logo SDS
Dnešní datum: 24. 06. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 691x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 652x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 603x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 548x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 536x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 529x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 510x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 406x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 33
Prům. 20.4
21 denni
Max. 534
Prům. 462.6

Nyní si čte web : 85 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Co opravňuje vertikální přerozdělování? (1)

Vydáno dne 06. 08. 2007 (18312 přečtení)

Imanentní kritika neoklasického a neoliberálního přístupu
První část odborné práce Petra Gočeva z roku 2006, týkající se legitimity a optimální míry vertikálního přerozdělování.

1. Úvod

Lidé se řídí svým citem a svým vlastním zájmem,
lichotí jim však představa, že se řídí rozumem.
(Vilfredo Pareto: Manual of Political Economy, s. 95)

K sepsání této stati mne vedla především skutečnost, že posouzení otázky legitimity a optimální míry vertikálního přerozdělování je stěžejní pro mnoho hospodářskopolitických reforem, které jsou dnes v České republice i ve světě uskutečňovány či navrhovány.

Rozhodnutí napsat pouze imanentní kritiku bylo motivováno tím, že je to způsob, jak se přimět ke lpění na mnohdy arbitrárních nebo redukcionistických konceptech a předpokladech neoklasické ekonomie a liberální politické filosofie. Mým cílem bylo ukázat, že pokud tyto koncepty a předpoklady dovedeme do důsledků, dospějeme k preferenci kladné míry progresivního vertikálního přerozdělování.

Tím, že jsem se omezil na imanentní kritiku, zbavil jsem se možnosti použít některé argumenty ve prospěch vertikálního přerozdělování, opírajících se o přístupy nacházející se za obzorem neoklasické ekonomie a liberální politické filosofie1. Limity vyplývající z omezení daných formou imanentní kritiky mi však umožnily formulovat argumenty, které mohou být přijaty ekonomickým mainstreamem.

Charakter a rozsah práce mi neumožnil zabývat se explicitně otázkami, jaká přesně by měla být optimální míra vertikálního přerozdělování, jak by měly vypadat mechanismy jeho realizace, nebo jakým způsobem by mělo být vertikální přerozdělování řešeno v rámci stávajících systémů na příjmové i výdajové straně veřejných rozpočtů (letmé náznaky v tomto směru uvádím pouze v oddíle 4.2).

Zkoumání jsem zaměřil především na otázku, zda ve stávající společnosti existuje ze všech relevantních hledisek legitimní kladná míra vertikálního přerozdělování – v tom smyslu, že jakákoliv nižší míra vertikálního přerozdělování by byla z daného hlediska jednoznačně suboptimální.

V práci jsem se též snažil ilustrovat zásadní význam pramenného studia dějin ekonomických teorií i obecných dějin pro analýzu navýsost aktuálních otázek hospodářské politiky. V textu proto upozorňuji na několik dezinterpretací původních pramenů, které jsou bohužel zcela běžně reprodukovány nejen v publicistice, ale i v učebnicích.

1.1. Vymezení základních pojmů

Nebude-li uvedeno výslovně jinak, budu v textu následujícím výrazům vždy připisovat význam uvedený v tomto odstavci:

Tržní rozdělování - takové rozdělování příjmů v podmínkách nerovného soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ke kterému by došlo, kdyby stát ani jednotlivci neuplatňovali žádné mechanismy přerozdělování či charity.

Tržní příjem – příjem jednotlivce při tržním rozdělování.

Přerozdělování – progresivní vertikální přerozdělování, tj. státem vynucený převod prostředků od jedinců s vyššími tržními příjmy k jedincům s nižšími tržními příjmy. V celém tomto textu se věnuji pouze tomuto druhu přerozdělování. Stranou ponechávám problematiku horizontálního přerozdělování, které se týká takových transferů nebo politik, které vedou k přerozdělování příjmů mezi segmenty populace bez ohledu na splnění kritéria, že příjemci přerozdělování musí mít nižší tržní příjem než jeho plátci2.

Plátci přerozdělování – množina občanů, jejichž příjem je přerozdělováním snižován .

Příjemci přerozdělování – množina občanů, jejichž příjem je přerozdělováním zvyšován

Charita – dobrovolný převod prostředků od jedinců s vyššími tržními příjmy k jedincům s nižšími tržními příjmy .

Míra přerozdělování – míra redukce příjmové nerovnosti vertikálním přerozdělováním; číslo z intervalu <0,1>, kdy hodnota 0 znamená, že k žádnému přerozdělování nedochází (tzn. rozdělování odpovídá tržnímu rozdělování), a hodnota 1 odpovídá stavu, kdy je přerozdělování realizováno v takovém rozsahu, že je po přerozdělení příjem všech jedinců stejný.

Míra spravedlnosti rozdělování – číslo z intervalu <0,1>, kdy hodnota 0 znamená, že každý atom hodnoty připadne někomu jinému, než komu z hlediska spravedlnosti náleží3, a hodnota 1 odpovídá stavu, kdy každý atom hodnoty připadne tomu, komu z hlediska spravedlnosti náleží.

1.2. Výchozí situace a cíle této práce

V ČR dnes politickým diskusím o roli státu dominují dvě různá pojetí přerozdělování:

1) Podle jednoho z těchto pojetí je vertikální přerozdělování nespravedlivým (je legalizavaným okrádáním jeho plátců – srov. Mach 2006), škodlivým (snižuje výkonnost ekonomiky tím, že pokřivuje cenové informace generované tržním mechanismem a odrazuje od práce jeho plátce i příjemce) a svobodě nepřátelským (uvádí jeho plátce i příjemce pod kuratelu státní byrokracie) reliktem paternalistického sociálního státu. Je nasnadě, že zastánci tohoto názoru usilují o to, aby hydře přerozdělování usekli hlav co nejvíce. Podle naznačeného pojetí je jedinou překážkou odbourání přerozdělování odpor příjemců přerozdělování (čili většiny populace, pro niž je existence přerozdělování výhodná), realizovaný prostřednictvím demokratických mechanismů (strana, která by měla v programu skutečně radikální eliminaci přerozdělování, by neměla šanci získat v demokratických volbách se všeobecným volebním právem mandát pro realizaci takového programu), nebo prostřednictvím přímých akcí a občanských nepokojů. Pragmatičtější část pravice se tedy s určitou mírou přerozdělování smiřuje a toto „trestání za úspěch“ považuje za nutné zlo, „daň za demokracii“. Nerezignuje však na snahu redukovat míru přerozdělování, jak to jen bude možné, tj. politicky průchodné. Redukci míry přerozdělování lze zákonodárným procesem v podmínkách zastupitelské demokracie prosadit tak, že se zděděné přerozdělovací mechanismy rozleptají pokradmým zaváděním nejrůznějších výjimek a úlev pro bohaté, nebo tak, že se podaří přesvědčit dostatečně velký podíl populace, aby podpořil program eliminace těchto mechanismů, přestože je to v rozporu s jeho zájmy (srov. Mach 1997). Objevují se i doporučení vyjmout fiskální politiku z působnosti demokraticky volených institucí a převést ji do rukou „nezávislých odborníků“ (srov. Schneider 2005).

Fundamentalistická část pravice považuje za kořen zla demokratické mechanismy jako takové (ve spojení s všeobecným hlasovacím právem). V souladu s tím prosazuje nahrazení demokratického státu tržními „pojišťovacími agenturami“ (nebo, pokud by to nebylo možné, tak alespoň dědičnou monarchií – Hoppe 2002), pohrává si s myšlenkou znovuzavedení majetkového censu nebo volební daně, anebo se zálibně shlíží v režimech à la Pinochet, které si dokáží s odporem demokratické většiny efektivně poradit a ochránit tak soukromé vlastnictví režimních elit4.

2) Podle druhého přístupu vede přerozdělování na jedné straně ke snížení ekonomické efektivity a tedy ke zmenšení koláče, který je rozdělován, na druhé straně však podporuje větší rovnost, respektive „rovnost šancí“. Tržní rozdělení příjmů je spravedlivé, ale jejich vynucené přerozdělení je kupodivu také spravedlivé, neboť zajišťuje spravedlnost sociální5.

Přerozdělování je sice z určitého hlediska špatné, ale z jiného hlediska dobré. Cílem politiky je pak hledat optimální míru přerozdělování, která by byla dostatečně vysoká pro zachování sociální soudržnosti (to jest stavu, kdy se lidé nebouří nebo neuchylují hromadně ke kriminalitě6), ale zároveň dostatečně nízká, aby nezpůsobovala přílišnou nelibost jeho plátců.

Pro tento eklektický přístup je charakteristické, že legitimitu přerozdělování odvozuje z přirozené lidské solidarity. Proti takové argumentaci však lze namítnout, že k solidaritě nemůže být nikdo nucen proti své vůli a o její míře nemají co rozhodovat příjemci přerozdělování. Solidarita jistě nemůže spočívat v tom, že se jí někdo ve svůj prospěch domáhá, argumentují kritici sociální demokracie, a tudíž jedinou legitimní sférou uplatnění přirozené lidské solidarity je dobrovolná charita. V oddíle 5.1. si sice ukážeme, že tato implikace není neprůstřelná, je však třeba říci, že má něco do sebe: legitimizace nuceného přerozdělování s odvoláním na přirozenou lidskou solidaritu je vskutku velice chabá.

Cílem této práce je ukázat, že oba uvedené přístupy k otázce legitimity přerozdělování jsou chybné. Státem vynucené vertikální přerozdělování je sice legitimní (a to dokonce ve větší míře, než v jaké je dnes realizováno), jeho legitimita se však neopírá o argumentaci z hlediska solidarity, nýbrž o argumentaci z hlediska spravedlnosti, užitku, efektivity a svobody. Pro legitimitu přerozdělování je otázka solidarity vedlejší. Je pravděpodobné, že ve společnostech vyznačujících se vyšší mírou solidarity mezi lidmi se žije lépe a radostněji a že v takových společnostech je prosazení vyšší míry vertikálního přerozdělování politicky průchodnější.

Tím ale souvislost solidarity a přerozdělování končí.

Reformy hospodářské politiky, k jejichž realizaci dochází od konce sedmdesátých let, kdy začal dominovat neoliberální přístup, jsou většinou vedeny argumenty opírajícími se o první z uvedených pojetí přerozdělování. Zároveň dochází k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, jak o tom vypovídají grafy č. 1 až 5. Při tom neplatí, že by uvedené reformy vedly k epoše všeobecné ekonomické prosperity, na které by mohli v absolutním měřítku profitovat také ti, kdo v relativním měřítku ztrácejí. Jak vyplývá z grafu č. 6, tempo hospodářského růstu má trvale klesající tendenci.

Cílem této práce je dokázat, že reformy zaměřené na snížení míry vertikálního přerozdělování na příjmové i výdajové straně veřejných rozpočtů (tj. především v daňovém systému na jedné straně a v systémech starobních důchodů, zdravotnictví, sociálních dávek atd. na straně druhé) jsou nejen v rozporu se zájmy většiny populace, ale zároveň postrádají jakoukoliv teoretickou oporu, která by takový rozpor mohla ospravedlnit.

Graf 1: Vývoj daňových sazeb v USA v nejvyšší a nejnižším pásmu. Zdroj: Duménil, Lévy 2004b

Graf 2: Podíl držby horního 1% populace z celkového majetku vlastněného občany USA. Zdroj: Duménil, Lévy 2004a

Graf 3: Stagnace reálných mezd v USA a jejich zaostávání za růstem produktivity. Zdroj: Pollin 2003

Graf 4: Platy generálních ředitelů v USA v násobcích průměrné mzdy. Zdroj Duménil, Lévy 2004b

Graf 5: Podíl národního důchodu plynoucí horním 0,1% Američanů, Britů a Francouzů. Zdroj: Task Force on Inequality and American Democracy 2004

Graf 6: Globální míry hospodářského růstu. Zdroj: World Commission on the Social Dimension of Globalization 2004


2. Argumentace z hlediska spravedlnosti

Vznik kapitalismu
Krad starý Mates jako straka
u bohatce i u žebráka.
Pak, nerozmýšleje se dvakrát,
dal do pokladny vše, co nakrad,
a nápis zhotovil si na to:
„Soukromé vlastnictví je svato!"
(Jiří Haussmann: Občanská válka. Melantrich 1923, s. 47)

V tomto oddíle se zabývám vývojem názorů na spravedlnost rozdělování v podmínkách kapitalismu. Toto téma bylo nastoleno především v souvislosti se snahou popřít či obhájit legitimitu kapitalismu jako takového a svým významem tak výrazně přesahuje problematiku legitimity přerozdělování. Nás však budou zajímat právě ty aspekty diskuse o legitimitě tržního rozdělování, které mají úzký vztah k názorům na legitimitu přerozdělování. Je totiž zřejmé, že názor na optimální míru přerozdělování je do značné míry formován právě názorem na spravedlnost tržního rozdělování. Pokud by se podařilo prokázat, že tržní rozdělování je vskutku spravedlivé, nebyl by to sice argument proti charitě, ale byl by to silný argument proti přerozdělování zajišťovanému státním donucením.

Pokud by se totiž podařilo prokázat, že tržní rozdělování je spravedlivé, znamenalo by to, že každý atom hodnoty připadne působením mechanismů tržního rozdělování zpravidla do vlastnictví toho, komu spravedlivě náleží. Jakékoliv přerozdělování by pak vedlo k tomu, že by bylo více či méně atomů hodnoty násilně přerozděleno od těch, kterým spravedlivě náleží, k těm, kteří na tyto atomy hodnoty nemají z titulu spravedlnosti nárok. Pokud by bylo tržní rozdělování spravedlivé, pak by platilo, že přerozdělování je nespravedlivé a že čím vyšší je jeho míra, tím vyšší je i míra nespravedlnosti, kterou způsobuje.

Pokud by se naopak podařilo prokázat, že tržní rozdělování je nespravedlivé, pak by každé vynucené přerozdělování zvyšující míru spravedlnosti získalo na legitimitě z titulu spravedlnosti.

2.1. Vývoj názoru na spravedlnost tržního rozdělování v rámci ekonomie hlavního proudu

Problematika spravedlnosti tržního rozdělování hrála stěžejní roli v úvahách prvního amerického marginalisty J. B. Clarka. V úvodu svého nejvýznamnějšího spisu otevřeně uvádí: „Každému jeho podíl na výrobě, každému podle velikosti tohoto podílu ... to je přirozený zákon rozdělování. Tuto tezi musím dokázat; a na její pravdivosti závisí mnohem více, než lze vyjádřit v jakémkoliv úvodu. V sázce je právo společnosti existovat ve své stávající podobě a pravděpodobnost, že bude v této existenci pokračovat i nadále. ... Blahobyt pracujících tříd záleží na tom, zda dostávají hodně, nebo málo; ale jejich vztah k ostatním třídám – a tím i stabilita společnosti – závisí především na otázce, jestli částka, kterou dostávají, ať už je velká nebo malá, odpovídá tomu, co vyprodukují. Pokud vytvářejí malý objem bohatství a dostávají jej celý, nebudou usilovat o revoluci; ale jestliže by se zdálo, že pracující vytvářejí značnou část bohatství a dostávají z něj jenom málo, mnoho z nich se zcela oprávněně stane revolucionáři.“ (Clark 1899, s. 3-4)

Clark si též kladl otázku, zda je normativní princip „každému podle jeho produktu“ sám o sobě spravedlivý, například v opozici vůči principu „každému podle jeho potřeb“. Dochází však k závěru, že rozlišování mezi různými a eo ipso navzájem se vylučujícími normami distributivní spravedlnosti se pohybuje zcela na půdě etiky a osobních preferencí; ekonomická teorie, zabývající se fakticitou, k němu nemá co říci. Podle Clarka má však pro legitimitu kapitalismu klíčový význam faktické prokázání jeho souladu s normou „každému to, co vytvoří“, neboť je to právě tento princip, který (podle Clarka jako jediný) může legitimizovat institut kapitalistického vlastnického práva garantovaného státním donucením. Clark argumentoval, že pokud by v podmínkách kapitalistického vlastnictví nebyla fakticky naplňována norma „každému to, co vytvoří“, pak by vlastnictví nebylo chráněno v bodě svého vzniku a kapitalistický stát by tedy nebyl „věrný svým vlastním principům“, zhruba na způsob Proudhonova bonmotu „vlastnictví je krádež“: „Rozvrh života, který by přinutil zaměstnance ponechat v rukách zaměstnavatelů cokoliv, co jim právem stvoření náleží, by byl institucionalizovanou krádeží – právně podloženým znásilněním principů, na nichž by mělo být vlastnictví založeno“ (ibid, s. 9). Tím by ale zanikla legitimita kapitalistického státu, který existuje právě proto, aby zaručoval ochranu vlastnictví. Clark tak navazoval na tehdy aktuální spor o vykořisťování, vycházející z Lockovy pracovní teorie vlastnického práva. V rámci této tradice je vykořisťování spojeno s nerovnou směnou – vykořisťující strana je schopna vynucovat takové podmínky hospodářského života, jež jí zaručují příjem, za který nemusí poskytovat adekvátní protihodnotu. Liberál Locke vypracoval právě takovou teorii vykořisťování proto, aby mohl kritizovat feudální stát. Levicoví libertariáni obrátili Lockovu teorii proti státu kapitalistickému. Clarkovi nešlo o nic jiného, než aby prokázal, že kapitalistický stát lze legitimizovat na půdě Lockovy koncepce přirozených práv, která byla dobově velice populární jak mezi stoupenci kapitalismu, tak i mezi jeho odpůrci.

Otázka, zda kapitalismu naplňuje právě onu produkční verzi distributivní spravedlnosti, je stěžejní proto, že účinná kritika kapitalismu nemůže být vedena zvnějšku na základě etických postulátů7, nýbrž musí být schopna odhalit nepřekonatelné rozpory přímo v jádru toho, co dělá kapitalismus kapitalismem, tj. přímo v rámci kapitalistické koncepce vlastnictví. V případě, že by se taková kritika ukázala jako průkazná, by se totiž podle Clarka „každý čestný člověk ... musel stát socialistou.“ (ibid, s. 4)8

Aby k tomuto neštěstí nemuselo dojít, snažil se Clark „ukázat, že rozdělování příjmů ve společnosti se řídí přirozeným zákonem a že tento zákon, kdyby nebylo frikcí, by každému výrobnímu faktoru přidělil takový objem bohatství, které daný faktor vytvořil.“ (ibid, s. v) a že tedy „... volná konkurence tíhne k tomu, aby práci odměnila tím, co vytvořila práce, kapitalisty tím, co vytvořil kapitál, a podnikatele tím, co vytvořila jejich koordinační funkce.“ (ibid, s. 3) Clarkova verze teorie rozdělování pak měla tyto teze dokázat. Není bez zajímavosti připomenout, že teorii rozdělovaní založenou na klesající mezní produktivitě práce a kapitálu vypracoval v knize Der isolierte Staat již Johann Heinrich von Thünen, který však došel k závěru, že pracovní síla je vykořisťována. Clark pojal své dílo jako rozvinutí Thünenovy koncepce s cílem korigovat jeho závěr o vykořisťování práce, který vyplýval z odlišného pojetí mezní produktivity: „Teorie, která dělá společnost poctivou, a teorie, která dělá ze společnosti systém organizovaného plundrování práce, se liší v rozdílné definici pojmu mezní produktivity.“ (ibid, s. 49, n1) Rozdíl v pojetí mezní produktivity u Thünena a u Clarka je tento: podle Thünena vytváří intramarginální jednotka práce vskutku větší specifický produkt než mezní jednotka práce (tj. po přidání jednotky práce zůstává specifický dílčí produkt všech dřívějších jednotek práce nezměněn), a tudíž pokud jsou všechny jednotky práce placeny podle mezního produktu, dochází k systematickému vykořisťování intramarginálních jednotek práce. Podle Clarka však při každém přidání jednotky práce dochází k pomyslnému přeskupení existujícího kapitálu mezi všechny jednotky práce tak, aby vybavenost každé jednotky práce kapitálem byla totožná, takže specifický produkt každé jednotky práce je také totožný a právě odpovídající meznímu produktu (tj. přidáním jednotky práce se snižuje specifický dílčí produkt všech dřívějších jednotek práce na úroveň specifického dílčího produktu této přidané jednotky). Když jsou pak všechny jednotky práce placené podle mezního produktu práce, k vykořisťování nedochází. Výplatu každého faktoru ve výši jeho mezního produktu zajišťuje působení dokonalé konkurence. Pokud by některý podnikatel platil za výrobní faktor méně než jeho mezní produkt, jiný podnikatel by mu jej nabídkou vyšší výplaty odlákal. Pokud by byl podnikatel naopak nucen platit za jednotku výrobního faktoru více než činí její mezní produkt (např. v důsledku kolektivní smlouvy prosazené odbory), vedlo by jej to ke snižování produkce a propouštění pracujících, v důsledku čehož by rostla vybavenost práce kapitálem, a tedy i mezní produktivita práce až na úroveň exogenně stanovené mzdy.

Aby mohl k těmto závěrům dojít, musel Clark učinit množství předpokladů: především předpoklad dokonalé konkurence (implikující též konstantní výnosy z rozsahu); předpoklad homogenity a dokonalé dělitelnosti kapitálu (a ostatních výrobních faktorů); předpoklad úplných znalostí; předpoklad, že nedochází k akumulaci kapitálu ani růstu populace; předpoklad možnosti substituce mezi všemi výrobními faktory; předpoklad, že půda je to samé co kapitál. Nahrazení těchto nerealistických předpokladů realističtějšími má však mnohem závažnější důsledky než pouhé „frikce“ – zanedbatelné odchylky od „přirozeného zákona“:

• Celá Clarkova konstrukce by se zhroutila již tehdy, kdybychom opustili velice problematický předpoklad možnosti substituce výrobních faktorů, který se ostatně v neoklasické teorii prosadil jen s obtížemi9 a dosud se vedou spory, zda je přijatelný alespoň pro dlouhé období. Pro krátké období, ve kterém se pohybuje Clarkův model, je považován za průkazný názor Clarkova kritika Hobsona, že práci a kapitál je třeba chápat spíše jako komplementy.

• Pokud bychom opustili předpoklad konstantních výnosů z rozsahu, který může být naplněn pouze na dokonale konkurenčních trzích, nemohlo by dojít k vyčerpání produktu, tj. k rovnosti mezi celkovým produktem a sumou součinů množství faktoru krát mezní produkt faktoru. Clarkova teorie by se tak stala vnitřně nekonzistentní10.

• Clark se též dopustil závažného metodologického omylu typu post hoc ergo propter hoc. Závěry jeho analýzy jsou založeny na domněnce, že po přidání jednotky variabilního faktoru lze výslednou změnu celkového produktu přičíst zcela na vrub přidané jednotce variabilního faktoru, aniž by k tvorbě tohoto dodatečného produktu kauzálně přispěly faktory fixní. Je chybou domnívat se, že pokud se změní pouze množství jediného výrobního faktoru, pak je toto dodatečné množství výrobního faktoru jediným zdrojem dodatečně vytvořeného produktu. To, že jsou některé faktory fixní, neznamená, že by nepůsobily při determinaci velikosti dodatečného produktu; naopak je evidentní, že množství těchto fixních faktorů spoluurčuje velikost dodatečného produktu vzniklého přidáním dodatečné jednotky variabilního výrobního faktoru. Představa, že mezní produkt variabilního výrobního faktoru je také jeho specifickým produktem, je neudržitelná. Je principiálně nemožné provést smysluplnou imputaci celkového produktu mezi jednotlivé výrobní faktory podílející se na jeho tvorbě11, a to ani když přimhouříme oči nad nepřípustnou mírou abstrakce pojímající jednotlivé výrobní faktory jako homogenní, dokonale dělitelný a navzájem substituovatelný sliz12.

• Všechny tyto nedostatky13 by ale nebyly zásadní překážkou přijetí Clarkova modelu do lůna neoklasické ekonomie. Konstrukce modelů na základě předpokladů, které nemají žádný vztah k realitě nebo se dokonce navzájem vylučují, je v mainstreamové ekonomii běžnou praxí (viz Gočev 2005, s. 8-14). Námitky neoklasiků vůči Clarkově pojetí lze shrnout takto: mezní produktivita nedeterminuje ceny výrobních faktorů, ale pouze poptávku po nich. Pro určení ceny v rovnovážných modelech vzájemné determinace musíme zkonstruovat ještě nabídku daného faktoru (a nebo rovnou celou soustavu lineárních rovnic celkové rovnováhy). To znamená, že teorie mezní produktivity (tj. poptávky po výrobních faktorech) může být přinejlepším půlteorií determinace cen výrobních faktorů, neboť musí být skloubena ještě s teorií nabídky výrobních faktorů14. Ceny výrobních faktorů nemohou být jednosměrně determinovány jejich mezními produkty, pokud zároveň platí i opak, totiž že rozsah využití výrobních faktorů (a tím i jejich mezní produkt) je determinován jejich cenami. Ovšem nabídka jednotlivých výrobních faktorů (a tím i výše renty, kterou daný faktor na trhu ovládá) je ovlivněna institucionálně: pokud má k vysokoškolskému vzdělání fakticky přístup jen malé procento populace, pak bude vysokoškolsky kvalifikovaná práce vytvářet větší mezní produkt a ovládat vyšší rentu, než kdyby fungovaly instituce zpřístupňující vysokoškolské vzdělání větší části populace. Stejně tak minulé rozdělování důchodů, které vede k tomu, že významné části populace schází kulturní, vzdělanostní a symbolický kapitál, určuje nabídku výrobního faktoru práce vybavené kulturním, vzdělanostním a symbolickým kapitálem, a tím i rentu, kterou taková práce na trhu získá. Jakékoliv omezení, které snižuje nabídku práce určité kvalifikace, zajišťuje insiderům příjem v podobě nerovnostní renty. Může se jednat o omezení vyplývající ze zákona, jak je tomu například u povolání, pro jejichž výkon je požadována licence udělovaná profesním cechem, ale v daleko větší míře se jedná o omezení možností investovat do různých forem lidského kapitálu, vyplývající z ekonomických a kulturních omezení relativně chudších domácností. Naznačená teorie institucionální nerovnostní renty, odrážející nerovný přístup k prostředkům zvyšujícím produktivitu (ať již se jedná o vzdělání, intramarginální půdu čí výrobní prostředky), nebo znemožňujících přístup na určitý trh (licence, bariéry směny zboží a služeb, bariéry migrace pracovníků, monopoly, patenty, různé formy diskriminace včetně diskriminace na základě vybavení kulturním a symbolickým kapitálem, atd.), se pochopitelně nevztahuje pouze na příjmy výrobního faktoru práce, ale i na příjmy ostatních výrobních faktorů. V polemice s názorem, že příjmy nositelů jednotlivých výrobních faktorů lze označit jako přirozené (a eo ipso spravedlivé), pakliže je každý výrobní faktor odměňován ve výši svého mezního produktu, proto H. D. Dickinson (1924, s. 186) uvedl: „Instituce, včetně minulých poměrů rozdělování, určují velikost výstupu produkce a spoluurčují též nabídku rozličných výrobních faktorů; tudíž určují mezní produkt každého faktoru. Bylo by tedy správnější říkat, že všechny příjmy jsou institucionální.15

• A je tu ještě jeden problém, o kterém jsem se dosud nezmínil. Jde o to, že Clarkova teorie rozdělování je funkční teorií rozdělování (sám Clark používal pojmové rozlišení functional / personal distribution). Zabývá se otázkou, jaká část celkového produktu připadne té které společenské třídě, neřeší však otázku, jakým způsobem se ten který jednotlivec stal příslušníkem té které třídy. Clark samozřejmě argumentuje tak, že funkční charakter jeho teorie rozdělování je diktován snahou o obecnost – konkrétní jednotlivec může zároveň poskytovat služby výrobních faktorů práce, podnikání i kapitálu. Veškeré takovéto snahy o obecnost bývají však pohříchu spíše snahami vyhnout se plnokrevné třídní analýze. Opět tedy platí, že i kdyby se Clarkovi nakrásně podařilo prokázat, že jednotlivci vybavení různými výrobními faktory dostávají podíl z celkového produktu odpovídající specifickému produktu výrobních faktorů, jimiž disponují, nikterak by se nejednalo o důkaz, že rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivce je též spravedlivé. Pokud by pak někdo dospěl k názoru, že rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivce je nespravedlivé (např. z hlediska procedurální spravedlnosti, kterou se zabývám v druhé části této kapitoly), pak by v důsledku toho musel považoval za nespravedlivé i takové rozdělování finálního produktu, které by odpovídalo specifickému produktu toho kterého výrobního faktoru.16

Lze tedy shrnout, že Clarkova snaha prokázat spravedlnost tržního rozdělování v existující společnosti17 nebyla úspěšná. Využití teorie mezní produktivity k legitimizaci tržního rozdělování je zjevně neudržitelné nejenom z hlediska stoupenců teorií nadproduktu, ale i z hlediska koryfejů neoklasického paradigmatu; nejenom z hlediska marxistů, ale i z hlediska levicových i pravicových libertariánů.

Ovšem i kdyby byl Clarkův pokus prokázat distributivní spravedlnost tržního rozdělování korunován úspěchem, nevedlo by to k úplnému vyvrácení snah o vynucené přerozdělování. Clark totiž netvrdil, že princip distributivní spravedlnosti „každému podle jeho produktu“ je eticky nadřazen jiným principům. Pokud jsou hrazeny životní potřeby lidem neschopným práce, pak se jedná o dílčí prosazení normy „každému podle jeho potřeb“, které samozřejmě nemá a ani mít nemusí žádnou oporu v ekonomické teorii. Na půdě teleologické etiky mohou normě „každému podle jeho produktu“ čelit normy jiné, a to i když odhlédneme od nespravedlností způsobených nerovností šancí daných rozdílným rodinným zázemím. Někdo by například mohl kritizovat princip, který nadanějším jedincům zajišťuje vyšší příjmy (a ti jsou tak dvojnásob blažení), aniž se o to jakkoliv zasloužili18. I kdyby se podařilo prokázat, že tržní rozdělování odměňuje „podle produktu“, nevyvrátilo by to námitky, že spravedlivější by bylo odměňování „podle úsilí“. A v podobných úvahách by bylo možné pokračovat dál a dál...

Při vědomí těchto nepřekonatelných obtíží jakékoliv snahy o prokázání teleologické spravedlnosti tržního rozdělování dospěli mainstreamoví ekonomové ke konsensu, že tržní rozdělování a s ním spojenou příjmovou nerovnost nelze vydávat za spravedlivou. Legitimizace příjmové nerovnosti tak podle mainstremových ekonomů spočívá pouze v její pozitivní korelaci s efektivitou a produktivitou: pakliže vyšší míra nerovnosti zajistí vyšší tempo ekonomického růstu, budou na tom nakonec v absolutním měřítku profitovat i ti členové společnosti, jejichž tržní příjmy jsou relativně nejnižší. Této linii obrany nerovnosti se budu podrobněji věnovat ve 4. oddíle.

Naznačený mainstreamový konsensus byl vyjádřen ve vlivném článku (Okun 1983, s. 599), ke kterému se taktéž ještě vrátím ve 4. oddíle: „... nerovnováha [příjmů] nemůže být eticky obhájena jako výsledek férových závodů, v nichž ceny připadnou těm, kdo se nejvíce zasloužili. Zaprvé, i když systém funguje konkurenčně a poctivě, nejsou závody docela fér. Někteří mají díky rodinným výhodám na začátku závodu předsunutou pozici, zatímco jiní trpí nezaviněnými handicapy. Zadruhé, úspěch či neúspěch na trhu nemůže být srovnáván s individuální zásluhou či chybou. Výrobce bryček, který zkrachoval po vynálezu automobilu, se nestal méně zasluhujícím, nebo méně produktivním, či méně ambiciózním. Přestože takové tresty mohou být nutné k tomu, aby odvedly talenty a zdroje od překonaných produktů, výsledky jsou eticky politováníhodné.”

2.2. Reakce na mainstreamový konsensus: Hayek a Nozick

Vendredi byl levicový časopis,“ řekla Marie-Ange.
„Měl jsi už tehdy levicové názory?“
„Hlavně mi byly odporné pravicové názory.“
„A proč?“
Uvažoval chvíli: „Ve dvaceti jsem byl ctižádostivý;
právě proto jsem byl demokrat. Chtěl jsem být první,
ale první mezi rovnými. Když je na začátku podfuk,
ztrácí hra každou cenu.“
(Simone de Beauvoir, Mandaríni, s. 108)

Neudělali ale všichni autoři, jejichž názory jsem se dosud zabýval, chybu již na samém začátku, když se pokoušeli uplatnit teleologické kritérium spravedlnosti na takovou třídu jevů, na kterou by mělo být uplatněno kritérium deontologické?

Není možnost teleologického odvození norem distributivní spravedlnosti přípustná pouze za předpokladu existence „obecného dobra“ (tj. např. v rámci organizace, jejíž členové jednají podle příkazů ve službách společného systému cílů), přičemž ve „svobodné“ tržní společnosti nic jako „obecné dobro“ definovat nelze? Není tomu tak, že atribut spravedlnosti či nespravedlnosti může být smysluplně připisován pouze lidskému jednání a nikoliv nezamýšleným důsledkům takového jednání? Nejznámějším autorem, který v duchu předestřených otázek formuloval tezi, že výsledky tržního rozdělování nelze posuzovat z hlediska teleologické distributivní spravedlnosti, ale pouze z hlediska spravedlnosti deontologické (procedurální), byl F. A. Hayek (srov. Hayek 1994, s.195-223; ve stejném smyslu ale též Rawls 1963, s.102):

„...spravedlnost se nezajímá o výsledky různých transakcí, nýbrž pouze o to, zda transakce samotné jsou poctivé. Pravidla správného chování nemohou změnit ani fakt, že při dokonale správném chování obou stran přivodí nízká produktivita práce situace, kdy mzdy, za nichž všichni mohou získat zaměstnání, budou velmi nízké – a zároveň kapitálové výnosy budou velmi vysoké – a kdy vyšší mzdy by mohly být některým zajištěny jen prostředky, které ostatním zabrání nalézt zaměstnání vůbec. Později uvidíme, že spravedlnost v této souvislosti může znamenat pouze takové mzdy nebo ceny, jaké byly stanoveny na volném trhu bez podvodu, lsti nebo násilí; a že v tomto jediném smyslu, v němž můžeme smysluplně mluvit o spravedlivých mzdách nebo cenách, může výsledkem zcela spravedlivé transakce vskutku být, že jedna strana z ní dostane velmi málo a ta druhá velmi mnoho“ (Hayek 1994, s. 130-1).

Z toho je také patrný zásadní rozdíl oproti Clarkově pojetí. Zatímco podle Clarkova teleologického pojetí je nutnou podmínkou spravedlivosti pracovního kontraktu stav, kdy sjednaná mzda právě odpovídá tomu, co pracující skutečně vyprodukuje (a Clark tudíž konstruuje teorii, která má dokázat, že specifickým produktem jakéhokoliv výrobního faktoru je jeho mezní produkt a že podnikatelé jsou chtě nechtě nuceni vyplácet mzdy ve výši mezního produktu výrobního faktoru práce), podle Hayeka je postačující podmínkou spravedlnosti pracovního kontraktu stav, kdy pracující se sjednanými podmínkami svobodně souhlasí, ať už jsou jakékoliv. Z citovaného textu ale vyplývá, že to, co se Clark snaží složitě dokázat (a což se mu dokázat nedaří), Hayek jednoduše předpokládá jako dané a neproblematické. Předpokládá totiž, že pojem specifická produktivita práce je smysluplný a že mzda je specifickou produktivitou práce určena. Ovšem pro Hayekovo pojetí nemají tyto ekonomické omyly tak fatální důsledky jako pro pojetí Clarkovo19 a tudíž nejsou pro naši kritiku prvořadé.

Clarkovi šlo o důkaz legitimity společenského systému devatenáctého století. I kdyby se ale naplnily Clarkovy obavy a potvrdilo se, že kapitalismus je „systém organizovaného plundrování práce“, nevedlo by to k úplné ztrátě jeho legitimity. Bylo by možné argumentovat např. tak, že třídní útlak a zbídačování širokých vrstev obyvatelstva bylo nutnou podmínkou pokroku a rozvoje výrobních sil, kapitalismus a prvotní akumulaci kapitálu z této dějové linie nevyjímaje (srov. Marx 1950, s. 65 a s. 93). Tento způsob legitimizace kapitalismu je však pro pravicové teoretiky z pochopitelných důvodů nepřijatelný, neboť poskytuje kapitalismu legitimitu jen do té doby, než si „vychová své vlastní hrobaře“. Nebo by bylo možné snažit se v teleologickém gardu argumentovat, že žádná navrhovaná alternativa ke kapitalismu nemůže fungovat a že kapitalismus je tedy ze všech myslitelných společenských systému ten nejméně špatný. Hayekovi však nepostačovala snaha o důkaz, že kapitalismus je legitimní z pragmatického hlediska. Takový závěr by totiž poskytl jistou legitimitu snaze korigovat výsledky tržního rozdělování přerozdělováním. Hayekovi šlo o to dokázat, že přerozdělování realizované pod pláštíkem úsilí o dosažení „sociální spravedlnosti“ je po všech stránkách škodlivé a tedy nelegitimní. Proto se musel pokusit dokázat, že laissez-faire kapitalismus je tím nejlepším možným hospodářským systémem20 a že tržní rozdělování je – v podmínkách svobodné společnosti - jediné spravedlivé, neboť jakékoliv jiné použití pojmu spravedlnost je jen matením pojmů21. Hayek se snažil dokázat, že kapitalismus je třeba přijmout se vším všudy, tedy i s křiklavými a neustále se reprodukujícími společenskými nerovnostmi, a proto se musel pokusit dokázat možnost deontologické legitimizace kapitalismu a tržního rozdělování.

Hayek ve svých úvahách často používá metaforu připodobňující kapitalismus ke hře a my se v následujícím textu této metafory „pro dobro argumentu“ přidržíme, jakkoliv její použití vnímáme též jako příznak nepřípustné abstrakce, snažící se oprostit kapitalismus od jeho konkrétního historického a společenského kontextu:

„Každý, bohatý nebo chudý, vděčí za svůj důchod výsledku hry, na níž se podílejí dovednost i náhoda; jejich souhrnný výsledek a náš podíl na něm jsou tak vysoké jen proto, že jsme souhlasili s pravidly hry a vstoupili do ní. A od okamžiku, kdy jsme vyslovili souhlas s tím, že budeme hrát a z výsledků hry mít případný prospěch, je naší povinností výsledky přijmout, i když se obracejí proti nám.“ (Hayek 1991, §50)

Vskutku, pokud někdo považuje pravidla hry za spravedlivá, není možné, aby došel k závěru, že její výsledky jsou nespravedlivé a tudíž vyžadují korekci. Pokud považujeme pravidla závodu za spravedlivá, není možné hodnotit výsledné pořadí závodníků jako nespravedlivé, přestože není pouze dílem námahy, ale i náhody a nezaslouženého talentu. Jakkoliv ovšem můžeme s tímto východiskem Hayekových úvah souhlasit, v následujícím textu si ozřejmíme, že ani toto východisko nevede k Hayekovu kýženému cíli, totiž k prokázání tvrzení, že tržní rozdělování je spravedlivé.

První námitka může být taková, že pravidla kapitalistické hry nejsou spravedlivá, pokud není naplněna podmínka „rovnosti šancí“. Tato linie argumentace je zajímavá především pro autory blízké sociální demokracii, neboť na jednu stranu principiálně nezpochybňuje spravedlnost kapitalistické hry (rozdělování), zároveň však umožňuje argumentovat pro korekci jejích výsledků přerozdělováním. Podle Giddense je charakteristickým znakem tržního rozdělování skutečnost, že výše odměn není úměrná vynaloženému úsilí a talentu (dochází k tomu, že: „jedinci, kteří jsou vnímáni jako – byť nepatrně – lepší, jsou neúměrně odměňováni“ Giddens 2001, s. 88-9). Giddens přitom neřeší otázku, zda princip „vítěz bere vše“ odpovídá alespoň produkční verzi distributivní spravedlnosti, ani otázku, zda jsou jiné verze distributivní spravedlnosti skutečně „spravedlivější“. Zmíněný princip totiž neuvádí jako doklad porušení distributivní spravedlnosti, ale jako doklad ohrožení principu „rovnosti šancí“ investováním do pozice a okázalé spotřeby zvýhodňujícím privilegované třídy a jejich potomky na jedné straně, a nedostatkem zdrojů pro rozvoj sociálního, kulturního a vzdělanostního kapitálu vyloučených tříd na straně druhé. Je to obdobné, jako kdyby závod v běhu na 100 metrů následoval bez přerušení po uběhnutí závodu na 1500 metrů. Přestože (předpokládejme) jsou pravidla prvního závodu spravedlivá, pravidla toho druhého již spravedlivá nejsou, neboť vítěz prvního závodu s nejvyšší pravděpodobností zvítězí díky náskoku i v závodu druhém, přestože ostatní závodníci jsou lepšími běžci na krátké trati. Důsledkem porušení principu „rovnosti šancí“ je pak nejen nespravedlnost, ale i neefektivní využití zdrojů. Giddens proto navrhuje realizovat přerozdělování v takovém rozsahu, který umožní zachovat „rozumnou míru“ rovnosti šancí.

Druhá námitka je mnohem závažnější. Jde o to, že účastníci „kapitalistické hry“ si účast v ní svobodně nezvolili a že „reálně existující“ pravidla této hry jsou vskutku výsměchem jakékoliv snaze o jejich deontologickou obhajobu. Když se vrátíme do doby, kdy se kapitalismus prosazoval jako nový společenský řád, zjistíme, že značná část obyvatelstva byla k účasti na

„kapitalistické hře“ donucena poté, co byla násilnými praktikami zbavena předkapitalistické možnosti obživy22. Zároveň zjistíme, že nová vládnoucí třída si často dopomohla k majetkovým ziskům použitím bezuzdného státního i nestátního násilí, pošlapávajícího veškerá tradicí posvěcená deontologická pravidla. „Loupení církevních statků, podvodná privatizace státní půdy, krádeže obecního majetku, usurpátorská a s bezohledným terorismem prováděná přeměna feudálního a klanového vlastnictví v moderní soukromé vlastnictví – to byly rozmanité idylické metody původní akumulace. Takovým způsobem se podařilo dobýt pole pro kapitalistické zemědělství, dát půdu do moci kapitálu a vytvořit pro městský průmysl nutný příliv proletářů-psanců. “ (Marx 1953, s. 772-3; prvotní akumulaci kapitálu je věnována celá 24. kapitola Kapitálu I.) Podobná situace jako při přechodu od feudalismu ke kapitalismu, nebo při kolonizaci nových zemí, nastala i při restauraci kapitalismu v zemích bývalého Východního bloku.

Při studiu metod prvotní akumulace kapitálu tedy nejsme odkázáni pouze na historickou literaturu, ale máme je stále ještě na očích. Ceny se v transformujících se společnostech vytvářely za podmínek, které byly záměrně a pod ochranou donucovacího aparátu státního násilí formovány způsobem umožňujícím příslušníkům privilegovaných vrstev podvodně ukořistit co největší soukromé majetky23. Tolik tedy k Hayekovým kritériím spravedlivé ceny: „spravedlivá cena nebo mzda je ta, která se na trhu utvoří sama, bez podvodu, násilí nebo privilegia“ (Hayek 1991, §35).

Představme si ale na chvíli, že by se podařilo prosadit taková pravidla, která by do budoucna znemožňovala získání jakýchkoliv výhod na základě „podvodu, násilí nebo privilegia“. Bylo pak možné udělat za minulostí tlustou čáru a říci, že ceny, které se nadále budou utvářet na trhu, jsou spravedlivé?

Problém je v tom, že ceny (včetně mezd), které se dnes utváří na trhu, jsou takové nikoliv pouze v důsledku současných „podvodů, násilí a privilegií“, ale i v důsledku „podvodů, násilí a privilegií“ minulých, neboť jsou to právě tyto minulé „podvody, násilí a privilegia“ co vytvořilo dnešní kapitalistické instituce a dnešní rozložení majetku, kulturního, sociálního, vzdělanostního a symbolického kapitálu. I kdyby se tedy podařilo z tržní hry eliminovat současné a budoucí „podvody a násilí“ – jakkoliv si něco takového lze jen stěží představit - nevedlo by to k tomu, že by bylo možné výsledné ceny považovat za spravedlivé, neboť tyto ceny by v důsledku minulých „podvodů a násilí“ nadále obsahovaly mj. i nerovnostní rentu (otázku, zda je spravedlivé pobírat talentovou rentu, ponechávám stranou). Jak ale eliminovat nespravedlivost způsobenou minulými „podvody, násilím a privilegii“? Jedině přerozdělením majetku. Jak ale určit, které atomy hodnoty jsou vlastněny spravedlivě a které nespravedlivě, neboť v důsledku minulých podvodů, násilí a privilegií? Na tuto otázku se pokusil odpovědět Robert Nozick: protože je prakticky nemožné určit, které atomy hodnoty jsou vlastněny spravedlivě a které nespravedlivě (není možné určit, kdo by co vlastnil, kdyby v minulosti nedošlo k žádným nespravedlivým převodům majetku), je třeba existující majetek přerozdělit ve prospěch nemajetných, podle pravidla, které je prakticky totožné s Rawlsovým maximinovým pravidlem24. Pokud se pak od tohoto výchozího stavu bude majetek přesouvat pouze spravedlivými transakcemi25, pak bude možné tvrdit, že jakékoliv budoucí rozdělení majetku bude spravedlivé, i když někteří budou mít hodně a jiní málo.

Pokud ale k tomuto nápravnému vyvlastnění a přerozdělení majetků nedošlo a nedojde, pak jedinou second-best variantou zůstává přerozdělování příjmů (např. podle maximinového pravidla – viz poznámku č. 25), za předpokladu, že existence státu, která je takovýmto přerozdělením předpokládána, nemá pro příjemce přerozdělování daleko horší důsledky, než jaký je nebo může být jejich prospěch z přerozdělování. Nozickovy argumenty proti státnímu násilí tedy lze použít pouze proti horizontálnímu a regresivnímu vertikálnímu přerozdělování; proti progresivnímu vertikálnímu přerozdělování ve stávající společnosti je použít nelze26.

2.3. Shrnutí druhého oddílu

Snaha přiřknout tržnímu rozdělování atribut spravedlivé byla neúspěšná, ať již byla vedena v teleologickém či deontologickém gardu. V dnešní společnosti (tj. při historicky vzniklém rozdělení různých druhů kapitálu a za předpokladu přetrvání státu) je třeba chápat přerozdělování příjmů jako second-best způsob částečné nápravy současných i minulých majetkových křivd za situace, kdy jsou všechny alternativní návrhy na radikální přerozdělení či zespolečenštění majetku nerealizovatelné, politicky neprůchozí, anebo kvůli svým důsledkům nežádoucí.

Pokračování textu naleznete ZDE.


Poznámky:

1Stranou tak zůstal např. keynesiánský argument ve prospěch vertikálního přerozdělování, vyplývající z vyššího sklonu ke spotřebě u domácností s nižšími příjmy. Podle Keynese (1963, s. 347) je vertikální přerozdělování legitimní proto, že vede k růstu efektivní poptávky a tím i k růstu produktu.

2Vertikální přerozdělování přitom tvoří jen malý podíl celkového rozsahu přerozdělování. Pokud uvažujeme pouze přímé peněžní transfery, pak za zlatých časů kapitalismu byly v USA ve prospěch chudých domácností přerozdělována pouhá 2% HDP, přestože celkový podíl peněžních transferů představoval 10% HDP (viz Danziger, Haveman, Plotnick 1981). Posouzení redistribučního efektu poskytování veřejných statků by bylo velice obtížné. Z většiny statků podporovaných z veřejných zdrojů (kultura, dopravní infrastruktura, obrana, vymáhání zákona, školství, atd.) však mají větší prospěch bohatší domácnosti a může se tedy jednat i o přerozdělování od chudších k bohatším, pakliže daně nejsou dostatečně progresivní. Drtivá většina veřejných výdajů tedy představuje horizontální přerozdělování, jehož legitimitou se v této práci nezabývám. Též u většiny státních zásahů „regulujících trh“ převládá charakter horizontálního nebo dokonce regresivního vertikálního přerozdělování. Skutečnost, že v současnosti představuje horizontální přerozdělování (a regresivní vertikální přerozdělování „od chudých k bohatým“) výrazně větší podíl státních zásahů do ekonomiky, než progresivní vertikální přerozdělování, není dána tím, že by bylo horizontální přerozdělování oprávněnější (spíše opak je pravdou), ale tím, že na rozdíl od vertikálního přerozdělování vytváří prostor pro úřednickou libovůli, a tedy i korupci, a také tím, že politický vliv malých lobbistických skupin, které mají z prosazených opatření výrazný profit (a obzvláště těch, jejichž politický vliv je podložen značným majetkem), je výrazně vyšší, než politický vliv velkých segmentů populace.

3Jde o zcela obecnou definici, v souladu s níž lze uplatnit kteroukoliv verzi deontologické či teleologické koncepce spravedlnosti. Při uplatnění různých koncepcí spravedlnosti se určité rozdělení bude vyznačovat různými mírami spravedlnosti dle té které koncepce.

4V dobách, kdy dojde na lámání chleba, je „kritická podpora“ fašismu mezi pravicovými liberály poměrně běžná. Mises například označoval „fašisty a podobná hnutí usilující o nastolení diktatury“ za „naplněné těmi nejlepšími úmysly“ a za „zachránce Evropské civilizace“ (Mises 1962, s. 51).

5Sociální spravedlnost je v programu ČSSD definována takto: „Sociální demokracii jde o to, aby sociální nerovnosti nepřerůstaly únosnou mez a byly společností vnímány jako přijatelné a užitečné. Prostřednictvím veřejných rozpočtů a daňové soustavy usiluje o takovou míru přerozdělování, která zajišťuje všem občanům rovný přístup k veřejným sociálním službám a takové životní podmínky, které umožňují vést hodnotný a důstojný život.“ (ČSSD 2005, s. 7) A dále: „ČSSD vychází z toho, že pouze společnost založenou na lidské solidaritě a fungujícím sociálním státu je možno nazvat společností sociálně spravedlivou, a tím vpravdě svobodnou.“ (ibid, s. 42)

6„Jedině moderní sociální stát je schopen rozpory, které působení trhu plodí, účinným způsobem omezovat tím, že rozvíjí sociální soudržnost, bez níž by společnost čekaly vážné sociální konflikty, politické otřesy a krize.“ (ibid, s. 42)

7Přestože lze konstatovat, že tržní rozdělení porušuje mnoho verzí distributivní spravedlnosti, totéž platí i o jakémkoliv jiném rozdělení. Přitom není možné určit, která verze distributivní spravedlnosti je „spravedlivější“ než ty ostatní a jaké rozdělení nebo přerozdělení by tedy bylo „nejspravedlivější“. Argumentace pro ten či onen princip distributivní spravedlnosti je jen věcí osobního názoru.

8„Socialismem“, nebo někdy též „agrárním socialismem“, neměl Clark na mysli marxismus, který ve Spojených státech nikdy neměl výraznou podporu, nýbrž dobově populární doktrínu levicového libertariána Henryho George, jehož Progress and Poverty se prodalo přes 2 miliony kusů a ke konci 19. století tak byla historicky nejprodávanější knihou po Bibli. Clarkova mystická koncepce kapitálu (Clark chápal kapitál jako jakousi věčnou a neměnnou hodnotovou substanci, která procesem transfigurace cestuje z jednoho materiálního předmětu do druhého (Clark 1899, s. 119-20)), stejně jako jeho koncepce symetrických výrobních faktorů ignorující specifika výrobního faktoru půdy, byla motivována snahou potřít Georgův návrh daňové reformy spočívající v nahrazení veškerých daní jedinou daní z pozemkové renty (viz Gaffney & Harrison 1994; Feder 2003). O této Clarkově motivaci výmluvně vypovídají i názvy jeho článků jako „Dangers of Increased Land Tax“, „The Moral Basis of Property in Land“, „Shall We Tax the Unearned Increment?“ atd. Pro ty, koho by snad udivovalo, že Clark označoval laisezz-faire doktrínu levicového libertariána George za socialismus, připomínám, že význam pojmů se vyvíjí: „ V této knize jsem ... spojil poznání školy Smithe a Ricarda s poznáním školy Proudhona a Lasalla, abych ukázal, že laissez faire (v jeho plném a skutečném významu) otevírá cestu k realizaci vznešených cílů socialismu.“ (George 1880, s. 12) Levicoví libertariáni se totiž domnívají, že prosazení laissez-faire povede bezprostředně k likvidaci kapitalismu, neboť existence pozemkové renty a zisku je podmíněna státními zásahy do ekonomiky. Ricardovský socialista Thomas Hodgskin, představitel Anti-Corn Law League a jeden ze zakladatelů vlivného laissez-faire časopisu The Economist, např. pořádal přednášky pro dělníky, na nichž je přesvědčoval, že zrušení obilních zákonů je jen prvním krokem ke zničení kapitalismu, atd. Předmět Clarkovy kritiky „agrárního socialismu“ se tedy kryje s předmětem Marxovy kritiky „maloburžoazního socialismu“.

9Např. Walras zpočátku vůbec nepřipouštěl možnost substituce mezi výrobními faktory – poměry jejich kombinování považoval za technologicky dané. Teprve v pozdějších edicích Elementů se nechal Baronem přesvědčit k zohlednění možnosti substituce výrobních faktorů a tím i k zohlednění teorie mezní produktivity.

10Neplatila by rovnice TP=∑(MPi * Qi); i=(1, ..., n), kde TP je celkový produkt, MPi je mezní produkt i-tého výrobního faktoru, Qi je množství i-tého výrobního faktoru a n počet výrobních faktorů.

11„[T]hat of giving to every person exactly what he or she has made by his or her labor, seems fair; but when we try to put it into practice we discover, first, that it is quite impossible to find out how much each person has produced.“ (Shaw 1928, s.21)

12Zjištění, že masu fyzického kapitálu nelze jednoduše homogenizovat jako součet peněžních hodnot jeho jednotlivých součástí, bylo předmětem „sporu dvou Cambridgí“. V rámci tohoto sporu byl analyzován i fenomén „zpětného přechodu technik [reswitching]“, považovaný za průkazný způsob vyvrácení nejen Clarkovy půlteorie rozdělování, či jeho mystické teorie kapitálu, ale i veškerých sofistikovanějších verzí neoklasické agregátní produkční funkce. Paulu Samuelsonovi, který ve sporu dvou Cambridgí vedl neoklasický tábor, je třeba přičíst k dobru, že porážku uznal a sám začal namísto neoklasické produkční funkce využívat modely vycházející z klasického pojetí kapitálu jako „minulé práce“ (srov. Cohen & Harcourt 2003).

13Ke kritice Clarkova pojetí viz též Holman 1999, s. 294-302.

14„Please forget or disregard what John Bates Clark wrote about marginal productivity, and do not blame modern theorists for what our predecessors may have 'intended'. The intention of marginal productivity theories in modern theory is not the explanation of factor prices.“ (Machlup 1955) V témže smyslu ale již Marshall: „This [marginal productivity] doctrine has sometimes been put forward as a theory of wages. But there is no valid ground for any such pretension. The doctrine that the earnings of a worker tend to be equal to the net product of his work, has by itself no real meaning;“ (Marshall 1890, s. 429)
Skutečnost, že se Clark vůbec nezabýval nabídkou výrobních faktorů, měla svůj dobrý důvod. Nabídka práce, kapitálu a půdy je každá dána a determinována rozdílným způsobem. Clark se ale snažil tyto rozdíly setřít a proto odsunul determinaci nabídky výrobních faktorů do pozadí. Šlo mu totiž o to, aby dokázal, že mzda, úrok i pozemková renta jsou stejně „spravedlivými“ odměnami za službu produktivních faktorů, neboť všechny mají konec konců totožnou povahu renty (diferenciální rentu totiž nese každý výrobní faktor, který je v krátkém období fixován). Tato Clarkova argumentace trpí kromě všech ostatních v textu uváděných vad také tím problémem, že jakkoliv můžeme souhlasit s názorem, že každý čistý příjem má povahu renty, neznamená to, že jsou všechny čisté příjmy „stejně oprávněné“. Clarkova nepokrytá apologie zájmů pozemkových vlastníků byla příliš silnou kávou i pro neoklasické ekonomy, kteří chápali mzdu jako kompenzaci a odměna za disutilitu práce a tudíž za podmínku toho, aby práce byla nabízena; úrok zase jako kompenzaci a odměnu za „čekání“ a tudíž podmínku toho, aby byl nabízen kapitál. Pozemková renta však možnost takovéto nabídkové legitimizace postrádá.
Přestože je Clarkova teorie rozdělování jako taková, tedy jako teorie rozdělování, i v rámci neoklasické teorie odmítána, nebrání to využití některých jejích apologetických motivů. Např. představa, že na jakémkoliv „umělém“ zvýšení mzdy nad její „přirozenou“ úroveň v konečném důsledku prodělají sami pracující růstem nezaměstnanosti, je stále apologeticky vytěžována při zdůvodňování škodlivosti institucí, jako jsou odbory nebo legislativní garance minimální mzdy. Srov. Hobson (1922, s.174-5): „...interpreti [marginalismu] jsou z něj schopni odvodit praktické koncepty velice přijatelné pro ty politiky a podnikatele, kteří chtějí prokázat neoprávněnost, škodlivost a konečnou marnost všech pokusů pracující třídy domoci se vyšších mezd … organizovaným tlakem odborů nebo politicky.“ Mainstreamoví ekonomové si dodnes uchovali zázračnou schopnost v pozitivních kapitolách svých učebnic Clarkovu teorii popřít, aby se pak o ni mohli v normativních kapitolách opírat. Např. Samuelson bezprostředně za kapitolu Určení cen faktorů nabídkou a poptávkou řadí kapitolu Teorie rozdělování založená na mezní produktivitě, ve které je předpokládáno to, co je o několik stran dříve popíráno, a na základě těchto předpokladů je vyvozována obvyklá argumentace o poctivém „hrabání peněz“ pozemkovými vlastníky. Vrcholem celé šarády je výrok, že „silné zdanění půdních rent nebo potravin by mohlo být sice efektivní, ale mnozí lidé by je považovali za nespravedlivé“ (Samuelson 1995, s. 669). Baziliščí mazanost tohoto tvrzení spočívá ve snaze vzbudit dojem, jako by zdanění pozemkové renty mělo podobné důsledky jako zdanění potravin. Důsledky těchto dvou opatření jsou však diametrálně odlišné – v jednom případě je zdaňována neelastická nabídka, v druhém neelastická poptávka. Zatímco zdanění pozemkové renty zcela postihne pozemkového vlastníka a zvýšením cen potravin se neprojeví (neboť nabídka půdy je dokonale neelastická), zdanění potravin se výrazně promítne do zvýšení cen potravin a pozemkového vlastníka postihne jen málo (neboť poptávka po potravinách je výrazně neelastická). Zatímco tedy vskutku platí, že zdanění potravin by mnozí lidé považovali za nespravedlivé (neboť potraviny jsou relativně více zastoupeny ve spotřebním koši relativně chudších domácností a zdanění potravin tedy představuje regresivní vertikální přerozdělování), stěží by se našel někdo, kdo považuje za nespravedlivé zdanění „nevydělaného přírůstku“ pozemkových vlastníků, leda že by byl sám pozemkovým vlastníkem či jeho lokajem. O motivaci Samuelsonovy ekvilibristiky nejlépe vypovídá pasáž na str. 667: „Někteří ekonomové jdou tak daleko, že říkají: 'Renta nevstupuje do výrobních nákladů.' Poslední část kapitoly ukazuje, že v tomto výroku se skrývá zrnko pravdy, ale přesto je to velmi nebezpečný výrok.“ Dodejme jen, že pro někoho je Samuelsonem citovaný výrok nebezpečný právě proto, že se v něm skrývá více než jen „zrnko pravdy“.
Renta shrabovaná pozemkovými vlastníky může sloužit jako typický příklad institucionálního příjmu, neboť její existence není dána pouze přírodním faktem omezeného množství půdy, nýbrž je též podmíněna státní garancí instituce soukromého vlastnictví půdy, a to i vlastnictví nelegitimně vzniklého. Příjmy z velkého pozemkového vlastnictví, jež vždy a podle všech teorií vzniká nelegitimním záborem (ve stylu „kam až oko dohlédne“, nebo dobytím daného území), jsou proto považovány za vykořisťování nejen marxisty a levicovými libertariány, ale dokonce i Rothbardem (1977, s. 131-3, viz též poznámku č. 22) a Misesem (1951, s. 375).

15„Majetek, dědictví, ekonomická svoboda a její omezení, státní organizace, odborové organizace: to jsou všechno jména pokrývající skupiny provázaných avšak rozdílných institucí, vytvářejících rámec pro působení technických sil výroby a ekonomickcých sil hodnocení.“ (Dickinson 1924, s. 186) Podle Dickinsona může být nabídka kteréhokoliv faktoru omezena institucionální restrikcí, která danému faktoru zaručuje relativně vysoký mezní produkt ve srovnání s faktory, které restrikci nepodléhají, a tržní cenu nad úrovní nákladů. Dickinson označil tu část příjmu, za kterou vděčí vlastník výrobního faktoru institucionální restrikci jeho nabídky, jako institucionální příjem. Mzdu pak Dickinson rozlišuje na tři složky: běžný efektivnostní výdělek, talentovou rentu a institucionální příjem (v této práci uvažujeme jemnější rozčlenění mzdy na základní mzdu + kompenzující mzdový rozdíl + úhradu nákladů investic do různých forem lidského kapitálu + talentovou rentu + nerovnostní rentu). Společenské třídy vybavené různými výrobními faktory pak spolu svádí politický boj o podobu institucí: „Politická hnutí mají často povahu snahy jedné skupiny změnit nebo zrušit institucionální restrikci, kterou využívá jiná skupina, nebo vytvořit institucionální restrikci ve vlastní prospěch.“ (ibid. s. 191)
Když však říkáme, že rozdíly mezi mzdami různých jednotlivců (mzdové diferenciály) jsou dány rozdíly ve vybavení kulturním, vzdělanostním, sociálním a symbolickým kapitálem (odhlédneme-li od kompenzujících mzdových rozdílů a talentové renty) a že výnosnost těchto složek lidského kapitálu je dána institucionálně, stejně jako další okolnosti rozdělování, někdo by mohl vznést otázku, čím jsou determinovány instituce, jež determinují rozdělování? Pokud se omezíme na otázku determinace rozdělování mezi mzdy a zisky, pak je třeba odpovědět na otázku, čím je dána základní mzda, od které se odvíjí mzdové diferenciály (základní mzdou chápeme nejnižší mzdu na trzích práce, tj. mzdu za nejhůře placenou nekvalifikovanou práci). Marxisté, postkeynesiánci a neoricardovci se shodují v názoru, že mezi mzdami a zisky je inverzní vztah, přičemž dolní hranice mezd je determinována historickými podmínkami reprodukce pracovní síly a horní hranice mezd je determinována historickými podmínkami reprodukce kapitalistického systému; úroveň mezd mezi těmito dvěma hranicemi je determinována výsledky třídního boje. Uvedené školy se liší pouze v názoru, zda existuje dlouhodobá tendence horní meze „podlézat“ dolní mez (jinak řečeno, zda působí tendence klesající míry zisku). Je však třeba zdůraznit, že společensky a kulturně determinovaná minimální hranice mezd je vždy vyšší, než životní minimum. Maximální hranice mezd také není totéž, co výše mezd umožňující pozitivní míru zisku. Jde o to, že maximální hranice mezd nemůže být o mnoho vyšší, než minimální hranice mezd. Jinak by totiž významný počet pracujících mohl uspořit dost na to, aby se stáhl z trhu práce, v důsledku čehož by tržní mzda měla tendenci dále růst – systém by divergoval.
Naznačená teorie determinace mezd je tedy zajímavá i proto, že umožňuje alternativní vysvětlení vzniku konzumní společnosti. Obrazně řečeno, vedle neoklasické Benthamovy teze „čím více totiž vězeň-dělník má, tím více na něm může jeho pán vydělat“ (tedy vysvětlení vzniku konzumní kultury jako prostředku zvýšení produktivity práce), keynesiánské Fordovy teze „budu vyrábět tak levně [a platit tak vysoké mzdy], že si automobil bude moci dovolit i obyčejný dělník z mých závodů“ (tedy vysvětlení vzniku konzumní kultury jako prostředku pro zvýšení agregátní poptávky umožňující realizovat výhody masové produkce) můžeme uvažovat i heterodoxní tezi „čím více toho dělník spotřebuje, tím vyšší může být jeho mzda“ (tedy vysvětlení vzniku konzumní kultury jako prostředku pro zachování podmínek reprodukce kapitalismu i při růstu tržních mezd).
Naznačená teorie determinace mezd navíc umožňuje vysvětlení inflace, nezaměstnanosti a zavádění inovací jako endogenních faktorů reprodukce kapitalistického systému v souladu s na svou dobu prorockým Kaleckého názorem, že dosahování plné zaměstnanosti není slučitelné s reprodukcí kapitalistického systému a že „třídní instinkt“ tak nakonec přivede průmyslníky k odporu proti keynesiánství (Kalecki 1943, s. 140-1). Existuje dostatek historického materiálu svědčícího o tom, že kdykoliv se tržní mzda práce ustavila nad maximální hranicí mezd v našem smyslu, vynutily si majetné třídy institucionální změnu, která změnila poměry na trhu práce tak, aby se tržní mzda dostala do přípustných mezí (k tomu viz poznámku č. 22).

16Podobně i veřejné mínění posuzuje spravedlnost individuálních příjmů nejen podle hodnocení individuálních specifických produktů, ale i podle posouzení důvodů, které vedly k tomu, že např. někteří jedinci vyprodukují málo. Mnoho lidí by považovalo za spravedlivé, aby jedinec, který nic nevyprodukuje, neboť se z lenosti práci vyhýbá, dostával malý nebo žádný příjem. Názor těchto lidí by se však diametrálně změnil, kdyby důvodem, proč daný jedinec nic nevyprodukuje, nebyla lenost, nýbrž skutečnost, že mu transmisní řemen utrhl obě ruce vinou nedostatečnosti opatření na zajištění bezpečnosti práce ze strany zaměstnavatele. Obdobně, i kdyby lidé uvěřili báchorkám o tom, že mzdy jsou určovány produ


Související články:
(Politiky - hospodářská a sociální)

Přijďte podepsat petici k lithiu (13.10.2017)
Lithium do českých rukou (05.10.2017)
Politické spektrum o daních (22.03.2017)
Jak proměnit sen ve skutečnost (09.12.2013)
Seminář k problematice "základního příjmu" (12.10.2013)
Mezigenerační solidarita (31.05.2012)
Festival TRANSEUROPA (10.05.2011)
Jak z toho? (14.02.2011)
Politické spektrum o důchodové reformě (31.01.2011)
Systémová změna jako odpověď na Ricardův efekt (12.08.2010)
Proč levice v krizi nezískává? (27.05.2010)
Zaměstnanecké benefity v ČT (25.03.2010)
Přemýšlení o nemyslitelném (02.03.2010)
Vládní exit nebo exitus vládnutí? (10.02.2010)
Exodos (05.02.2010)
SDS podporuje aktivitu odborů (16.05.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (poznámky) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (literatura) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (2) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (1) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (19.04.2009)
Kapitalističtí hlupáci (27.12.2008)
Od krize hypoték ke krizi kapitalismu (26.11.2008)
Na budoucnost světa nemyslím, nechci usínat na práškách (15.10.2008)
Ransdorf, nový spojenec ČEZ (28.03.2008)
Brusel vytáhl proti podivně vysokým cenám (01.02.2008)
Posloupnost a časový rozvrh (transformace čsl. ekonomiky) (17.01.2008)
Kdo je vítěz globalizace? (13.07.2007)
Nerovná daň! (26.05.2006)
Chci celou Zemi a 5% navrch! (26.03.2006)
Česko prohrálo arbitráž s Nomurou (18.03.2006)
Jak to bude s nezaměstnaností v roce 2006? (12.03.2006)
Genetický kód (základná formula) kapitalistickej spoločnosti (27.02.2006)
Už dlouho neplatí, že levice se pozná podle toho, že víc přerozděluje (21.02.2006)
Klausův boj o minulost (02.02.2006)
SB varuje před vznikajícím dělením postsovětského bloku (01.02.2006)
ČSSD by si populistická gesta mohla před volbami odpustit (12.01.2006)
Budujú v Číne socializmus, alebo skôr kapitalizmus? (03.01.2006)
Žijeme v ekonomickom stredoveku - tak skúsme niečo spraviť, aby sme si priblížili novovek (18.12.2005)
Na velké koalici můžeme dlouhodobě prodělat (10.12.2005)
K bezpečnosti a stabilitě korporací (28.11.2005)
Krach na novoyorské burse (24.10.2005)
Jaká ekonomika bude ekonomikou budoucnosti? (30.06.2005)
Je patnáctiprocentní daň, jak ji navrhuje ODS, pro občana výhodná? (16.05.2005)
Několik úvah o směru cesty…(2. část) (03.05.2005)
Několik úvah o směru cesty… (03.05.2005)
Demografická bublina (17.04.2005)
Nezaměstnanost a předčasné parlamentní volby (15.04.2005)
ČEZ se chystá v elektrárnách pálit obilí (05.04.2005)
Centesimus annus (4) (03.04.2005)
Koleje (19.02.2005)
7. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Krize tradičních politických ideologií-ekonomické aspekty (27.01.2005)
Rozdíly mezi bohatými a chudými rostou (26.01.2005)
Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou (06.01.2005)
Občané, pozor na reformy! (04.01.2005)
V čase rekapitulačním (31.12.2004)
Nad státním rozpočtem (3.) (22.12.2004)
Nad státním rozpočtem (2.) (18.12.2004)
Nad státním rozpočtem (1.) (17.12.2004)
Zděšení kvůli světové ekonomice (04.10.2004)
Reakce na odvolání managera Eurotelu (03.05.2004)
Stanovisko SDS k novele zákona o rybářství (31.01.2004)
Ekonomický a demografický vývoj vede k reformám (22.01.2003)
MMF radí šetřit a slibuje růst (31.10.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Petr Gočev | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
187 (187 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
157 (157 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
126 (126 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
118 (118 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
107 (107 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
133 (133 hl.)
Prohnilý humanismus !!
106 (106 hl.)

Celkem hlasovalo: 934


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.