„Osmašedesátý“ - legendy a skutečnost

K perzekucím stačilo zpochybnit kterýkoli článek oficiální „bible normalizátorů“ „Poučení z krizového vývoje... “. Včetně rodinných příslušníků, funkcionářů jiných stran Národní fronty, funkcionářů zájmových organizací činil počet takto perzekvovaných asi milion lidí...

Ještě těsně polistopadová (1989) KSČ i KSČM odsoudily opakovaně invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa, vnucený „moskevský protokol“ a následující vnucený tzv. dočasný pobyt sovětských vojsk. Plně podpořily polistopadovou zahraniční politiku v jejím úsilí, aby zahraniční vojska opustila výsostné území republiky, aby vojenské bloky byly rozpuštěny a dominanci získala rovnoprávná mírová spolupráce evropských i mimoevropských států.

Se zadostiučiněním přijaly omluvu stranickostátních vedení pěti států V-smlouvy. Odsoudily „Poučení“ československých „normalizátorských“ vládců a omluvily se perzekvovaným občanům. Navzdory zběsilé antikomunistické propagandě alespoň některá z většinou zgleichšaltovaných masmedií tyhle postoje KSČ a KSČM zaznamenala, dokonce v předvolební době.

Polistopadová vládnoucí politická pravice si odhlasovala zákony o permanentní zločinnosti a nelegitimnosti všech vlád od února 1948 do listopadu 1989. Mezi nimi i zákon lustrační. Na základě těchto zákonů, stejně ideologizujících jako „Poučení“, ovšem dochází znovu k masovým existenčním postihům a zastrašování celých velkých skupin občanů, zajisté s protikladnými ideologickými nálepkami...

* * *

Součástí intenzivní antikomunistické propagandy je i soustavné pomlouvání obrodného procesu 1968 a jeho hlavních představitelů. Pro ilustraci uvádím alespoň - vpravdě fantasmagorický - produkt politizujícího spisovatele M. Uhdeho. Ten „zdůvodňuje“ vojenskou okupaci ČSSR „potřebou Brežněva a spol. nahradit hodné dozorce v táboře mírného režimu osvědčenými kruťasy a tábory se zostřeným dozorem“.

S mnoha dalšími soudobými amatérskými výletníky do dějin buď nezná nebo přezírá mnohaletý střet reformního a stalinistického komunismu, jehož vývojové peripetie podstatně ovlivnily celkovou historii poválečného Československa!

Opravdovým mezníkem ve formování a praktickém politickém nástupu reformního komunismu i demokratičtějšího celkového společenského ovzduší byl „protikultovní“ XX. sjezd KSSS v únoru 1956. Zde N. S. Chruščov pranýřoval závažná negativa politické činnosti J. V. Stalina, působícího s téměř ničím neomezenou mocí v čele stranicko-státního aparátu SSSR prakticky od poloviny dvacátých let až do smrti 1953.

Tehdy českoslovenští reformátoři, pravda, ještě ze slabých mocenských pozic, se, na rozdíl od Chruščova, hluboce zamýšleli nad tím, jaké politicko-ekonomicko-systémové nedostatky umožnily mimořádně závažné stalinské deformace sovětského a „soustavového“ budování socialistické společnosti.

Nicméně ještě po skončení sovětského sjezdu dokázali naši mocní konzervativci zabránit mimořádnému sjezdu KSČ, požadovanému přemnohými (snad víc, než 20%) organizacemi s cílem odstranit zkompromitované stranické vedení a zahájit proces debyrokratizace, decentralizace, demokratizace, zefektivnění politického a ekonomického systému. Reformní oponenty pronásledovali a zastrašovali intenzivní kampaní proti „revizionismu“ jakožto spojence „imperialismu“.

Nicméně i v těchto těžkých podmínkách se reformním silám podařilo mj. prosadit dalekosáhlou amnestii politických vězňů k 15. výročí osvobození republiky (1960), dokonce i rehabilitace značné části, posléze na počátku šedesátých let i většiny vězněných komunistických funkcionářů a připravit podmínky pro rehabilitace i nekomunistických politických aktivistů v osmašedesátém a později. Šedesátá léta jsou ve znamení permanentní úspěšné ofenzívy reformátorů, vrcholící ekonomickými i politickými akty pražského jara 1968.

Hlavní reformy a reakce veřejnosti na ně

Realizace prvních kroků ekonomické reformy vedla v dvouletí 1968-69 k největšímu přírůstku výroby (8-9%) i reálných mezd v celých poválečných dějinách. Bez potíží byl zaveden pětidenní pracovní týden. Reálnou se zdála perspektiva dosáhnout ve všech žádoucích ukazatelích úrovně prosperujícího mimoblokového Rakouska.

Zemědělská družstva, pracující od počátku šedesátých let na základě úspěšně se rozvíjejících tržních vztahů, zvládla bez zvyšování cen nákupní horečku před i po vojenské invazi, dosáhla téměř soběstačnosti v zásobování obyvatelstva potravinami, aby v sedmdesátých letech vytvářela předpoklady i pro vývoz zemědělských produktů do zahraničí.

V rámci politických změn došlo k zrušení dosavadního kádrového stropu pro nestraníky. Reformátoři prosadili zrušení dosavadní diktatury předsednictva ÚV KSČ nad vládou, parlamentem, soudnictvím. Nejvyšší stranická a státní (prezidentská) funkce byly po pádu Novotného rozděleny, aby jeden člověk nemohl soustředit ve svých rukou příliš mnoho moci (A. Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ, hrdina dvou odbojů gen. Ludvík Svoboda prezidentem republiky).

Dosavadní diktát KSČ v Národní frontě padl a z iniciativy reformátorů se utvářely mezi jejími složkami partnerské vztahy rovnoprávné spolupráce. Zrušení cenzury a jiná opatření znamenaly pád diktatury partajních sekretariátů nad masmedii, vědou, kulturou, školstvím aj. Kontrola a mentorování společnosti dosud všemocnou StB byla zrušena. Došlo k striktnímu zákazu jejího dosavadního vměšování do vnitřního politického dění.

Detailně připravená česko-slovenská federace mohla zabezpečit plodnou, rovnoprávnou česko-slovenskou spolupráci a pro futuro zabránit rozbití Československa a formování dvou státečků na základě neblahé činnosti neodpovědných českých a slovenských politiků dneška.

Bilancuji: reformátorům roku 1968 šlo tudíž o kvalitativní politické a ekonomické systémové proměny, jež ve svém souhrnu představovaly zrušení totalitní povahy politické moci a perspektivu rozvoje pluralitního politického systému. Ovšem na bázi nekapitalistických ekonomických a sociálních vztahů. Ctili ono dávnější vyjádření R. Luxemburgové: „Socialismus je natolik socialismem, nakolik je demokratický, stejně tak, jako demokracie je natolik demokracií, nakolik je socialistická!“

V reprezentativních průzkumech veřejného mínění vyslovilo 78% dotázaných podporu takovéto vskutku převratné politice KSČ. Pro reformovaný socialismus bylo kolem 95% občanů! Rolníci soudili ze 64%, že se na vesnici žije lépe, než kdyby se hospodařilo individuálně.

Kladu otázku: Obstojí ve světle uvedených a přemnohých dalších dějinných faktů tvrzení soudobých agitpropčíků o bezrozdílné „temnotě“ období 1948-89?

K činnosti tehdejších demokratických kritiků reformátorů

Mezi reformátory roku 68 panovala původně názorová shoda v podstatném. Československo je vzhledem ke svému historicky podmíněnému geopolitickému postavení nedílnou a nevystupitelnou (!) součástí „superstruktury“. USA, jakožto supervelmoc č. 1 v bipolárním světě neprojevovaly nejmenší známky toho, že by chtěly, snad až vojensky, měnit světový mocenský status quo, jištěný i nukleárním patem. Vnitrostranický i celospolečneský pohyb v republice má tudíž své beztrestně nepřekročitelné mantinely! - Odtud i Akčním programem obrozující se KSČ formulovaná neplná pluralita, vyjádřená uchováním reformované Národní fronty s demokraticky pozměněnou, avšak nezrušenou vůdčí společenskou rolí KSČ. Varováním byl zejména maďarský katastrofický vývoj 1956: Nagyem a druhy obnovená koaliční vláda, vyhlášení neutrality, tedy vstoupení z V-paktu, sovětská vojenská intervence.

Tehdy ovšem vstoupili, hluční, mezi inteligencí početní, zpravidla vzdělaní, a tím vlivní radikální demokraté, členové i nečlenové KSČ. Usoudili, že jsme v postavení „Buridanova osla“ - v dějinách filozofie proslulého - jenž se kochal totální indeterministickou svobodou rozhodovat, kterou z otýpek sena stejně vzdálených od tlamy dříve pozře. Zahraniční politiku jsme mohli a měli kormidlovat ve směru k neutralitě po vzoru Jugoslávie (úspěšné r. 48) - (A po maďarském katastrofickém vzoru 1956 - L. K.?). Připravovat branný odpor proti hrozící sovětské invazi (ač v ÚV početně převažovali prosovětští ortodoxové a naše branné síly podléhaly přímému a bdělému velení V-smlouvy?) Dát Moskvě najevo, že při obraně budeme hledat podporu v zahraničí (a dostalo by se nám jí třeba od USA, či maoistické Číny?) - Akční program KSČ vyhlašován za „mrtvě narozené dítě“, kdy ústředním lapidárním heslem proti němu bylo „nechceme demokratizaci, chceme demokracii!“.

Popírána takto - tehdy nezbytná - procesuálnost vývoje a jeho nedovršitelnost vzhledem k nevyhnutelným determinantám především mezinárodněpolitickým, v mnohém však i vnitropolitickým! Spolu s jednáním vlivné skupiny demokratů bylo tu i neodpovědné psaní valné většiny deníků i periodik, pouliční divoké demonstrace, podpisové akce za zrušení Lidových milicí, „Hyde parky“, pomstychtivé, někdy až „šináglovsky“ militantní protikomunistické pokřiky části členstva K-231 (býv. pol. vězni) a mnohé jiné, to vše podněcováno StB ve službách KGB... I to patří též do dějin „osamšedesátého“.

Ovšem, žel, toto vše nahrávalo mocným zahraničním i domácím protivníkům reformy na smeč! Ti - právem, neprávem - spatřovali v takovýchto jevech vítanou záminku, či důvod(?) k vojenskému potření údajně již vítězících kontrarevoluce. ... Ovšem ten otazník za „důvodem“ je funkční.

Skutečným důvodem invaze k likvidaci reforem „osmašedesátého“ (nebo alespoň důvodem hlavním) spíše byly obavy špiček vlád V-pětky, že reformátoři na mimořádném stranickém sjezdu (měl být 14. září 68) dosáhnou drtivého vítězství, snad v poměru 80:20, či dokonce 90:10, dojde k dalším totálním kádrovým proměnám v mocenských institucích, započatým již na jaře a v létě 68.

* * *

Pod tímto zorným úhlem nemohu zapět ódu ani na tehdejší názory a postoje soudobých známých politiků, především právníka P. Pitharta a spisovatele V. Havla. Ten první byl dokonce (především samizdatovou studií „Osmašedesátý“) předním propagátorem a teoretikem „totálního pluralismu“, vyzvedávajícím jako vhodnou opozici obnovenou sociální demokracii, zatímco Havel získal jeho pochvalu zejména za propagaci formování opoziční lidové strany.

K moudrým výjimkám mezi inteligencí té doby patří naopak Jan Werich. V závěru této své stati tudíž cituji a parafrázuji z „Pamětí“ přítele Č. Císaře:

Rozzloben vpadl tehdy do Císařovy kanceláře, mávaje jakousi tiskovinou: „Prosím Vás, řekněte těm, co píšou do novin, ať si dají pozor a nedráždí toho ruskýho medvěda! Přece musej vědět, že když se vožene tou svou prackou, nebude po nás ani mastnej flek! Co si asi jen ti blázni myslej? Vždyť todle zlomí Dubčekovi vaz!“ - Na následující Císařově tiskovce s bohorovnými i rozvášněnými novináři smutně prorocky dodává: „Máme nejlepší vládu za posledních bůhví kolik let. Všichni kolem Dubčeka zasluhují, abychom si jich vážili a byli jim nápomocni, aby jí nikdo nepodřezal větev, na které všichni sedíme. Vemte to ve všech novinách na vědomí a neblbněte! Nedrážděte zbytečně Rusy, proti nim to nemůžete vyhrát! Poslechněte, co od vás vláda dnes potřebuje! Ta vláda, která chce to, co my všichni, vláda, kterou za jinou vyměnit nechceme! Protože ta jiná už nebude naše, ale jejich!“

Tohle i jiná předvídavá varování ovšem přišla již pozdě! Nicméně vzdělaní intelektuálové nenalezli dodnes byť jen slova sebekritiky za své tehdejší počínání. Nesou nemalý díl odpovědnosti za to, že jsme se, řečeno s K. Marxem, ocitli v r. 1968 v sousedství svobody až při jejím pohřbu!

Haló noviny, 21. 8. 2006, Společnost, ekonomika, politika, Luboš Kohout  

Poznámka SDS:

Reakci Václava Věrteláře naleznete ZDE.