
Snad každé výročí 17. listopadu 1989, to letošní nevyjímaje, provázejí vzrušené debaty o tom, do jaké míry česká společnost - a zejména její politické špičky - opustily
„ideály sametové revoluce“.
Pravidelně padají slova o politické aroganci, cynismu, o neschopnosti vyrovnat se s totalitní minulostí, o odtržení vysoké nebo centrální politiky od lidu a mravních zásad.
K hlavním tématům podobných diskusí aktuálně patří zejména znepokojivý vzestup Komunistické strany Čech a Moravy, která mimo jiné de facto blokuje český politický systém, znemožňuje sestavení jasné většinové vlády - a všechno ukazuje, že tomu tak bude i v příštím volebním období.
Od změny režimu už uplynulo šestnáct let, dorůstá generace mladých lidí, kteří komunismus vůbec nezažili, jejich životy jsou plně spjaty s postkomunismem - a se svobodou.
Naopak se z politiky pomalu ale jistě vytrácí první polistopadová demokratická a též vládní garnitura - někdejší disidenty v politických funkcích člověk spočítá na prstech.
Zdá se tedy, že teprve teď začíná skutečně vhodná doba pro reflexi polistopadové historie.
Existuje přímá spojitost se současným stavem české společnosti i politiky a způsobem, jímž komunisté v roce 1989 předali moc? Jakou politickou kontinuitu lze vysledovat?
Jaké jsou základní chyby a selhání, jichž se po roce 1989 dopustily české politické elity a které by vedly k současné rehabilitaci KSČM?
Rozčarovaná společnost
Přední čeští intelektuálové, vzešlí z protikomunistické opozice, se víceméně shodnou, že společnost je z politiky rozčarovaná a otrávená.
Rozdíl mezi nimi bývá především v akcentu a v názorech na důvody oné rozčarovanosti.
Místopředseda Senátu Petr Pithart mluví o zklamání až frustraci, která se zhmotňuje mimo jiné v úspěších komunistů. Bývalý prezident Václav Havel, podle nedávné ankety jeden z nejvlivnějších intelektuálů světa, cítí totéž.
Na semináři „17. listopad a naše svoboda aneb Došlo k selhání politických elit?“ Havel prohlásil, že oněch zhruba šestnáct let představuje v historii národního společenství jakýsi pravidelný přelomový čas.
Soudí, že český politický systém se uzavřel a zabetonoval. A veřejnost si podle něj intenzivně přeje změnu.
Étos revoluce
Havel se vztahuje k předlistopadové opozici - disent, první polistopadová elita, podle něj rozhodně neselhal, naopak byl nositelem „občanského étosu“, který společnosti vdechl v revolučních dnech - étosu, jenž se vytratil:
„Možná ten étos revoluce, to, co nás na ní dojímá a co se nám na ní líbí a co nás mrzí, záhy vyprchalo.“
„Ta atmosféra obětavosti a solidarity a vůle k dialogu a 'nejsme jako oni' celý tento občanský étos revoluce by pravděpodobně nebyl tak silný nebýt toho občanského étosu disidentů – toho, co tomu předcházelo.“
„Neříkám, že to byla jen jejich zásluha, to samozřejmě ne, ve společnosti byl jakýsi náboj a potenciál, který se tímto způsobem dříve či později potřeboval vybít. Nicméně to, že tu byla kontinuita tohoto občanského étosu z doby disidentství byla podle mého názoru věc velmi důležitá,“ soudí Václav Havel.
Zakázat komunisty?
S názorem Václava Havla se ztotožňuje i další z hlavních aktérů listopadového zvratu a protitotalitní opozice, místopředseda Senátu Petr Pithart.
Ani podle něj nejsou kořeny současných politických potíží v listopadu 1989.
Pithart zejména odmítá častou tezi, že opozici kolem Charty 77 zastihl převrat, respektive následné budování demokratického státu nepřipravenou:
„Originalita dvanáctiletého působení Charty narozdíl od srovnatelných hnutí byla v tom, že Charta celkem systematicky zpracovávala různé oblasti společenského života, někdy do větší, někdy do menší hloubky.“
„Často šlo o patnácti až dvaceti stránkové texty. Vydala k padesátce dokumentů.“
„Disent neměl žádné iluze o stavu naší společnosti. Jestli někdo věděl, jak to všechno bude těžké, jak to bude dlouho trvat, jak to bude bolet, tak to byl disent. My jsme stav společnosti znali a možná, že jsme ho znali lépe než kdokoli jiný,“ tvrdí Petr Pithart.
Diskuse na podobné téma se nemůže vyhnout otázce, zda se komunistická strana neměla na počátku 90. let zakázat. Podle Pitharta taková věc vůbec nebyla na pořadu dne.
Rozhodnutí ve volbách
Vzpomíná, co odpovídal, když při jedné veřejné diskusi padla od filozofa Rogera Scrutona otázka, zda nemá být komunistická strana postavena mimo zákon:
„Zaváhal jsem na pár vteřin, ale nebylo to příliš dlouho. Řekl jsem, že si myslím, že by bylo lepší komunisty porazit ve volbách.“
„Ozval se dlouhotrvající, spontánní, bouřlivý potlesk, nikdo se k té otázce nevrátil. A já si myslím, že to tehdy vyjadřovalo pocity těch, kteří se identifikovali s Listopadem.“
„Já na tom nemám co měnit. Jsem o tom stále přesvědčen, ale přesto jsem teď samozřejmě povinen se ptát, jak je to teda možné, že to tak nedopadá, že dnes tady blokují naši komunisté tvorbu většinových vlád a že to vypadá na výsledek až ke dvaceti procentům.“
S bývalým prezidentem Václavem Havlem se doplňují. Havel totiž vidí příčinu současných politických potíží teprve v ekonomické transformaci první poloviny 90. let.
„Ta ohromná, gigantická, bezprecedentní privatizace, ze dne na den prováděná, dala vzniknout novým ekonomickým elitám, které nebyly založeny na jakési podnikatelské kontinuitě nebo kontinuitě vlastnictví a podobně,“ vzpomíná Havel a pokračuje:
„Byly začasté dost divoké a samosebou jejich významnou součástí byly nomenklaturní lidé, z nichž se záhy stali milionáři a miliardáři. Pochopitelně, protože znali kontakty, měli jako šéfové fabrik přehled o obchodním kontextu. Uměli si poradit.“
„Ti samozřejmě nejsou v komunistické straně. A jsou mnohdy samozřejmě větším nebezpečím než celá komunistická strana se svým slovem 'komunistická'.“
Nová elita
Pro Václava Havla se „spojil řetěz“ ve chvíli, kdy nastoupila nová politická garnitura - a vznikla nová elita.
Připomeňme, že v Občanském fóru jako klíčové síle převratu, sdružující lidi nejrůznějších názorů, získal největší podporu Václav Klaus - poté se fórum rozštěpilo a z „klausovské části“ vznikla ODS.
Václav Havel mluví o rozhodujícím zlomu, o vzniku nové ideologie, které sice neříká „klausovská“, ale je dosti zjevné, kam míří.
„Zvítězila taková ideologie, která by se dala nazvat superpragmastismem. Vznikla v jakési opozici k tomu občanskému étosu, který předcházel,“ míní bývalý prezident a dodává:
„A začal se systém uzavírat, jako by všechno nové a jiné bylo a priori nežádoucí jako bychom si my, mocní, vystačili sami. 'Umíme si pomáhat, umíme spolu vycházet. Ty jsi levý, ty pravý – na tom jsme dávno dohodnuti, tak budeme spolu vládnout a co se nám do toho má nějaký neznámý nováček montovat'.“
Občanský étos
Svou argumentaci Havel uzavírá výzvou k mravní obrodě politiky - stojí za to ji odcitovat, už proto, že český veřejný život nekomentuje zdaleka tak často, jak se čekalo, když odcházel z funkce hlavy státu:
„Potřebujeme-li změnu, pak podle mého mínění potřebujeme renesanci občanského étosu. Toho, co jsme pozvolna opustili. Toho, čemu se dnes posmíváme, a různí nakyslíci píšou o tom takové nakyslé, posměšné články a komentáře.“
„Není třeba obnovit statisícové demonstrace na náměstích a vrátit se do jakési revoluční doby. Stačí se rozpomenout na občanský étos, nadřadit jakýsi vyšší zájem tu a tam zájmu partikulárnímu, umět budovat novou solidaritu. Prostě chovat se trošku jinak. Zdá se mi, že to je apel této chvíle,“ tvrdí Václav Havel.
Když se exprezidentova argumentace shrne, může člověk snadno získat přesvědčení, že většina polistopadových politických problémů, zejména jistá uzavřenost politiky, souvisí s hospodářskou transformací, nástupem Občanské demokratické strany a vůbec těch politických sil, které lze označit za pravicové a liberální.
Do tohoto rámce patří i potíže s KSČM - Václav Havel, byť komunistické politiky jako prezident ignoroval, byl a je odpůrcem snah o postih KSČM či dokonce o její zákaz.
Jeho výklad, zvláště po časech opoziční smlouvy a otřesech vlád v posledních čtyřech letech působí na první poslech poměrně přesvědčivě, ale zaslouží si bližší pozornost.
Smířlivý přístup ke komunismu?
První otázka zní, zda protikomunistická opozice kolem Václava Havla a Charty 77 skutečně neudělala chybu při jednání s představiteli komunistické moci v roce 1989.
Někdejší studentská aktivistka Monika Pajerová zjevně dospívá k názoru, že v tehdejší toleranci vůči KSČ se na budoucí potíže „zadělalo“. A letos 16. listopadu vyzývala své „kolegy z revoluce“ aby o tom přemýšleli:
„Proč se tomu tolik bráníme při každém výročí, v každém rozhovoru. Včera jsem byla na internetovém chatu Mladé fronty DNES – devadesát procent otázek je na téma 'Proč jste komunisty nezakázali? Proč jste s tím něco neudělali? Nemyslíte si, že to byla chyba?'.“
„Já tady neříkám, že máme zakázat komunistickou stranu, teď jim brát ty majetky, vyhánět je z jejich sídel a brát jim poslanecké mandáty. Já jenom říkám, že někdy je dobré uznat chybu, dřív než vás k tomu někdo donutí.“
„A pokud to neuděláme my, tak já vás upozorňuju, že mladí lidé – moji studenti, lidé, kteří se mnou pracují v 'Ano pro Evropu' a jinde – nás k tomu prostě donutí, jako to udělali mladí Němci patnáct, dvacet let po válce v Německu.“
Paroubkova dokonalá integrace
Pochybnosti o smířlivém přístupu ke komunismu má i další významný aktér listopadových dnů, disident a biskup Václav Malý. Připomíná, že se tolerance změnila v přehlíživost a nedůslednost v trestně právní rovině:
„Bylo dost lidí, kteří se dopustili trestněprávní viny. Byly pro to důkazy. Víceméně v takové té euforii, že my jsme jiní, jako by se pozapomnělo nebo nebylo důstojné vůbec se tím zabývat. Myslím si, že se tím velmi oslabilo právní vědomí společnosti, že je třeba, alespoň symbolicky toho člověka odsoudit. Pak může být velkorysost – neodsedí si to, ale aby byl potrestán, byla vyslovena vina, byl udělen trest, protože ten člověk se dopustil něčeho špatného.“
Politolog Bohumil Doležal je rovněž signatář Charty, s níž se ale názorově ještě za normalizace rozešel. Působil v předlistopadové Demokratické iniciativě, posléze v Liberálně-demokratické straně, krátce též jako poradce Václava Klause.
V převratových časech byl politikem, leč politikem bez většího vlivu. Na způsob, jímž elita disentu přebírala moc, se dívá velmi kriticky, podle něj „chartovní establishment“ k dnešnímu postavení KSČM značně přispěl:
„Já si myslím, že tuhle odpovědnost mají a že ta odpovědnost je rozhodující. Tím nechci snižovat politické chyby, kterých se dopustili jejich nástupci, ale základní chyba byla ta, že místo aby s komunisty jednali z pozice síly a o tom, jak udělat transformaci, jejíž součástí bude zánik komunistické strany, tak s nimi probírali technické možnosti transformace nebo průběh transformace jako s partnerem a s účastníkem transformace. Tím se otevřela cesta k tomu, co dnes dovršuje Paroubek, to znamená dokonalá integrace komunistické strany do našeho politického systému se vším všudy.“
Nástup Václava Klause
Politolog Bohumil Doležal, který dodává, že český převrat přišel náhle a nečekaně a opoziční elitu, tedy vůdčí postavy Charty 77 zaskočil. Už dřív podle něj zanedbala „politickou přípravu“ - a včas jí nedošlo, že až k pádu komunismu dojde, bude muset převzít moc v zemi. Co se týká společenské frustrace, Bohumil Doležal zvažuje, zda tak českou společenskou situaci pojmenovat:
„Těžko říct, jestli je společnost frustrovaná. Nepochybně je pravda to, že komunisté mají vliv, s jakým zřejmě nikdo z jejich oponentů v době bezprostředně po převratu nepočítal. To je první věc. Za druhé fakt je, že lidé nejsou nějak mimořádně zaujati pro politiku. Asi spíš jsou tak trochu z politického života otrávení a taky bezradní, protože si nedovedou vybrat.“
„Otázka je, jestli se tohle všechno dá přišít na triko jenom Václavu Klausovi. Ono to potom vypadá tak, že se Pithart a Havel snaží svalit spoluzodpovědnost, kterou nepochybně na tomhle vývoji mají oni taky, jenom na někoho druhého. To znamená na politického oponenta, který je kdysi vyhodil ze sedla. To je strašně průhledné a trochu směšné.“
Politolog Bohumil Doležal má za to, že vzestup komunistů probíhá kontinuálně a každá z výrazných postav českého politického života - chcete-li vůdčích osobností politických elit - k němu přispěla svým dílem: od Václava Havla, přes Václava Klause, který komunisty využil například při prezidentské volbě, Miloše Zemana, který s nimi začal na parlamentní půdě spolupracovat, až k současnému premiérovi Jiřímu Paroubkovi.
Selhání elit
O kritice ekonomické transformace, s níž vystupují Petr Pithart a Václav Havel, politolog Bohumil Doležal říká:
„Klausův problém nebyl v tom, že udělal ekonomickou transformaci, na níž se podílely také nomenklaturní kádry komunistického hospodářského systému. Tenkrát nešlo o to ty lidi zničit. Šlo jenom o to jim zabránit, aby se podíleli na politice.“
„Nemělo žádný smysl ty lidi, z nichž řada měla praktické zkušenosti, které nikdo tady neměl, zadupat do země, ale nějakým způsobem jim taky umožnit vegetovat. Tohle myslím není chyba Klausova. Chyba byla ta, že usiloval o to, aby politika prorostla s ekonomikou. To byla ta vize řízení hospodářství pomocí polostátních bank.“
Co se na jeho nástupu dalo ocenit a co je naopak selhání klausovské garnitury, které by se do dneška nějak neblaze projevovalo v české politice?
„Především, Václav Klaus vyhrál úplně právem, protože byl proti těm představám o hnutích postavených na osobnostech a o skupinách utvářených ad hoc k řešení jednotlivých problémů – což je jednak nástroj na nestydatou manipulaci politiky, ono to není jen tak docela ušlechtilé - a za druhé to nikdy nemůže fungovat.“
„To může fungovat jenom v období, kdy je ta společnost zmítána hysterií nebo nadšením hysterického charakteru, a to vždycky vydrží dva, tři měsíce, a pak se to začne rozkládat. Klaus udělal tu základní věc, že se obrátil od tohohle systému k normálnímu systému politických stran, jak byl na Západě zaběhlý, jak taky existoval u nás v čisté podobě do roku 1938.“
„Tímhle po právu nad nimi vyhrál. Klaus ovšem podle mého názoru zároveň jaksi nějak nepochopil, že politika není jenom záležitost nějaké manipulace. On tu politickou oblast bral příliš cynicky, účelově, příliš silově, jenom s ohledem na to, že jde o to zvítězit, a ne v jaké věci zvítězit, za čím si stát a tak dále.“
Soudí politolog Bohumil Doležal a doplňuje, že s Václavem Klausem získala také navrch podivná směs liberální rétoriky a národního socialismu - a i ta pomohla komunistům ve vzestupu, protože Občanská demokratická strana de facto posvěcovala komunistická témata. Výsledkem zmíněné „silové politiky“ Václava Klause pak byla mimo jiné opoziční smlouva.
Zájem o věci veřejné
Věc by se dala uzavřít tak, že hlavní polistopadové politické elity selhaly ve vzájemné návaznosti, každá jinak, ale obě poměrně výrazně. Ono dvojí selhání se pak silně, byť nepřímo, promítlo do politiky dnešních dnů a do opakujících se vládních krizí.
Zdá se však, že jen těžko by na situaci něco změnil pokus o obnovu opozičního „občanského étosu“ - a nutno se ptát, zda je to vůbec možné, když společenství disidentů tvořili lidé nejrůznějších názorů a životních postojů, kteří se dali dohromady za zcela specifické situace.
Ve svobodné společnosti je nepochybně většinou spojuje schopnost otevřené diskuse a základní zájem o věci veřejné, ale to už je něco zcela jiného, než před rokem 1989.
„Disidentství je svého druhu vlastně povaha. Spousta lidí, kteří měli výhodu, že jejich povaha se mohla nasměrovat proti tomu jednoznačnému a snadno viditelnému zlu, to nejsou úplně lidi do tohoto druhu počasí, kdy se tolik neděje,“ domnívá se komentátor Hospodářských novin Jan Machháček.
„Jsou to lidé přirozeně hodně individualističtí, hodně neposlušní povahou, provokující a tak dále. A vlastně do toho normálního organismu establishmentu normální společnosti nepatří, on se jich tak trošku přirozeným způsobem zbaví. Vezměme si, jak vypadají politici v Německu, to jsou všechno takoví slušní absolventi právnických škol, kteří nosí kravatu od osmnácti a oblek a kufřík.“
A co se týká společnosti jako celku, může v demokracii (tedy ve světě mnohem složitějším, než je ten totalitní se zjevným a nepochybným nepřítelem), projevovat silný, jednotný a zapálený zájem o politiku a obecné dění, který by se blížil revolučním dnům?
A bylo by to vůbec normální? Snad je mnohem přirozenější, snaží-li se člověk o nápravu věcí ve své blízkosti, ve svém bezprostředním okolí.
Smířlivý Paroubek
Do debaty o polistopadovém českém vývoji a o tom, zda selhaly polistopadové politické elity se letos zapojil i ministerský předseda, sociální demokrat Jiří Paroubek.
S Václavem Havlem a Petrem Pithartem usedl při semináři v poslanecké sněmovně za jeden stůl, ale českou politickou situaci výrazně kriticky nenahlíží.
Připomíná, že země je zakotvena v Severoatlantické alianci i v Evropské unii, že se proto rozhodně nedá mluvit o nějakém fatálním selhání elit. Paroubek rovněž konstatuje, že v zemi se úspěšně rozvíjí občanská společnost:
„Demokracie je střetávání zájmů vyjadřovaných často politickými stranami, ale nejen jimi, já nechci demokracii zužovat jenom na politické strany, jsou to nejrůznější nátlakové skupiny, jsou to ale také neziskové organizace, je to celý ten bohatý život společnosti, který zvolna vytváříme.“
„Já řeknu otevřeně: když jezdím po českých vesnicích a malých českých městech, najednou vidím věci, které tady před šestnácti lety nebyly, hasiči byli vždycky, ale třeba nebyly spolky, které by se zabývaly výrobou krajek nebo zpěvem.“
„Občanská společnost je dnes mnohem bohatší než byla před šestnácti lety. Myslím, že to dobře cítíme, možná, že je to trošku jinak ve městech a na venkově.“
Paroubkovy a Havlovy postoje se více sbližují, například pokud jde o téma Komunistické strany Čech a Moravy, respektive jejího právního postihu, který nedávno navrhli senátoři. Pro Jiřího Paroubka jsou komunisté partnerem, zatím však nikoli na vládní úrovni.
'Hrozba pominula'
Premiér prošel opačným vývojem, než řada lidí z protikomunistické opozice - počátkem devadesátých let podporoval postavení komunistické strany mimo zákon. Dnes to označuje za „stupidní politický přístup“ a vysvětluje, že zcela změnil názor.
Zakázat komunisty a postihovat jejich ideologii podle něj „bylo snad pochopitelné“ v době těsně po převratu. Teď se domnívá, že KSČM není nebezpečná a chce ji integrovat do praktické politiky.
„Je Komunistická strana Čech a Moravy nebezpečná pro demokratický režim? Já jsem si odpověděl, že není. Připravuje revoluci? Neviděl jsem, že by připravovala skladiště zbraní, že by připravovala nějaké své bezpečnostní složky nebo je měla k dispozici, jako je měla před únorem '48,“ tvrdí Jiří Paroubek.
„Naopak, pracuje přece v parlamentu, pracuje v zastupitelstvech. V zastupitelstvech, jen tak mimochodem, je přes dvě stě koalic, které tvoří, pravda, se sociálními demokraty, za účasti ještě jiných stran.“
„Dvě stě koalic, které tvoří s občanskými stranami – úplně stejný počet. Tam nevadí, že se pracuje společně. Co tady v parlamentu? Připravují světovou revoluci? Oni přece pracují ve výborech, hlasují ve sněmovně, nebo dokonce v Senátu jsou přehlasováváni, někdy také ne. Je to nebezpečí pro demokracii? Já si říkám, že není.“
Vývoj se uzavírá
A podobně je podle Paroubka třeba vnímat, že KSČM působí ve zcela jiném mezinárodním kontextu než v minulosti:
„Sedí v Kremlu Josif Vissarionovič Stalin? Nebo Leonid Brežněv? Nesedí. Existuje sovětská armáda, která je schopná dojít během týdne odsud na La Manche? Neexistuje.“
„Nebo máte pocit, že existuje? Existuje Kominterna? Existuje Varšavská smlouva? Existuje soubor satelitních států kolem Sovětského svazu? Neexistuje. Čili: neexistují takovéto vazby, které by dávaly možnost jakéhokoli mocenského opakování února 1948.“
Jinak řečeno, pokud silná Komunistická strana Čech a Moravy působí v očích mnoha bývalých disidentů a dnes už i české opoziční pravice, tedy ODS, jako hrozba do budoucna. Jiří Paroubek se jí nejen nebojí, ale je schopen jí použít, hodí se mu do jeho politických záměrů. Dalo by říct, že vývoj od listopadu 1989 se tak symbolicky uzavírá, i když zcela jinak, než si asi lidé tehdy představovali.
Role opozice
KSČM nebyla poražena ve volbách, ani samovolně nezanikla, ale postupovala po jednotlivých schůdcích k většímu a většímu vlivu, až se z ní stal partner pro nejvyšší politiku.
Bohumil Doležal soudí, že Paroubkův přístup je naivní: přinejmenším pokud jde o předpoklad, že parlamentní práce je zárukou jakési elementární politické poctivosti. Připomíná ale, že vinu na Paroubkově kooperaci s komunisty mají i ostatní politické síly:
„Pokud jde o Paroubka, považuji za strašné jeho vstřícnost ke komunistické straně, kterou provozuje. Je třeba ovšem vidět, že ČSSD a Paroubek k ní byli brutálně dotlačeni jednak opozicí, tzn. ODS, a jednak svými koaličními partnery, tzn. především KDU-ČSL.“
„Tito lidé, zejména KDU-ČSL, se snažili profilovat na úkor sociální demokracie a počítali s tím, že otevřenost ke komunistům je jediná věc, kterou si ČSSD nikdy 'nelajsne', protože by to lidem strašně vadilo. Ukázalo se, že lidem to vůbec nevadí, že ČSSD si to klidně 'lajsne'.“
„Tohle bych prosil, aby se do toho zakalkulovalo. A to, co dělají lidé poražení v roce 1992 politicky, jak se teď chytají Paroubka, to mi připadá skutečně děsivé. Já nevím, kam může vést spolupráce ČSSD s komunisty, rozhodně to nebude žádný ráj na zemi.“
Pokud tedy v něčem polistopadové politické elity selhaly, pak hlavně v tom, že nepředpokládaly opětovný vzestup komunistické strany, podcenily ji, nedokázaly odhadnout, jak komplikovanou situaci mohou extremisté v zemi způsobit. Do značné míry ignorovaly problémy kolem vyrovnávání s minulostí, a to i v právní rovině.
To všechno se teď se zpožděním české politice a české společnosti vrací. Jistě: není už možné dělat kroky, které měly být učiněny před nějakými čtrnácti, patnácti lety.
A tak si svobodná česká společnost zřejmě projde mnohem bolestnějším procesem sebereflexe, než by bývala musela. Chabou útěchou může být snad jen to, že některé postkomunistické země jsou na tom podobně či dokonce hůř.
BBC, pořad Omnibus, Adam Drda