Klinická smrt vlády

Stanislav Gross přežil hlasování o nedůvěře své vládě. Tím se mu otevřela cesta k novým problémům.

A na řadě jsou nestraníci a někteří sociálnědemokratičtí ministři. Ti zvažují, jak odejít a otevřít si tak cestu zpátky. Grossova vláda v původním koaličním formátu je mrtva, teoreticky vzato by ale Gross mohl vládnout i tehdy, kdyby mu zůstal věrný pouze jeden ministr.

LIDOVEČTÍ MINISTŘI podali demisi poté, kdy Gross díky výsledkům sjezdu ČSSD získal pocit, že stačí vydržet. Jenže Gross už je v pozici, kdy dokáže řešit problémy jen tím, že si vytváří problémy nové. Jakmile se proti němu v Poslanecké sněmovně postavili lidovci, osud jeho kabinetu se dostal do rukou komunistů. Ti se zdrželi hlasování a znemožnili tak, aby byl přijat návrh ODS na vyslovení nedůvěry vládě. Několik hodin se zdálo, že je všem problémům konec. Pak se ale zjistilo, že další z členů vládní koalice, Unie svobody, má teprve před jednáním svého republikového výboru. Ten se neskládá pouze z těch, kterým koaliční vládnutí přináší osobní výhody - a rozhodl podle programových principů, mezi nimiž dominuje radiální antikomunismus. Unionisté vyzvali vládu k demisi jako celek, nebo prý odejdou sami.

Obdobnou situaci prožili komunisté. Na jednání výkonného výboru to byli zástupci krajských organizací, kteří ve své většině - proti vůli některých z nejvyšších představitelů strany - rozhodli, že KSČM vládu podrží zdržením se hlasování. Je třeba říci, že postavení KSČM nebylo jednoduché. Rozhodovali s vidinou dvojího zla: na jedné straně nepřijatelnost podpory Stanislava Grosse, na druhé předčasné volby a vláda ODS s Modrou šancí. Výsledek se komunistům může jevit jako vítězství - ODS se nedostala k moci a KSČM má vliv na vládu.

VE SKUTEČNOSTI zde ale nikdy nebyla volba »Gross, nebo ODS«. Mezi těmito krajními póly byly mnohem pravděpodobnější mezistupně. Pád Grossovy vlády by s největší pravděpodobností vedl k tomu, že by prezident pověřil sestavením vlády opět sociálního demokrata. Náznaků z Hradu, že prezident Václav Klaus bude takto postupovat, bylo mnoho. Sesazení Stanislava Grosse by tedy mohlo vyústit v k obnovení původní vládní koalice nebo k vytvoření menšinové vlády s podporou komunistů či ODS. Tedy k novému rozdání karet. Neméně podstatné je, že Grossovo odvolání by mohlo vést ke kultivaci politické kultury, neboť by se mohla začít pro hodnocení státníka nastavovat mravní kritéria.

Grossův odchod z postu premiéra by jistě vyvolal vření v sociální demokracii, které by mohlo skončit mimořádným sjezdem ČSSD. Na něm by byly šance levicového křídla mnohem větší než nedávno v Brně. Komunisté jako by zapomněli, že Gross reprezentuje politiku pravicové skupiny v ČSSD. Jeho domovská středočeská organizace je vedena lidmi, kteří mají podíl na nejdivočejších antikomunistických vystoupeních, a to včetně přijetí bohumínské rezoluce zakazující spolupráci s komunisty na vládní úrovni. Vládní hospodářko-sociální koncepce lidí, jako je první místopředseda ČSSD a ministr financí Bohuslav Sobotka a bezpartijní místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn, směřuje k omezování sociálního státu. Ale bez ohledu na ideje je to sociální demokracie, která potřebuje velice rychlou ozdravnou kúru - na čele s Grossem je téměř nemožné, aby si obnovila důvěryhodnost.

Jestliže komunisté věří, že je nová situace zvýhodní, pak zapomínají na Grossovy motivy. Jeho obrat směrem ke KSČM je jen dalším projevem ideově nezakotveného pragmatismu politika, který ještě včera na komunistickou stranu nevybíravě útočil a před několika týdny nabízel spolupráci ODS. Jeho dohody s KSČM budou platit pouze do té doby, dokud to bude pokládat za osobně výhodné. To může být za rok a půl, ale i zítra. Spojit se s ním znamená riziko pro celou levici. Lenin by se v této situaci komunistů asi zeptal, proč si ponechali název, když stejně provádějí politiku menševického oportunismu.

KRIZE VLÁDY zdaleka neskončila. Gross je velkou částí veřejnosti nadále vnímán jako člověk bez morálních zábran a balancující svou podnikatelkou činností na hranici zákonnosti. Není jisté, zda seznam jeho afér končí. V této situaci prezident Klaus odložil přijetí demisí a vyzval premiéra, aby ve Sněmovně požádal o důvěru vládě. Jde o politický krok, na kterém mohou vydělat strany jak na pravici, tak i na levici. Míč se vrátil ke Grossovi, ale na hřiště, kde je nejvíce doma. Přijal přihrávku a okamžitě se objevily zprávy, že hlasování o důvěře bude spojeno s hlasováním o nějakém zákonu, který by byl pro komunisty cenný natolik, že by odsouhlasili přežití vlády.

Ani takto celá krize skončit nemůže. I někteří sociálnědemokratičtí ministři začali tvrdit, že nemohou zůstat ve vládě, která se opírá výhradně o hlasy komunistů. Jenže jiné hlasy již nejsou k dispozici. Nastalo období výmluv.

Vše nasvědčuje tomu, že se přiostří tón některých sdělovacích prostředků. Odchod unionistických ministrů bude znamenat zpřetrhání kontaktů vlády na skupiny kolem bývalého prezidenta. Nelze vyloučit, že v této situaci nastane veřejnoprávní útok na spolupráci KSČM a ČSSD, a to včetně mediální podpory manifestací. Na to může Gross odpovědět buď distancováním se od komunistů, či otevřeným přihlášením se k nim - přičemž obé potvrdí jeho pověst bezzásadového politika. Nebo může rezignovat. Vláda Stanislava Grosse je ve fázi klinické smrti. I kdyby se ji podařilo oživit, bude to vláda, které bude dělat nezměrné potíže vládnout.

Ekonom, 6. 4. 2005