Horní Jiřetín a Černice: komu zvoní hrana?

Napříč levicí i pravicí

Tato kauza nabízí mnoho podnětů k zamyšlení, a to zejména v kontextu debaty, která v BL probíhá na téma revize naší krátké postkomunistické historie.

Napříč levicí i pravicí

Nelze pominout, že otázka, zda je žádoucí kvůli dostatku hnědého uhlí zrušit územní limity, rozděluje tradiční politické spektrum pravice – levice napříč. Spíše neoliberální pravice z ODS proti obnově těžby zřejmě nic zásadního nemá, za podmínky, že budou adekvátními finančními prostředky ošetřena vlastnická práva občanů postižených vesnic; získání (staro)nových energetických zdrojů pro naši ekonomiky stojí tmavomodrým za jisté komplikace ve vztahu k individuálních majetkovým právům i k pravomocem místních samospráv. Konzervativní část pravice, soustředěná v této kauze kolem KDU-ČSL, trvá naproti tomu na zachování limitů, neboť k její ideologické výbavě tradičně náleží hájení takových hodnot, jako je vztah k domovu a krajině, neredukovatelný na čistě ekonomické ukazatele.

Podobná je situace na levicové části scény. Velká část sociálních demokratů a komunistů, zakořeněná v industriálně dělnickém původu těchto ideologií, bude s těžbou souhlasit, zatímco modernější, ale obávám se, že menšinová a z podstatné části neparlamentní levice (Strana zelených) těmto trendům klade odpor s důrazem na přechod k obnovitelných zdrojům energie a šetrnější energetické politice (v té máme ve srovnání se zbytkem vyspělého světa značné rezervy).

Onen rozštěp bychom mohli popsat třeba terminologií Ulricha Becka: je to střet mezi trendy první a druhé modernity. Každopádně je to ale jeden z bodů, na nichž lze ilustrovat tezi, vyslovenou nedávno na BL Jindřichem Kalousem; že totiž předlistopadový i polistopadový režim nejsou zásadní protiklady, ale dvě strany téže mince. Ta mince se nazývá moderní společnost či zkrátka modernost vůbec. Kauza Horního Jiřetína a Černic je svou podstatou stejná z hlediska obou zmíněných režimů; je prostě výzvou modernímu vidění světa jako takovému.

Temná stránka modernosti

Máme bohužel ve zvyku podléhat vládnoucí ideologii a vnímat podstatu modernosti velmi jednostranně a ploše. Modernost však byla a je nesmírně ambivalentní a rozporuplný proces; uvědomění si všech jeho stránek a souvislostí často vede k potřebě zásadně revidovat některé doposud nezpochybnitelné konstanty našeho života. Nedávno jsem se pokusil (v textu „Tři variace pro Horní Jiřetín a Černice“, Salon Práva, 27. 10. 2005) vyjádřit onu povahu modernosti následující metaforou:

„Lidé, kteří byli v 19. století svědky nástupu železniční dopravy, nadšeně svědčívali o tom, jak se z oken jedoucího vlaku, pokud je zrovna nehalil kouř lokomotivy, vše kolem měnilo v pouhou pomíjivou kulisu, rychle ubíhající pryč. Systém, který teprve nabíral svoji závratnou dynamiku, se již tenkrát jevil jako systém emancipování od všech vazeb na konkrétní prostor a čas. Pocit volnosti a nezávislosti, který zakoušeli první cestující v prvních vlacích, byl ale jen zdánlivý. Ve skutečnosti byli zároveň s tím, jak uháněli do dáli, přikováni k vlaku a kolejím, které pro ně někdo vymyslel a naplánoval. Ta situace se dnes ještě prohloubila: systém, který obýváme a jehož podstatou je proměna všeho v energii, nám sice dopřává svobodu v hledání vlastního štěstí, ale zároveň nás uzavírá do něčích konstrukcí a propočtů. Jejich vládu si zpravidla neuvědomujeme a tak s sebou bez odporu necháme vláčet, stávaje se součástí různých energetických souprav.

Teprve při konfliktu, v němž systém nečekaně zasáhne něco, co je nám opravdu drahé, si svoji situaci skutečně uvědomujeme.“

Lidé, kteří se možná budou muset vystěhovat z ohrožených vesnic jsou z tohoto hlediska ztělesněním oné temné, odvrácené stránky modernosti, kterou většinou nevidíme, ale přitom jí podléháme o to více. Nejde o vystěhování dvou vesnic, vždyť to je pouze koncentrovaná podoba toho, jak s námi systém v malých, zdánlivě neškodných dávkách zachází dnes a denně! Z Horního Jiřetína a Černic, pokud k jejich zbourání opravdu dojde, se ve skutečnosti budeme stěhovat všichni. Toto naše zotročení je přitom dáno právě lpěním na naší (zdánlivé) „osobní svobodě“, jejímž symbolem je svoboda nakupovat a užívat si beze všech omezení a tabu.

Růst Nesmyslu

Nejhloupější argument zastánců těžby není ten, že to uhlí prostě potřebujeme, jinak nebude čím svítit a topit v nemocnicích a školách. To je obyčejná demagogie. Daleko mrazivější je myšlenkový svět těžařských inženýrů a plánovačů, v němž příroda a krajina jsou beze zbytku vydány lidským potřebám, my si z nich vezmeme, co potřebujeme, a pak vytěženou krajinu znovu vyprojektujeme a vybudujeme, uděláme si novou, krajinu podle našich představ, lepší než tu původní…

Tato ambice nahradit všechno božsky nebo přírodně dané a spontánní, vše, co pochází z posvátné moci (s)tvoření, nahradit toto vše umělým projektem a výrobou, to je samotné jádro modernosti a zdroj její dynamiky. Ekonom Joseph Schumpeter ve svých slavných analýzách kapitalismu popsal obdobný moment jako „tvořivou destrukci“. Jan Patočka zase v Kacířských esejích psal o válce coby kataklyzmatu moderního života; válka je nejvlastnější náplní naší doby, podobu války v ní získávají všechny oblasti života, postupně vydávané tvořivě destruktivní logice fabrikace a produkce. Snad nejpůsobivější je ale metafora Martina Heideggera z legendární přednášky Otázka techniky, v níž se mýtická řeka Rýn stává už jen součástí elektrárny – není to řeka, ale vodní tok, surovina a kolečko v obrovském mechanismu výroby energie…

Tragickým důsledkem „dobře zamýšlené“ modernosti, která vše podrobuje revizi, všechno kriticky přezkoumává, zbavuje svébytnosti a podřizuje umělému zprostředkování (dnes již včetně genetických základů „přirozenosti“) je obludný růst Nesmyslu. Ne jako nahodilé a dočasné ztráty smyslu díky nějaké otřesné události, což je naopak nutná podmínka pro hledání skutečného, prožitého smyslu. Modernost ve svém nejzazším bodu popírá smysl Smyslu vůbec. Jakékoliv jeho hledání dělá iluzorním a nesmyslným.

Smysl totiž je to, co získáváme dotykem s něčím námi nevytvořeným, nezprostředkovaným a nás předcházejícím, s něčím spontánně vždy již přítomným, co umožňuje přítomnost nás samotných, a co si až zpětně osvojujeme a od čeho se odrážíme jako od předchůdné danosti, bez které není možná naše vlastní tvorba. Bez takové spontaneity něčeho vždy již přítomného by se např. umění stalo (a stává) pouhým experimentováním, které nic reálného neuchopuje a nesděluje - nemá žádný smysl. Hledání vlastního štěstí by se změnilo (a mění) v sérii v sobě samých se vyčerpávajících aktivit typu předvánoční nákupní horečky, jež je následována horečkou povánočních slev (obojí ve hlavních zprávách na předním místě)…

Systém nás má pevně v rukou, jdeme tam, kam nás jeho imperativy odvelí. Komunismus padl proto, že jeho imperativy byly málo účinné; příliš vnější, primitivně donucovací a průhledné.

Skutečná revize „vítězství nad komunismem“

Krajina, kterou vytěžíme, abychom se dalších pár let mohli nechat vláčet po hypermarketech a živit naše rostoucí smetiště; krajina, kterou vytěžíme, a pak si ji znovu vyprojektujeme, aby byla „ještě lepší“ (třeba jako v Disneylandu); krajina, kterou dobýváme a kolonizujeme, abychom ji ve skutečnosti ztráceli…

Nejde o dvě vesnice v Podkrušnohoří. Jde o to, zda se všichni v případech, jako je tento, nepřipravujeme o schopnost vůbec obývat nějakou krajinu, opravdu v ní bydlet, vzít ji za vlastní, sžít se s ní, porozumět jí a podílet se na jejím rozvoji. Možná, že až se lidé z Horního Jiřetína a Černic vydají hledat nový domov, zjistí, že nic takového už prostě není.

To by byla skutečná revize nejnovější historie, pádu komunismu jako vítězství svobody nad bezprávím. Byla by pak na místě otázka: neslévají se plíživě obě verze modernosti, ta volnotržní i centrálně plánovaná, do jedné obludné karikatury?

Britské listy, 9. 1. 2006, Martin Škabraha