Z vystoupení sociologa Jana Kellera dne 8. dubna 2006 na Vratimovském semináři.Zatím se mluvilo o nadcházejících volbách spíše z pozice politických stran, možných koalic a možných výsledků pro jednotlivé strany. Já budu vycházet ze dvou zdrojů. Jindřich Filipec a Pavel Machonin se pokusili zmapovat českou populaci. Oba dva ty přístupy ale mají určité slabiny. Je třeba to trochu zkorigovat a hlavně je třeba z vaší strany být dost benevolentní, když budu říkat nějaká čísla. Různí autoři se v číslech hodně liší, vždycky je tam určitá vůle a jde spíše o poměry a určité trendy.
Koho volí příjmová elita?
Z hlediska naší populace se dá vydělit několik charakteristických skupin, které jsou důležité pro nadcházející volby. Úplně nahoře to je příjmová elita. Já bych tipoval, že do příjmové elity u nás patří zhruba 5 procent nejbohatších lidí. Je tam určitý skok oproti ostatním lidem. Ale nejsem schopen říci, jaké jsou jejich měsíční či roční příjmy, protože to je jediná kategorie populace, jejichž všechny příjmy nejsou zachycené v oficiálních statistikách. Část této příjmové elity má možnost přilepšit si ještě bokem a žádný statistický úřad to nezachytí. Pět procent nejbohatších je skupina, která se, když to trochu zjednoduším, skládá ze čtyř charakteristických částí. Jedna část jsou úspěšní odborníci. Manažeři, velcí podnikatelé, lidé, kteří intenzivně pracují, mají vysoké příjmy a nákladný životní styl. Poměry, které u nás vládnou, jim naprosto vyhovují, protože mají nové možnosti a jsou přesvědčeni o své nepostradatelnosti. V případě dílčího neúspěchu, jediné co jim hrozí, je zlatý padák, což není tak hrozné. Celkem mezi ně patří přibližně jedno až dvě procenta oprávněných voličů, mezi kterými jednoznačně převládají muži ve věku třicet až padesát let. Přibližně třetina těchto lidí žije v Praze.
Druhá část je tvořena lidmi, kterým můžeme říkat zbohatlíci. To jsou lidé, kteří přišli k majetku velice rychle, často poněkud zvláštním způsobem. Věkově to bývají nejčastěji třicátníci a čtyřicátníci. Tito lidé mají často poměrně nízkou kvalifikaci, nízké vzdělání. Ovšem mají jiné výhody komperativní (kontakty s podsvětím apod.). Našli bychom mezi nimi nejednou sponzory ODS. V každém kraji novináři znají několik takových jmen, ale tito lidé se nejčastěji koncentrují do Prahy, kde mohou nejlépe ošetřovat své zájmy, i když nejen tam. Myslím si, že celkem tvoří méně než jedno procento voličů.
Třetí skupinka, která tvoří takovou elitu, jsou staré kádry v novém kabátě. To jsou lidé, kteří využili svého postavení v hospodářské sféře, které měli před rokem 1989 a zprivatizovali si svůj dřívější vliv. Dnes je jim přes padesát let, resp. kolem šedesáti let, a jejich hlavní starostí je zajistit se na stáří. Jsou to lidé, kteří z každého režimu jsou schopni si vybrat smetanu, nejednou i bez ohledu na své skutečné schopnosti. Často to bývají bývalí náměstci firem, ze kterých se po Listopadu stali tvrdě pravicoví ředitelé firem, ve kterých dříve náměstkovali. Odhaduji jejich počet na jedno až dvě procenta voličů.
A konečně čtvrtá část příjmové elity -celebrity. Umělci, zpěváci, sportovci, baviči a lidé od filmu a televize. Tito lidé žijí na volné noze a živí se nějakou dovedností, která je atraktivní pro publikum. Jsou úzce spojeni se světem médií, což jim spolehlivě přináší více peněz než jejich talent. Je to velice vlivná skupina. Oni žijí velice netypickým způsobem, ale mají vliv zvláště na tu mládež, která jako oni nikdy žít nebude. Je to asi nějaká ta desetina procenta voličů.
Všechny tyto části jsou výrazně pravicové a budou volit v naprosté většině ODS. Je jich tedy dohromady poměrně málo, ale mají pod kontrolou média a jsou silně antikomunističtí. Zvláště ti, kteří před Listopadem dostávali vysoká státní vyznamenání, anebo pěstovali se senátorem Štětinou družbu na východ od našich hranic.
Zbylých 95 procent lidí v České republice žije poněkud v jiném světě a má dost jiné problémy. Ty můžeme rozdělit do tří velkých skupin.
Mírně úspěšní
Za prvé to jsou lidé, kteří jsou mírně úspěšní. Lidé, kteří si žijí mírně nad průměrem, ať už je živí jejich vzdělání, fungující drobné podnikání, anebo vyšší řídící funkce v úřadě či podniku.
Typické skupiny jsou například muži vysokoškoláci, v soukromém i veřejném sektoru, kteří jsou ve středních řídících funkcích. Dále lidé s maturitou nebo i vysokou školou, kteří disponují věděním nebo dovedností, po které je poptávka. (Od lékařů ve státních nemocnicích až po vyučené s maturitou, kteří můžou býti vyhledávanými řemeslníky apod.). Je to více heterogenní skupina.
Drobní a střední podnikatelé, ve firmách které jsou stabilizovány, ale při tom jenom mírně výdělečné. Oni si totiž ten zisk musejí tvrdě zasloužit, protože se nemohou spoléhat na kontakty a » nejedou« ani v té pololegální ekonomice. Dohromady si myslím, že těch mírně úspěšných může být mezi voliči tak dvacet pět procent.
Lidé stagnující
Velká skupina, řekněme asi čtyřicet procent voličů, což jsou lidé, kteří žijí v řadovém postavení v podnicích i ve veřejném sektoru. Patří do ní vysokoškoláci, z vysokoškoláků hlavně ženy ve školství či oblasti kultury, ale i maturanti jako personál ve zdravotnictví či veřejné správě. A také lidé vyučení, což jsou hlavně kvalifikovaní dělníci v lépe placených odvětvích, podnikatelé, kteří nejsou příliš úspěšní, kteří se jen tak protloukají. A patří sem i nejlépe situovaná část důchodců.
Lidé v sociálním sestupu
Poslední skupina, která tvoří zhruba třicet procent voličů, je skupina lidí v sociálním sestupu. To jsou lidé, kteří žijí na hranici bídy nebo těsně nad hranicí bídy, a jejich příjmy jim slouží jen k čisté reprodukci, k přežívání. Ti, kteří mají práci o ni mohou kdykoli přijít a značná část se živí jen nárazovou, sezónní prací. Buď pracují v nějakém neperspektivním odvětví, nebo již stojí mimo trh práce. Důchodci, část matek v domácnosti, nezaměstnaní. Ale také drobní podnikatelé, kteří krachují a nemalá část lidí v zemědělství. A samozřejmě ženy ve velké části služeb, prodavačky, pohostinství, a podobně.
Jak souvisejí tyto skupiny s volební účastí?
O té první skupině úspěšných jsem již mluvil. Druhá skupina, mírně úspěšní, jsou lidé, kteří si žijí stabilně, mají pravidelně mírné přebytky rodinných rozpočtů, avšak přesto nejsou úplně spokojeni se svojí situací. Porovnávají se totiž s těmi, kteří stojí nad nimi. A přitom vidí, že i když svými schopnostmi a svým přínosem pro společnost je často převyšují, jejich příjmy za nimi obrovsky pokulhávají. Ohledně volebních preferencí jsou rozděleni hlavně mezi ODS a ČSSD. Komunisty volí v menší míře. Oni si totiž myslí, že kapitalismus je výborná věc, a že by určitě jejich schopnosti byly oceněny, kdyby už náš systém byl zralý a nezatížený minulostí. Vůbec nechápou, že náš systém je již úplně zralý, a že vystihuje přesně povahu kapitalismu, to znamená povahu společnosti, ve které ani tak nejde o skutečné vědomosti o schopnosti, ale o to vymačkat z lidí všechno, co je momentálně tržně využitelné a použitelné, co přináší bezprostřední profit.
Velkou část těchto lidí proto rozčarování teprve čeká. Jejich pozice totiž není zajištěna nějakým větším soukromým majetkem a mohou o ni poměrně snadno přijít, a to v důsledku změn, které samy nemohou nijak ovlivnit.
Tato kategorie je velice různorodá a myslím si, že důležitý je v jejich rámci rozdíl mezi lidmi staršími a mladšími. Ti, jimž je totiž mezi třiceti a čtyřiceti, vděčí za svůj relativní úspěch již polistopadovým poměrům. V roce 1990 jim bylo 15 až 25 let. Nezanedbatelná část mezi nimi si nepořídila rodinu a plně se věnovali budování kariéry. Jsme už na tom podobně jako v Německu, kde třicet procent lidí narozených po roce 1960 si nepořizovalo rodinu, aby si nesnižovalo svoji životní úroveň. A Česká republika se Německu v tomto ohledu dost blíží. Tito lidé pak volí ODS a slibují si od ní například snížení daní, což by dále zvýšilo jejich životní úroveň. Nebojí se příliš odbourávání sociálního státu, protože do penze mají daleko, bývají bezdětní a nezaměstnaností jsou ze všech ohroženi nejméně. To jsou ti mladší v té kategorii méně úspěšných. Druhá část již uvažuje jinak. Ta je ve věku kolem padesátky a šedesátky. Mnozí z těchto lidí pamatují těžký život svých rodičů a prarodičů za první republiky. Děti jim už sice odrostly, ale pro ně se blíží penze a oni nemají šanci si na ni našetřit, a samozřejmě bývají také častěji než jejich mladší kolegové nemocní. Modrá šance této skupině může přinést málo ve srovnání s tím, co jim může vzít. Oni vědí, že již nedostihnou příjmovou elitu, ale že se jim snadno může stát, že by spadli nejméně o jednu příčku dolů v životní úrovni. A také vědí, že se nemohou příliš spoléhat na solidaritu ze strany dnešních mladých a úspěšných. Proto volí výrazně často sociální demokracii, které věří, že nejdůležitější jistoty sociálního státu pro ně uhájí.
To jsou lidé, kteří se hlásí k heslu solidarity mimo jiné proto, že oni mohou být brzy na solidaritě závislí. Pro sociální demokracii tvoří tito lidé nejlákavější jádro jejího elektorátu, protože jsou vlivní, relativně úspěšní, mají autoritu ve svém oboru, a mohou sloužit jako důkaz, že být úspěšný neznamená kategoricky být pravicový. Je otázka, co této kategorii může nabídnout KSČM. Myslím si, že je zbytečné, aby jim vysvětlovala, že trh práce bude pro ně stále nejjistější, protože to jsou lidé, kteří velice dobře vědí, že z trhu práce v horizontu několika málo let odejdou a věří, že do té doby už to vydrží. Že i ODS bude z počátku postupovat umírněně. Jejich hlasy může získat ten, kdo jim zaručí slušné dožití v penzi, do které budou odcházet v horizontu pěti až deseti let. Není to nějak zanedbatelná kategorie, patří sem nějakých deset až patnáct procent voličů. Tito lidé obvykle chodí k volbám a mají potenciál působit i na své okolí. Jsou to často neformální názoroví vůdci. Nemám to potvrzeno, ale je dost pravděpodobné, že ten dnešní náskok sociální demokracie před komunistickou stranou je buď v prvé řadě, anebo z výrazné míry důsledkem právě volby orientace této kategorie, těch starších mírně úspěšných, kteří ovšem v žádném případě nepatří do příjmové elity.
Další skupině, to znamená stagnujícím, poslední vývoj nepřináší ani vzestup, ani sestup. Jejich volební preference se často neodvíjejí od nějakého názoru, protože si v zásadě zvykli na to, že žijí z měsíce na měsíc a vždycky s tím nějak vyjdou. Navíc, což je důležité sociologicky i politologicky, v této kategorii stagnujících se v řadě případů jedná o ženy. Patří sem často učitelky, úřednice a podobně, jejichž manžel patří příjmově do o něco vyšší kategorie. Takže to, že ve statistikách vidíme u nich o něco nižší příjem, vůbec neznamená, že jejich domácnost je na tom špatně, protože manžel vydělá více a tím pádem je to může táhnout více doprava.
Politiku rozhodují ti, kteří se o ni nezajímají
V poslední době už i mladší z nich začínají omezovat počet dětí, aby si sociálně přilepšili. Právě v této kategorii je ukryt jeden z hlavních paradoxů demokracie, o které mluvil Oskar Krejčí. Tato skupina je početná, poměrně často chodí k volbám, což znamená, že svými hlasy rozhoduje výsledek voleb, i když politiku příliš nesleduje. To je ten problém, že politiku rozhodují ti, kteří se o ni nezajímají. Nikoli ti, kteří poctivě studují programy politických stran.
Tato kategorie ovšem obecně upřednostňuje jistotu před obecným ziskem. Ten vysoký zisk těmto lidem opravdu nehrozí. To znamená, že z povahy věci by se měli chovat spíše levicově, ale právě proto, že se o politiku příliš nezajímají, a že se těmi širšími věcmi příliš nezabývají, jsou snadno ovlivnitelní ve volební kampani. Právě kvůli těmto lidem se před volbami vylepují plakáty s Lucií Bílou a hokejistou Jágrem. ODS nemůže těmto lidem slíbit vůbec nic. Jejich politika s nimi vůbec nepočítá, může jich však dost strhnout v průběhu posledních týdnů před volbami na svou stranu dobře načasovaným vystoupením prezidenta Klause, Jiřího Bartošky, nebo nějakého jiného baviče.
Na druhé straně v této kategorii má velký volební potenciál nejen ČSSD, ale domnívám se, že i komunistická strana, protože nejistota, která se šíří z trhu práce, bude ve skutečnosti narůstat.
Tito lidé jsou nejistotě nejvíce vystaveni a nejvíce na ni doplatí, i když si to řada z nich nepřipouští podobně, jako si nepřipouští to, co jim hrozí v oblasti zdravotnictví, pokud bude zdravotnictví do modra, jak o tom mluvil Ivan David. Narozdíl od těch, kdo stojí jednu příčku nad nimi, tito lidé, když by sociálně poklesli, tak už by to bylo citelné, protože hranici bídy by už měli přímo na dohled. Každé úspory na sociálním státu postihnou právě nejvíce je. Připlácení u lékaře či zavedení školného by také nejvíc postihlo tuto kategorii. Málokdo z nich se může těšit na tlustou peněženku ODS. Mnozí by byli ovšem dost nepříjemně překvapeni, pokud by mnohem výrazněji zeštíhlil veřejný sektor, a pokud by se pomoc sociálního státu skutečně zaměřila jenom na ty nejpotřebnější. Pokud by se u nás stát zaměřil jenom na ty nejpotřebnější, tak by i u nás nastalo to, co existuje vzhledem k těm nejpotřebnějším ve Spojených státech, resp. to, čemu se říká veterinární sociální péče.
Z dnešních třiceti procent hlasů pro ODS tato skupina možná představuje plnou polovinu. Ta skupina, jejíž zájmy nemají vůbec nic společného s politikou ODS a s jejím programem, ale která se nakonec může nechat zmanipulovat pomocí toho, že ODS vylepí ty správné plakáty. Hodně z těchto lidí prostě volí tu stranu, která vypadá jako nejsilnější. I díky tomu bude mít v nadcházejících volbách ODS spoustu hlasů od lidí, pro které nehodlá ani hnout prstem. Je to trochu dvojsečné. Stačí, aby ODS jen trochu zeslábla, a tito lidé ji volit přestanou. A potom by začala padat hodně rychle. Tito lidé jsou ve dvojznačné pozici. Jsou mezi nimi drobní podnikatelé, kteří nejednou podnikají hlavně proto, že jinak nemohou sehnat žádnou práci. Jsou mezi nimi učitelé a učitelky, kteří věří, že až vybudujeme společnost vzdělání, tak nakonec se bude muset přidat i jim. Učitelé bývají hodně naivní - já to znám z vlastní zkušenosti. Patří mezi ně i úředníci a úřednice, kteří se spíše shodují s hodnotami svých dobře placených nadřízených než s problémy svých klientů, kteří na tom bývají minimálně o skupinu hůře než oni. Vcelku to bývají spíše lidé konzervativní, se stabilními postoji, ale pokud by zjistili, že pro systém zhodnocování velkých peněz zásadně nejsou nijak potřební, tak by mohli reagovat velmi radikálně a překvapivě. Už teď nestojí mnohý z nich daleko od sociální propasti, jenže to nevidí, protože ze zvyku se dívají vždycky nahoru.
Třetí skupina jsou ti, co jsou v sociálním sestupu. O tuto velkou skupinu, řekněme těch třicet procent voličů, není příliš zájem. ODS považuje tyto lidi za líné a neschopné parazity. Sociální demokracie se přece jenom zaměřuje na střední vrstvy, které jsou úspěšné, protože mají určitý vliv na další lidi. Potíž je v tom, že lidé, kteří žijí v té kategorii sociálního sestupu, často nemají zájem o politiku, často nevěří vůbec nikomu. Zhruba víme, že u nás k volbám nechodí 30-40 procent oprávněných voličů a z velké části to jsou právě lidé z této kategorie. Navíc je obtížné je oslovit, protože většinou žijí izolovaně, ať to jsou starší lidé nebo nezaměstnaní. Jsou vystaveni pouze televizi, která je ovládána pravicí, a která se snaží je zabavit, odvést jejich pozornost a nemyslet na ty problémy, na které doplácejí.
U mnoha z těchto lidí navíc existují silné předsudky. Nechybí tady takoví lidé, kteří svůj osobní neúspěch svádějí na minulý režim a vystupují jako tvrdí antikomunisté. I když to jsou právě typy lidí, kteří by byli neúspěšní za jakéhokoli režimu. Paradoxně se mnozí lidé z této skupiny nemusejí obávat pravicového zeštíhlování sociálního státu, protože oni jsou úplně dole sociálně a oni budou mezi posledními, komu se ještě pořád pomáhat bude. Ti nad nimi, ta kategorie stagnujících, je ústupem sociálního státu ohrožena mnohem více.
Takže, abych to stručně shrnul, je třeba připomenout ještě jednu důležitou věc. Celé dvacáté století, je to vidět v politice, v sociologii, politologii, se obávalo toho, že veřejná sféra pohltí soukromí lidí. Když se mluví o Orwelovi, o orwelovské krizi, co je v knize 84, tak to je vlastně svět, ve kterém neexistuje absolutně žádné soukromí, protože veřejná moc kontroluje soukromý život lidí až do nejintimnějších detailů.
Dneska jsme ve velice paradoxní situaci, protože se neustále a záměrně, zcela účelově straší tím, že nás čeká hrozba toho, že veřejná moc pohltí soukromí lidí, ale přitom nám hrozí pravý opak. Dneska nám hrozí, že veřejná moc zahyne na úbytě, že bude privatizována, osekána, zlikvidována, že veřejný prostor bude naprosto ovládnut soukromým zájmem. Když se mluví o lidské svobodě, tak ta nemusí být potlačena jenom tím, že člověk ztratí svoje soukromí, ať to je ovládnuto nějakou veřejnou mocí. Lidská svoboda může být paradoxně potlačena také tím, že zanikne veřejný sektor. Protože ochrana u veřejného sektoru a možnost spolehnout se na veřejný sektor je velká opora pro lidskou svobodu v situaci, kdy ze všech stran hrozí, že zbytky veřejnosti, veřejného sektoru budou pohlceny soukromým zištným zájmem.
Tento vývoj, to, že soukromý zájem hrozí pohltit, rozvrátit, privatizovat veřejný sektor, vede k tomu, že obrovsky se šíří ve společnosti nejistota. A ti, kdo jsou mocní, bohatí a silní toho využívají. Oni dokážou pomocí nejistoty diktovat podmínky všem ostatním. Časem, až se dozvíme, co se vlastně dohodlo ve smlouvě o firmě Hyundai, tak zjistíme, proč se ta jednání čtyřikrát odložila, proč se to zpozdilo o čtyři nebo pět měsíců. Ten, kdo je mobilní, totiž může vydírat toho, kdo je usedlý. A jsem si jist, že ty podmínky budou velice zajímavé.
To znamená, že ve společnosti se šíří nejistota, která může dolehnout ve větší míře na ty, kteří ji zatím nepoznali. To jsou ti starší z kategorie mírně úspěšní, a prakticky všichni z kategorie stagnujících. Více než polovina společnosti může být ve velice krátkém horizontu nejistotou postižena. Nad nimi je 5 procent elity, která si myslí, že jí žádná nejistota nehrozí a k té elitě můžeme připočítat nějakých deset procent mladých úspěšných perspektivních bezdětných, bez závazků. Těch pět plus deset, to je patnáct procent, kteří tvoří přirozenou základnu ODS. Všechno, co mají nad patnáct procent, mají díky televizi, díky manipulaci, a díky tomu, že lidé z velké části neprohlédli, jaký je jejich reálný zájem.
Takže máme těch 5 plus 10, kteří budou volit ODS, a kteří to více nebo méně ve svém zájmu mají. Pod nimi je zhruba 35 procent lidí, kteří jsou dneska v nejistotě a kterým hrozí úplně dole ten sociální sestup. Bohužel velká část je z nich natolik znechucena, že se cítí bezvýchodně, že nepůjdou volit. To znamená, že o vítězi voleb rozhodne ta kategorie těch středně úspěšných starších, a těch, kteří na tom nejsou ještě úplně nejhůř. A to je ta cílová skupina i pro komunistickou stranu.
A teď je otázka, jak to udělat, aby si tito lidé uvědomili, že při bourání sociálních jistot přicházejí na řadu právě oni. A že oni budou na řadě první. Těch padesát dnů do voleb není mnoho. Je otázka, co udělat, aby do voleb alespoň část této kategorie zjistila, že modrá šance skutečně není jejich, jak se říká, »šálek čaje«.
HaNo, 13. 4. 2006, Jan Keller