Demografická bublina

Podíváte-li se na server www.reformaduchodu.cz, který provozuje Pracovní skupina pro přípravu podkladů pro rozhodnutí o důchodové reformě FNM ČR, dozvíte se následující:

Nejvýznamnějším problémem, se kterým se bude muset česká (ale nejen ta česká) společnost v následujících letech vypořádat, je fenomén stárnutí populace. Tento fenomén je charakterizován rostoucím podílem osob ve vyšších věkových skupinách v závislosti na prodlužující se střední délce života (dané poklesem úmrtnosti) a nízké porodnosti. Je také spojen se zvyšujícím se průměrným věkem.

Podle demografické prognózy PřUK vzroste průměrný věk ze současných necelých 40 let na skoro 48 let v roce 2065, přičemž podíl osob ve věkové skupině nad 65 let bude činit více jak 30% oproti současným necelým 14%. Fenomén stárnutí působí do všech systémů (resp. oblastí) závislých na demografické struktuře obyvatel, mezi které v prvé řadě patří důchodový systém.

Podíváte-li se pak blíže na demografický MODEL vzniklý v roce 2003 na Přírodovědecké fakultě UK, zjistíte, že vychází z progresivní extrapolace střední délky života (v roce 2050 předpokládá střední průměrný věk 82,0 let u mužů a 86,7 let u žen, v roce 2065 pak 84 a 88 let), z mírného narůstání plodnosti až k 1,6 a ze středního nárůstu počtu obyvatelstva migrací ve výši 25 000 osob ročně. Za těchto vstupních předpokladů provádějí autoři simulaci vývoje věkové struktury populace, vycházející ze statistiky zjištěné při sčítání lidu v roce 2001, a docházejí k následujícím závěrům - středním odhadům poměrů mezi jednotlivými věkovými skupinami:

Tyto odhady se podobají odhadům Českého statistického úřadu a liší se prakticky jen délkou předpovědi až do roku 2065. Varovnost této předpovědi spočívá v nepříznivém vývoji poměru důchodců ku práceschopnému obyvatelstvu. Např. je z tabulky vidět, že se poměr osob nad 65 let ku osobám mezi 20 a 64 lety postupně mění z hodnoty 21,60% na 60,22%. Přispívá-li dnes solidárně 100 pracujících na 22 důchodců, zhorší se situace v roce 2050 podle prognózy na trojnásobek.

Podívejme se krátce na genezi medializace problému. Problematika demografického stárnutí populace se fakticky otevřela v říjnu 2000 zprávou o doporučeních Mezinárodního měnového fondu, po němž následovala v lednu 2001 zpráva z Německa o schválení úsporné reformy důchodového systému. Obě zprávy pocházejí z deníku MF Dnes. Podíváme-li se na výskyt článků s problematikou demografie v MF Dnes, zjistíme následující počty článků se slovy demografie či demografický:

Prudký zájem o problematiku demografie nalezneme až po květnu 2003, kdy byla zveřejněna zpráva o schválení vládního harmonogramu postupného zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. V listopadu 2003 vychází poprvé zmíněná studie Přírodovědecké fakulty UK za přispění soukromých důchodových fondů.

Nyní se zastavme u jednotlivých předpokladů demografického modelu. Začněme u střední délky života, které se též říká naděje dožití při narození. Na dalším grafu uvidíte vývoj této veličiny v Čechách od roku 1920.

Dvě křivky popisují nárůst středního věku mužů a žen ve 20. století. Fascinující je prudký nárůst těsně po válce a pak stagnace v 70. a 80. letech, kdy nás západní Evropa silně předhonila. Tento rozdíl jsme částečně dohonili v 90. letech, po nichž přicházejí opět tři roky stagnace. S touto stagnací však autoři modelu nepočítají, neboť ještě neměli údaje za roky 2002 a 2003.

Druhou fascinující záležitostí je odvaha autorů modelu předvídat vývoj na dobu delší než 20 let. Zkuste se sami podívat na roky 1920-1940. Jak byste odhadli následný vývoj do roku 1960? Nebo naopak při pohledu na roky 1940-1960, očekávali byste takovou stagnaci v letech 1970-1990?

Na dalším obrázku vidíte srovnání ČR s Německem a Rakouskem v letech 1950-2003.

Nic nenasvědčuje tomu, že ČR v dalším období dostihne v délce života Německo nebo Rakousko. Přesto se autoři modelu rozhodli „dohnat“ je do roku 2050. Předpověď Spolkového statistického úřadu z roku 2003 je totiž pro Německo v roce 2050 81,1 let pro muže a 86,6 let pro ženy.

Porovnáte-li český model s německým, najdete tam celou řadu podobností včetně použité metodiky. I proto je zajímavé podívat se na prohlášení prezidenta německého Spolkového statistického úřadu Johanna Hahlena, právníka a politika, na tiskové konferenci, kde výsledky modelového výpočtu interpretoval: „Stárnutí tedy nepovede k problémům až za 50 let, ale bude představovat velké požadavky na ekonomiku, společnost a především na sociální zabezpečení. Tento vývoj je dán a je neodvratný.“

V německých podmínkách je podstatný poměr věkové složky nad 60 let ku všemu práceschopnému obyvatelstvu. Tento parametr se podle německého modelu změní ze 44 důchodců (2001) na 78 důchodců (2050) na 100 práce schopných mezi 20 a 60 lety.

V tiskové sdělení z téhož dne se však také dočtete následující věty, které napsali statistici: „Protože vývoj tzv. určujících veličin se vzrůstajícím odstupem od základního časového okamžiku 31. 12. 2001 bude stále méně jistý, mají takové výhledové výpočty jen modelový charakter. Nejsou to tedy pro daný časový prostor žádné prognózy, nýbrž jen aplikují výše popsané hypotézy.“

Tím se dostáváme k důležitému závěru: ani práce kolektivu na přírodovědecké fakultě není PROGNÓZA, ale pouhý MODEL, vycházející z určitých hypotetických údajů. Prostě je to jen takové novodobé věštění z kávové sedliny.

Problém každé dlouhodobé prognózy totiž spočívá v tom, že sebelepší program a model nemohou reflektovat dosud neexistující strukturální změny. V Čechách bychom to měli dobře vědět - vždyť to byl jeden z problémů plánování reálně socialistického Československa.

Dále se musíme vyrovnat s „daností a neodvratností narýsovaného vývoje.“ Až příliš nám může zmíněný model připomínat primitivně zjednodušený marxistický historický determinismus. Autoři studie nám podávají společenský vývoj v ČR v dalších desetiletích jako důsledek nějakého jen v jejich hlavách existujícího přírodního zákona. Jenže ono je to všechno jinak. Podstatné vstupní veličiny modelu jsou totiž závislé na prováděné politice.

Především se dá ovlivnit plodnost žen. Sami si to pamatujeme z dob reálného socialismu po sovětské okupaci, kdy stoupla podpora mladých rodin. Příklad však lze najít i v současné Francii, které se podařilo změnou politiky zvýšit průměrný počet dětí na ženu z 1,65 v roce 1993 na 1,88 v roce 2000. Podobně je to s přílivem nové pracovní síly ze zahraničí. To je navýsost politické rozhodnutí a změnou imigračních podmínek lze nárůst obyvatelstva v žádoucí věkové skladbě výrazně ovlivnit.

U třetího parametru, naděje na dožití, je situace komplikovanější, protože existuje více faktorů, které ho pozitivně ovlivňují, včetně vědeckého pokroku v oblasti medicíny, nebo naopak životního stylu, který může způsobovat zkracování délky života, jak to např. hrozí v USA (viz článek Obesity Threatens To Cut U.S. Life Expectancy).

Tyto skutečnosti by nás měly vést k zamyšlení, proč nám politici a žurnalisté popisují budoucí vývoj s takovou jistotou. Proč politici místo toho raději neovlivňují vstupní parametry budoucího vývoje? V čím zájmu je vlastně takový vývoj a následné opuštění politiky solidárního průběžného financování důchodů? Narazil jsem na to v prosinci 2004, když jsem na internetu objevil inzerát, který vidíte vpravo a který mne přiměl reagovat článkem Tušení nechutné budoucnosti. A tak se na tomto místě znovu ptám: Komu a čemu to slouží?

Ve hře o budoucí tvář důchodového pojištění jsou vedle demografického vývoje ještě další nezodpovězené otázky: Jak se bude vyvíjet produktivita práce? Kolik lidí je vlastně schopen jeden člověk uživit? Vždyť tu nejsou jen důchodci, ale i děti, kterých ubývá. Jak se budou měnit pracovní podmínky, tj. do kolika let bude schopen člověk při růstu průměrného věku pracovat? Těmto tématům se věnujeme zase někdy příště.

Vraťme se teď nazpátek k demografickému scénáři, který je nám několik let servírován, a řekněme si naprosto jasně: máme co dělat s demografickou bublinou. Žádná vědecky podložená prognóza na stole neleží. Jen statický model, neslučitelný s životem. Až bude tu bublinu někdo před Vámi jako žvýkačku neslušně nafukovat, připlácněte mu ji na obličej.

Milan Neubert, 17. dubna 2005