Náhlá změna orientace, k níž sáhla KDU-ČSL pod vedením M. Kalouska, je bezesporu událostí č. 1. Otázkou je ale, zda jde o ukázku mistrné politické akrobacie, anebo zda se tento kousek ukáže být skutečně smrtícím "saltem mortale" pro předsedu KDU-ČSL.
1. Pro značnou část populace bude nejnovější politický projekt KDU-ČSL tak jako tak jen ilustrací známých vtipů o "plazu na tři" a etymologických teorií, odvozujících slovo "lidovec" analogií s nelichotivými dvojicemi jako slepice-slepičinec nebo kráva-kravinec. Pro M. Kalouska a KDU-ČSL je horší, že tentokrát nad politickou morálkou jejich kroku mohou vážně kroutit hlavou i jejich vlastní voliči, takže by mohlo jít o kolektivní politickou sebevraždu. Zdá se, že podobně uvažuje i značná část členské základny KDU-ČSL, které dochází, že v příštích parlamentních volbách by už straně nemusel pomoci žádný volební zákon.
2. Překvapivost kroku M. Kalouska podtrhuje fakt, že k němu dochází v čase, kdy se (alespoň mediálně) rýsovala jakási dohoda ODS-ČSSD, a bez zjevných příznaků prohloubení politické krize (které by jej navenek mohly ospravedlňovat jako státotvorný). Něco jiného by bylo, pokud by lidovci přispěchali státu na pomoc v okamžiku po zhroucení dvou ústavně provedených pokusů o sestavení vlády, něco jiného je, když - v očích nemalé části populace - vpadají do zad svému nedávnému partnerovi v situaci, kdy se mohlo zdát, že má určitou naději na úspěch. Proto tolik křiku zprava, a proto i tolik rozpaků uvnitř KDU-ČSL.
3. Jedno nelze jednání Paroubek-Kalousek upřít: vyneslo na povrch jednu dosud přehlíženou stránku našeho parlamentního patu: obě rýsující se seskupení ("koalice" ČSSD+KDU-ČSL a "opozice" ODS+SZ) mají přesně stejný a k ničemu nedostačující počet poslanců (87) a roli skutečného jazýčku na vahách může tedy hrát KSČM ("smluvní opozice"?). Je jistě možné, že by taková vláda dovedně manévrovala mělčinami menšinových vod a nebyla tak přímo závislá na podpoře komunistů (jak naznačují některé komentáře např. v Právu), ale to by nezbytně vyžadovalo dobrou vůli a součinnost na straně opozice, především pak ODS jako jejího hlavního článku (samostatná SZ je v této souvislosti prakticky bez významu). Je ale taková blahovůle po tom, co se právě odehrává, pravděpodobná?
4. Velkou neznámou ovšem zůstává: jaký je vlastně postoj KSČM? Podle prohlášení jejích představitelů s nimi kroky předsedů ČSSD a KDU-ČSL nebyly předem konzultovány. To by znamenalo, že M. Paroubek automaticky počítá s podporou komunistů pro svůj projekt (ostatně ne poprvé, jeho jednání od voleb bylo prakticky bez výjimky založeno na tomto předpokladu, a to bez ohledu na jen těžko sledovatelné proměny a nejasné kontury jeho projektů). Byla-li taková podpora pochopitelná pro "levicový" projekt vlády ČSSD (a byla-li, alespoň pro mne, naprosto nepochopitelná pro faktické usilování M. Paroubka o velkou koalici) je otazníkem, nakolik je únosná za situace, kdy "cenou za lidovce" má být smlouva s Vatikánem, odvolání zákona o církvích a další "narovnávání" vztahů státu a (římskokatolické) církve, o změnách zákoníku práce ("které by odpovídaly potřebám malých s středních podnikatelů" - M. Kalousek) a daňového systému ani nemluvě.
5. Myslím, že za stávající situace by KSČM konečně mohla a měla ukončit své pythické mlčení a sdělit veřejnosti a svým potenciálním voličům, za jakých politických podmínek je ochotna vládu ČSSD+KDU-ČSL podpořit. (Neboli, módními slovy posledních týdnů, říci jaké jsou "programové mantinely" KSČM). Pokud to KSČM neudělá (nebo se omezí na neveřejné podmínky personálni apod.), riskuje, že v příštích volbách - ať už budou za půl roku nebo za roky čtyři - bude pro řadu lidí obtížné najít důvody, proč by měli vlastně tuto stranu volit. Pozice KSČM je nyní unikátní v tom, že skutečně může prosadit určité politické požadavky (a dát veřejnosti vědět, že tak učinila), může tedy ukázat svou politickou užitečnost pro vlastní voliče. Váhání proto není na místě, situace se nemusí udržet nadlouho a ani se nemusí v dohledné době opakovat: v každodenním politickém handlování parlamentního života už nikdy nebude KSČM tak výrazně "nasvícena" a sotva bude mít příležitost jasněji vyložit na stůj své politické karty,