Ekonomický a demografický vývoj vede k reformám

Devadesátá léta minulého století jsou nejen v Evropě, ale i za jejím horizontem, obdobím korekcí a reforem důchodových systémů. Kritika pravicového a středového politického spektra stíhá zejména tzv. štědrost sociálních systémů států a důraz je z jejich strany kladen na osobní odpovědnost občanů. Preferuje se dobrovolná účast v tzv. doplňkových systémech z vlastních prostředků pojištěnců, experimentuje se s povinnou účasti v kapitálově financovaných systémech.

Negativních poznatků není málo

Důležitým poznatkem je, že hledání nových systémů vyžaduje obtížnou, dlouhodobou, avšak nezbytnou celospolečenskou diskusi. Levice nesmí být zaskočena, neboť negativních poznatků není málo. Vzpomeňme např. Argentinu, Maďarsko, Rusko a Polsko. Nalezení široké politické i odborné shody v základních přístupech zabezpečení občanů ve stáří se tak stává záležitostí zdlouhavou, ale pro budoucí stabilitu důchodového systému nezastupitelnou. Vzhledem k tomu, že důchodový systém na sebe váže významnou část veřejných finančních prostředků, snaží se řada ekonomů i politiků tento nelehký proces technokraticky urychlovat. I závěry z přístupových jednání ČR a EU vyznívají k urychlení reformy a její zavedení do dvou let.

V České republice je, s ohledem na naše tradice a vyspělé sociální cítění, tato problematika sledována velmi citlivě. Malé ohlédnutí do minulosti odkrývá, že návrhy Říšské radě na zákon o nuceném pojišťování starobních a chorobních důchodů, které se mělo týkat dělnictva, rolnictva a živnostnictva, se objevily v českých zemích již na přelomu 19. a 20. století. Tehdy nebyly vyslyšeny. Se vznikem Československa a jeho dalším vývojem se důchodový systém propracovával a v daných podmínkách adekvátně vyvíjel. Pevné základy sociálního zákonodárství však byly založeny až přijetím zákona o národním pojištění a dalších po únoru 1948.

Konsenzus se hledá těžko

30. června 1995 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky nový základní hmotněprávní předpis - zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který vstoupil v platnost 1. ledna 1996. Řada zásad se najednou změnila. Prodlužuje se postupně důchodový věk, o výši důchodu již nebude rozhodovat příjem za posledních 5 nebo 10 let, ale celoživotní příjem, je přehodnocena a zrušena řada invalidních důchodů. Přesto zákon nevyhovuje a byl již desetkrát novelizován. V minulém volebním období byla PS PČR zřízena její dočasná komise, která měla projednávat nový návrh důchodové reformy - nový zákon. Konsenzus však nebyl nalezen.

V tomto 4. volebním období zřídil výbor pro sociální politiku a zdravotnictví PS PČR svůj podvýbor pro reformu důchodového systému a reformu nemocenského pojištění. Z toho vyplývá, že garanci za projednávání nových reforem má výše uvedený výbor a co nejširší konsenzuální pojetí bude nejprve projednáváno na jednáních příslušného podvýboru, jehož členové jsou poslanci zastupující všechny politické parlamentní strany.

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo nemálo informativních podkladových materiálů. Jedná se o rozbory stávajícího stavu a problémy k rozhodnutí, i o alternativy řešení. Zpracovány jsou rovněž charakteristiky důchodových reforem ve světě. Na tvorbě těchto materiálů, které mají k dispozici i všechny poslanecké kluby, se podílí vedle pracovníků ministerstva také další členové expertní pracovní skupiny ministra z řad odborářů, zainteresovaných institucí a organizací.

Jaké jsou základní pilíře

V současné době je struktura českého důchodového systému dvoupilířová. Jedná se o 1. základní pilíř, který tvoří dávkově definovaný, povinný, průběžně financovaný systém základního důchodového pojištění. Z něj se poskytují důchody starobní (nekrácený, krácený trvale, krácený dočasně, poměrný), invalidní (plný, částečný) a pozůstalostní (vdovský, vdovecký, sirotčí) s dvousložkovou konstrukcí (základní pevná je stejná pro všechny, procentní výměra vypočtená podle výše příjmů s omezující hranicí). Je založen na těchto principech: sociální solidarita, průběžné financování, povinný, dávkově definovaný, jednotný, dynamický, státem garantovaný, soudně přezkoumatelný a zásluhový.

2. doplňkový pilíř tvoří příspěvkově definovaný, dobrovolný, kapitálově financovaný systém penzijního připojištění se státním příspěvkem a limitovanými daňovými úlevami. Z něj se poskytují doživotní penze starobní, invalidní, výsluhová, dočasná penze pozůstalostní, jednorázové vyrovnání a odbytné (podle uzavřené smlouvy). Penzijní připojištění provádějí soukromé akciové společnosti - penzijní fondy od roku 1994. Také produkty životního pojištění jsou od roku 2001 daňově podporovány a mohou být součástí doplňkového pilíře.

Úspěšnost důchodového systému v rozhodující míře však neovlivňuje důchodový zákon, ale především úspěšný ekonomický rozvoj státu, výše vyplacených mezd, platů a odměn pracujícím, účinná propopulační opatření, dobrý zdravotní stav obyvatel a jejich střední délka života, stanovený věk odchodu do důchodu, nízká nezaměstnanost atd.

Jako o hlavních problémech současného důchodového systému v ČR se hovoří např. o stálém zaostávání reálné hodnoty důchodů za úrovní před rokem 1990, vysoké nivelizaci důchodů díky maximální hranici výše důchodu i rychlejší valorizací nižších důchodů, nedostatečné připravenosti systému na stárnutí populace, což znamená zvyšující se podíl počtu důchodců na počtu plátců (ekonomicky aktivních), pružný věk odchodu do důchodu, zvýhodněné postavení osob samostatně výdělečně činných proti zaměstnancům, velký rozsah nehrazených náhradních dob, nedostatečná vybavenost nositele pojištění, ČSSZ, k plnění nových úkolů, nepojistitelnost vkladů a nedostatečný státní dozor nad penzijními fondy a pojišťovnami, neexistence standardního zaměstnaneckého připojištění, zneužívání systému aj.

Jsou individuální účty »levnější«?

Další pokračování důchodové reformy musí dle návrhu MPSV reagovat na problémy a rozhodnout o těchto základních okruzích:

• Finanční rámec důchodové reformy, sociální únosnost, míra solidarity.
• Uspořádání (struktura) důchodového systému (včetně váhy jednotlivých pilířů v systému).
• Způsob pokračování reformy systému základního povinného důchodového pojištění (DB - dosavadní systém nebo NDC - s pomyslnými individuálními účty).
• Principy, na nichž bude nový důchodový systém založen.
• Dále při konstrukci nového systému bude nezbytné respektovat mezinárodní závazky České republiky, a to jak dohody bilaterální, tak s Mezinárodní organizací práce a Evropskou unií.
• Dosáhnout finanční udržitelnost nového systému a jeho dlouhodobou nezávislost na politickém vývoji, zachovat mezigenerační solidaritu a zásluhovost.
• Garantovat minimální důchod nad životním minimem, prohlubovat důvěru občanů zvýšenou transparentnosti nového systému, zvyšovat osobní odpovědnost občanů i odpovědnost státu.
• Rozhodnout o podmínkách nároků na jednotlivé typy důchodů a o způsobu výpočtu jednotlivých typů důchodů a jejich valorizaci, jakož o podmínkách výplaty důchodů při ekonomické aktivitě.

Samozřejmě, že otázek k zodpovězení je na stole mnohem, mnohem více. Bude obtížné hledat společná stanoviska napříč politickým spektrem při velmi odlišných volebních programech. Některé se kloní k tzv. anglosaskému modelu, další k tzv. Bismarckovu modelu, a jiné vychází z kombinace obou.

Poslanci za KSČM budou v souladu s volebním programem hájit zájmy neprivilegovaných občanů. Budou také připomínat, že ČR je až v druhé polovině zemí Evropy v procentu výdajů na důchodový systém k HDP, a tento podíl klesá! Rovněž doba pobírání důchodů občany nepřevyšuje dobu v jiných zemích. Důchodový systém byl do změny v roce 1996 (snížení procenta odvodu na důchodové pojištění) přebytkový. Tento nemalý přebytek se »rozpouštěl« ve státním rozpočtu a pravici to nevadilo. Přitom i dnes, kdyby byly hrazeny odvody státem za náhradní doby (doba studia, vojenská služba, péče o dítě) jako u zdravotního pojištění, byl by výběr na důchody vyšší než výdaje. Vrácení výše procenta výběru na důchodové pojištění jako do roku 1996 by důchodový rozpočet posílilo asi o 20 mld. Kč s možností vytvářet rezervu. K tomuto zvýšení by mohlo dojít např. přerozdělením - snížením odvodu na politiku zaměstnanosti, jelikož celá vybraná částka není plně účelově využívána.

Bez zajímavosti není ani to, že v roce 2002 se odhadují daňové úniky na 80 mld. Kč z tzv. stínové ekonomiky. Černé mzdy, snížení daně z příjmů fyzických osob, atp., snižují odvody do sociálního pojištění. Nemalé jsou i zadržené platby některými zaměstnavateli. Značná rezerva je rovněž ve sjednocení podmínek odvodů za OSVČ se zaměstnanci.

Nutné je i odkrývání případného dalšího prodražování režijních nákladů. Snaha o zavedení systému osobních účtů by nebyla nikterak levnou záležitostí. Ba naopak. I podle mezinárodních výzkumů vyplývá, že je pro společnost mnohem větší ekonomickou zátěží než dobře vedený dávkově definovaný systém, který je produktivnější. Taktéž režijní náklady penzijních fondů nejsou malé. A podpora penzijního pojištění se státním příspěvkem stála státní rozpočet asi 4,6 mld. Kč (od zavedení systému v roce 1994 asi 19 mld. Kč).

Hlasy potřebných často nejsou slyšet

Reforma - hledání úspor - se dotýká také nemocenského pojištění. I zde předkládá MPSV svou koncepci. S jednotlivými návrhy do diskuse již byla veřejnost více seznámena. U někoho vyvolaly zděšení, u někoho další očekávání, u jiných pochopení. Oč tedy jde? Najít úspory! Pokud jde o cestu eliminace zneužívání systému, nelze nic namítnout. Problém je ale v tom, že nejistota zaměstnanců, bezvýchodná situace, nedobrá pracovní »pohoda«, ztráta zaměstnání aj. vedou ke zdravotním obtížím až k psychickému zhroucení. V horších případech i k sebevraždě.

Nemocenské pojištění je od toho, aby nahrazovalo zaměstnanci příjem, který mu ztrácí z důvodu sociální události (nemoc, karanténa, ošetřování člena rodiny, mateřství), pro kterou se poskytuje dávka nemocenského pojištění. A o pracovní neschopnosti rozhoduje lékař. Nárok na nemocenské a podmínky pro stanovení jeho výše jsou a budou upraveny zákonem a řadou mezinárodních závazků. Základní je dnes stále zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, který prošel řadou novel. Dávky nemocenského pojištění se poskytují za kalendářní dny (včetně sobot, neděl a svátků) po stanovenou dobu, tzv. podpůrčí dobu. Výše nemocenského závisí na dosavadním výdělku a na stanovení redukční hranice vyměřovacího základu, která se valorizuje.

Od roku 1990 se průměrné procento pracovní neschopnosti zvýšilo ze 4,8 % až na 6,8 % v roce 2001. Průměrná doba trvání jednoho případu pracovní neschopnosti činila v roce 1993 23,2 dne a v roce 2001 už 28,6 dne. Zvýšil se i počet případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců z 83,3 % na 86,2 % za stejné období. Přitom se zdravotní stav obyvatelstva dle výkazů zlepšuje. Kde hledat tento rozpor? Určitě i ve zneužívání systému. Někdy však i z bezvýchodnosti!

Celkové příjmy byly v celém období 1993-2001 vyšší než celkové výdaje na dávky nemocenského pojištění. V roce 1993 však byl rozdíl +2,1 mld. Kč, ale v roce 2001 už jen +0,1 mld. Kč. To je zapříčiněno snižováním počtu pojištěnců z řad OSVČ (dobrovolné pojištění) a stárnutím populace. Podle údajů ČSÚ klesl počet pojištěných v období 1993-2001 o 228 tis. osob (tj. o 4,8%), zatímco počet kalendářních dnů pracovní neschopnosti vzrostl o 19 mil. (tj. o 21,2%).

Návrh hlavních principů nového zákona k diskusi včetně návrhu změn již byly zveřejněny. Je tedy na odborné veřejnosti, projevené vůli občanů a nakonec na parlamentu, jaké změny budou akceptovat. Jak se podaří vyladit vztahy zaměstnanec-zaměstnavatel-lékař. Svou nezastupitelnou roli by zde měly sehrát i odborové svazy. Jde o velmi emotivní diskusi, kde však často křičí ti, kteří to mají nejméně zapotřebí. A hlasy těch potřebných pak není vůbec slyšet. Bude proto na poslancích za KSČM, aby slyšet byli.

Haló noviny, 22. ledna 2003