V rozhovoru pro Právo 05/01/08 uvedl Jiří Paroubek podmínky, za kterých by byli sociální demokraté ochotni dohodnout se s komunisty o politické spolupráci. Patřilo mezi ně jednoznačné uznání nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Svědčí to buď o Paroubkově nedostatku politického realismu,- a nebo jde jen o diplomatickou formu zásadního odmítnutí.
Jako by žádal od Sokolů, aby přestali cvičit, na evangelících zříci se Písma, katolíkům rušil papeže a hasičům zakazoval vodu. Jsou přece věci, myšlenky, programy a sny, které jsou bytostně spjaty s věcí samou a od kterých je nelze oddělit. U komunistů k nim patří představa o spravedlivém světě, o likvidaci třídního boje proměnou společenských vztahů, o závislosti společenských vztahů na dosaženém materiálním vývoji, a o nutnosti žádoucí pohyb společnosti uvědoměle podporovat. Tak, jak to formuloval a rozpracoval ve své myšlenkové soustavě Marx.
Neznalost těchto principů stejně jako jejich opomíjení lze omluvit na bulváru. Ne však mezi lidmi vzdělanými či alespoň zaujatými,- a rozhodně ne mezi profesionály. Zde pak postoj pana předsedy poukazuje navíc na skutečnost, že sama sociální demokracie vlastně žádný politický program nemá. Ano, nešetří sliby,- a přiznejme si, že sliby v mnohém ohledu lákavými a žádoucími. Kéž by je chtěla i mohla splnit i také splnila. Ale jde vždy jen o přístupy a postoje oportunní: tedy sice milé a líbivé,- ale zpravidla krátkodobé, bezkoncepční a povrchové. Léky, léčbu, prevenci... ale dokonce ani studijní obory a laboratoře na neduhy, jimiž choří náš svět, a které se již v rozsáhlých oblastech proměňují na pandemii, sociální demokracie nemá, nevede a neplánuje.
Nijak se tím neliší od dvou malých stran. Zelení jsou pouze zelení: Dokáží střídat pěkné cíle,- jen nikdy nevědí, kterých a jak by se dalo případně také dosáhnout. Katoličtí demokraté žijí ze své slovní hříčky. Je totiž katolictví uvědoměle a důsledně proti demokracii, ctíc a uznávajíc aristokracii, monarchii, absolutismus a nestejnost lidí. (Což není pomluva, ale vlastní přiznání. Konečně i Jan Amos Komenský ve své době pledoval pro monarchii a aristokratismus). A to nejen ve strukturách nebeských a vlastních církevních,- ale i ve strukturách „pozemských“. A tvoří tím ideový předobraz pro požadovanou postmoderní společnost.
Dějinně vzato vděčí obrovský rozvoj christianizace i ve středověku především právě tomu, že církev ideově i organizačně podporovala mocensko- politickou koncentraci a centralizaci, a dodávala vzor i následné požehnání deroucímu se panovnickému a kaisrovskému úsilí. Nijak se tím ovšem katolická strana nechlubí, a terminologické spojení katolictví s demokracií představuje zde jednoduchý, ale fungující závoj. Se svou konkrétní představou o uspořádání světa katolická strana nikdy nepředstupuje.
Zajímaví jsou zde občanští demokraté. Stačí jim důsledné upevňování a prohlubování konečného dnes vítězného společenského řádu. Který není ani občanský ani demokratický... ale navíc není již ani tržní. Snad je již doopravdy jen kapitalistický. Podstatou trhu má být přece zákonitá regulace cen v podmínkách konkurence. Ve společnosti, kde na úrovni podniků (koncernů) byla již konkurence potlačena, přestává trh existovat, a přestávají proto platit stále nám ještě podkládané představy a názory.
Příkladem může být nedávné značně nestoudné přiznání našich zahraničních vodařů, že vzdor velkým svým ziskům zdražili vodu pro odběratele, protože již i tak předraženou vodou jsme šetřili a snížili tím zisky pánů majitelů. Podle teorie trhu měly zde vodárny správně cenu vody snížit. Tím, že ji zvýšily, odkázaly základní poučky vládnoucího dnes ekonomismu do říše bajek a pohádek pro hloupé. Tak zvaná svobodná tržní ekonomika se již dříve přetvořila v něco doposud plošně neexistujícího, co se proměňuje v ekonomiku plánovitě řízenou tak, jak na to občas upozorní profesor Klaus. Přičemž ovšem nejde o údajný socialismus, vycházející z potřeb lidu, ale o něco slušně nepojmenovatelného, co sleduje nároky mocných a v podstatě nabírá ideje a postoje fašismu. Což profesoru Klausovi uniká.
To co mne děsí je představa, že sami komunisté opustí marxistické myšlení a ideově se promění v křídlo sociální demokracie. S představami o parlamentním vlivu, příležitostném vstupování do politického hašteření o pozice a zdroje, a o nekonečném handlování s drobnými ústupky a laskavostmi pro prostý lid. Že tedy prodají své původní úsilí o spravedlivý svět za vliv v parlamentu a za ideu kapitalismu s lidskou tváří.
* * * * *
Dostala se mi při úklidu lejster do ruky starší zpráva české BIS o stavu extremismu v našich zemích. Extremismus se zde chápe dvojím způsobem. Především jako ochota a snaha veřejně se se svými názory projevovat a to pokud možno osobně, hlasitě a třeba i násilně. A pak jako snaha udržet určitou myšlenku jednoznačně, čistě a důsledně. Obojí je odsuzováno,- to druhé tak, jakoby myšlenková a cílová neurčitost, nejasnost, rozmazanost a promazanost byly ctností a potřebou.
Nevím, zda náš kroužek přátel je stále ještě uváděn jako kroužek extremistický. Doufám, že to byl svého času jen úlet způsobený přehnanou horlivostí jednoho brněnského pana profesora. Sám již pro svůj věk a zdravotní stav nechodím nikam bouřit (ale nikdy jsem vlastně nechodil), a nikoho k tomu ani nepovzbuzuji. Byl bych však rád, kdyby náš kroužek patřil k těm, kterým se daří hovořit nejen správně a pravdivě,- ale také jasně a jednoznačně. Ať už nás za to úřady pochválí nebo ne. Nejen lží a klamů,- ale i dobře míněných blábolů dočítáme a doslýcháme se mnoho. A to i od osob osvícených a pomazaných,- a bez ohledů na pravdu dějinnou, věcnou... i na tu ideovou, perspektivní a usměrňující. Mluvit, hovořit, ptát se, argumentovat a vzájemně se kontrolovat je věcí žádoucí a potřebnou. A hledat,- a třeba i jen prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat,- je věcí naléhavou, nutnou a životodárnou.
* * * * *
Celkem náhodně otevřel jsem v neděli 30. prosince večer pořad na televizním kanálu Spectrum. V rámci seriálu nazvaného Nové válečné technologie byl jsem pak poctivou hodinu ohromován obrovskými pokroky v moderním válečnictví Spojených států USA,- v ten večer konkrétně válečnictví námořního.
Kde jsou ty zlaté časy nemotorných bitevních lodí skrývajících se navzájem v labyrintech fjordů a ostrovů nebo snažících se strefit jedna do druhé na 3 kilometry. Doby poloslepých ponorčiček s námořníky povinně ležícími na kavalcích, aby zbytečně nedýchali vzácný vzduch, a odvážných letců propátrávajících svými dalekohledy hladiny oceánů s rizikem, že o pět litrů přečerpají reservy benzinu.
Oceány křižují již dnes továrny na smrt, vybavené technikou o dvě- tři generace předstihující civilní sféru. Továrny řízené vědeckými pracovišti. Továrny neskutečně rychlé, neskutečně opancéřované, a vybavené neskutečnými prostředky. Zbraněmi na povrch, pod povrch i nad povrch země, z hlubin oceánů až do stratosféry. Zbraněmi, které se samy řídí, samy nabíjejí, samy zaměřují, samy sebe chrání a samy zabíjejí. Vedle granátů a střel paprsky: světelné, zvukové, radiační a další těžko pojmenovatelné. K tomu knihovny dat, knihovny programů, knihovny předpracovaných a přezkoušených postupů, návodů, procedur a procesů. Vše optimalizováno, minimalizováno, automatizováno, racionalizováno, sofistikováno, zefektivněno. Radost zabíjet.
Kde jsou ty zlaté časy, kdy každá loď se bila prvotně sama za sebe, spoléhajíc i v tom hrůzném dění na statečnost, odvahu, znalosti a čest svého kapitána. Ten obrovský komplex prostředků je vzájemně tak propojen, že snad již ani jako celek nemá svého člověka a zcela ztrácí jakýkoliv,- i třeba jen mylný lidský ethos. Všichni ti vědci, výzkumníci, technici, odborníci, velitelé, sledovači, programátoři a vůbec experti jsou jen povinně odlidštěnými součástečkami obrovského mechanismu, spojeného jedinou ideou a jediným cílem: Zabíjet a přežít.. a znovu zabíjet.
Nebyla to filmová fantasie. Záběry byly příliš konkrétní, argumentace příliš přesvědčivá, a vše příliš logické a věrohodné. Konkrétní záběry byly doprovázeny konkrétně znějícími názvy s konkrétně věrohodnými daty. Co již od kdy existuje, co je již ve výrobě, co se spěšně konstruuje i co se s obrovskými náklady teprve naléhavě zkoumá. S výhledem od dvou do dvaceti let.
Vše pochopitelně zaměřeno proti zlým teroristům. Jenže ti teroristé narůstali již v pouhých záběrech, záměrech a dikci do obludných rozměrů. Zaútočíme na ně bitevní vlnou širokou 120 kilometrů. Ze vzduchu, na souši i po moři. Obklíčíme je celými armádami. S využitím prostředků globálního dosahu a doletu. Chráníce se přitom úspěšně proti celým loďstvům a leteckým armádám. A teroristé v dikci řečníků i v předváděných obrazech přerůstali zoufalé skupiny jednotlivců a rozrůstali se na celé národy, státy, oblasti a světadíly.
Program moderovali dva muži a dvě ženy, jedna z nich křehká, půvabná a radost pohledět. Ale obě popíraly onu naivní představu, že ženy na vedoucích místech zlidští náš svět. Spíše opak zdál se být pravdou. Šel z toho mráz. Jakoby se obnovila ještě nedávná Fukujamova představa o konci dějin. Jenže konci, který nebude dán dosažením optima společenské reality, ale násilným gestem mocnosti povýšivší samu sebe na pána budoucnosti. Poddanství nebo smrt. Ve jménu svobody a pokroku. Jenže jakých a čích?
Stalo se „in“, pohrdat a zesměšňovat řeči o míru. Jakoby už nikdo nevěděl, co to je. Biblický „pokoj“ se interpretuje jako pohoda pro rozvinuté,- a církevní feldkuráti žehnají a posvěcují zbraně dozorčích jednotek dávno už ne mírových. Skutečným problémem však je, že představy o míru a jeho posilování se staly anachronismem skutečným a objektivním. Nikdo současné závody ve zbrojení nezastaví,- protože je zastavit nikdo nejen nechce, ale ani nemůže a nedovede. Musejí samy dojít ke svému konci. Jaké konce lidských dějin a osudů lidstva budou však s tímto koncem zbrojení spojeny?
Může je ovšem předejít veliká přírodní katastrofa. Veliká, ale milosrdnější než panstvo světa. Nebo může dojít nafta, která všechno zabezpečuje. V USA se také mění složení populace: Od protestantů ke katolíkům, od bílých k barevným. Od těch co vzpomínají na nekonečná vítězství k těm, co byli po generace utiskováni. Bude se i nadále myslet tak jak se myslí dnes?
Ani zabsolutněný mechanismus tržní demokracie nemá sám o sobě perspektivu a nemůže obstát ani v míru ani válce. Nerozpadne se globalizovaná ekonomika sama sebou svou absurdností?
Také absolutismus křesťanského náboženství začíná být rozhlodáván,- ne však atheismem jak jsme hubováni, ale naopak laciným pověrečným pohanstvím. Nezačnou rozhodovat o světě vedle strýců a lobbyistů již jen kartářky a šarlatáni?
Vtírá se ovšem vize pravdě nejpodobnější: Skutečně se budou profesionální armády vzdělaných a reálně operujících superodborníků navzájem zabíjet a ničit za žold ve prospěch kdejakých parlamentních břídilů či nenasytných majitelů a vlastníků, krčících se ve své anonymitě za fiktivními konty čísel, utopenými v počítačích? Nebo se naopak tito předurčení nepřátelé spojí, aby provedli objektivní revoluci reálného násilí a moci a provedli skutečný světový převrat rušící panství majetků? Aby vytvořili světostát čisté moci,- moci ničím nezakrývané ani nezprostředkované, moci jakožto zdroje, smyslu, cíle i nástroje všeho?
Ani jedno z toho není samo o sobě lákavé. Jenže všichni jsme propásli příhodný čas, když byla jeho doba a pohrdli nabízenými možnostmi. Lákavou zdá se být představa o zemdlení. Lidi to najednou všechno přestane bavit a půjdou „domů“. Asi jako se rozešla v roce 1917 ruská armáda... a nebo jako se v listopadu 1989 rozešla u nás komunistická vláda. Jenže svět je příliš proorganizován a příliš propojen, a bez vztahových ale hlavně materiálních struktur se neobejde. Svět nepotřebuje ani reformu ani reformaci. S tím „re“: Tedy návrat k něčemu minulému. Svět potřebuje novou věcnou reálnou podobu a uspořádání, které dokáže nejen zahřívat city, ale především věcně a technicky uplatňovat racionální ohleduplnost a reálnou lásku a spojenectví mezi všemi. Což ovšem i jen myslet na to se prohlašuje za nebezpečný extremismus. Protože to popírá vítěznou ideologii šířenou bezohledně a vykořisťovatelsky mocnými.
Vyšlo v Poznámkách 98 k otázkám míru a spravedlnosti, 08/01, Ilja Herold