Docela mě v posledních dnech zaujala místy až vášnivá diskuse na téma, jestli si Miroslav Kalousek zaslouží cenu pro nejlepšího ministra financí regionu 31 států střední a východní Evropy, Turecka a bývalého Sovětského svazu.
O významu a hodnotě každého ocenění podle mě nejvíce vypovídá ani ne tak jeho název, ale spíše složení party, která jej uděluje. V tomto případě se nominace a volba vítěze zakládá na hlasování několika desítek finančních analytiků, bankéřů a investorů ze soukromého i veřejného sektoru. A proto si myslím, že z tohoto hlediska je cena, bohužel, pravděpodobně v těch nejsprávnějších rukou.
Kdo přišel s nápadem, že důchodci nebudou dostávat své důchody přes Českou poštu, ale přes banku? U té budou mít »dobrovolně« účet a důchody si budou moci vybírat z bankomatu platební kartou. Kolik taková banka ušetří jen za reklamní kampaň, kterou by jinak musela zorganizovat, aby získala tolik nových klientů? Teď jim přibudou z moci úřední. Navíc stovky milionů, které za výplaty důchodů platí stát vlastní (státní) poště, bude teď platit soukromé bance. A o co nižší budou tržby a zisky pošty, o to více bude možné stlačit její cenu, až ji bude pan Kalousek a jeho parta chtít prodat.
Rozhodnutí o tzv. druhém pilíři důchodové reformy zase přihraje bankám a soukromým investičním fondům povinně desítky miliard korun na úkor průběžného důchodového systému, a to na mnoho desetiletí. Přitom nebudou čelit sebemenšímu riziku, že by si někdo chtěl »své« úspory předčasně vybrat. Bankéři, investoři a další odborníci na finanční trhy a spekulace na kapitálových a komoditních trzích budou mít zase s čím hrát na příslušných burzách. Když se bude dařit, vyplatí si zasloužené odměny, a když ne, svět se nezboří, vždyť důchody se z těchto úspor budou vyplácet až bůhvíkdy.
Také odložené školné bude pro zúčastněné banky přímo darem z nebe. Desítky tisíc studentů si budou muset každý rok otevřít účet a z něho budou čerpat úvěr na školné. Úvěr bude na mnoho let a pro banku vlastně bez rizika – jeho splacení garantuje stát.
Že ty veřejné peníze, které se takhle přestěhují do soukromých kapes, musí potom někde chybět? To ale nemohl přece nikdo čekat. Tak nám nakonec nezbude, než zvýšit sazbu DPH, a nejlépe ji sjednotit, ale rovnou na devatenácti, nebo na dvaceti procentech, pokud se neukáže, že krize si žádá od nás (skoro) všech ještě větší oběti. Prostě bude pokračovat všeobecné stříhání oveček, aby se beránkovi mohlo podestlat ještě o něco výš. A to je jen něco málo příkladů, jak hodná je vláda pod vedením nejlepšího ministra financí na bankéře a investory.
A teď řekněte upřímně. Kdybyste byli na jejich místě a měli jste hlasovat o tom, koho označíte za nejlepšího ministra financí, hlasovali byste jinak? Že to trošku připomíná situaci, kdy by o nejlepším správci polesí hlasovala porota složená napůl z pytláků a napůl z hospodských a řezníků, kteří od nich nakupují zvěřinu? To už je jiná věc.
Jedna otázka však přece jen zůstává nezodpovězena. Jaký pádnější důkaz toho, že český ministr financí a celá vláda nekonají v jejím zájmu, by česká veřejnost ještě chtěla, jestli ani udělení této ceny nestačí? Nebo jinak: jaké ocenění by asi měli takovému ministru udělit všichni ti ostatní, co v porotě neseděli – od podnikatelských svazů přes zaměstnance až po důchodce.
Lubomír Led, místopředseda SDS, člen ZHMP (za KSČM)
Haló noviny, 1. 10. 2011
Nejlepší ministr
