Co s nadcházejícími volbami

Určitě neplatí  - cherchez la femme (za vším hledej ženu)! To by bylo moc jednoduché. Ona nenápadná (ale mocná) blondýnka byla jen poslední kapkou, kterou se ucho utrhlo.  Dalo by se říci, že i plnění ideologických zadání a teoretických pouček, které sice v praxi nikde moc nefungují, vede do pekla. Mimochodem o něm hovořil až v Bruselu téměř zapomenutý Mirek Topolánek. Chtě nechtě si vzpomínám na vtip z předlistopadového období: “ Kdo je to pravicový oportunista? Komunista, kterému v nestřežené chvíli strana prudce uhnula doleva“. Našim zásadovým neoliberálům také najednou uhnuly evropské neoliberální elity k některým principům M. Keynese, kterého před tím principiálně odmítaly. A našim to zapomněly říci.

Důsledným uplatňováním „rozpočtové zodpovědnosti“ se podařilo zapadnout do ekonomického bahna a vytvořit téměř národní frontu od podnikatelů, živnostníků, přes obyčejné lidi až k těm nejpostiženějším, které sjednocují jako arcinepřátelé  P. Nečas s centrálním mozkem českého neoliberalismu M. Kalouskem. A tak vláda již neměla žádného významnějšího spojence. To ale také znamená, že tento svorník občanské protivládní jednoty je velice křehký a dlouho nevydrží. Skupinové a třídní zájmy zvítězí, to je historií ověřená zákonitost.  Paradoxně by to mohlo pomoci těm, kdo nyní vypadají jako stoprocentně poražení. Ve volbách poraženi budou, ale už bych si tak nebyl jistý, že nezískají zpět alespoň část své reálné, především politicko-ekonomické moci v měsících po volbách. Zájmy se začnou prosazovat!  

Předpokládaný vítězný blok zdaleka jasný a jednolitý určitě není. Kritika vlády také není kritikou pravice jako takové a již vůbec nejde o výraz odporu proti neoliberálnímu kapitalismu. Proto když přicházíme k volbám, zanechme planých nadějí.  Obavu mám z toho, že ani v uplynulých letech, kdy jsme se potáceli v krizi, se nepodařilo formulovat dostatečně přesvědčivou a přijímanou levicovou vizi pro českou společnost, která by se ve veřejnosti považovala za reálnou a realizovatelnou. Vizi, která by v sobě zahrnovala jak pohled radikální, stavějící na systémové změně jako základu společenského pohybu vpřed, tak i koncept, který by byl přijatelný pro občany, kteří pouze „chtějí vylepšit kapitalismus“, přesto se cítí příslušníky levice a ctí solidaritu a rovnost. Vím, že to mnohým čtenářům nezní příjemně, ale společenská situace nejen u nás, ale i v Evropě jako celku, nepředpokládá, že dnes jsou podmínky pro podstatnější systémové změny. Jiný svět je možná možný, ale v nejbližším době málo pravděpodobný.  A a chceme nebo nechceme, musíme složitou cestou plnou překážek a nástrah směřovat k cíli, který je reálný. Tím je směr k jinému, pro většinu občanů, lepšímu světu. To není oportunismus, ale politická realita. V pochopení jejích rozporů je i politická moudrost.

Je to již dávno, co se tisíce lidí sešli na Václavském náměstí, vyslechli řadu dobře přijímaných projevů a nechali tak zaznít hlas toho lidu, který jinak není moc slyšet.  Při této vzpomínce je mi trochu nejasné, proč se (zatím) hovoří jen o jednom z tehdejších řečníků, míním odboráře J. Zavadila, který by měl jít do předvolebního boje v přední linii levice.  A ani ti představitelé a představitelky různých občanských hnutí a iniciativ, kterým naslouchaly a tleskaly tisíce, nijak velký zájem nést svoji politickou kůži na trh neprojevují.  Nemrhá tak ona vznešená Levice svými skromnými zdroji?  Lze jistě chápat objektivní překážky bránící tvorbě co nejširší levicové fronty. Zrovna tak jsou i pochopitelné obavy některých lidí ze stranických struktur, že by se po zádech skromných straníků vyšvihli ti z různých iniciativ, kteří si to tak zvaně neodpracovali. Aby mi bylo dobře rozuměno, to se týká všech relevantních levicových politických stran a není to žádná kritika. Je to popis reálné situace, která tím, že na předvolební přípravy je málo času nemá k těmto volbám rozumného okamžitého řešení. Spíše by bylo dobré mít na paměti, že příště to již musí být jinak. A to příště jsou již obecní a senátní volby za rok. Je sice hezké hovořit o široké levicové základně. Ale ta není nějakou abstraktní konstrukcí. Pokud má skutečně být zásadním politickým elementem, schopným působit směrem k realizaci své společenské vize a dávat tak „obyčejným lidem“ naději na vlídnější společnost, pak se musí skládat jak z konkrétních, třeba zatím malých kroků, a z konkrétních i když ne vždy dokonalých a všem líbících se lidí. A jsou před námi i kompromisy, které nebudou lehké, ale jiná, dnes uskutečnitelná, cesta nejspíše neexistuje ani v Česku ani v Evropě.  Na konci tohoto roku by „jiný svět“ měl být alespoň možnější a česká levice více spolupracující.

Jiří Málek, Halo noviny 2. 9. 2013, str. 4