Letošní sedmnáctý listopad oslavil Václav Havel s týdenním předstihem a svérázně. Ve svém čtvrtečním pražském projevu k členům Madridského klubu, originální sešlosti světových exprezidentů a expremiérů, uchopil sice revoluční samet 1989 jako nutnou transformaci. Dodal však: revoluce otevřela prostor pro mafiány napojené na politiku.
Na konsternované - demokraciemi pomazané - šedivé hlavy pršely revoluční výzvy spisovatele absurdních dramat: „Trpělivost lidská je velká, ale není nekonečná.“ - „Určité věci, včetně charakteristického mafiánství, v jakousi chvíli přestávají veřejnost bavit a lidé se probouzejí jako občané.“ - „V každé z těch postkomunistických zemí to má jinou podobu a někde to nastává dřív, někde později. Já si nemyslím, že v České republice bude nutná nějaká revoluce na náměstích. Ale dříve nebo později se ve volbách vůle ke změně, kterou cítím ve společnosti, projeví.“ Paradox první: konsternace přešla v potlesk.
Paradoxních - překvapujících, nečekaných a protismyslných - podnětů z této události plyne víc. Například: revoluce před šestnácti lety měla mimo jiné zplodit zpravodajské agentury a média, která o relevantních dějích či výrocích přinesou optimální informace. Z dění na pražském srazu bývalých celebrit se jim však zdálo zajímavější, že Bill Clinton miluje Prahu. A z Havlova projevu návrh na - povinnou výuku etiky! Výše citovaná slova z jeho řeči přinesla česky - nemýlím-li se - pouze BBC, která letos s vysíláním v češtině končí. Mimochodem: i se zdůvodněním, že tuzemská média jsou přece už na výši...
Jistě, Václav Havel hřímal již proti „mafiánskému kapitalismu“ dávno a nikoliv z důchodu, nýbrž z Hradu. V jeho repertoáru nechyběla ani výzva k „druhé revoluci“. Zavážilo asi teď i podezření, že dnešní důchodce se už zase jen připravuje na „jakousi“ včerejší válku - snad z nostalgie, snad ve snaze slátat kolem sebe (v „jakousi chvíli“) politický fanklub. A že zřejmě jde, jako obvykle, o pouhou moralitu. Avšak pustit Havlovo - přece jen burcující - slovo do oběhu slibovalo aspoň oživení nevystydlé kaše starých sporů, v nichž Václav Klaus vždy hájil „svobodnou společnost“ proti „levicovým intelektuálům“.
Pražský potlesk členů Madridského klubu, který se k Havlovi z pléna vzdouval, je možná jinou formou hlubokého nedorozumění, do nějž ve vztahu k nejznámějšímu českému disidentovi upadli západní kritičtí intelektuálové. Takový Robert Redford, jenž Bushově administrativě nemůže přijít na jméno, asi do smrti nezaznamená, že jím uctívaný Havel politiku téže administrativy velmi podporuje. A excelebrity v Praze ani poslední Havlův projev nepřiměl zamyslet se hlouběji nad nadhozeným problémem; v debatě o kýženém přechodu Běloruska či Kuby do otevřené společnosti se nikdo nenechal rušit otázkou: Jak vlastně předejít tomu, aby se úlevné prázdno po diktátorech nestalo líhní pro mafie?
Maďarský disident, filozof Gaspar Miklos Tamas, se letos na jaře vyhnul nadmíru ostrým, emoce vzbuzujícím slovům i moralitkám, když prohlásil: státy východní Evropy „nejsou demokraciemi v tradičním slova smyslu“, ale „liberálními společnostmi 19. století. Jedinec požívá širokých práv, právo osoby je respektováno, zatímco idea veřejných norem, veřejných diskusí, statků a zájmů je snižována“.
Vymítat mafie po šestnácti letech svobody nepostačí. Hlavně je už třeba opustit století, v němž - v čase paradoxů - žijeme. A které není na štíru jen s astronomickým kalendářem.
Právo, 15. 11. 2005, Martin Hekrdla
Čas paradoxů
