Mezi českými publicisty se šíří obavy o budoucnost svobody v zemi. Tím, kdo by ji měl ohrozit, je pak předseda vlády Jiří Paroubek. „Vláda Jiřího Paroubka s velkým
úsilím pracuje na mnoha změnách naší skutečnosti, které mají hluboký a trvalý význam,“ píše se v
prohlášení, které podepsali například Petruška Šustrová nebo Emanuel Mandler.
Občané jsou v textu vyzýváni, aby se zapojili do aktivit, jež by měly vzdorovat těm údajným autoritativním tendencím - autoři je vidí například v silovém ovládání jednotlivých resortů, ochotě sociálních demokratů ke spolupráci s komunisty, snaze uzákonit možnost vyvlastňování a podobně. Emotivnější slova volí Pavel Šafr v textu pro čtvrteční Mladou frontu DNES opatřeném výmluvným titulkem „Paroubek nebo svoboda“. Komentář vyšel v den, kdy autor odešel z funkce šéfredaktora Mladé fronty DNES, na internetových fórech se hned začalo probírat, jestli mezi otištěním komentáře a Šafrovým odchodem neexistuje nějaký kauzální vztah.
Zdaleka ne všichni ale vidí situaci takhle dramaticky, polemické hlasy většinou zdůrazňují to, že nástup nějakého skutečně autoritativního režimu v současném Česku není možný už jenom kvůli mezinárodním vazbám na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci. Dodat se k tomu dá, že Jiří Paroubek není k diktátorskému vládnutí vybaven ani ideologicky, nemá program nějaké revoluční proměny společnosti, naopak rád zdůrazňuje, jak velkou váhu při svém rozhodování přikládá tomu, co si ta společnost myslí, respektive tomu, co říkají průzkumy veřejného mínění.
Co může být demokratičtějšího? Je ovšem otázka, co Jiří Paroubek z těch průzkumů vyčetl, jestli ne třeba to, že lidem nebo alespoň té skupině, o niž premiérovi jde, by bylo případné utužení poměrů nějak výrazně proti mysli nebo ne. A hovoříme-li o „utužení poměrů“ nemusíme mít na mysli hned nějakou diktaturu. Už ve svém prvním vystoupení před Poslaneckou sněmovnou Jiří Paroubek mluvil o veřejném blahu a především „klidu na práci“. A podle dosavadní Paroubkovy praxe soudě si premiér klid představuje především jako absenci rozruchu, kdy všichni dělají to, co mají, a nevyrušují přitom ostatní. Z toho důvodu není nijak překvapivý premiérův zájem o média - mezi šiřiteli rozruchu to přece jsou ti nejvýznamnější.
To ovšem nemusí znamenat, že by se předseda vlády chystal na nějaký frontální útok na svobodu tisku - dobře ví, že by mu to v Evropě neprošlo, i kdyby náhodou chtěl. A vlastně to ani není jeho styl, předseda vlády sice čas od času vystupuje agresivně, útočí ale jenom na ty, co se „nechtějí dohodnout“. Většina se nakonec vždycky dohodnout chce, zvlášť je-li k tomu motivována perspektivou takových či onakých zisků nebo naopak potíží. A ti kdo se dohodnout chtít nebudou? Jistě neskončí ve vězení, nedolehnou na ně nějaké zákazy. Možná ale zjistí, že jejich pracovní nebo obchodní možnosti se trochu zúžily.
Obavy z nástupu autoritářského režimu tedy jsou asi přehnané, je ale možné, že v zemi bude za čas o poznání „klidněji“ než dnes.
BBC, 20. 1. 2006, Ondřej Štindl, analytik
Strach o českou svobodu
