Jaká ekonomika bude ekonomikou budoucnosti?

V reálném socialismu jsem tuto naději nenacházel. Hospodářství se plahočilo od pětiletky k pětiletce, život byl pokrytecký, nesvobodný, šedivý a neperspektivní. V 70. a 80. letech jsme se z usnesení stranických sjezdů dovídali, co všechno „je třeba“, ale cesta ke společnosti charakterizované zásadou „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ se jaksi vytratila. Nikdo už nemluvil ani o předhánění kapitalismu, protože realita byla evidentně zcela opačná.

Teď máme kapitalismus. Všeho je dost (něčeho až příliš) a materiální předpoklady k tomu, aby se všichni měli líp a líp, jsou nesrovnatelně lepší než kdykoliv předtím.

Vyrábíme stále více automatizovaně se stále menší potřebou pracovních sil. Podle těch sci-fi knížek by to mělo mít skvělý důsledek - stále více volného času. No jo, jenomže v našem systému se to jaksi zvrtlo a je z toho strašák nezaměstnanosti.

Díky vědecko-technickému pokroku vyrábíme stále efektivněji, člověk by tedy čekal, že budou věci stále levnější a levnější. Jenže - pro náš ekonomický systém je plošné snižování cen nepřijatelné, hrozila by totiž deflace, která je pro něj smrtelným nebezpečím, se kterým neumí žít.

Stále více se mi to jeví jako názorná ukázka fungování Marxova zákona o souladu rozvoje výrobních sil a výrobních vztahů, který říká zhruba to, že na určitém stupni rozvoje výrobních sil se staré výrobní vztahy (společensko-ekonomický sytém) stávají neudržitelnými a musí být změněny. Zatím se tento rozpor řeší (či spíše zakrývá a odsunuje) mimo jiné tím, že tam, kde už si velkokapitál vytvořil dostatečně monopolní postavení, se ceny nepokrytě nadhodnocují a nafukují, což má samozřejmě multiplikativní dopady do celé ekonomiky a funguje to jako brzda pro snižování cen i tam, kde jinak konkurence ještě existuje.

Příčina stále zjevnějších problémů a rozporů se zdá být především v našem peněžním systému, založeném na úrocích, v tom, že peníze „musí“ generovat další peníze.

Řada autorů poukazuje na nepřirozenost, zhoubnost a neudržitelnost tohoto systému - mně se v tomto směru jako nejucelenější pohled jeví práce Margrit Kennedyové „Peníze bez úroků a inflace“. Její krátký sylabus lze najít na http://www.testrast.org/tikiwiki/tiki-index.php?page=Penize, celou práci pak ve slovenském překladu na http://letniskola.hornimlyn.cz/Files/Kennedy.pdf. Kromě analýzy dnešního úrokového systému přináší i návrh nového „bezúročného“ peněžního systému, využívajícího principu přirozeného stárnutí („rezivění“) peněz podle myšlenek Silvia Gesella. Bližší popis není účelem tohoto článku, spíše bych se zde chtěl věnovat domyšlení některých důsledků, které by realizace takového systému mohla mít pro ekonomiku i celou společnost.

V první řadě mi připadne důležité si říct, že název „bezúročná ekonomika“ je trochu nedůsledný. Nastíněný koncept jednoznačně směřuje k výraznému snižování cen (autorka odhaduje, že odbouráním „nákladů na kapitál“ by mohlo dojít ke snížení cen v průměru o 30 - 50%), odstraňuje inflaci, ale už neříká, že takováto „neinflace“ znamená de facto výraznou deflaci. A nejen to - díky posilujícím zpětným vazbám přímo deflační spirálu. Proto bych volil spíš pravdivější a nic nezastírající název „ekonomika deflační spirály“.

Klíčová otázka potom zní: Byla by deflační spirála zhoubou nebo dobrodiním? Dnešní pravověrný ekonom samozřejmě odpoví, že zhoubou, a vyjmenuje hned několik pádných argumentů proč. Jenže při bližším ohledání zjistíme, že tyto argumenty jsou poplatné ekonomice založené na konceptu „peníze dělají peníze“ - to je totiž to, co v deflaci přestává fungovat. Ale je to špatně? Je růst našeho bohatství nutně spjat s bobtnáním a množením peněz? Troufám si tvrdit, že ne.

Když budeme mít stále stejný důchod, ale věci denní potřeby budou čím dál levnější, budeme bohatší? Určitě ano. Když někdo vymyslí převratný vynález a dá ho lidstvu k dispozici bez nároku na odměnu, budeme všichni bohatší? Určitě ano.

Subjektivní pocit bohatství vyplývá z toho, jak dalece jsme schopni uspokojovat své životní potřeby podle svých představ, souvisí s celkovou kvalitou našeho života. Což představuje na jedné straně objem a kvalitu zboží a služeb, které si můžeme dovolit, ale na druhé straně taky třeba zdravé životní prostředí, život v bezpečném světě bez konfliktů a válek atd. Čili i atributy, které si za peníze nekoupíme, ale které si paradoxně můžeme díky nadvládě peněz naopak výrazně zhoršovat. Ať už mluvíme o bezohledném drancování přírodních zdrojů ve jménu zisků nebo o „nutnosti“ mít pořád někde nějaké konflikty, aby bylo komu dodávat zbraně.

Jsme dnes zvyklí měřit bohatství penězi, přestože už spousta lidí cítí, že jenom v nich to není. Deflační ekonomika, ve které by pravděpodobně začal klesat i HDP, by z dnešního pohledu zákonitě začala být považována za nemocnou, ve skutečnosti by však lidé v takové zemi mohli být bohatší než kdekoliv jinde bez ohledu na nějaké pochybné ukazatele. Všem by se zvedala životní úroveň díky tomu, že jejich potřeby by byly uspokojovány se stále nižšími a nižšími náklady.

Peníze by samozřejmě fungovaly dál, dokonce by natruc dnešním ekonomům fungovalo i investování, protože zavedené „rezivění“ peněz by umožnilo pokles úroků i do záporných hodnot. Jaké by to mělo další dopady a jak by nás to přiblížilo k bezpeněžní společnosti někdy v daleké budoucnosti?

Klesající ceny by umožnily snížit příjmy obyvatelstva, ať už mzdy nebo důchody a sociální dávky. Taková představa je možná těžko stravitelná, ale vezměme si příklad: Dnes je řekněme inflace 3%, zaměstnanci si vymůžou zvýšení mezd o 5%, reálný příjem se jim tak zvýší o 2%. Pokud by došlo ke snížení cen o 30%, je nějaký důvod, proč nepřistoupit na snížení mezd o 20%, když by tím reálný příjem vzrostl o celých 10%, tj. proti dnešku pětinásobně?

Klesající potřebný objem prostředků na sociální zabezpečení sníží nároky na státní rozpočet, což umožní snížit daně a odvody z mezd. Spolu se snížením mezd to sníží náklady na lidskou práci (kladný vliv na konkurenceschopnost i nezaměstnanost) a dále zlevní výrobky a služby. Tato spirála pak může pokračovat tím, že se bude rozšiřovat okruh zboží a služeb poskytovaných bezplatně, peníze budou potřeba na čím dál menší okruh „statků“. Takovou perspektivu si umím představit, je spojena s tím, že objem peněz v oběhu bude stále klesat úměrně s jejich potřebou, což je v přímém protikladu s jeho dnešním růstem.

Do jak absurdního stavu jsme se dnes dostali dokládá skutečnost, že údajně jen 3 až 5% finančních transakcí ve světě je podloženo pohybem zboží nebo výkonem služeb. Zbytek už je jejich vlastní život, přelévání peněz po planetě sem a tam s jediným cílem: jejich vlastního zhodnocování a množení. A jelikož legálních příležitostí ke zhodnocení už dávno není pro všechny dost, čím dál víc se vrhají do oblastí na hranici zákonů nebo i za ní.

Peníze chtějí růst exponenciálně (úrok = procenta = exponenciála) a jak říká Kennedyová - exponenciální růst v konečném světě není možný. V přírodě má obdobu pouze v rakovině a odtud se můžeme i poučit - buď je včas zastaven nebo končí zánikem celého organismu.

Důsledky přechodu na „ekonomiku deflační spirály“ by byly dalekosáhlé. Některé jsem jenom naznačil, o řadě dalších je možno určitě diskutovat. Pro mě je to však v každém případě cesta, která na rozdíl od té naší dnešní „voní budoucností“.

Jiří Martišek, 30. 6. 2005