
Ti, kteří se hlásí k levici, nyní, po proběhlých volbách u nás i v zahraničí, důvody k radosti nemají.
Ozývají se hlasy, které se ptají, jak je to možné. Co vedlo voliče k tomu, že mnozí hlasovali tak, že se vlastní volbou odsoudili k následné prohře?
Zde je třeba varovně pozvednout prst. Chraňme se zjednodušeností a sklouznutí k závěru, že voliči udělali chybu, že svou volbou vlastně prohráli. Samozřejmě, že někteří z voličů, které je možno zařadit k tzv. nižší, popř. střední třídě či vrstvě společnosti, možná podlehli určitým vlivům propagandy a tlaku médií iniciované aktivní pravicí. Ale kdyby se nyní provedl průzkum, drtivá většina voličů by nehodnotila svoji volbu jako nesprávnou.
Proč tedy část z nich volila proti svým zájmům? Nejspíš proto, že volba nebyla v rozporu s jejich celkovými zájmy. Jen jejich klíčový zájem nebyl ten materiální, o kterém se mnohdy domníváme, že je nejdůležitější. Volili tak, jak si mysleli, že je to správné, a vědomě, či bez znalosti souvislostí, nepovažovali svoji materiální situaci a její pravděpodobné zhoršení za to nejdůležitější, co by mělo rozhodnout o jejich volbě. A právě tak je pravda, že nabídka levicové vize přesahující úzce materiální stránku byla malá, nekonkrétní, nepřesvědčivá a nedostatečně zajímavá.
Naskýtá se otázka, zda vůbec radikálně levicová koncepce solidární společnosti má perspektivu. My, kdo se považujeme za její příznivce, jsme přesvědčeni, že ano. Zároveň ale bychom měli vědět, že to není automatická, sama se vyplňující perspektiva. Její naplnění není zdaleka jisté a dosažení více solidární společnosti bude nelehké. Zvláště nyní, kdy společenský pohyb napříč celou Evropou jde proti této představě. Příznivci »volnosti, rovnosti, bratrství« nemohou a nesmí kritizovat spoluobčany za to, že nechápou přednosti této více než 220 let staré ideje. Chtějí-li občany získat, musí jim předestřít přitažlivost myšlenek, které nebudou orientovány pouze na ochranu před ekonomickou nuzotou, ale které jim mohou naplňovat i jejich další zájmy a tužby, sociální, kulturní i ryze osobní. Právě ty, které byly nakonec klíčové ve volbách a vedly k tomu, že představy levice nezískaly dostatečnou podporu.
Dějinný vývoj se nikdy netočí v kruhu zpět. V dialektickém pojetí se vývoj otáčí ve spirále. Nové jevy, jako je nově se formující trh práce, přetrhávané předivo tradičních sociálních vztahů, včetně mezigeneračních, nárůst meziskupinových nevraživostí směrem dolů na společenském žebříčku a obdiv k »horním patrům«, to vše je možné a nutné kritizovat. Ale zároveň je toto nutné brát jako skutečnost, která vyrostla z minulého vývoje, stala se dominující v současnosti a bude faktorem budoucnosti. Z toho musí levice vycházet. Dívat se zpět s nostalgií, nebo bez ní, nemá valný smysl.
Už jsme si dost zanaříkali nad nepřízní osudu. Teď jde o to, co s tím dělat a jak začít svět měnit. Toho se nedosáhne proklamacemi, ale analýzou jevů a hlavně syntézou myšlenek, co s tím dále. V jaké míře nové jevy směřují k solidární společnosti a co ji přímo potlačuje.
Jen jeden příklad na okraj. Lze lamentovat nad rapidně slábnoucí rolí odborů. Ale už se rozvinuly diskuse, jak organizovat a sjednocovat zástupy atomizovaných nájemních pracovníků nabízejících individuálně svoji pracovní sílu v rámci tzv. prekarity? A těchto individuálních pracovníků bude přibývat, ať se to líbí, nebo nelíbí. Možná, že se na jiné úrovni vrátíme k jakési formě cechovního systému kombinovanému s moderními odborovými zkušenostmi i přednostmi informační společnosti. To pak bude zvyšovat reálnou vyjednávací i politickou sílu skupiny nositelů jednotlivých pracovních činností. Nenechme se mýlit. I jednotliví samostatní pracovníci s dobrou podporou jejich efektivní organizace mohou dosáhnout ve svém zájmu hodně. Asi by se již dnes leckterý kapitalista divil, jak jeho »obchoďáci« udržují neformální kontakty s »nepřátelskými obchoďáky« konkurenčních firem. Tito pracovníci již pochopili, že v situaci nejistých pracovních vztahů nikdy neví, kdy se octnou na jedné lodi. Ale obdobná situace je i v jiných sektorech, jako jsou IT profese a podobně.
Je úkolem levice, aby v zájmu své solidaristické vize začala reorganizovat potenciální spojence a pomáhala jim v jejich emancipaci na novém pracovním trhu. To je jedna z cest k tomu, jak sladit zájmy lidí o své materiální zajištění i o svůj rozvoj osobnostní se zájmy stoupenců »volnosti, rovnosti, bratrství«. Čekat, že dojde k prozření těch, kteří do budoucnosti čekají něco jiného, než nejspíše přijde, je nerozumné. Také bychom se mohli dočkat prozření, které by mělo povážlivé rysy neofašismu 21. století. Jen tou ostrakizovanou a vytlačovanou menšinou by tentokrát byli ti, kteří se octnou na nejnižších příčkách společenského žebříčku.
Co mne žádným velkým optimismem nenaplňuje, je úroveň současné levicové diskuse. Obrana přetrvávajících zbytků sociálního státu je důležitá. Ale je to ústupový boj s cílem zachránit, co se dá. Jedna strategická etapa již ale byla prohrána. V ústupu není cesta k výhře. Rozhodující bitvy se povedou jinde a v jiných podmínkách a jinými formami. Na náměstích se již nespíše společenské problémy řešit nebudou. Na tyto společenské střety by měla být levice připravena. A to je ten problém.
Jen výjimečně se ukazují konkrétní a třeba i nedostatečně propracované a promyšlené návrhy, co dělat. Kritika společenských poměrů a politického oponenta je břitká a adresná. Nekonkrétní, neadresné a ploché jsou v převážné většině nápady, tak říkajíc, do vlastních řad. To se musí změnit, jinak nám po volbách zůstane jen to naříkání a nebude žádný nový start.
Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog
Haló noviny, 7. 7 2010.