logo SDS
Dnešní datum: 12. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 529x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 528x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 486x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 441x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 21
Prům. 10.5
21 denni
Max. 1648
Prům. 494.3

Nyní si čte web : 68 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Spor o ekonomickou kalkulaci (2)

Vydáno dne 19. 04. 2009 (8831 přečtení)

Druhá část diplomové práce Petra Gočeva (obsah ZDE)

1.4. Metodologická východiska sporu (pokračování)

Logický empirismus a obrat k jazyku[25]

Zbývá se ještě krátce zastavit u některých rozdílů, které byly významné pro přechod mezi spíše intuitivním positivismem, který formoval rané neoklasické ekonomy, a logickým empirismem vzešlým z Vídeňského kruhu, který vtisknul svou pečeť neoklasické metodologii o několik desítek let později[26].

Rozdíl, ze kterého plynulo výrazné zostření kritiky takových koncepcí, které neprošly sítem vědecké demarkace, lze popsat následujícím způsobem: Pokud určíme výroky druhu X jako takové, které jsou experimentálně ověřitelné a jsou tedy součástí vědy, a výroky typu Y takové, které experimentálně ověřitelné nejsou a jsou tedy hájemstvím víry, pak rozdíl mezi pozitivisty 19. stol. a logickými empiristy 20. stol. spočíval v tom, že zatímco první pojímali tyto oblasti jako svébytné a striktně oddělené s tím, že věda nemůže rozhodovat o platnosti výroků typu Y (např. Pareto (1971, s.21) se dokonce zastával pojetí credo quia absurdum), druzí prohlásili výroky typu Y za nesmyslné. S tím, jak se takto rozšířila bojová linie, stal se postoj ekonomů k vlastní „páté koloně“, představované Misesovým apriorismem, ještě nesmiřitelnějším.

Dalším významným momentem, ze kterého vychází kritika Misesova syntetického apriorismu, byl způsob, jakým logický empirismus pojímal vztah apriorní/aposteriorní a analytický/syntetický. Ranní pozitivističtí ekonomové považovali i logiku za experimentální vědu (Pareto 1971, s. 25), patrně v návaznosti na Milla, který jako induktivní vědu charakterizoval i matematiku, která se od ostatních empirických věd měla lišit pouze kvantitativně v tom, že její (aposteriorně syntetické) věty byly verifikovány v řádově mnohem větším počtu případů. To byl ještě dosti nepřesvědčivý způsob, jak se v rámci empirismu vyvléknout z Kantovy klasifikace geometrie a aritmetiky jakožto apriorně syntetických soudů. Oproti tomu již Frege argumentoval, že věty aritmetiky jsou analytické, přestože na druhou stranu vychvaloval Kantův počin v určení geometrie jakožto apriorně syntetického vnějšího smyslu. Teprve logičtí empiristé byli schopni díky svému soustředění na fenomén jazyka a s využitím poznatků o neeukleidovské geometrii předložit přesvědčivější argumenty, že jak aritmetika, tak i geometrie (a samozřejmě i logika) sestávají z analytických soudů – tj. tautologií – a jedině díky tomu mohou být apriorně pravdivé (viz Ayer 1995). Tedy: soudy, které lze klasifikovat jako syntetické, musí mít nějaký faktuální obsah a podléhat empirické evidenci. Nemohou být tedy pravdivé apriorně ale jedině aposteriorně. Apriorně pravdivé (tj. empiricky nevyvratitelné) mohou být pouze analytické soudy, které žádný faktuální obsah nemají a jsou tedy tautologiemi. To ale vůbec neznamená, že by rozvíjení tautologií, jak se děje v matematice nebo geometrii, nemělo smysl nebo bylo triviální – právě tímto způsobem je totiž možno rekonstruovat strukturu jazyka. Analytické výroky jsou nutně pravdivé, ale nikoliv proto, že by popisovaly nutnou strukturu světa nebo našeho rozumu, ale proto, že je bereme za základní pravidla našeho popisu a tím i chápání světa. Wittgenstein vyjádřil tento přístup metaforou přirovnávající analytické výroky ke koleji kladené do jazyka.

I v současnosti zajímavé podnětné práce snažící se pro matematiku i filosofii uhájit apriorně syntetický status (např. Katz 1998); je ale zřejmé, že v době, kdy se logičtí empiristé mohli přetrhnout, aby takovéto nároky vyvrátili (a nutno dodat, že se jim to dařilo), působily Misesovy proklamace o apriorně syntetické pravdivosti výroků typu „člověk jedná“ jako pěst na oko.

Jak tedy spor mezi empiristy a aprioristy rozlousknout? Vezměme si např. tvrzení, které Rothbard (2001, s. 19-23) zvlášť houževnatě hájí proti logickým empiristům jakožto instanci apodikticky platného apriorně syntetického výroku, který je nám zprostředkován dobrodiním praxeologie, totiž Fisherovu sentenci „každý jednotlivec jedná tak, jak si přeje“. Nyní si představme několik reálných případů a posuďme, jestli některý z nich může daný výrok vyvrátit:

(A) Jedinec podléhající přímému silovému nebo psychickém donucení, může činit věci, které si činit nepřeje, ale nemůže jednat tak, jak si nepřeje jednat, protože pojmu jednání je rozuměno jako činnosti uvědomělé a účelové.

(B) Jedinec, který je vystaven nepřímému donucení – je např. vydírán na způsob „peníze nebo život“ – může činit i jednat tak, jak by nebýt tohoto donucení určitě nejednal (např. věnovat peněženku neznámému člověku). To ale není v rozporu s naším výrokem. Pojmová definice nepřímého donucení předpokládá možnost volby – vydíraný si vždy může na základě vlastního uvážení zvolit některou z více alternativ, přičemž je smysluplné říci, že variantu jednání, kterou si zvolí, si zvolit přeje (účelově ji upřednostňuje oproti ostatním variantám), třebaže jejím následkem může být i jeho smrt.

(C) Jedinec, který má vymytý mozek, pokud vůbec jedná, tj. chová se účelově, pak jedná, jak si přeje, i když jeho přání mu byla naočkována někým jiným.

Je zřejmé, že výroku „každý jednotlivec jedná tak, jak si přeje“ (na rozdíl od výroku „každý jednotlivec činí tak, jak si přeje“) lze rozumět způsobem, který jej činí apriorně platným, tak aby toto porozumění bylo slučitelné s běžným územ přirozeného jazyka. Stejně tak je zřejmé, že Fisherův výrok je apriorně platný právě tehdy, když mezi porozuměním pojmu jednání a pojmu přání existuje výše naznačený analytický vztah (který v běžném úzu neexistuje např. mezi pojmy činnost a přání), tj. tehdy a na základě toho, že je tautologický[27]. Aniž by výrok pozbyl platnosti, je za „jedinec“ možno dosadit cokoliv: „otrok“, „nevolník“, „dělník“, „spotřebitel“, „znásilňovaná žena“ atd. Má to snad znamenat, že z hlediska ekonomické analýzy vyjde nastejno, jestli člověk pracuje pod vidinou zisku, nebo pod vidinou karabáče?


2. Vybrané přístupy a problémy

2.1. Enrico Barone – rovnice rovnováhy

Prvním ekonomem, který poznamenal, že pokud chce socialismus racionálně využívat vzácné zdroje, musí dosáhnout stejných marginalistických kritérií optimality, jaké platí pro kapitalismus volné soutěže, byl Friedrich Wieser (1893, s. 60-66; 217-243).

Obdobné postřehy místy zmínil i Walras a zvýšenou pozornost jim věnoval Pareto, na nějž navázal Enrico Barone. Přestože žádná z těchto prací nevzbudila větší ohlas u autorů socialismu nakloněných a nelze tedy v jejich souvislosti ještě mluvit o „sporu o socialistickou kalkulaci“ v užším slova smyslu, Baroneho článek z r. 1908 stojí za bližší pozornost; v mnoha ohledech předznamenal argumenty pozdějších účastníků sporu a někteří ekonomové dokonce vyjádřili názor, že již v této práci byla prokázána schůdnost ekonomické logiky socialismu.

Barone se ve svém článku pokusil zformulovat teorii tzv. kolektivistického státu, aby tak mohl odpovědět na otázku, jak by za společenského uspořádání zřízeného v Marxově duchu (po eliminaci „marxistických absurdit“) byla zorganizována výroba. K tomu využil aparát teorie celkové rovnováhy, kdy nejprve definoval soustavu rovnic a možnost jejího řešení v individualistickém uspořádání (kapitalismus) a poté v kolektivistickém (socialismus), kde nepředpokládal existenci peněz a cen, ale pouze stanovení relativních směnných poměrů, tzv. ekvivalentů.

Nikoho, kdo se s obeznámil s přístupem „matematické školy“ jak byl nastíněn v předchozích kapitolách, nepřekvapí, že na základě takovéhoto rozpracování problematiky kolektivistické ekonomiky považoval Barone za evidentní:

„Že systém je dokonale určený: je zde stejně rovnic jako neznámých.

Že ministerstvo výroby při zlepšování prvního aproximativního a neurčitého řešení (jediným kritériem tohoto zlepšování je maximalizace kolektivního blahobytu) dochází k závěru, že výroba by měla být organizována tak, aby výrobní náklady byly minimalizovány a aby ekvivalenty[ceny] výrobků a přírůstků kapitálu byly takové, jak by odpovídalo jejich příslušným výrobním nákladům.

Že systém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od toho v případě volné soutěže.“ (Barone 1975, s. 274)

Povšimněme si způsobu, jakým se Barone staví k možnosti výpočtu cen a vyráběných množství „na papíře“; pokud by nebyl brán ohled na ekonomickou variabilitu technických koeficientů výroby a vzala by se do úvahy pouze jejich technická variabilita, řešení ex ante by bylo sice náročné na sběr dat, ale v principu možné:

„... bylo by možné dát dohromady individuální seznamy [schedules] pro každou danou soustavu ekvivalentů včetně prémie za odloženou spotřebu. Proto není nepředstavitelné, že s těmito seznamy pohromadě - za předpokladu, že jsou technické koeficienty známé a neměnné - by bylo možné kalkulací na papíře nalézt soustavu ekvivalentů, která by splňovala rovnice vyjadřující fyzikální podmínky výroby a vyrovnání výrobních nákladů s těmito ekvivalenty... Na tom není po analytické stránce nic složitého: jedná se o řešení velmi jednoduchých lineárních rovnic. Obtíž vzniká spíše kvůli obrovskému množství jednotlivců a zboží, které musíme vzít do úvahy.“ (tamtéž, s.287)

Podle Baroneho je zde ale ještě jeden, mnohem zásadnější problém, kterým je ekonomická variabilita technických koeficientů - předpokládá totiž, že pouze některé technické koeficienty figurující v rovnicích rovnováhy mají povahu konstant, zatímco jiné jsou proměnné v návaznosti na možnost substituce výrobních faktorů. Proto je nutné uchýlit se k velkoplošnému experimentování, zakládání různých variant výrobních procesů různým způsobem kombinujících výrobní faktory a rušení těch procesů, které byly na základě srovnání nákladových cen produkce vykázány jako neefektivní. Jedině tak bude moci Ministerstvo zjišťovat, jaké technické koeficienty jsou z ekonomického hlediska nejvýhodnější s ohledem na minimalizaci výrobních nákladů.

Baroneho cílem nebylo ukázat, že kolektivizované hospodářství může fungovat stejně dobře jako volný trh; jeho záměrem bylo ukázat, že nemůže fungovat principiálně lépe. Tím se snažil vyvrátit „fantaskní doktríny“ spoléhající na to, že s odstraněním „anarchie trhu“ bude možno zorganizovat fungování ekonomiky na zcela odlišných základech. Snažil se ukázat, že i v kolektivizovaném hospodářství budou hrát roli obdobné ekonomické kategorie jako cena, mzda, úrok, renta, zisk, úspory atd. (s.289), že „systém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od systému volné soutěže“ (s.274), že jsou shodná i kritéria dosažení maximálního celkového blahobytu a že celková spotřeba v kolektivizovaném hospodářství se nemůže lišit od celkové spotřeby v tržní ekonomice, pokud má být zajištěna stejná míra akumulace kapitálu. (s.290) I kdyby ovšem zastánci kolektivizace přijali veškeré Baroneho argumenty za své, otevřely by se jim přinejmenším dvě možnosti, jak právě na základě Baroneho argumentace prokázat, že přechod od volného trhu ke kolektivizovanému hospodářství je žádoucí:

1. Mohli by poukázat na to, že v tržním hospodářství nutně dochází k centralizaci a monopolizaci kapitálu, což vede k narušování Baronem použitého schématu „maximální volné soutěže“ způsobem, který sám označil v duchu problematiky „ztrát mrtvé váhy“ jako „ničení blahobytu“: „...monopoly a syndikáty vytváří rozdíl oproti rovnováze dokonalé konkurence, který může být popsán jako ničení blahobytu v tom smyslu, že pokud díky němu někteří (monopoly) realizují zisk, jiní (spotřebitelé) přicházejí o víc.“ (tamtéž, s. 263) [28]

2. I kdyby souhlasili s tím, že celková (a tedy ani průměrná) spotřeba by se oproti tržnímu hospodářství nezměnila, zcela jistě by výrazně vzrostla spotřeba mediánová. I když odhlédneme od přínosu spojeného s možností eliminace okázalé spotřeby (která pro svého konzumenta nemá jiný užitek, než je signalizace a tím i udržování jeho společenského postavení), pozitivní efekt vyšší míry nivelizace příjmů na celkový blahobyt vyplývá z klesající míry užitku z mezní jednotky příjmu.

Oba tyto momenty také opravdu hrály svou roli v pozdějším vývoji sporu.

2.2. Ludwig von Mises – hodnotová kalkulace

Jak již bylo řečeno, Baroneho článek nevyvolal v době svého publikování žádnou výraznější reakci. Znatelnější ohlas vyvolala až Misesova práce Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství z r. 1921, což bylo dáno do značné míry i tím, že ve stejné době předložil obdobné argumenty proti nepeněžní ekonomice Max Weber.

Důvody, proč Mises zdvihnul hozenou rukavici a pustil se do principiální kritiky socialistického zřízení, jsou nasnadě: přestože s dobovým pozitivistickým přístupem měl jen málo co společného, sdílel s ním snahu o bezhodnotovou, ryze racionální analýzu. Musel se tedy obejít bez obezliček přirozeného práva, morální indignace apod. Narozdíl od Hayekova brojení proti sociálnímu inženýrství mu nebyl vlastní ani argument omezenosti lidského rozumu tváří v tvář naakumulované moudrosti spontánně vyvinutých a evolucí prověřených kapitalistických institucí. Aby mohl přesto dospět k blahoslavení laisez-faire kapitalismu, musel si dát záležet na tom, aby dokázal, že společenské vlastnictví výrobních prostředků nutně vede k fatálnímu narušení ekonomické racionality a že tedy jediným schůdným řešením je vlastnictví soukromé:

„Dojdeme-li k závěru, že jedině soukromé vlastnictví výrobních prostředků umožňuje zdárný rozvoj lidské společnosti, bude jasné, že to je totéž jako zjištění, že soukromé vlastnictví není výsadou vlastníků, ale společenskou institucí k užitku všech, třebaže je pro jednotlivce zvlášť příjemné a prospěšné. Liberalismus se nevyslovuje za zachování vlastnictví v zájmu vlastníků. Nechce zachovat soukromé vlastnictví proto, že by je nemohl zrušit bez porušení práv vlastníků. Kdyby považoval odstranění soukromého vlastnictví za užitečné v zájmu veřejnosti, zastával by se jeho zrušení bez ohledu na to, zda tím vlastníka poškodí. Zachování soukromého vlastnictví je však v zájmu všech vrstev společnosti. I chudák, který nic nevlastní, žije v našem společenském řádu nepoměrně lépe, než by žil ve společnosti, která by se ukázala neschopnou vyrobit i jen zlomek toho, co se vyrábí v našem společenském řádu.“ (Mises 1998, s. 35-6)

„Tím, že se snažíme dokázat společenskou funkci a nutnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tím také nerovnost rozdělování majetku a důchodů, dokazujeme také současně mravní oprávnění soukromého vlastnictví a kapitalistického společenského řádu, jenž se na něm zakládá.“ (tamtéž, s. 38)

„Jakákoliv analýza různých možností jak uspořádat společnost založenou na dělbě práce, musí vždy dojít ke stejnému výsledku: pro společnost založenou na dělbě práce existuje jen volba mezi společenským vlastnictvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Veškeré meziformy jsou nesmyslné a musí se při uskutečňování ukázat jako neúčelné. Když tedy dále poznáme, že i socialismus je neproveditelný, nemůžeme než uznat, že kapitalismus je jediné proveditelné uspořádání společenských vztahů v lidské společnosti založené na dělbě práce.“ (tamtéž, s.75) Tato linie argumentace je pak zakončena tvrzením, že soukromé vlastnictví je nezbytné pro zachování „společenské sounáležitosti lidstva, lidské kultury a civilizace.“ (tamtéž, s.76) Pokud by to někomu snad stále ještě nedocházelo, je pro něj přichystáno pregnantní shrnutí:„...buď soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nebo smrt a bída pro všechny.“(tamtéž, s. 77)

Mises(1992) se tedy snaží dokázat, že „socialismus představuje zrušení racionálního hospodaření“, „samotná podstata socialistického výrobního způsobu neumožňuje vyjádřit podíl jednotlivých výrobních faktorů na celkovém výnosu výroby“ a že „kvantitativní přezkoumání vztahů mezi výdaji a výnosem je prostě nemožné“. „V socialistické společnosti,“ poznamenává Mises (1992, s. 72), „jsou výrobní statky výhradně ve vlastnictví celku; jsou nezcizitelným společným vlastnictvím a proto rex extra commercium.“ Jako takové tedy nemohou být předmětem směny, z čehož vyplývá, že „funkce peněz je tu nesrovnatelně menší [než v kapitalismu], neboť tím, že směna zahrnuje pouze spotřební statky, má v socialistické společnosti menší úlohu. … protože do směny nevchází žádný výrobní statek, je nemožné stanovit ceny výrobních statků, které by byly vyjádřeny v penězích. Úlohu, kterou mají peníze ve svobodném hospodářství v oblasti výrobní kalkulace, si v socialistickém společenství nemohou udržet. Tam je hodnotová kalkulace v penězích nemožná.“ (tamtéž, s. 72)

Poté, co Mises zamítne různé možnosti, jak by v socialismu mohla být na nepeněžní bázi realizována hodnotová kalkulace, nutná k tomu, aby bylo vůbec možno posuzovat účelnost a efektivnost různých variant ekonomické aktivity, dochází k závěru: „Každá změna v ekonomice socialistického společenství se … stává záležitostí, jejíž úspěch nemůže být odhadnut ani předem, ani později stanoven pohledem zpět. Vše tápe v mlze. Socialismus představuje zrušení racionálního hospodaření.“

2.3. Kalkulace na základě zpředmětněné práce

Kvalitativní nehomogenita práce

V své práci se Mises zabývá také otázkou, zda by řešení hodnotové kalkulace nebylo v socialismu možné na jiném než cenovém základě. Připouští sice, že „z hlediska pracovní teorie hodnoty existuje pro tento problém … jednoduché řešení“, ale dodává: „Tento způsob rozdělování [v závislosti na odpracovaných hodinách a práci zpředmětněné ve výrobcích] by však byl neuskutečnitelný, neboť práce není jednotná a stejnorodá. Mezi různými formami vynaložené práce existují kvalitativní rozdíly… Nelze připustit, aby dělník, který vynaložil hodinu nejjednodušší práce, spotřeboval výrobek, který je výsledkem [hodiny] kvalifikovanější práce. V socialistické společnosti je naprosto nemožné vytvořit vazbu mezi významem vynaložené práce pro společnost a jejím podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce za socialismu je tak pouze věcí libovůle, nelze je opřít o hospodářské ohodnocení výnosu…“ (Mises 1992, s. 74).

Pokud se Mises s neoklasickými socialisty v něčem shodnul, pak to byl právě názor na nepoužitelnost kalkulace na bázi zpředmětněné práce. Podívejme se tedy blíže na otázku, jak je v marxistické literatuře řešena problematika redukce složité práce na jednoduchou, resp. kvalifikované na nekvalifikovanou.

Marx sice poukázal na kvalitativní rovnost a kvantitativní rozdílnost mezi časově totožným množstvím kvalifikované a nekvalifikované práce, stejně jako na společenský charakter procesu, kterým je kvalifikovaná práce redukována na práci jednoduchou, ale nepouštěl se do detailního popisu tohoto mechanismu[29].

Tím se naskytl prostor Böhm-Bawerkově kritice, podle které nutně upadají všechny pokusy o redukci složité práce na jednoduchou do bludného kruhu: aby bylo možno určit poměry redukce, je nutné znát velikost hodnoty produkované tím kterým druhem práce, ovšem k určení množství zpředmětněné práce a tedy hodnoty produktu je zase nutné znát právě tyto poměry, v nichž se kvalifikovaná práce redukuje na nekvalifikovanou.

Pokud bychom se opírali o publikace sepsané o této problematice za minulého režimu, museli bychom dát za pravdu Misesovi a Böhm-Bawerkovi: studie k této problematice se buďto zaobíraly zcestným tříděním druhů práce a jejich odměňování podle namáhavosti (Halaxa 1963, s. 15), nebo vykazovaly záměrnou bezradnost: „Vztah jednoduché práce ke složité práci není vztahem, který by měl pouze technickopočetní stránku, ale promítá se v něm velmi mnoho vyvíjejících se společenských hledisek, podle nichž vystupuje ta či ona práce jako jednoduchá a jiná v různém pořadí jako složitější.“ (Šik 1968, s. 33)

Přesto existuje formální teoretické řešení, které zajišťuje, aby při hodnotové kalkulaci byly racionálně zohledněny náklady utopené v různě kvalifikované práci, ovšem protože implikuje výraznou příjmovou nivelizaci, nebylo v intencích minulého režimu jej realizovat. Toto řešení vychází z Hilferdingovy odpovědi na Böhm-Bawerkovu kritiku a zdůrazňuje společenský charakter práce i samotného procesu redukce:

„Hodnototvorná kvalita netkví jako taková v jakékoliv práci. Práce vytváří hodnotu pouze ve spojení s určitým způsobem společenské organizace procesu výroby. Z tohoto důvodu nemůžeme vypracovat koncept hodnototvorné práce jenom na základě hloubání nad izolovanou prací v její konkrétní podobě. Proto musí být kvalifikovaná práce, pokud má být považována za hodnototvornou, nahlížena nikoliv jakožto izolovaná, ale jako součást společenské práce.“ (Hilferding 1984, s. 140-1)

Hilferding dále vyvozuje, že principy, kterými se sociální redukce práce řídí, musí odpovídat zákonu hodnoty. Vlastní proces redukce popisuje takto:

„Průměrná nekvalifikovaná práce je vynaložením nekvalifikované pracovní síly, ale kvalifikovaná práce je vynaložením kvalifikované pracovní síly. K produkci kvalifikované pracovní síly bylo nicméně zapotřebí množství nekvalifikovaných prací. Ty jsou svázány s osobou kvalifikovaného pracovníka a teprve když začne pracovat, začnou tyto formativní práce plynout ve prospěch společnosti. Práce technického školitele tedy nepřenáší pouze hodnotu (která se projevuje ve formě vyšší mzdy), ale také její vlastní hodnototvornou schopnost. … Následkem toho vynaložení [kvalifikované práce] představuje vynaložení všech různých nekvalifikovaných prací, které jsou v ní souběžně kondenzovány. … tímto způsobem je vytvořena suma hodnoty a nadhodnoty odpovídající celkové hodnotě, která by byla vytvořena vynaložením všech nekvalifikovaných prací, které byly nutné k produkci kvalifikované pracovní síly a její funkce, kvalifikované práce. Z hlediska společnosti a ekonomicky vzato se proto může kvalifikovaná práce jevit jako násobek nekvalifikované práce, jakkoliv různorodě se může kvalifikovaná a nekvalifikovaná práce jevit z jiného pohledu, psychologického, technického nebo estetického.“ (tamtéž, s. 144-5) Zdůrazňuji, že v Hilferdingově přístupu je vyšší hodnototvornost složité práce vysvětlována nikoliv vyššími mzdami kvalifikovaných pracovníků, ale převodem hodnototvorné kapacity během procesu vzdělávání. Na základě Hilferdigova přístupu byl formalizovaný rámec redukce složité práce rozvinut s využitím nástrojů lineárního modelování autory jako Okishio, Rowthorn a Fujimori (viz Fujimori 1982).

Věcné náklady výroby

Kromě kvalitativních rozdílů mezi různými formami vynaložené práce uvádí Mises proti užití pracovní teorie hodnoty ještě rozdíly ve věcných nákladech na různé výrobky. Jako příklad uvádí Mises výrobky P a Q, kdy k výrobě výrobku P je zapotřebí 8 hodin přímé práce a 2 jednotek materiálu a, zatímco k výrobě výrobku Q je nutno vynaložit 9 hodin práce a 1 jednotku materiálu a. K výrobě každé jednotky materiálu a je přitom zapotřebí 1 hodiny společensky nutné práce. Výrobky P a Q jsou tak zpředmětněním stejného množství 10 hodin práce, přesto ale je třeba v racionální kalkulaci hodnotit výše výrobek P, jehož produkce je spojena s většími věcnými náklady, které nelze v rámci pracovní teorie hodnoty zohlednit.

Jde o to, že pracovní teorie hodnoty se vztahuje pouze na volně reprodukovatelné výrobky a nemůže tedy sama o sobě postihnout nejen vzácnost uměleckých děl, ale ani vzácnost nereprodukovatelných a přitom omezených přírodních zdrojů. Tuto okolnost si však plně uvědomovali již klasičtí ekonomové. V Ricardově systému se tak diferenční renta z půdy neustanovuje nahodile, ale v závislosti na produktivitě práce na nejhorší obdělávané půdě, čímž se v hodnotě zemědělské produkce odráží vzácnost a nereprodukovatelnost bonity půdy. Na argumentaci J. Robinsonové (1942, s.27-33) lze ilustrovat, že diferenční renta (narozdíl od renty absolutní) má své místo i v socialistické ekonomice, pokud má být dosaženo racionální kalkulace v případě odlišných přírodních podmínek a klesajících výnosů. [30]

Zatímco je tedy možno ukázat, že zavedení diferenční renty v socialismu bude mít na hodnotu výrobků obdobný efekt, jako působení diferenční renty v kapitalismu[31], obtížnější situace nastává u přírodních zdrojů, které nejen že jsou dostupné pouze v omezené míře, ale perioda jejich obnovy je natolik dlouhá, že může dojít k jejich vyčerpání či znehodnocení. Diferenční renta z dolů sice zvyšuje hodnotu surovin s ohledem na stále se zhoršující podmínky, za nichž je těžba dané suroviny ještě účelná, ovšem samotný fakt vyčerpatelnosti suroviny tím zohledněn není (v socialismu ani v kapitalismu). Ještě horší situace platí v případě životního prostředí, jehož hodnotu nelze vyčíslit v ekonomických kategoriích, ale jehož ničení má výrazný dopad na zhoršování kvality života. Socialistická ekonomika se tak bude nucena uchylovat k administrativním opatřením, kdy bude např. užití každé suroviny zatíženo hodnotovou přirážkou na zajištění výzkumu a vývoje alternativních zdrojů a každé průmyslové výrobě budou přičteny na vrub náklady na ochranu a obnovu životního prostředí, úměrné neblahým vlivům toho kterého procesu. Toto řešení trpí obdobnými neduhy, jako ekologické daně v kapitalismu (které ovšem díky odporu buržoazie dosud existují pouze v rovině proklamací). Nikdy totiž není možno zcela přesně postihnout veškeré dopady určitého procesu na životní prostředí a nákladnost jejich odstraňování. Přesto lze předpokládat, že v kolektivistické společnosti by bylo možno ochranu životního prostředí zajistit principiálně lépe, než jak to možné v kapitalismu, který obdobné problémy s externalitami nedokáže uspokojivě řešit – ve funkčním plánovaném hospodářství externality jednoduše neexistují. Přestože je tedy socialismus nucen používat v těchto otázkách nedokonalých administrativních metod, kapitalismus stojí před stejnými problémy s prázdnýma rukama[32], o čemž svědčí nerušeně pokračující devastace životního prostředí a krachy pokusů přispět k řešení těchto problémů na nadnárodní úrovni.

2.4. Oskar Lange - metoda pokus/omyl

Již u Baroneho jsme se setkali se zárodečnou variantou metody pokus/omyl ve způsobu, jakým je řešeno zajištění akumulace výrobních prostředků, aniž by došlo k narušení svobodné vůle spotřebitelů[33]. V adrese Americké ekonomické asociaci předložil v r. 1928 Fred Taylor esej Směrnice výroby v socialistickém státě, ve které Beronem naznačenou metodu pokus/omyl rozšířil na celé hájemství aposteriorní úpravy cen v závislosti na nepředvídatelném vývoji poptávky. Tento přístup byl přejat také O. Langem, který k jeho obhajobě úspěšně využil paralelu s walrasovským aukcionářem.

Zde hrála Langemu do karet skutečnost, že Walras ani jeho následovníci nedokázali uspokojivě řešit problematiku procesu konvergence k rovnovážnému stavu. Walras v tomto směru zavedl zcela nerealistický předpoklad, že obchodování na trzích se odehrává po způsobu Pařížské burzy, kde je nejprve aukcionářem vyvolána cena, na kterou kupující a prodávající reagují stanovením nabízených a poptávaných množství. Aukcionář tato množství agreguje a upravuje cenu tak dlouho, dokud se nerovnají. Teprve potom dochází k zobchodování na základě ceny, která „čistí trh“. Na reálných kapitalistických trzích je ovšem standardem obchodování za nerovnovážné ceny, což zásadně zpochybňuje koncepci směřování k ekvilibriu. V rámci ekonomik s centrální administrací cen je ovšem možno se s tímto problémem vypořádat a walrasovský model jim tedy paradoxně padne mnohem lépe než kapitalistické ekonomice, pro kterou byl původně koncipována.

Na základě aplikování metody pokus/omyl je pak vcelku jedno, jak jsou zpočátku stanoveny ceny[34]. Pokud totiž nastane nesoulad mezi množstvím určitého zboží, které je za administrativně určenou cenu nabízeno, a množstvím, které je za tu samou cenu poptáváno, projeví se to buďto v jeho nedostatku, nebo v nárůstu jeho nadnormativních zásob. Jedno i druhé následně poskytuje administrátorům informaci o nutnosti cenu zvýšit nebo snížit, což dále působí na změny ve struktuře výroby[35]. Úlohou manažerů v tomto modelu je brát administrované ceny jako parametry, na jejich základě zvolit takovou kombinaci výrobních faktorů, která minimalizuje průměrné náklady, a zajistit takovou velikost výstupu, při které se mezní náklady rovnají jeho jednotkové ceně.

Pro neoklasické ekonomy nebylo lze jinak, než tuto argumentaci, která je zde podána jen v těch nejelementárnějších obrysech, přijmout. Známý je Langeho bonmot, ve kterém Misesovi sliboval sochu v sále Plánovacího úřadu za roli, kterou sehrál při rozvinutí sporu, který vedl socialistické autory k uznání významu a snaze o řešení problematiky racionální alokace zdrojů.[36] Jak si asi musel připadat silný v kramflecích, když psal, že by učitelé dialektického materialismu takto zvěčnělého profesora předváděli studentům, aby tak demonstrovali „List der Vernunft, která způsobila, že i ten nejvěrnější z buržoazních ekonomů nevědomky sloužil věci proletariátu“?

2.5. Monopoly, efektivita a blahobyt

Při formování Langeho přístupu sehrál klíčovou roli jeho názor na povahu monopolního kapitalismu. Lange nijak nezpochybňoval efektivitu a inovační potenciál konkurenčního kapitalismu. Neobdivoval pouze Walrase, ale také Schumpetera, s nímž si nezadal v líčení blahodárné role tvůrčích podnikatelů, uvádějících invence v život. Navíc předpokládal, že praktické problémy spojené s centrální administrací ekonomických odvětví mohou snižovat jejich efektivitu pod úroveň, které by bylo dosaženo, pokud by tato odvětví byly ponechány v hájemství konkurenčních trhů. V souladu s tím nepovažoval za moudré, aby došlo k zrušení soukromého vlastnictví v těch oblastech, kde se bylo možno nadít skutečně konkurenčního prostředí – tj. v případě drobného průmyslu a zemědělství – a kde mohlo být podle Langeho soukromé podnikání efektivnější než úřední administrace[37].

Ovšem mimo tuto oblast bylo podle Langeho konkurenční prostředí věcí minulosti. Místo toho dala koncentrace kapitálu vzniknout mamutím korporacím a monopolům, jejichž ekonomická pozice jim dávala možnost (které samozřejmě využívaly) maximalizovat monopolní zisk na úkor zbytku společnosti. Trh tak přestal být mechanizmem, zajišťujícím inovační, alokační a produkční efektivitu[38]. Státy se tuto situaci snažily řešit intervencemi a regulací; s takovým řešením se ale neoklasický teoretik blahobytu nemohl spokojit. Jako jedinou možnost, jak efektivitu a další rozvoj zajistit i v takovýchto odvětvích, viděl jejich zespolečenštění a řízení na základě jím popsaných mechanismů.

Samozřejmě i v tomto bodě se Lange zásadně rozcházel s přístupem liberálů, kteří tradičně ve snaze delegitimizovat státní regulaci monopolů popírají, že by volný trh mohl vést k nežádoucí monopolizaci odvětví. Podle Misese se může monopol udržet jedině v případě, že má některá korporace výhradní přístup k nějaké surovině, což podle něj ale není vůbec na škodu, neboť díky vyšší monopolní ceně je daná surovina užívána úsporněji. (Mises 1994, s. 79) „Strašidlo monopolu, které se pokaždé vytahuje, hovoří-li se o svobodném hospodářském vývoji, nás nemusí znepokojovat. Skutečně proveditelné světové monopoly se mohou týkat jen několika mála druhů prvovýroby. Nelze jen tak bez dalšího rozhodnout, zda je jejich vliv příznivý či nepříznivý.“ (tamtéž, s.80)

„Národní a mezinárodní monopoly, jež mají dnes praktický význam, se liší od těchto světových monopolů zásadně tím, že nevznikají v důsledku vývojové tendence hospodářství, jež je ponecháno samo sobě, nýbrž jako výsledek antiliberální hospodářské politiky. Bezmála všechny pokusy monopolisticky ovlivnit trh určitého výrobku jsou možné jen proto, že cla rozkládají světový trh na malé národní trhy.“ (tamtéž, s.81)

„Ať otáčíme nebo obracíme problém monopolu jakkoliv, vždy zase zjistíme, že monopolní ceny jsou možné jen tehdy, jde-li o dispozici nerostným bohatstvím jistého druhu anebo vytvoří-li zákonodárství nebo administrativa předpoklady pro tvorbu monopolu. V hospodářském vývoji samotném nemůže být řeč o tendenci k vyloučení konkurence, s výjimkou dolů a příbuzných odvětví.“ (tamtéž, s.82)

Podle Misese a jemu podobných, kteří tak bagatelizují problematiku přirozených monopolů, má být jediným a naprosto spolehlivým lékem na monopoly svobodný obchod. Vedle sebe jsme si tak postavili dva extrémní názory o vlivu koncentrace kapitálu na efektivitu kapitalismu, z nichž ten Langův považuji za principiálně výstižnější, i když poněkud přehnaný; závažnější je ale kritika Langem sdíleného názoru na efektivitu skutečně konkurenčních tržních struktur, kterou podávám v následující kapitole.

O efektivitě monopolů lze také pojednat v souvislosti se vzrůstajícím významem informačních odvětví. To, že si státy uvědomují ohrožení, které pro ekonomickou efektivitu a společenský blahobyt vyplývá z působení monopolů, je možno ilustrovat na existenci Shermanova zákona a jeho čerstvé aplikaci proti společnosti Microsoft (viz Lízal 2001). Detailnějším rozborem problematiky je ale možno dojít k mnohem závažnějším důsledkům.

Ekonomie informačních odvětví (v dalším výkladu se soustředím na vývoj aplikačního software, ale s drobnými modifikacemi platí to samé např. pro vědecký výzkum a neadekvátnost současného modelu ochrany duševního vlastnictví vůbec), jejichž výstup se neváže k jedinečným případům, se liší od ekonomie klasických průmyslových oborů v několika významných ohledech: mezní náklady jsou zde prakticky nulové, zatímco fixní náklady vysoké. Na rozdíl od síťových odvětví (např. dopravní infrastruktury nebo distribuce el. energie) zde navíc nehrozí, že by uživatelé mohli vůči sobě představovat negativní externality; naopak, každý další uživatel přináší pozitivní externalitu standardizace vůči všem ostatním uživatelům (a tím i vůči výrobci) daného produktu. Výhody standardizace se spolu s nulovými mezními náklady odrážejí ve značných výnosech z rozsahu, které formují prostředí vhodné pro etablování přirozeného monopolu a predátorské praktiky vůči konkurenci. Standardy jsou navíc soukromým vlastnictvím monopolní firmy, která tak může účinněji uplatňovat bariéry vstupu do odvětví. V době, kdy si monopol není příliš jistý ve své pozici (čímž si nemůže být zcela jistý nikdy) a kdy k jejímu udržování a posilování skrze standardizaci s úspěchem využívá pozitivní externalitu z rostoucího počtu uživatelů, nemá ještě důvod k vyloženě restriktivní cenové politice, dokonce je pro něj výhodné do jisté míry tolerovat počítačové pirátství (jako formu cenové diskriminace). Ale díky tomu, že je tak jako tak schopen dosahovat ziskovosti na základě výnosů z rozsahu, chybí zde konkurenční tlak stimulující produkční efektivitu. Alokační efektivita je zase narušena extrémním rozdílem mezi zanedbatelnými mezními náklady a poměrně vysokou cenou: užívání určitého produktu se určitému uživateli vyplatí pouze v případě, že je pro něj čistý přínos vyšší než je cena produktu, zatímco z hlediska společenského blahobytu by bylo optimální, aby byl produkt „spotřebováván“ jakmile je jeho čistý přínos pro dodatečného uživatele vyšší, než jsou mezní náklady na jeho výrobu. Tím, že je se softwarem nakládáno jako se soukromým, nikoliv veřejným statkem, jsou vyřazeni mnozí potenciální uživatelé, jejichž užívání daného produktu by, ceteris paribus, vedlo k paretooptimálnímu růstu celkového blahobytu. Ekonomická teorie by tak mohla dospět k závěru, že ponechat investování do vývoje software na bedrech trhu je méně efektivní, než by bylo zahrnutí těchto investic do veřejných rozpočtů a distribuce software jako veřejného statku (jako je například distribuováno veřejnoprávní vysílání), přičemž tento závěr nevyplývá z hrozby monopolizace (která jej ale ještě posiluje), nýbrž ze samé povahy informačního zboží a jeho „spotřeby“.

2.6. F. A. von Hayek – rozptýlené znalosti

V Hayekově pojetí hrají zásadní úlohu „znalosti konkrétních okolností času a místa“, které jsou známy jednotlivcům zapojeným do ekonomického procesu. Problém ekonomické alokace je „problém využití znalostí, které nejsou nikomu dány ve své totalitě“.(Hayek 1992, s. 96) „Je to spor o to, zda se má plánovat centrálně, pomocí jediné autority pro celý ekonomický systém, nebo jestli má být plánování rozděleno mezi mnoho jednotlivců. … Konkurence … znamená decentralizované plánování prováděné oddělenými osobami. … To, který z obou systémů bude pravděpodobně efektivnější, závisí hlavně na otázce, ve kterém z nich můžeme očekávat, že budou plněji využity existující znalosti.“(tamtéž, s. 96-7) Povaha těchto znalostí podle Hayeka vylučuje jejich statistické zpracování a tedy i jejich zprostředkování centrální autoritě. Na druhou stranu je třeba zajistit mechanismus, který samostatně jednajícím jednotlivcům zprostředkuje informace o změnách v celém ekonomickém systému, aby mohli svá rozhodnutí zasadit do kontextu těchto změn. Tímto mechanismem má být právě cenový systém, jehož podstatnou funkcí je telekomunikace potřebné míry informace o významu každého druhu vzácného zdroje z hlediska celé struktury vztahů mezi prostředky a účely. Aby mohl cenový systém fungovat co nejefektivněji, musí být ceny schopné flexibilně se přizpůsobovat všem změnám na straně nabídky a poptávky, z čehož plyne kontraproduktivita jakéhokoli omezení volného působení tržních sil, které má za následek nárůst cenové rigidity nebo přímo odchýlení ceny od její tržní úrovně (do této kategorie spadají cla, minimální mzda, daně, cenové regulace atd.).

Už samotný vztah argumentů Misese a Hayeka zaslouží bližší pozornost. Z hlediska neoklasických socialistů zastával Mises stanovisko logické nemožnosti socialismu, zatímco Hayek nakonec argumentoval z pozic jeho praktické nerealizovatelnosti, čímž „přešel do druhé linie obrany“. Soudobí misesovci, přesvědčení, že spor s konečnou platností rozhodly již Misesovy argumenty o nezbytnosti soukromého vlastnictví, zase Hayeka obviňují z „ultrasubjektivismu“. Jeho přínos, který do sporu podle misesovců „toliko vnesl zmatek“, je tak „chybným od samého začátku“ (Hoppe).

Hayekova argumentace je také kritizována stoupenci participativní ekonomiky: když Hayek definuje svobodu jako „stav, ve kterém může každý užívat své znalosti pro své vlastní účely“, a efektivní ekonomiku jako takovou, ve které má každý možnost v co nejvyšší míře využívat jen jemu vlastní znalosti, proč by se tato svoboda a efektivnost měla vztahovat pouze na kapitalisty a nikoliv na pracující? [39]

Podle mého názoru žádná z těchto kritik, z nichž každá by si jistě zasloužila bližší pozornost, nejde k jádru problému: komunikuje trh založený na vzájemné konkurenci jednotlivých subjektů (ať už se jedná o samostatné kapitalisty, akciové společnosti nebo podniky řízené pracujícími) skrze cenový mechanismus takovou míru informace, která je dostatečná pro koordinaci ekonomických aktivit? Na tuto otázku se snaží odpovědět J. O´Neill, ve snaze zvrátit dojem sdílený těmi, kteří sice celkově Hayeka odmítají, ale souhlasí s tím, že jeho argumenty prokázaly nutnost decentralizace na úroveň jednotlivých podniků. Na mušce má tedy především soudobé tržní socialisty, jejichž argumentace v ekonomické rovině vždy explicitně či implicitně zahrnuje motivy rozpracované z pozic rakouské školy. Přestože Hayekův koncept kritizují v mnoha detailech, přijímají tržní socialisté obecné pojetí trhu jakožto vhodného mechanismu komunikace informací:

„Trh je presentován jako samoregulující se ekonomický homeostat, zajišťující informační zpětnou vazbu mezi spotřebiteli a výrobci, nutnou ke vzájemnému slaďování jejich aktivit. Trh možná není dokonalý, ale je přesto nejefektivnějším možným společenským mechanismem k zajištění toho, aby se výroba a spotřeba zvyšovala nebo snižovala na patřičných místech.“ (O´Neill 1989, s. 201)

Přijetí tohoto modelu fungování trhu se u tržních socialistů druží s odmítnutím Marxova pojetí povahy ekonomických krizí v kapitalismu. Hospodářský cyklus v tomto pojetí není vlastní tržnímu systému jako takovému, ale je průvodním jevem jakéhokoliv komplexního, vyvíjejícího se a inovativního ekonomického systému. O'Neill oproti tomu dokazuje, že „jak přijetí rakouského modelu trhu, tak i odmítnutí Marxovy kritiky trhu je chybné.“(tamtéž, s. 201)

Podle Hayeka je charakteristickým rysem tržního prostředí skutečnost, že znalosti potřebné pro racionální rozhodováni subjektů jsou mezi tyto subjekty rozptýlené a je principiálně nemožné je formalizovat nebo centralizovat. Přesto je nutné zajistit, aby byly každému subjektu komunikovány „informace, které potřebuje k tomu, aby zasadil své rozhodnutí do souvislosti všech změn v celém ekonomickém systému“. (Hayek 1992, s. 101) Úlohu takového „telekomunikačního systému“ plní cenový mechanismus a cena je právě tou informací, kterou jednotlivé subjekty potřebují k tomu, aby jejich plány byly koordinovány s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů.

Toto Hayekovo pojetí jistě postihuje podstatný rys reality - trh vskutku zajišťuje šíření informace o relativních vzácnostech statků a jejich změnách ve formě ceny a výrobci a spotřebitelé skutečně reagují na tyto změny přizpůsobováním jejich plánované výroby a spotřeby těchto statků. Otázka, kterou si O'Neill klade, je jestli informace komunikovaná cenovým mechanismem skutečně vede ke koordinaci aktivit nezávislých agentů. Tato otázka má dva aspekty, kterým se věnuji popořadě v příslušně očíslovaných oddílech:

  1. Komunikuje cenový mechanismus veškerou informaci nutnou ke koordinaci aktivit?
  2. Je komunikace takové informace dostačující - a nikoliv pouze nutnou - podmínkou ke koordinaci aktivit?

 1. V tržním prostředí je jakákoliv komunikace mezi vzájemnými konkurenty překračující nezbytně nutný rámec blokována skutečností, že pokud by někdo komunikoval více informací než druzí, ocitl by se oproti nim v konkurenční nevýhodě. V souladu s teorií her je jedinou stabilní strategií, vycházející z této situace, omezit šíření informací na minimum, potřebné k udržování interakce s potencionálními zákazníky a dodavateli. Otázka poté zní, zda je trh samotný schopen komunikovat takové informace, které postačují ke koordinaci plánů a aktivit všech výrobců a spotřebitelů. Odhlédněme teď od informací vědeckého a technického rázu, jejichž udržování v tajnosti může ovlivnit technický pokrok, ale těžko bude mít dopad na možnost koordinace v Hayekově smyslu. Druhou významnou sférou utajovaných informací jsou plány budoucí výroby...

Výrobci, kteří budoucí výrobu kalkulují, tak nečiní s ohledem na poptávku v současnosti (t0), ale s ohledem na očekávanou poptávku v budoucnosti (t1), kdy vyrobené zboží přijde na trh. Ovšem informace, kterou jim poskytuje cenový mechanismus, se vztahuje pouze k poměru nabídky a poptávky v čase t0. Přestože je i tato informace významná pro odhad poměru poptávky a nabídky v čase t1, není veškerou relevantní informací - mnohem spolehlivější odhad a lepší koordinace by byla zajištěna, kdyby měli výrobci k dispozici plány výroby ostatních výrobců na trhu[40].

„… problémem není to, že by ekonomičtí agenti činili množství vzájemně nesouvisejících chyb v předvídání budoucí poptávky. Problémem je spíše to, že trh zprostředkovává agentům, kterých se to týká, tu samou informaci, na jejímž základě je racionální strategií každého z agentů zvýšit výrobu nebo snížit spotřebu, zatímco kolektivně není racionální, aby tímto způsobem jednali všichni agenti. V konkurenční ekonomice vede simultánní šíření informace o nabídce a poptávce v čase t0, ve spojení s potlačením vzájemné výměny informací o plánovaných reakcích, k nadvýrobě.“(O´Neill 1989,s. 206-7)[41]

Mechanismus, který Hayek popsal ve svém příkladu s výrobou a spotřebou cínu, pak vede k tomu, že lokální krize a boomy se šíří jako vlny po celé ekonomice. Spíše než informace potřebná ke koordinaci s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů je takto ovšem komunikována dezinformace.

„Poptávka průmyslových výrobců po zboží, jako jsou stroje, nebo po surovinách, jako je cín, jsou v jekémkoliv časovém okamžiku založeny na jejich očekáváních týkajících se poptávky po jejich výrobcích v nějakém budoucím čase t1. V té míře, v jaké jsou tato očekávání chybná (z popsaných důvodů týkajících se toku informací), nezajišťuje cenový mechanismus komunikaci adekvátní informace producentům strojů a surovin, nýbrž jim komunikuje dezinformaci. Následky poruchy koordinace v jedné oblasti se tak šíří po celém systému. Lokální propad tak přerůstá ve všeobecnou krizi, paradoxně právě díky tomu, že trh spoje výrobce způsobem, jaký zdůrazňuje Hayek.“ (O´Neill 1989, s. 207-8)

Ostatně právě tohoto rysu svého modelu fungování trhů Hayek využívá při traktování problematiky hospodářského cyklu. Ten je iniciován, když výrobci začnou nadměrně rozšiřovat investice do výrobních prostředků a oklikovost výroby v závislosti na dezinformaci komunikované cenovým mechanismem. Zásadní rozdíl mezi Hayekovým přístupem a přístupem prezentovaným v O'Neillově práci spočívá ve vysvětlení zdroje dezinformace šířené od výrobců spotřebního zboží k výrobcům kapitálových statků. Zatímco O'Neill odmítá předpoklad, že cenový mechanismus tržního systému (byť by byl prostý všech „poruch“) komunikuje veškeré informace relevantní pro koordinaci plánů a aktivit, podle Hayeka cenový systém veškeré tyto informace skutečně komunikuje. Dezinformace vzniká pouze tehdy, pokud je cenový mechanismus „zvnějšku“ (státním zásahem) vychýlen způsobem, který vede k „umělým“ změnám relativních cen. Od tohoto bodu se odvíjí také dodnes aktuální spor mezi hayekovci a friedmanovci (viz Šíma 2000, s. 23-31). Na rozdíl od Friedmana považoval Hayek za škodlivou i takovou monetární politiku, jejímž cílem by bylo pouze udržovat stabilní cenovou hladinu. Jakákoliv emise nových peněz měla vést k snižování úrokové míry, působící neadekvátní zvyšování oklikovosti výroby, které nemohlo být kryto reálnými úsporami obyvatelstva.

2. Ve své obhajobě volného trhu Hayek nejenom předpokládá, že komunikace relevantní informace je nutnou podmínkou ke koordinaci plánů, ale že je i podmínkou dostačující. Ale i zde je třeba rozlišovat - i kdyby měl někdo k dispozici plány ostatních, neumožňovalo by mu to samo o sobě rozvrhnou své aktivity takovým způsobem, který by zabezpečil vzájemnou koordinaci. „Musí zde být nějaký mechanismus, jehož prostřednictvím by výrobci mohli vzájemně slaďovat své plány, aby byly jejich aktivity skutečně koordinované. Trh, jakožto konkurenční řád, žádný takový mechanismus vzájemného slaďování neposkytuje, ze stejného důvodu, z jakého zamezuje pohybu informací. Zatímco vzájemné slaďování by prospělo všem stranám, pokud jedna nebo více kooperují, zatímco jiná nikoliv, ceteris paribus má z toho prospěch právě nekooperující strana. Za předpokladu, že všechny strany sledují vlastní zájem, konkurenčně stabilní strategií je nekooperovat.“ (tamtéž, s. 208-9, tučné zvýraznění P.G.)

O´Neill uzavírá, že právě díky své konkurenční povaze trh selhává v komunikaci veškerých relevantních informací a v zajištění koordinace plánů ekonomické činnosti. „Tento rys trhu mu je vlastní jakožto systému nezávislých výrobců, vzájemně si konkurujících v prodeji zboží. Není to tedy důsledek komplexity nebo změny.“ (tamtéž, s. 209)

Od této problematiky se odvíjí Marxova kritika tržního systému ve smyslu inherentní tendence k ekonomickým krizím. O'Neill souhlasí, že Marxova kritika tržního hospodářství by byla neudržitelná, pokud by její podstata tkvěla v požadavku nahradit tržní přizpůsobování ex post plánováním ex ante - tak jak Marxe interpretují i četní stoupenci tržního socialismu (např. Selucky, Hodgson a Nove). Představa, že se lze spokojit pouze s plánováním ex ante, je udržitelná pouze v kontextu jednoduché ekonomiky nepodléhající změnám. Na druhou stranu, ani v tržním prostředí nereagují subjekty pouze ex post na probíhající změny, ale neustále se snaží předvídat, plánovat a ovlivňovat budoucí vývoj. Podle O´Neilla je Marxova kritika založena právě na tom, že informace komunikované trhem nemohou vést k potřebné koordinaci ekonomických aktivit v čase.

Předpokládejme, že v čase t0 nastane růst poptávky po určitém zboží nad jeho nabídku. Vzroste cena zboží - výrobci na tento signál zareagují zvyšováním produkce, zatímco spotřebitelé sníží v reakci na ten samý signál spotřebu. Každý ovšem jedná bez návaznosti na plány a reakce ostatních výrobců a spotřebitelů. Výsledkem je, že v čase t1, kdy jsou plány jednotlivých subjektů realizovány na trhu, dojde k převisu produkce daného zboží vůči jeho efektivní poptávce. Dochází k realizační krizi. Zboží nemůže být prodáno za původně předpokládanou cenu a výrobci tak nemohou realizovat hodnotu své produkce. Továrny jsou zavírány a výrobní prostředky přesouvány do jiných výrobních sfér nebo likvidovány. Destrukce výrobních procesů omezuje nabídku a stimuluje ziskovou marži těch, kteří dovedou situace využít, zatímco propad cen podporuje opětovný růst poptávky. Krize se tak odráží od svého dna, dochází k opětovnému růstu poptávky vůči nabídce a nastartování dalšího boomu[42].

Závěr

Přestože v našich zeměpisných šířkách panuje názor, že možnost ekonomické racionality socialismu v jakékoliv podobě byla uspokojivě a s konečnou platností teoreticky vyvrácena Misesem a Hayekem, zatímco pád východního bloku tento závěr stvrdil i prakticky, mým cílem bylo ukázat, jak daleko je tento dojem od pravdy. Přestože jsem nemohl věnovat pozornost veškeré novější literatuře, spojené s problematikou motivací a inovací, literatuře, zabývající se současnými koncepcemi tržního nebo centrálně plánovaného socialismu, nebo literatuře, analyzující důvody selhání sovětského hospodářského modelu, věřím, že v míře, jaká byla možná na základě značně omezeného rozsahu této práce, se mi podařilo ukázat, jakými přemety procházel názor ekonomů na otázku, zda je možno i v podmínkách komplexních a dynamických ekonomických systémů, založených na bohatě rozvinuté dělbě práce, přejít od soukromého ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků, aniž by tím došlo k ochromení inovační, alokační nebo produkční efektivity. V pozadí pak lze spatřovat otázky jako: může se to stát znovu? Může se dnes objevit koncepce socialistického hospodářství, která by se neopírala o pochybné neoklasické modely a při tom se dokázala uspokojivě vypořádat i s dalšími námitkami vznesenými z pozic rakouské školy? Bude taková koncepce schopna uhájit skutečně centrální plánování, nebo se bude nucena spokojit s kompromisnictvím tržních socialistů a zastánců participace? Může taková koncepce získat významnější podporu? Jako pozoruhodného kandidáta v tomto směru spatřuji teorii centrálního plánování, netradičně pojatou autorskou dvojicí A. F. Cottrell a W.P. Cockshott, jejíž rozbor by mohl být předmět dalšího výzkumu v tomto směru, stejně jako množství dalších problémů, jichž jsem se v textu pouze dotknul, nebo ani to ne.


Související články:
(Politiky - hospodářská a sociální)

Přijďte podepsat petici k lithiu (13.10.2017)
Lithium do českých rukou (05.10.2017)
Politické spektrum o daních (22.03.2017)
Jak proměnit sen ve skutečnost (09.12.2013)
Seminář k problematice "základního příjmu" (12.10.2013)
Mezigenerační solidarita (31.05.2012)
Festival TRANSEUROPA (10.05.2011)
Jak z toho? (14.02.2011)
Politické spektrum o důchodové reformě (31.01.2011)
Systémová změna jako odpověď na Ricardův efekt (12.08.2010)
Proč levice v krizi nezískává? (27.05.2010)
Zaměstnanecké benefity v ČT (25.03.2010)
Přemýšlení o nemyslitelném (02.03.2010)
Vládní exit nebo exitus vládnutí? (10.02.2010)
Exodos (05.02.2010)
SDS podporuje aktivitu odborů (16.05.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (poznámky) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (literatura) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (1) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (19.04.2009)
Kapitalističtí hlupáci (27.12.2008)
Od krize hypoték ke krizi kapitalismu (26.11.2008)
Na budoucnost světa nemyslím, nechci usínat na práškách (15.10.2008)
Ransdorf, nový spojenec ČEZ (28.03.2008)
Brusel vytáhl proti podivně vysokým cenám (01.02.2008)
Posloupnost a časový rozvrh (transformace čsl. ekonomiky) (17.01.2008)
Co opravňuje vertikální přerozdělování? (1) (06.08.2007)
Kdo je vítěz globalizace? (13.07.2007)
Nerovná daň! (26.05.2006)
Chci celou Zemi a 5% navrch! (26.03.2006)
Česko prohrálo arbitráž s Nomurou (18.03.2006)
Jak to bude s nezaměstnaností v roce 2006? (12.03.2006)
Genetický kód (základná formula) kapitalistickej spoločnosti (27.02.2006)
Už dlouho neplatí, že levice se pozná podle toho, že víc přerozděluje (21.02.2006)
Klausův boj o minulost (02.02.2006)
SB varuje před vznikajícím dělením postsovětského bloku (01.02.2006)
ČSSD by si populistická gesta mohla před volbami odpustit (12.01.2006)
Budujú v Číne socializmus, alebo skôr kapitalizmus? (03.01.2006)
Žijeme v ekonomickom stredoveku - tak skúsme niečo spraviť, aby sme si priblížili novovek (18.12.2005)
Na velké koalici můžeme dlouhodobě prodělat (10.12.2005)
K bezpečnosti a stabilitě korporací (28.11.2005)
Krach na novoyorské burse (24.10.2005)
Jaká ekonomika bude ekonomikou budoucnosti? (30.06.2005)
Je patnáctiprocentní daň, jak ji navrhuje ODS, pro občana výhodná? (16.05.2005)
Několik úvah o směru cesty…(2. část) (03.05.2005)
Několik úvah o směru cesty… (03.05.2005)
Demografická bublina (17.04.2005)
Nezaměstnanost a předčasné parlamentní volby (15.04.2005)
ČEZ se chystá v elektrárnách pálit obilí (05.04.2005)
Centesimus annus (4) (03.04.2005)
Koleje (19.02.2005)
7. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Krize tradičních politických ideologií-ekonomické aspekty (27.01.2005)
Rozdíly mezi bohatými a chudými rostou (26.01.2005)
Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou (06.01.2005)
Občané, pozor na reformy! (04.01.2005)
V čase rekapitulačním (31.12.2004)
Nad státním rozpočtem (3.) (22.12.2004)
Nad státním rozpočtem (2.) (18.12.2004)
Nad státním rozpočtem (1.) (17.12.2004)
Zděšení kvůli světové ekonomice (04.10.2004)
Reakce na odvolání managera Eurotelu (03.05.2004)
Stanovisko SDS k novele zákona o rybářství (31.01.2004)
Ekonomický a demografický vývoj vede k reformám (22.01.2003)
MMF radí šetřit a slibuje růst (31.10.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Petr Gočev | Počet komentářů: 13 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
287 (287 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
281 (281 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
248 (248 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
233 (233 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
411 (411 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
252 (252 hl.)
Prohnilý humanismus !!
194 (194 hl.)

Celkem hlasovalo: 1906


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.