulém volebním období předchozí vedení sociálních demokratů. Odmítnutím koncepce menšinové vlády ČSSD tolerované komunisty připravilo levici o jedinečný argument. Účinkování takového kabinetu mohlo přinejmenším jednou provždy prokázat vyprázdněnost stále dokola hlásaného „modrého“ dogmatu o ohrožení demokracie byť jen nepřímým přizváním komunistů k výkonné moci.
Modré „teze“ - rudooranžové „antiteze“
Jak se vyrovnat s nejzávažnějšími projevy nesnášenlivého antikomunismu - s jeho snahou ovládnout jazyk, veřejný prostor i minulost? Jistě především úspěšnou veřejnou prací - řešením současných problémů. Obhajoba a propagace radikálně levicového pohledu na současný svět i historii však má svůj význam. Bez přesvědčivé argumentační výbavy proti všudypřítomným antikomunistickým schématům bude jen pomalu přibývat mladých lidí ochotných veřejně pracovat pod značkou radikální levice! Situace není zatím nijak růžová. Leckterý argumentačně podnětný výklad i na stránkách například Haló novin sice krátkodobě splní svůj účel. K mnoha potenciálním příznivcům radikální levice se však nedostane nebo je předem přijímán s nedůvěrou. Čas, informační blokáda a jednostranně šířené protikomunistické nálady vykonávají své.
Co s tím? Obecné, snadné recepty asi neexistují. Internet je přes jistý pokrok stále ještě málo vlivný komunikační prostředek. Zbývají zmíněné televizní a rozhlasové debaty, a pak už asi jen každodenní poctivá, různorodá práce včetně té „drobné“. Jeden takový námět z oblasti dialogu se společností uvedu závěrem hned:
1. Zejména mladým lidem - ale nejen jim - by vzhledem k tomu, co zaznamenáváme denně v médiích, určitě dobře posloužil malý „průvodce“ - slovník nejfrekventovanějších antikomunistických tezí a jejich rudých, oranžových, možná i zelených antitezí. Formou i obsahem spíš bližší lehce ironické zkratce než snaze o „kategorizační“ přesnost. Najde se několik radikálně levicových studentů, mladých komunistů, komentátorů Haló novin nebo jiných kritiků nesnášenlivého antikomunismu, kteří by se za tím účelem dali dohromady? Nemuselo by jít o nic světoborného. Představuji si malou brožurku třeba v podobě na stáncích prodávané zvláštní přílohy Haló novin. Jejím hlavním rysem by bylo řazení všech předmětů do co nejširších souvislostí - přístup, který antikomunismus příznačně nejvíc zanedbává.
2. Část podkladů by přinesla už pouhá excerpce například Haló novin. Dodnes mám v povědomí řadu tam otištěných statí, dobře využitelných pro tento účel. Namátkou je možné uvést třeba už starší článek M. Ransdorfa věnovaný výročí K. Gottwalda nebo nedávno tamtéž přetištěný rozhovor s V. Bělohradským: pasáž ukazující nesmyslnost přirovnání „komunismu“ k nacismu. Věci by jistě prospělo, kdyby se podařilo získat spolupráci několika radikální levici blízkých sociologů, politologů a historiků, jistě i některých poslanců a europoslanců za KSČM, případně dalších známých veřejných kritiků antikomunismu z okruhů Masarykovy akademie, anarchistů i antikomunismus odmítajících zelených. Svým dílem by jistě přispěla Strana demokratického socialismu (SDS), která úspěšnou účastí některých svých členů na kandidátkách KSČM v podzimních komunálních volbách dokázala, že se vyplatí čelit nástupu nesnášenlivého antikomunismu společně.
3. Pracovní i případná pozdější veřejná diskuse nad hesly jako je „komunismus“, „demokracie“, „antisystémovost“, „masoví vrazi“, „reformovanost“, „oběti komunismu“, „sociální inženýrství“, „otevřená společnost“ a tak dál by mohla přinést i širší podněty - přispět svým malým dílem k sladění jazyka, vyjasnění některých pojmů a nedorozumění i lepšímu pochopení toho, co by nás mělo přes všechno pravo-levé soupeření a zátěže minulosti vést alespoň v další generaci k budování pevnějších mostů mezi námi. Jejich základy vytváříme svým chováním už dnes.
Autor je členem SDS
Jan Ritter
(ve zkráceném znění psáno i pro Haló noviny, vyšlo pouze v Alternativách č. 28, květen 2007)
(4. 6. a 6. 6. 2007 odstraněny na přání autora drobné nesrovnalosti vzniklé při převodu textu)