Strach je všudy přítomný, ale nic neřeší

Z prvomájového projevu předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa u Křižíkovy fontány pražského Výstaviště

Vážení občané města Prahy, vážení přátelé, soudružky a soudruzi, připravil jsem si na Vás několik písemných projevů, ale vzhledem k tomu, že projevy nerad čtu, tak je číst nebudu.

Promýšlel jsem dvě témata. Jedno se týká oslav Svátku práce. Sto dvacet let od krvavého střetu v Chicagu už bylo mnohokrát připomenuto, ale boj o osmihodinovou pracovní dobu neskončil ani po sto dvaceti letech.

Zamýšlel jsem se nad tématem strachu. Strachu z nezaměstnanosti, strachu, který existuje mezi lidmi, kteří se musí bát o to, zda budou mít zítra na živobytí, nebo jestli se náhodou nestanou obětí nějakých šílenců. Nevím, jestli jedno nebo druhé téma je výhodnější pro dnešní prvomájovou demonstraci, pro prvomájové zamyšlení nad tím, co je předmětem lidského života.

Život bez práce není možný, život bez lásky není životem a tak mi dovolte ke strachu říci jen několik málo poznámek. Strach ovládl českou kotlinu z několika důvodů. Za prvé kvůli tomu, že trvale udržujeme nikoli rozvoj naší společnosti, ale více než půl milionu nezaměstnaných. Mluvíme o tom, že - a to byste měli slyšet ty vzletné projevy v Poslanecké sněmovně - že všechno zařídí zahraniční investoři. Dokonce novináři píší o tom, že naše ekonomika vzrůstá nebývalým tempem, že něco takového jsme ještě nezažili. Ale lidé přesto mají strach. Bojí se říct svůj názor, aby nebyli vyhozeni z práce. Mají strach, protože když ten názor řeknou, tak bez milosti skončí jejich živobytí, na kterém jsou závislí. V jednom ze svých podkladů mám napsáno, že téměř osmdesát procent lidí podle oficiálních statistik žije pod hranicí průměrné mzdy. Znamená to, že dvacet procent lidí vydělává tolik, že snadno převálcují svojí mzdou oněch osmdesát procent dalších. A to nikde ve statistice není, za kolik mají žít ti, kteří jsou odkázaní na důchody a sociální dávky.

Strach je všudypřítomný. ODS straší červenorudou koalicí, lidovci straší tímtéž a dodávají, že se komunisté derou k moci. Sociální demokracie straší Modrou šancí, a Zelení zase tím, co by se stalo, kdybychom se nevěnovali životnímu prostředí. Ale je toto vyhrožování skutečným řešením jednotlivých problémů? Je strach to, co má donutit lidi, aby volili, tak nebo onak? Není mnohem vhodnější, aby místo strachu panovalo morální ovzduší, které vede lidi k diskusi, které umožňuje, aby člověk řekl bez bázně svůj názor a mohl ještě druhý den nastoupit do práce? Ptám se, jestli by nebylo výhodnější, aby se nesoutěžilo o to, kdo nažene větší strach, ale soutěž byla o argumentech a schopnosti přesvědčit? To ale pro naše pravicové politiky a pro naši současnou vládní koalici je samozřejmě nepřijatelné.

Komunistická strana Čech a Moravy předložila pro letošní volby propracovaný, reálný a realistický program. Nabídli jsme občanům České republiky a vyzvali jsme je k tomu, aby podle našeho hesla s Lidmi pro lidi také oni jednoznačně formulovali svoje programové priority a řekli jsme, že pokud dostaneme dostatek hlasů, že nebudeme vládnout sami. Že nemusí mít strach a že budeme pracovat tak, jak jsme slíbili - s lidmi pro lidi.

To je podstatou našeho přístupu k nastávajícím volbám. Žel, jsme na tento přístup téměř sami. Ano, podařilo se, že jsme jednali s jinými subjekty na levici i subjekty občanskými. Ať už jde například o Milana Neuberta ze Strany občanského socialismu, kterého jsem zde viděl, ale i s jinými, kteří se hlásí ke KSČM. A vím, že na jejich práci se lze spolehnout. Že když se s nimi domluvíme, že ve prospěch občanů umíme zorganizovat nejen jednotnou akci, ale i navrhnout konkrétní kroky, které vedou ke zlepšení života občanů.

Často nám vyčítají, že jsme příliš radikální. Že máme hesla, která jsou nekonformní pro tuto společnost. Jiní nám zase naopak vytýkají, že jsme málo radikální. Že nestavíme barikády a nesvrhneme tuto moc. Jsou síly, které chtějí, abychom udělali chybu. Chtějí, aby komunisté udělali něco, co by jim mohli vyčítat. Dodnes nám vyčítají padesátá léta, jako kdyby někdo z těch, kteří řídí současnou komunistickou stranu a formulují její politiku, odpovídal za to, co zavinili jiní. Nemyslím tím jen u nás, ale v celém mezinárodním společenství.

Proč v této době nikdo nepřipomene, že jenom nálet angloamerických letadel na Prahu v roce 1945 zabil daleko víc lidí, než je počet ztracených životů, které přičítají právě nám. Ale tato skutečnost se žádnému pravicovému novináři samozřejmě připomenout nechce, právě tak jako fakt, že americká letadla zabíjela v Jugoslávii nebo že si v dnešním světě někdo osvojuje od devadesátých let právo být silnější, chytřejší a jediný rozhodující místo Rady bezpečnosti OSN. Jako by někteří lidé zapomněli na to, že Rada bezpečnosti OSN vznikla právě proto, aby žádný stát nemohl svévolně napadnout stát jiný. A všimněte si, že právě silné státy napadají ty ekonomicky nejslabší. Aby dokázaly, že umí zvítězit. Možná, že i ony mají strach z toho, že kdyby bojovaly se soupeřem, který je jim rovný, tak by vyhrát nemohly, protože jejich hodnotou není práce, jejich hodnotou není lidská důstojnost, jejich hodnotou jsou jen, promiňte mi, prachy. Ale za prachy si život nekoupíš.

Chtěl bych na této naší prvomájové oslavě také připomenout tradici polistopadových prvních májů. Nejdříve noví vládci začali tím, že znevažovali prvomájovou tradici a vykládali lidem docela hloupě, že snad 'to' se nemá ani slavit, že jde o překonaný svátek. Že práce se nemá ani oslavovat, že práce lidských rukou není to, co by tvořilo lidskou hodnotu. Lidé jim však neuvěřili, protože věděli, že práce je skutečná tvůrkyně hodnot, a že bez lidské práce žádná, byť nejlepší světová technologie, nedokáže vůbec nic.

Nejdřív si pravdu uvědomili ti, kteří zůstali na levici. A začali v devadesátých letech Svátek práce znovu oslavovat. Dokonce jsme v polovině devadesátých let zjistili, že Česká republika byla vlastně jakási enkláva, kde se informace o tom, že se na celém světě slaví

1. máj zakazovaly, nesměly se vysílat a když už se vysílaly, tak jedině s pejorativním znaménkem.

A náhle v roce 2006 První máj slaví i pravice. Slaví ho ne jako oslavu Svátku práce. Slaví ho proti nám. Cílem je rozdělování společnosti a boj lidí mezi sebou. Nikoli pracovat pro prospěch svůj a své rodiny, své obce, svého státu a celého světa. Pravice se totiž drží hesla zcela odlišného - Rozděl a panuj. Chce rozdělit společnost, aby nás mohla ovládat. Chce připustit formální volby, postrčit dopředu politiky, kteří v případě neúspěchu nebudou odpovědní a rychle odejdou. A přitom ti, kteří ovládají svět pomocí bankovních kont, pomocí velkého nadnárodního kapitálu, nikým nevolení, nikomu neodpovědní, ti dál budou rozhodovat o našich životech.

Nepřipravoval jsem si na dnešní První máj vlastně projev. Inspirovaly mě pro dnešní setkání dopisy přátel. Zvláště pak ale knihu od argentinského spisovatele Sila, vlastním jménem Mario Rodriqueze Gobose. Tento člověk na začátku devadesátých let, po pádu dvou světových soustav, po pádu socialismu, popsal svým přátelům, co to je dezorientace myšlení. Popsal svým přátelům, že když ztratíte víru, když ztratíte orientaci v života běhu, může se vám stát, že začnete nadbíhat těm, kteří jsou vám mediálně známí, začnete se starat o to, jestli vás reprezentuje někdo, kdo je takzvaně VIP, kdo je přijatelný a přestanete se starat o svůj zájem.

A když jsem dostal v poslední diskusi v Lidových novinách otázku, co si myslím o Kubě a Bělorusku, tak jsem odpověděl docela jednoduše. Nevím, jak to bylo napsáno v Lidových novinách, ale řekl jsem, že ony dva politické režimy jsou za prvé odlišné. Za druhé, že každý národ má podle mezinárodního paktu o občanských politických právech právo na svůj vlastní politický režim a žádný jiný národ mu nemůže vnucovat režim, jaký by se jemu líbil, aby mohl tento národ ovládat.

Dále jsem řekl, že stěžovat si na běloruský volební zákon je jako kdybychom si stěžovali na naši Poslaneckou sněmovnu, protože běloruský volební zákon se podobá jako vejce vejci českému volebnímu zákonu. My jsme také zrušili ústřední volební komisi a z ministerstva vnitra jsme udělali státní volební komisi. A hlasy nesčítají zástupci politických stran, ale státní statistika. My jsme také nepřipustili politické strany jinam, než do okrskových volebních komisí. Doufám, že vy všichni, kteří můžete a nekandidujete a budete členy volebních okrskových komisí, jste a tudíž budete i volební výsledky kontrolovat, nepřipustíte, aby si z nás vládní politici udělali legraci.

Stejně tak jsem řekl na účet Kuby, že jsem tam zatím ještě nebyl, ale že bych se tam rád sám podíval. Ale že se mi zdá podivné, že tolik let se nadává na Kubu a jen se Spojené státy více zaměří na Střední Asii a arabský svět, už celý kontinent Jižní Ameriky si z Kuby vezme příklad a začne organizovat život nikoli podle Severní Ameriky, ale podle malého Ostrova svobody.

Víte, připadá mi nemorální, když někdo poukazuje na to, jak se dodržují lidská práva tam, nebo onde, a zapomíná, že ten, kdo je přítel Ameriky, ten se samozřejmě mediálních výtek na lidská práva ve svém státě nedočká. Podívejme se po světě, kde je jaký režim a dívejme se bez předpojatosti. Podívejme se, jestli platí článek jedna Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zda všude platí to, že každý národ má právo na zorganizování svého vlastního režimu doma tak, aby nikdo nemohl sahat na jeho přírodní bohatství, na bohatství jeho lidu, na práci rukou těch, kteří tvoří národ.

Jsem přesvědčen o tom, že Česká republika jako součást integrující se Evropy udrží svou identitu, udrží svou vysokou kvalifikovanost a že my, přes onen atak, který je veden proti nám, my komunisté, jako autentická levicová strana, za těchto podmínek budeme nadále pevně držet prapor autentické levice v celé Evropě. V české kotlině je to totiž známo od roku 1415. Mistra Jana Husa, Jana Žižku a také Jana Amose Komenského žádní katolíci nevykoření.

Považoval bych za chybu, kdybych teď z volebního programu připomněl některé věci, které jsou pro nás prioritou. Nakonec podívejte se za mne. František Beneš - bytová politika a řízení regionálních věcí. Marta Semelová - školství a vzdělávání, Jiří Dolejš - ekonomika, národohospodářství, Václav Exner - zahraniční politika, ale mimo jiné také člověk, který si zažil v parlamentu své. O zahraniční politiku nemám strach ani u Josefa Skály. Byl jsem s ním na jedné zahraniční návštěvě a je to skutečně odborník, který nezůstává pozadu svými jazykovými znalostmi za těmi, které za ně vždycky obdivujeme, ať jde o Mílu Ransdorfa, Jaroslava Kohlíčka a další.

Prostě v Komunistické straně Čech a Moravy je tolik odborníků, kolik nemají ani všechny politické strany, které u nás existují, svých členů.

Závěrem Vám přeji k letošnímu Svátku práce krásné prožití zbytku dnešního dne. Pro nás zůstane vždycky práce skutečnou hodnotou a měřítkem to, čím je člověk druhému člověku. Ne podle toho, kolik máš peněz a kolik si nashromáždil majetku, ale podle toho, co kdo udělal, co kdo dokázal. Podle toho hodnoťme jeden druhého. A večer vám přeji podle Karla Hynka Máchy krásný májový lásky čas.

Haló noviny, 2. 5. 2006, redakce