Tak jsme už několik dnů všemi kompetentními i nekompetentními politiky, novináři a já nevím kým vším ubezpečováni, že vládní krize skončila, že život může jít vesele dál a vláda nejúspěšněji vládnout,
protože odvoláním Andreje Babiše z vlády se vše dostalo do normálních kolejí a hlavně pominula příčina krize. Aby ale člověk tomuto všeobecně šířenému povinnému optimizmu podlehl, musel by asi být lehce mdlého rozumu.
Osobně naprosto sdílím postoj poslanců KSČM, kteří už na
přelomu roku varovali, že s blížícími se volbami se vládní strany začnou
mezi sebou rvát, vláda přestane být funkční a bylo by tudíž asi nejrozumnější
dobu agónie zkrátit a domluvit se na volbách předčasných. Je fakt, že tehdy si
leckdo klepal na čelo. Ostatní poslanci, ministři, ale také věhlasní, v ČT
povolení komentátoři a další majitelé pravdy se jim dílem posmívali, dílem je
obviňovali z vyvolávání paniky. Dnes to ale vypadá trochu jinak.
Přesto ale zůstává bez odpovědi řada otázek. Co tedy bylo
skutečnou příčinou, která vedla předsedu vlády a ČSSD k tomu, aby vyvolal
tak prudký a vážný konflikt a destabilizaci ve vládě a potažmo ve společnosti a
přitom tak dlouho před volbami. Vždyť i Sobotkovi poradci jistě znají pravidlo,
že „volič miluje tyjátr a nic si nepamatuje“. Proč tedy 5 měsíců před volbami a
proč tak zostra? Jistě hrála roli nervozita ze stále horších výsledků
předvolebních průzkumů. Možná skutečně jen ztratili nervy. Ale to se mi moc
nezdá.
Soc. dem. věrchuška jistě ví, že stejně jako oni na Babiše,
tak i Babiš na ně má nepochybně v zásobě řadu předvolebních trháků
podobných těm jejich květnovým. A jistě nejen na ČSSD. Možná se Sobotka jen
snažil, aby Babišovi poradci vytáhli ty jejich už teď a ne až před volbami. Aby
tedy do října upadly v zapomnění. Tomu by napovídalo i to, jak se najednou
vytvořila koalice „poctivých a neposkvrněných“, které spojovala jen snaha
zabránit zviditelnění jejich praktik za posledních dvacet let. Zajímavé také
je, že okamžikem odvolání ministra financí se tato koalice rozplynula, jak pára
nad hrncem.
Slyšel jsem ale i další spekulaci, která mne docela zaujala,
a to, že situaci dramaticky vyostřily komplikace kolem prodeje elektrárny
Počerady, na kterém snad, jakoby měla být ČSSD nějak „zainteresovaná“. Je fakt,
že to klidně může být jen pomluva, nebo manipulace. Nebyla by v této době
ani první, a stoprocentně ani poslední. Je ale také skutečností, že dohoda o
tomto, pro stát nikterak výhodném prodeji proběhla v tichosti bez zájmu
médií, jen někdy kolem 20 dubna se objevila zprávička, že představenstvo ČEZu
prodej schválilo. Ale hned počátkem dalšího týdne se ozval předseda dozorčí
rady ČEZu a vzápětí i ministr financí, že se jim tato transakce moc nezdá a pár
dní nato, 27. 4. dopoledne dozorčí rada rozhodnutí o prodeji odložila. A
shodou okolností týž den odpoledne nastal tanec. Premiér svolal mimořádnou
tiskovou konferenci, zopakoval měsíc staré požadavky a hned po Svátku práce
spustil akci, která vyvrcholila odchodem Babiše z vlády a krize prý tudíž
skončila. Jenže pokud je tato spekulace podložená, bude problém pokračovat,
protože ještě před odchodem Andreje Babiše z ministerstva, a to 18. 5.
dozorčí rada ČEZu prodej elektrárny definitivně zamítla. Takže uvidíme, jestli
snad za nového ministra financí se situace opět nezmění.
Obávám se ale, že bez ohledu na to, jak to celé dopadne, se
máme každopádně na co příštích pět měsíců těšit. To ale také znamená, že i my
bychom měli naši volební kampaň zahájit co nejdříve a být si vědomi, že o
překvapení nebude nouze. Měli bychom být také připraveni na to, že řada lidí by
se mohla začít konečně více zamýšlet nad tím, kam a jakými metodami zmizel
každému občanu ten jeho hypotetický podíl na majetku státu, který tvořil na
konci roku 1989 v dnešních cenách zhruba dva miliony korun.
Lubomír Ledl, místopředseda SDS
Jeden za osmnáct …
