Přemýšlení o nemyslitelném

V polovině šedesátých let jsem jako teenager se zájmem četl knihu od Hermana Kahna, tehdejšího ředitele Hudson Institute „Thinking about the Unthinkable (Přemýšlení o nemyslitelném)“. Co mne na ní tak zaujalo, že připomínám knihu, která posuzovala jaderné strategie na pokraji termonukleární války? Její metoda analýzy. Přemýšlení o Nemyslitelném jako jevu, který je možný i když s různou, třeba nízkou mírou pravděpodobnosti. Její autor říká: „společenské zábrany, které posilují přirozený sklon lidí vyhnout se přemýšlení o nepříjemných věcech, jsou zcela běžné.“ Ve spojitosti s probíhající krizí je řada věcí nepříjemných a hodně takových nepříjemností je nejspíše ještě před námi. Necítím se na to, abych zde provedl podrobnou analýzu všech nebo alespoň těch nejpodstatnějších nemyslitelných možností. Není na to ani dost času. Pokusím se naznačit spíše některé otázky, které mne pálí a které by možná zasloužily naši další pozornost. Samozřejmě, že budu vycházet ze své omezené zkušenosti příslušníka menšího postkomunistického státu, s relativně krátkými „evropskými zkušenostmi“. To ale nemusí být na závadu, protože něco je vidět lépe právě proto, že to nesplývá s dlouholetou zkušeností ani s příslušností k významným národům.  

Je překvapující, jak je krize všeobecně pojímána hlavně jako problém především ekonomicko-technický, popř. jako problém selhání určitých mechanismů ve vcelku efektivním a spolehlivém ekonomickém i společenském stroji. Jen výjimečně je hledána vazba krize a politiky a role politiky na vzniku krize, na jejím průběhu i dalším vyústění. Ještě méně zazní otázka: kde a co udělala evropská či národní politika špatně? I dnes diskutované „exit strategie“ vycházejí z pevného bodu. Ten je formulován následovně. Svět je stabilní a není důvodu předpokládat, že by se mohl zásadním způsobem v relativně krátkém čase změnit. Nejsem historik, ale životní zkušenost mne nutí při pohledu na současnou krizi obracet pohled na 30. léta minulého století. Moji rodiče tehdejší krizi prožili ve věku teenagerů. Pocházeli ze střední vrstvy a nevyprávěli mi o nějakých dramatických problémech a o celoživotním zážitku, který na nich taková klíčová událost minulého století měla zanechat. A přesto současné hodnocení oné krize je daleko dramatičtější, než ji viděli její mladí současníci. A ona skutečně vážná byla!  

Krize třicátých let měla tři reálné „exit strategie“. Všechny tři byly použity. První byla cesta dnes spojená se jménem John Maynard Keynes a pojmem New deal. Další byla narýsovaná v  politických orgánech a plánovacích institucích Sovětského svazu a opírala se o koncepci Marxova komunismu. Poslední cesta vedla přes systémy charakterizované jako fašistické. Po mnoho prvních let vůbec nebylo jasné, která cesta přinese nejlepší výsledky a mnohým se zdálo, že ten, kdo prohrává je klasický liberalismus volného trhu. „Velká deprese“ znamenala, podle E Hobsbawn, „vyvrcholení procesů, kdy nejen mír, sociální stabilita a ekonomika, ale také politické instituce a intelektuální hodnoty liberální buržoazie 19. století jsou na ústupu, ba přímo zanikají“. Nyní je také obecně přijímáno, že krize přispěla k radikalizaci mezinárodní politiky a ve svých důsledcích hrála velkou roli i v rozpoutání světového střetu 2. světové války. Proč teď opakovat dějepis a všeobecně přijímané pravdy? Nezkoumal jsme sice do hloubky historické podklady, ale alespoň z toho co vím, neznám žádný příklad, že by kdokoliv významný před rokem 1929 viděl budoucnost takovou, jak se pak odehrála. Vždyť za pouhých 16 let byl svět i Evropa úplně jiná. Ve víru války zmizely miliony lidí, zanikly ohromné materiální hodnoty, byla rozvalena politická budova mnoha národních společenství, byly překresleny mapy světa a jeho silokřivky. Jedno hnutí se prohlásilo za tisícileté a obsadilo většinu Evropy, aby pak samo zaniklo v troskách. Jiný systém, o kterém si mnozí mysleli, že je otázkou času, kdy se zhroutí, vytvořil blok, jež začal hrát rovnocennou strategickou partii v celosvětovém rozměru. Tento socialistický tábor se pak po mnoho let zdál být tím, kdo vítězí v závodech s kapitalismem. A ani to co hodnotíme jako fašismus nebylo poraženo tak, aby jeho myšlenky a koncepce zmizely. Situace ve Španělsku a Portugalsku s jejich politickým zřízením korporativismu a úzce spolupracujícím s fašistickým hnutím válku přežila. Poválečný kapitalismus byl systémem „reformovaným k nepoznání“. V podstatě to byl, opět podle E. Hobsbawn, druh manželství ekonomického liberalismu s politikou sociální demokracie či New Deal s podstatnými výpůjčkami ze SSSR, který byl průkopníkem myšlenky ekonomického plánování. Tehdy klíčové ekonomické síly Západu pochopily, že je v zájmu dalšího rozvoje a jejich reálného přežití, podělit se o nově vytvářené bohatství s pracujícími masami, snížit rozestup mezi bohatstvím a chudobou, zajistit lidem dostatek práce a lepší životní podmínky. Přinejmenším ve vyspělých zemích Západu. Tento koncept welfare state pomohl rozhodující měrou vyhrát strategický závod mezi kapitalismem a socialismem. To zajistilo kapitalismu podporu občanů a „krylo záda“ státům v geopolitickém zápase i podnikání po desetiletí. Je signifikantní, jak kapitalistické společenství pociťovalo svoji vzrůstající převahu nad tzv. komunismem, tak byla postupně opouštěna koncepce welfare state, aby byla definitivně odvržena po vítězství ve studené válce v r. 1989. Rozhodující společenské síly západního světa usoudily, že je možno uvolnit zdroje, které dosud vázal stát blahobytu, pro jejich zapojení do dalšího zmnožování bohatství a majetku privilegovaných skupin. Tehdy začal proces transferu zisků menšině a rozprostření nákladů na bedra většiny. Bylo ovšem potřeba vypnout zákonné i byrokratické regulátory, ale, co je nejhorší, i regulátory mravní.

 To, co jsem zde tak útržkovitě nastínil v souvislostí s krizí v první polovině minulého století není zase tak vzdáleno od naší doby. Jako člověk, který prožil pád reálného socialismu mi nepřipadá tak nemožné uskutečnění velmi podstatných změn v krátkém čase a na relativně velkém prostoru. Nikdo z významných protivníků komunismu na počátku roku 1989 také nepředpovídal tak ohromné změny. Nejsem přítel různých konspiračních teorií, které vše připisují různým skrytým politickým silám. Spíše je mi bližší dialektické uvažování o změnách jako procesu přerůstání kvantity ve kvalitativní změnu. Nahromadění jednotlivých, i když samotných nevýznamných jevů může při vhodné konstelaci vést k zásadní a pro mnohé neočekávané změně.

Ve svých úvahách si beru na pomoc i studii ze Spojených států, z National Intelligence Council – Global Trends 2025: A Transformed World (2008). Pokusím se konfrontovat některá zjištění této studie a předložené scénáře s představami, které se objevují s krizí, variantami jejího pokračování a završení. Zdá se, že mnozí autoři rozebírající současnou krizi a hlavně její vyústění, pracují stejnou metodou, jaká je uváděna v učebnicích ekonomie (viz např. učebnice od Paul Samuelson). V nich se analýza ekonomických jevů provádí za platnosti „Ceteris paribus - jinak stejných podmínek“. I zde se mi zdá, že úvahy východisek z krize se vedou za podmínky, že se nic podstatného v politickém systému naší a mnohdy i celosvětové pospolitosti nezmění. Že politika bude stejně jako business „as usual“. Přitom právě předpoklad Ceteris paribus považuji za největší slabinu těchto úvah a jev, jehož pravděpodobnost odhaduji dosti nízko.

Hospodářská krize vznikla nepochybně ve finanční oblasti. Způsobily ji zdivočelé finanční trhy, burzovní makléři, finanční poradci, riskující bankéři, podplacené raitingové agentury, spekulanti a chamtiví hazardní hráči. Do reálné ekonomiky se jen přenesla. Té ekonomiky, kde podnikatelé na konkurenčním trhu tvoří skutečnou přidanou hodnotu a ne výnosy tvořené přesýpáním peněz a tvorbou finančních derivátů. Takto krizi trefně charakterizoval ekonom doc. Voráč. Přesto, že se stále jeví pravdě bližší, že ona krize není jen krizí ekonomiky (tedy spíše technickým problémem), ale že je krizí liberálních dogmat. Právě tak, jako je krizí politiky, což ovšem na první pohled vidět není. Všechny rozbory a návrhy objevující se v relevantních pramenech, alespoň v České republice, vycházejí ale ze základního axiomu. Na podstatu a všeobecnou správnost liberálního kapitalismu se nesmí šahat. Není přípustné hledat chyby v samotném systému. My, co jsme prožili část života v tzv. komunistické společnosti tomu velmi dobře rozumíme. Svaté pravdy nesmí být zpochybňovány nebo dokonce hledány cesty, jak je měnit. To si zaslouží daleko většího trestu, než je trest za konkrétní chyby.

 Vyčíslit škody, které zanechala současná ekonomická recese na hospodářství, lze zřetelně a snadno - celosvětová produkce klesá, ekonomické síly se přesouvají ve prospěch rozvíjejících se zemí a vlády mají plné ruce práce s nápravou státních rozpočtů. Avšak šrámy, kterými krize poznamenala společnost, se vyčíslit nedají. Mnohé z nich ještě ani nejsou patrné, tak, jako moji rodiče v 30. letech nevnímali hloubku propasti. Jiné ještě nejsme schopni kvantifikovat. Přitom mohou být mnohem hlubší a může trvat dlouho, než se vyléčí.

 Největší z neznámých zůstává otázka dopadů recese právě na společenskou nerovnost v bohatých státech. Finanční krizí způsobený propad cen aktiv zasáhl bohaté, mohutný nárůst nezaměstnanosti postihl zase ty chudší. Nic z toho, co jsem právě vyjmenoval není technicko-ekonomická otázka, ale řešení musí najít politika nebo právě politika prohraje. Tady je generátor nejistoty v budoucím vývoji.

Chtěl bych se stručně zastavit u některých, z mého pohledu důležitých jevů.  

Nemám pohromadě fakta a argumenty z celé Evropské unie. Možná, že řadu jevů vidím příliš českým pohledem a asi odlišně od převládající oficiální propagandy. Nicméně uplynulý rok, které je možno označit jako rokem krize, byl významný i pro život EU. Bezesporu byl ukončen proces schválení Libanonské smlouvy. Máte opravdu pocit, že většina Evropanů toto zakončení brala jako vítězství velké evropské ideje? Nebo pro nezanedbatelnou část z nich bylo potvrzeno, že pokud je určité řešení v zájmu relevantních skupin, ať již ekonomických, či politických nebo národních, tak se prosadí? A cesty k jejich protlačení lze obtížně nazvat jako vysoce demokratické a vycházející z vůle voličů. Spíše jde o velmi efektivní využití nástrojů z oblasti politického marketinku a ovlivňování (či dokonce manipulace) s lidmi. Chci jednoznačně vyslovit, že mi nejde o odmítnutí Lisabonské smlouvy, spíše se s ní ztotožňuji, ale o procesy prosazení vlády občanů. Dalším prvkem, na který chci upozornit je politická nekonzistence proklamací a praktické prováděné politiky. Vezměme si dva, tři roky stará vyjádření předních vládnoucích evropských politiků. Nechci jmenovat, mohl bych na někoho zapomenout, ale nebylo větších zastánců liberálního kapitalismu a odpůrců tzv. nadbytečných zásahů státu do vlády volné ruky trhu. A nyní jsou prováděna přímo socialistická opatření, jsou porušovány všechny svaté principy volného trhu. Nekritizuji tyto jevy a ani předchozí vyjádření. Za jev ohrožující naši společnost považuji to, že se vlastně vše relativizuje. Vše je dovoleno, pokud se pro to ukáže dostatečný důvod a existuje dostatečná síla, která to ve svém zájmu dokáže prosadit. A ani se při tom není třeba červenat studem nebo se namáhat vysvětlování a přesvědčováním. Jeden malý příklad. Paní Merkelová se nechala slyšet, že by EU mohla převzít přímou odpovědnost za správu rozpočtu předlužených zemí. Čemu a proč mají Evropané věřit? Každý je odpovědný jen sám za sebe, to je to aktuální a jedině platné heslo. Ale i to platí jen podmínečně, pokud se jeho naplnění nedotýká významnějších zájmů. Ale pak jsou vůbec nějaké zájmy, ze které se cítíme odpovědni společně a jen společně je můžeme bránit, či prosadit? 

Myslím si, že loňský rok znamenal pro Evropskou unii a její politické instituce oslabení její reálné vazby s občany Evropy. Je mezi námi někdo, kdo by byl přesvědčen, že v současné evropské unii existuje dostatečně široké povědomí o evropské solidaritě, která by se měla projevit při obraně jejích životních zájmů – ekonomických, politických i ekologických? A pokud by takové povědomí existovalo, že by se projevilo i v konkrétních činech přesahujících sporadickou účast na nějaké demonstraci, které by vyžadovalo i určité sebeobětování popř. nasazení vlastního zdraví, či života? A opět otázka – jak toto vše ovlivňuje pravděpodobnost naplnění jednotlivých scénářů. 

Ono by to možná nebylo tak důležité, ale v horizontu let, či několika málo desetiletí lze předpokládat následující vývoj. „Mezinárodní systém vytvořený po druhé světové válce bude téměř nepoznatelný k roku 2025 kvůli vynořujícím se novým silám, globální ekonomice a historického transferu relativního bohatství a ekonomické síly ze Západu na Východ a rostoucího vlivu nestátních aktérů“. Pokud tuto alternativu neberou v úvahu relevantní evropské politické síly, pokud není zakomponovaná do uvažovaných strategií, pak to může s velkou pravděpodobností zakládat budoucí problémy. Je faktem, že ani levice ve svých strategických úvahách tyto možné alternativy nijak zvláště neanalyzuje. Tím méně, že by se snažila definovat vlastní algoritmy řešení. Přitom argumentace, že nyní je nutno vyřešit krizi a pak někdy v budoucnosti budeme řešit onen možný světový vývoj, pokud vůbec nastane, je velmi krátkozraká.

Jsem přesvědčen o tom, že v nově se formujícím multipolárním světovém systému nejde jen o změnu váhy politických státních formací, ale, že souběžně s tím se mění a roste síla nestátních hráčů Do nich patří sféra obchodu, etnických skupin, náboženských, či ideologických organizací i kriminálních struktur. Překonání takového nebezpečí vyžaduje výraznější politické kroky, než pouze uvažované technicko-byrokratické mechanizmy prosazované bruselskou administrativou. Opět media hlavního proudu tuto problematiku opatrně obcházejí a vytvářejí u veřejnosti pocit, že takové tendence a případná z toho plynoucí nebezpečí nehrozí.

Krize není vše způsobující příčina. Je ale známo, že existuje silná korelace mezi rychlými ekonomickými změnami a politickou nestabilitou. A politická nestabilita, doprovázená pocitem občanských mas, že jejich schopnost reálně ovlivňovat společenský vývoj je malá, otevírá do široka dveře pro skokové politicko společenské změny. Na jedné straně se ventilují obavy, že levice zneužije krizi pro prosazení svých socialistických koncepcí. Na druhé straně část levice vkládá své naděje na změnu právě do krize jako akcelerátora vzrůstu podpory levice a prosazení jejích koncepcí. Historie nás poučuje, že tomu tak nikdy nebylo. Velká krize ve třicátých letech vedla k vítězství fašismu, dnes se prosazují spíše populistické strany, strany s jednoduchými, pravicovými recepty opírající se také o tzv. národní zájmy. Malý příklad. Podle mých poznatků ze sledování blogů u článků s ekonomickou tématikou v českých renomovaných médiích lze konstatovat polarizaci názorů, jejich pravo-levé stále větší rozštěpení s převahou pravicových postojů. Ale to není vše. Vyjádření jsou stále agresivnější a nepřipouštějící kompromis. Jen a jen střílet – zatím jen ostrými slovy. A to jde o čtenáře obecně vzdělanější, s hlubšími znalosti ekonomické problematiky. Obávám se, že ve spodních proudech společenského vědomí se situace vyostřuje a stavějí se stále vyšší vzájemné bariery. Pokud je obdobná situace i v dalších státech Evropské unie, pak nás nic potěšitelného v tomto roce nečeká.

Dosavadní úvahy téměř opomíjí globální rozměr. Při celosvětovém rozměru krize existují státy, kde došlo jen ke zpomalení růstu. Připomeňme v této souvislosti Čínu nebo Indii s čísly jako je +8,3 % a +6,1 %. Přitom klíčové země BRIC nesledují západní liberální model. Místo toho používají model, který uvedená prognostická studie nazývá jako „státní kapitalismus“. Je pak naivitou uvažovat, že jejich představy řešení a východisek z krize jsou v převážné míře shodné s postupy diskutovanými a postupně realizovanými v euro-atlantické sféře. Jdou s naším teritoriem společnou cestou jen do té doby, pokud je to v jejich strategickém zájmu. A je skoro jisté, že strategické zájmy se v mnoha aspektech neshodují. Nenašel jsem odpověď na otázku, co se bude dít s pohledávkami těchto nových mocností za zeměmi tzv. prvního světa. Představa, že se politické elity Číny, Indie a dalších zemí budou chovat, jak západní svět očekává je málo pravděpodobné. Otázka zní, jak a v jakém rozsahu se budou shodovat zájmy jednotlivých zemí nebo jejich bloků. Podle toho se bude postupovat společně nebo naopak proti sobě. Toto není otázka příštích desetiletí, to je realita dneška, nejpozději zítřka.

Nemyslím si, že cokoliv, co zmiňuji ve svém vystoupení má pravděpodobnost uskutečnění rovnou nule, tzn. že se jedná o jev nemožný. Bohužel nedovedu, a asi nikdo z nás, určit, jak tyto jevy jsou pravděpodobné. Jakou pozornost jim máme věnovat. Historické poučení ale je, že to co je pravděpodobné se také většinou stane. Připomenu zde jeden z tzv. Murphyho zákonů, který říká: „Jestliže se něco může pokazit, dříve nebo později se to pokazí“. Bylo by ale neodpustitelné, kdybychom o tomto Nemyslitelném nepřemýšleli a nesnažili se je blíže kvantifikovat a případně nezkusili určit pravděpodobnost jejich uskutečnění. V tom vidím možný přínos našeho konání. Analýz, grafů, tabulek, rozborů je dost a jejich autory jsou věhlasní odborníci. Chybí nám ale to přemýšlení o alternativách, i těch nemyslitelných. Je třeba tedy myslet o alternativách a vystoupit z převládajícího hlavního proudu.

Chtěl bych svůj text zakončit přece jen trochu poeticky. Rakouský spisovatel Stephan Zweig ve svých „Hvězdných hodinách lidstva“ píše: většinou řadí historie lhostejně a vytrvale, článek ke článku v onom obrovském řetězu, který se vine staletími, událost za událostí, vždyť každé napětí potřebuje čas přípravy, každá skutečná událost potřebuje vývoj. …vždycky musí uplynout ve světě miliony únavných hodin, nežli udeří opravdu hvězdná hodina lidstva.

 Jiří Málek