logo SDS
Dnešní datum: 17. 10. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 642x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 543x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 427x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 391x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 390x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 325x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 14
Prům. 7.1
21 denni
Max. 547
Prům. 399.5

Nyní si čte web : 55 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Centesimus annus (4)

Vydáno dne 03. 04. 2005 (8015 přečtení)

Vlastní text Encykliky papeže Jana Pavla II. z 1. 5. 1991 (čtvrtá kapitola).

IV. kapitola
Soukromé vlastnictví a univerzální určení statků

30. V encyklice Rerum novarum Lev XIII. různými argumenty důrazně prosazoval proti socialismu své doby přirozený charakter práva na soukromé vlastnictví.[65] Toto právo, zásadní pro samostatnost a rozvoj člověka, hájí církev dodnes. Stejně tak učí, že vlastnictví statků není absolutním právem, nýbrž že už vzhledem ke své povaze v sobě nese své vlastní hranice.

Současně s hlásáním práva na soukromé vlastnictví papež s touž důrazností konstatoval, že volné „používání“ statků je podřízeno původnímu společnému určení vytvořených statků podle vůle Ježíše Krista vyjádřené v evangeliu. Lev XIII. napsal: „A tak lidem bohatým se dostává napomenutí ... že nezvyklé hrozby Ježíše Krista (jim) mají vlévat ... bázeň, že s největší přísností musejí jednou Bohu Soudci skládat účty z toho, jak používali svých statků.“ Dále dodal, cituje svatého Tomáše Akvinského: „Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: 'Člověk nemá vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi.'“[66]

Nástupci Lva XIII. převzali tuto dvojí výpověď: nutnost, a tím i přípustnost soukromého vlastnictví, a zároveň hranice, jimiž je omezováno.[67] Také 2. vatikánský koncil znovu přednesl tradiční učení slovy, která zasluhují, abychom je přesně zopakovali: „Člověk, který těchto statků užívá, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své vlastní, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých.“ A dále se říká: „Soukromé vlastnictví nebo určitá držba vnějších statků poskytují každému nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost, a proto se musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody. Soukromé vlastnictví má také společenskou povahu, a to ze své podstaty, která se zakládá na zákoně společenského určení statků.“[68] Tutéž poučku jsem již dříve uvedl v projevu na III. konferenci latinskoamerických biskupů v Pueble a později v encyklikách Laborem exercens a Sollicitudo rei socialis.[69]

31. Čteme-li toto učení o právu na vlastnictví a o společném určení statků znovu s přihlédnutím k naší době, lze si klást otázku po původu statků, které tvoří obživu člověka, uspokojují jeho potřeby a jsou předmětem jeho práva.

Původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a člověka a dal člověku zemi, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů (srov. Gn 1, 28-29). Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval. V tom je jádro univerzálního určení pozemských statků. Země je na základě své plodnosti a schopnosti uspokojovat lidské potřeby prvním darem Boha pro obživu člověka. Země však nedává své plody bez zvláštní odpovědi člověka na dar Boží, neboli bez práce. Prací se člověku daří s využitím svého rozumu a svobody podmaňovat si zemi a činit z ní svůj důstojný příbytek. Tak si člověk přivlastňuje část země, kterou získal svou prací. V tom tkví původ soukromého vlastnictví. Člověk má přirozeně také povinnost nebránit tomu, aby také jiní získali podíl na Božím daru, ba musí s nimi spolupracovat, aby společně vládli celé zemi.

V historii nalezneme na počátku každé lidské společnosti vždy oba tyto faktory: práci a zemi. Ne vždy jsou však v témže vzájemném poměru. Dříve se přirozená plodnost země jevila jako hlavní faktor bohatství, jímž také byla, zatímco práce byla jakousi pomocí a podporou této plodnosti. Dnes se však lidská práce stává stále důležitější jako výrobní faktor duchovního a hmotného bohatství. Kromě toho se ukazuje, že práce jednoho a práce ostatních do sebe navzájem zasahují a vzájemně se prolínají. Pracovat znamená dnes více než kdy dříve pracovat s ostatními a pracovat pro ostatní: pracovat znamená dělat něco pro někoho. Práce je tím plodnější a produktivnější, čím více je člověk schopen rozpoznat produktivitu země a skutečné potřeby druhého člověka, pro něhož je práce konána.

32. Zejména v dnešní době však existuje ještě jiná forma vlastnictví, neméně významná než vlastnictví půdy: je to vlastnictví vědomostí, techniky a dovednosti. Bohatství průmyslových států se zakládá z mnohem větší části na tomto druhu vlastnictví než na vlastnictví přírodních zdrojů.

Již jsme poukázali na to, že člověk pracuje spolu s ostatními lidmi, že se podílí na „společenském díle“, které zahrnuje stále širší okruh lidí. Vyrábí-li někdo určitý výrobek, nečiní tak jen pro osobní spotřebu, nýbrž většinou proto, aby ho mohli užívat ostatní, poté, co zaplatí spravedlivou cenu, dohodnutou svobodným jednáním. Právě schopnost včas rozpoznat potřeby ostatních lidí a kombinace nejvhodnějších výrobních faktorů pro jejich uspokojování je významným zdrojem bohatství v moderní společnosti. Mnoho druhů zboží by vůbec nebylo možné efektivně vyrábět pracovní silou jednotlivce, nýbrž pro jeden a týž cíl je zapotřebí spolupráce mnohých. Organizovat takový výrobní proces, plánovat délku jeho trvání, starat se o to, aby s přijetím nezbytných rizik vyhovoval uspokojování potřeb – i to je zdrojem bohatství dnešní společnosti. Úloha organizované a tvůrčí lidské práce je stále zřetelnější a důležitější. Stejně zjevný je však význam hospodářské iniciativy a soukromého podnikání jako podstatné součásti této práce.[70]

Tento proces, jež konkrétně ukazuje pravdu o člověku, kterou křesťanství zastávalo odedávna, musíme pozorně sledovat a být mu příznivě nakloněni. Nejdůležitějším zdrojem je pro člověka spolu se zemí člověk sám. Jeho rozum odhaluje produktivitu země a rozmanitost forem, jimiž lze uspokojovat lidské potřeby. Jeho organizovaná práce v solidární spolupráci mu umožňuje vytvářet stále rozsáhlejší a spolehlivější pracovní společenství k přeměně přírodního a lidského životního prostředí. Do tohoto procesu jsou zapojeny významné ctnosti jako píle, obezřetnost při podstupování předvídatelných rizik, spolehlivost a věrnost v mezilidských vztazích, vytrvalost při realizaci obtížných a bolestných, pro pracovní společenství však nezbytných rozhodnutí a při překonávají případných ran osudu.

Moderní podnikové hospodářství obsahuje veskrze pozitivní aspekty. Jejich základem je svoboda člověka, která se uplatňuje v hospodářství stejně jako v mnoha dalších oblastech. Hospodářství je součástí mnohostranného lidského konání a platí v něm, stejně jako v každém jiném odvětví, právo na svobodu a povinnost této svobody odpovědně využívat. Zde však existují specifické rozdíly mezi tendencemi moderní společnosti a společností nedávno i dříve minulých. Zatímco dříve byla rozhodujícím výrobním faktorem půda a později kapitál, chápaný jako souhrn strojů a výrobních prostředků, dnes je stále více rozhodujícím faktorem sám člověk, to jest jeho schopnost myšlení, která se projevuje ve formě vědeckého poznání, jeho schopnost organizovat se na základě solidarity a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí.

33. Je však nutno poukázat na nebezpečí a problémy související s tímto procesem. Mnoho lidí, pravděpodobně je jich většina, dnes nedisponuje prostředky, které by jim umožňovaly důstojně se zapojit do podnikového systému, v němž práce zaujímá skutečné ústřední postavení. Nemají možnost získat základní poznatky, které by jim umožnily projevit své tvůrčí schopnosti a zvýšit svou výkonnost. Nemají příležitost vstoupit do přediva komunikace a vztahů, jež by jim umožnily zakusit pocit, že jejich schopnosti jsou uznávány a využívány. Zkrátka: i když nejsou přímo vykořisťováni, žijí nadále na okraji společnosti; hospodářský rozvoj jde mimo ně, nebo dokonce ještě více omezuje již beztak těsný prostor jejich tradičního získávání existenčních prostředků. Tito lidé, neschopni odolat konkurenci zboží vyráběného novými způsoby a odpovídajícího potřebám, které byli dříve zvyklí uspokojovat běžnými organizačními formami, přitahováni leskem bohatství stavěného na odiv, ale pro ně nedosažitelného, a zároveň sužováni nouzí, se tísní ve městech třetího světa, kde jsou často vytrženi ze svých kulturních kořenů a vystaveni hrozící nejistotě bez možnosti integrace. Není jim de facto přiznávána lidská důstojnost a mnohdy se projevují snahy eliminovat je z dějin násilnou, člověka nedůstojnou kontrolou porodnosti.

Mnozí další, i když nejde o lidi zcela na okraji společnosti, žijí v prostředí, kde naprosto převládá boj o holé přežití. Dosud tam vládnou pravidla kapitalismu gründerského období s nelítostností, která si v ničem nezadá s nejtemnějšími lety první fáze industrializace. V jiných případech je stále základním faktorem hospodářského pokroku půda. Ti, kteří ji obdělávají, jsou však vyloučeni z jejího vlastnictví a jsou v postavení polovičních otroků.[71] V těchto případech lze dnes stejně jako v době vzniku encykliky Rerum novarum hovořit o nelidském vykořisťování. Přes velké změny, které se odehrály ve vyspělých společnostech, nejsou lidské nedostatky kapitalismu a z nich plynoucí vláda věcí nad lidmi zdaleka překonány. Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků i nedostatek vědění a vzdělání, který jim znemožňuje vymanit se z jejich ponižující poroby.

V podobných podmínkách bohužel stále ještě žije velká většina obyvatel třetího světa. Bylo by však nepřesné chápat třetí svět pouze v prostorovém smyslu. V některých oblastech a v některých sociálních sférách tohoto „světa“ byly zahájeny rozvojové programy, které se zaměřovaly na zhodnocování ne tak hmotného bohatství, jako spíše „lidských schopností“.

Ještě před několika lety se tvrdilo, že vývoj závisí na izolaci nejchudších zemí od světového trhu a na tom, že se budou spoléhat jen na své vlastní síly. Nejnovější zkušenosti však prokázaly, že země, které byly izolovány, trpěly stagnací a úpadkem; rozvíjely se naproti tomu ty země, kterým se podařilo zapojit se do mezinárodních hospodářských vztahů. Zdá se tedy, že největším problémem je získat přiměřený přístup na mezinárodní trhy, takový, který se nezakládá na jednostranné zásadě využívání přírodních zdrojů, nýbrž na zhodnocování zdrojů lidských.[72]

Aspekty třetího světa se však projevují i v průmyslových zemích, tam, kde nepřetržitá změna výrobních způsobů a spotřebního chování znehodnocuje již získané poznatky a dlouholeté profesionální zkušenosti a vyžaduje neustálou snahu o rekvalifikaci a přizpůsobování. Ti, kterým se nepodaří udržet krok s dobou, jsou snadno vytlačeni na okraj. Spolu s nimi se do okrajových skupin dostávají staří lidé, mladí, kterým se nepodaří zapojit se do společnosti, sociálně slabí občané vůbec a takzvaný čtvrtý svět. Rovněž situace žen není za těchto podmínek vůbec snadná.

34. Zdá se, že jak na úrovni jednotlivých států, tak i v mezinárodních vztazích je volný trh nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem jen pro potřeby, které lze „zaplatit“, které tedy mají kupní sílu, a pro zdroje, které jsou „prodejné“, a proto mohou dosáhnout přiměřené ceny. Existují však nesčetné lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. Je přísnou povinností spravedlnosti a pravdy zabránit tomu, aby základní lidské potřeby zůstaly neuspokojeny a aby lidé takto postižení strádali. Těmto potřebným lidem je nutno pomoci získat patřičné vzdělání, pomoci zapojit se do mezilidských vztahů, rozvíjet vlohy k lepšímu uplatňování jejich schopností a rozmnožení prostředků. Ještě před logikou směny stejných hodnot a forem spravedlnosti, jimiž se tato směna řídí, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku, neboli na základě jeho jedinečné důstojnosti. Toto něco, co mu patří, je nerozlučně spjato s možností přežít a aktivně přispět k obecnému blahu lidstva.

Cíle vytčené v encyklice Rerum novarum ve snaze zabránit tomu, aby lidská práce a sám člověk byli degradováni na úroveň pouhého zboží, si v souvislosti s třetím světem dodnes zachovaly plnou platnost (v mnoha případech nebylo dosud tohoto cíle dosaženo): mzda přiměřená potřebám rodiny; sociální pojištění pro stáří a nezaměstnanost; zajištění přiměřených pracovních podmínek.

35. Zde se pro odbory a pro další organizace dělníků, hájící jejich práva a chránící jejich subjektivitu, otevírá velké a plodné pole nasazení a boje ve jménu spravedlnosti. Tyto organizace však mají současně významnou kulturní úlohu, neboť přispívají k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně podíleli na životě národa a jeho rozvoji.

V tomto smyslu lze právem hovořit o boji proti hospodářskému systému chápanému jako metoda, která chce udržet absolutní nadvládu kapitálu, vlastnictví výrobních prostředků a půdy nad svobodnou subjektivitou lidské práce.[73] Pro boj proti takovému systému se jako alternativní model nehodí socialistický systém, který ve skutečnosti není ničím jiným než státním kapitalismem. Alternativou by mohlo být společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se naprosto nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti.

Církev uznává oprávněnou funkci zisku jako indikátoru prosperity podniku. Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se správně uplatňují výrobní faktory a náležitě uspokojují lidské potřeby. Zisk však není jedinou známkou stavu podniku. Hospodářská bilance může být v pořádku, ale lidé, kteří představují nejcennější jmění podniku, jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována. To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu negativně projevit i na hospodářském výkonu podniku. Účelem podniku není jen vytvářet zisk, ale i uskutečňovat společenství lidí, kteří se různými způsoby snaží uspokojovat své základní potřeby a zároveň tvoří zvláštní skupinu sloužící celé společnosti. Zisk je regulátorem podniku, ne však jediným. Pojí se k němu i jiné morální a lidské faktory, které jsou z dlouhodobého hlediska pro život podniku přinejmenším stejně důležité.

Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce takzvaného „reálného socialismu“ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji. Tento cíl vyžaduje plánované a odpovědné úsilí celého mezinárodního společenství. Silnější státy musejí poskytnout slabým příležitost začlenit se do mezinárodního života a slabé musejí být schopny této nabídky využít. Musejí proto vyvinout nezbytné úsilí a přinést nutné oběti tím, že zajistí politickou a hospodářskou stabilitu, bezpečnost pro budoucnost, podporu schopností vlastních dělníků a výchovu schopných podnikatelů, vědomých si vlastní odpovědnosti.[74]

Všechny pozitivní snahy v tomto ohledu dnes brzdí dosud z velké části nevyřešený problém zahraniční zadluženosti nejchudších zemí. Zásada, že dluhy se musejí platit, je jistě správná. Není však dovoleno vyžadovat nebo nárokovat splácení dluhů, pokud by to nutilo k politickým opatřením, jež by dohnala celé národy k hladu a k zoufalství. Nelze požadovat, aby byly nahromaděné dluhy spláceny za nepředstavitelných obětí. V takových případech je nutné – jak se to ostatně již někdy děje – nalézt formy zmírnění, odkladu nebo umořování dluhů, slučitelné se základním právem národů na existenci a rozvoj.

36. Nyní je třeba poukázat na zvláštní problémy a nebezpečí, projevující se v hospodářství průmyslových zemí s jejich specifickými vlastnostmi. Na dřívějších stupních vývoje žil člověk vždy pod tlakem nouze. Jeho potřeby byly skromné a do určité míry byly dány již jeho fyzickou stavbou. Hospodářská činnost se omezovala na uspokojování těchto potřeb. Problém dnes nespočívá pouze v nabídce dostatečného množství zboží, nýbrž i v poptávce po kvalitě: kvalitě vyráběného a spotřebovávaného zboží, vyžadovaných služeb, životního prostředí a života vůbec.

Požadavek kvalitativně uspokojivějšího a bohatšího života je sám o sobě oprávněný, je však přitom třeba zdůraznit novou odpovědnost a nová nebezpečí, jež s touto historickou fází souvisejí. Ve způsobu, jakým nové potřeby vznikají a jsou definovány, se vždy projevuje i více či méně výstižné pojetí člověka a jeho skutečného blaha. Rozhodnutí pro určité formy výroby a spotřeby vyjadřuje vždy i určitou kulturu jako celkové pojetí života. Zde vzniká jev konzumismu. Při objevování nových potřeb a nových možností jejich uspokojování je třeba se nechat vést obrazem člověka, který respektuje všechny dimenze svého bytí a staví vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové. Je-li člověk naproti tomu ponechán přímo svým pudům. bez uznání hodnot svého svědomí a svobod, mohou se vytvořit konzumní návyky a způsoby, které jsou objektivně nepřípustné a nezřídka škodí tělesnému a duševnímu zdraví. Sám hospodářský systém nemá žádná kritéria, která by umožňovala jednoznačně odlišovat nové a vyšší formy uspokojování lidských potřeb od nových, uměle vytvářených potřeb, které brání vývoji zralé osobnosti. Je proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí, zaměřeného na výchovu konzumenta k odpovědnému spotřebitelskému chování, které zahrnuje výrazné vědomí odpovědnosti u výrobců a především u pracovníků sdělovacích prostředků, jakož i nutné zásahy státních úřadů.

Křiklavým příkladem umělé spotřeby, která se obrací proti zdraví a důstojnosti člověka a kterou jistě nelze snadno dostat pod kontrolu, jsou drogy. Jejich rozšíření je známkou vážné funkční poruchy společenského systému a rovněž výrazem materialistického a v určitém smyslu destruktivního pojetí lidských potřeb. Schopnost obnovy svobodného hospodářství se tak nakonec realizuje jednostranně a nedostatečně. Drogy se stejně jako pornografie a další formy konzumismu snaží vyplnit vzniklou duchovní prázdnotu a zneužívají přitom náchylnosti slabých.

Špatný není požadavek lepšího života, nýbrž životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění, a ne na bytí. Člověk chce mít více ne proto, aby více byl, nýbrž proto, aby samolibě konzumoval život.[75] Je proto nutné usilovat o rozvoj životních způsobů, v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu. V této souvislosti nestačí připomenout pouze povinnost lásky k bližnímu, to znamená povinnost pomáhat vlastním „přebytkem,“ ale někdy i tím, čeho nemá člověk nazbyt, aby poskytl to, co je nezbytné pro život chudého člověka. Musíme poukázat i na to, že rozhodnutí investovat raději zde než onde, raději v tomto a ne v jiném sektoru, je vždy i morálním a kulturním rozhodnutím. Za předpokladu nezbytných hospodářských podmínek a politické stability určuje rozhodnutí investovat, to znamená dát nějakému lidu šanci zhodnotit svou vlastní práci, rovněž postoj sympatie a důvěry v Prozřetelnost. Právě v tom se projevuje lidská kvalita toho, kdo toto rozhodnutí činí.

37. Kromě problému konzumismu je velmi znepokojivá i otázka ekologie, která s ním těsně souvisí. Člověk, který je více v zajetí touhy po majetku a po požitku než po bytí a rozvoji, nemírně nedisciplinovaným způsobem spotřebovává zdroje země i zemi samu. Neuvážlivé ničení přirozeného životního prostředí se zakládá na dnes bohužel značně rozšířeném antropologickém omylu. Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět a v určitém smyslu ho nově „tvoří“, zapomíná, že se to děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha.

Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit. Místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než spravována.[76]

V tomto postoji lze rozpoznat především ubohost či omezenost lidského pohledu. Člověk je v zajetí touhy vlastnit věci, místo aby je poměřoval pravdou; není schopen nesobeckého, nezištného, estetického postoje, vznikajícího z údivu nad bytím a krásou, který ve věcech viditelných umožňuje rozpoznat poselství neviditelného Boha Stvořitele. V této souvislosti si musí být dnešní člověk vědom svých povinností a úkolů vůči příštím generacím.

38. Kromě nesmyslného ničení přírodního životního prostředí je nutno zmínit se o ještě závažnějším ničení mravního prostředí; nevěnujeme mu ještě zdaleka potřebnou pozornost. Zatímco se oprávněně, i když mnohem méně než by bylo třeba, snažíme chránit životní podmínky ohrožených živočišných druhů, protože si uvědomujeme, že každý z nich svým dílem přispívá k všeobecné rovnováze na zemi, angažujeme se mnohem méně pro zachování morálních podmínek věrohodné „humánní ekologie“. Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven. V této souvislosti je třeba se zmínit o vážných problémech moderní urbanizace, o nutnosti dbát, aby se při takovém urbanizačním úsilí řešily potřeby osobního života, a také o náležitém respektování „sociální ekologie“ práce.

Člověk přijímá od Boha svou výsostnou důstojnost a s ní i schopnost překročit rámec každého společenského zřízení směrem k pravdě a k dobru. Je však současně ovlivňován společenskou strukturou, v níž žije, výchovou, které se mu dostalo, a životním prostředím. Tyto prvky mohou jeho život podle pravdy ulehčit, ale mohou mu i bránit. Rozhodnutí, na jejichž základě se utvářejí mezilidské vztahy, mohou produkovat specifické struktury hříchu bránící v plné realizaci těm, které nejrůznějším způsobem utiskují. Odstraňovat tyto struktury a nahrazovat je autentickými formami soužití je úkol, který vyžaduje odvahu a vytrvalost.[77]

39. První a základní strukturou „mezilidské ekologie“ je rodina, v jejímž lůně člověk získává rozhodující počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co konkrétně znamená být lidskou osobou. Mám přitom na mysli rodinu založenou na manželství, kde vzájemná oddanost muže a ženy vytváří životní atmosféru, do níž se dítě narodí a kde může rozvíjet své schopnosti, kde si je vědomo své důstojnosti a může se připravit na konfrontaci se svým jedinečným a neopakovatelným osudem. Často se však stává, že člověk ztrácí odvahu přijmout podmínky reprodukce života dané přírodou a nechá se svést k tomu, že na sebe a na svůj život pohlíží jako na sled senzací, které je třeba prožít, a ne jako na úkol, který je třeba splnit. Z toho vzniká nedostatek svobody a takový člověk se pak hrozí povinnosti pevně se spojit s jiným člověkem a zplodit děti, nebo má sklon pohlížet na partnera a děti jako na jednu z mnoha „věcí“, které podle vlastní chuti může nebo nemusí mít a které se dostávají do konfliktu s jinými možnostmi.

Na rodinu je třeba znovu pohlížet jako na svatyni života. Je skutečně svatá: je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života.

Zdá se, že lidský duch v této oblasti zdroje života mnohem více omezuje, potlačuje a ničí, bohužel až po celosvětově rozšířený potrat, než aby možnosti života otevíral a chránil. V encyklice Sollicitudo rei socialis byly velmi jasně kritizovány systematické kampaně zaměřené na kontrolu porodnosti. Na základě pokřiveného pojetí demografického problému a v ovzduší „absolutního nedostatku úcty k svobodnému rozhodování zúčastněných osob“ jsou tyto osoby často vystavovány „bezohlednému nátlaku“, aby se podrobily „této nové formě útlaku“[78]. Jde zde o politiku, která s pomocí nových technik rozšiřuje svůj akční rádius až po „válku chemickými zbraněmi“ a otravuje život milionů bezbranných lidí.

Tato kritika není zaměřena ani tak proti hospodářskému systému jako sprše proti systému eticko-kulturnímu. Hospodářství je pouze jedním aspektem a jednou dimenzí mnohostranného lidského jednání. Je-li absolutizováno, stává-li se výroba a spotřeba zboží nakonec středem společenského života a v očích společnosti jedinou hodnotou, která není podřízena žádné jiné, nelze pro to hledat příčinu pouze v hospodářském systému samém, nýbrž ve skutečnosti, že celý sociálně-kulturní systém, zanedbávající mravní a náboženské dimenze, selhal a nyní je omezen pouze na produkci zboží a služeb.[79]

Toto vše lze shrnout konstatováním, že hospodářská svoboda je pouze jedním prvkem svobody. Prohlásí-li se za samostatnou, neboli pohlíží-li se na člověka sprše jako na výrobce, respektive spotřebitele zboží, a ne jako na subjekt, který vyrábí a konzumuje proto, aby žil, ztrácí tato svoboda svůj nezbytný vztah k člověku, kterého nakonec odcizuje a utlačuje.[80]

40. Je úkolem státu starat se o obranu a ochranu společných statků, jako je přírodní prostředí a vnější vazby člověka, jejichž zachování nemohou zaručit pouze tržní mechanismy. Stejně jako měl stát v dobách starého kapitalismu povinnost hájit základní práva práce, má nyní spolu s celou společností vzhledem k novému kapitalismu povinnost hájit společné statky, které mimo jiné vytvářejí rámec, v němž jedině může jednotlivec spravedlivým způsobem uskutečňovat své osobní cíle.

Zde se setkáváme s novou hranicí trhu. Existují společné a kvalitativní potřeby, které nelze uspokojit pomocí jeho mechanismů. Existují významné lidské požadavky, které se vymykají jeho logice. Existují statky, které na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány. Tržní mechanismy určitě nabízejí jisté výhody. Pomáhají mimo jiné při lepším využívání zdrojů; podporují výměnu produktů a kladou do centra pozornosti vůli a preference člověka, které se setkávají ve smlouvě s vůlí a preferencemi jiného člověka. Tyto mechanismy však v sobě skrývají nebezpečí „zbožštění“ trhu, který ignoruje existenci statků, jež podle své povahy nemohou být a ani nejsou pouhým zbožím.

41. Marxismus kritizoval kapitalistické buržoazní společnosti a vytýkal jim zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka bezesporu vychází z nesprávného a nepřesného chápání pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a kladný význam tržních vztahů v jejich specifické oblasti. Proto marxismus tvrdí, že jen kolektivní společenské zřízení může toto odcizení odstranit. Historická zkušenost socialistických zemí smutným způsobem ukázala, že kolektivismus toto odcizení neodstraňuje, nýbrž ještě stupňuje, protože se v něm slučuje nedostatek nejnezbytnějších věcí a hospodářské selhání.

Marxistická analýza a zdůvodnění jsou nesprávné. Historická zkušenost Západu však ukazuje, že odcizení se ztrátou smyslu života je přesto danou realitou i v západních společnostech. Tam lze odcizení pozorovat ve spotřebě; člověk je vtahován do sítě nesprávných a povrchních uspokojení, místo aby se mu pomáhalo opravdově a konkrétně si uvědomit svou osobnost. Toto odcizení se projevuje i v práci, která je organizována tak, aby přinášela co nejvyšší zisk, nikdo se však nestará o to, aby se dělník svou prací více či méně realizoval jako člověk podle toho, zda jeho podíl na opravdovém solidárním společenství roste nebo zda smí jeho izolace v komplexu vztahů úporného konkurenčního boje a vzájemného odcizení, v němž je považován pouze za prostředníka, nikoli za cíl.

Pojem „odcizení“ musíme vyvozovat z jeho křesťanského obsahového smyslu a opět v něm vidět záměnu prostředků a cílů. Vzdá-li se člověk uznání hodnoty a velikosti osoby své vlastní a ostatních, připravuje se ve skutečnosti o možnost těšit se z toho, že je člověk, a vstupovat do vztahů solidarity a pospolitosti s jinými lidmi, pro něž ho Bůh stvořil. Svobodným sebeobětováním se totiž člověk stává opravdu sám sebou.[81] Toto obětování umožňuje člověku vlastní „schopnost transcendence“. Člověk se nemůže zaprodat pouhé lidské projekci skutečnosti, abstraktnímu ideálu nebo nesprávným utopiím. Člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu, který je původcem jeho bytí a tím jediným, který jeho oddání může plně přijmout.[82] Odcizuje se člověk, který odmítne překonat sám sebe a prožít zkušenost sebeobětování a vytvoření opravdového lidského společenství, orientovaného na poslední určení člověka. Tímto posledním cílem je ale sám Bůh. Odcizuje se společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje uskutečňování této oběti a vytvoření této mezilidské solidarity.

V západních společnostech bylo překonáno vykořisťování alespoň v těch fortnách, které analyzoval a popsal Karel Marx. Nebylo však překonáno odcizení v různých formách vykořisťování, kdy se lidé navzájem používají jako nástroje a při stále rafinovanějším uspokojování svých zvláštních a druhořadých potřeb jsou hluší k hlavním a skutečným potřebám, které by měly ovlivňovat rovněž druh a způsob uspokojování potřeb ostatních lidí.[83] Člověk, který se stará pouze nebo převážně o majetek a požitky, který již není schopen ovládnout své pudy a vášně a poslušně je podřídit pravdě, nemůže být svobodný. Poslušnost vůči pravdě o Bohu a o člověku je prvním předpokladem svobody, protože člověku umožňuje uspořádat svá přání a druhy a způsoby svých uspokojení podle skutečné hierarchie, takže se pro něho vlastnictví věcí stává prostředkem růstu. Překážka tohoto růstu může vyvstat z manipulace vycházející od hromadných sdělovacích prostředků, které s téměř organizovanou úporností vnucují lidem módy a názorové trendy, aniž by bylo možné kriticky prověřit jejich předpoklady.

42. Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku?

Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za „kapitalismus“ hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Možná by bylo vhodnější hovořit o „podnikatelském hospodářství“ nebo „tržním hospodářství“ nebo prostě o „svobodném hospodářství“. Chápe-li se však pod pojmem „kapitalismus“ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.

Marxistické řešení ztroskotalo, ve světě však nadále existuje vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v rozvojových zemích, jakož i lidské odcizení, zvláště v průmyslových zemích; proti těmto jevům církev důrazně pozvedá svůj hlas. Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě. Zhroucení komunistického systému jistě v mnoha zemích odstraní překážky věcného a realistického přístupu k těmto problémům, to však k jejich řešení nestačí. Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech byt i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.

43. Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které historické situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním problémům ve všech jejich těsně propojených společenských, hospodářských, politických a kulturních aspektech.[84] Tomuto úsilí nabízí církev jako nezbytnou duchovní orientaci své sociální učení, které – jak již bylo řečeno – uznává kladný význam trhu a podniku, zároveň však poukazuje na to, že oba tyto faktory musejí být nezbytně zaměřeny na obecné blaho. Uznává i oprávněnost snah dělníků o dosažení plného respektování vlastní důstojnosti a větší účasti na životě podniku. Přestože dělníci pracují společně s ostatními a pod vedením jiných, měli by přece jen v určitém smyslu „pracovat na vlastní věci“[85] a využívat přitom své inteligence a svobody.

Všestranný rozvoj člověka v práci není v rozporu s požadavky vyšší produktivity a vyššího výtěžku práce. Naopak, dokonce je podporuje, přestože může oslabit stávající mocenské poměry. Na podnik nelze pohlížet výlučně jako na „kapitálovou společnost“; je to zároveň „společenství lidí“, k němuž jako partneři různým způsobem a se specifickou odpovědností přispívají jak ti, kteří přinášejí kapitál potřebný pro jeho činnost, tak i ti, kteří se na ní spolupodílejí svou prací. K dosažení těchto cílů je zapotřebí velkého společného nasazení dělníků, jehož cílem je osvobození a všestranná podpora člověka.

Ve světle „nových věcí“ dneška znovu vykládáme vztah mezi soukromým vlastnictvím a univerzálním určením statků. Člověk se realizuje prostřednictvím svého rozumu a své svobody, přebírá přitom jako předmět a jako nástroj věci tohoto světa a přivlastňuje si je. V tomto lidském konání má své odůvodnění právo na iniciativu a právo na soukromé vlastnictví. Svou prací se člověk neangažuje jen pro sebe, nýbrž i pro ostatní a s ostatními: každý přispívá k práci a k blahu ostatních. Člověk pracuje, aby uspokojil potřeby své rodiny, společenství, k němuž patří, národa a konečně celého lidstva.[86] Kromě toho přispívá k práci jiných, kteří pracují v témže podniku, a v progresivně pokračujícím řetězu solidarity i k práci dodavatele, respektive ke spotřebě zákazníka. Vlastnictví výrobních prostředků v průmyslu i v zemědělství je oprávněné, slouží-li práci přinášející užitek. Naproti tomu je neoprávněné, není-li zhodnocováno nebo brání-li v práci ostatních s cílem dosáhnout zisku, který neplyne z celkového zvyšování objemu práce a společenského bohatství, nýbrž z jeho potlačování, z nepřípustného vykořisťování, ze spekulací a z rozbíjení solidarity ve světě práce.[87] Takové vlastnictví nemá žádné oprávnění a je zneužíváním Boha a člověka.

Povinnost dobývat svůj chléb v potu tváře znamená zároveň právo. Společnost, v níž je toto právo soustavně upíráno, v níž hospodářsko-politická opatření neumožňují dělníkům dosáhnout uspokojivého stavu zaměstnanosti, nemůže dojít mravního oprávnění ani spravedlivého sociálního míru.[88] Tak jako se osoba plně realizuje ve svobodném sebeobětování, nalézá vlastnictví své mravní oprávnění v tom, že za náležitých okolností a v náležité době vytváří pracovní příležitosti a záruky lidského růstu pro všechny.


Související články:
(Politiky - hospodářská a sociální)

Přijďte podepsat petici k lithiu (13.10.2017)
Lithium do českých rukou (05.10.2017)
Politické spektrum o daních (22.03.2017)
Jak proměnit sen ve skutečnost (09.12.2013)
Seminář k problematice "základního příjmu" (12.10.2013)
Mezigenerační solidarita (31.05.2012)
Festival TRANSEUROPA (10.05.2011)
Jak z toho? (14.02.2011)
Politické spektrum o důchodové reformě (31.01.2011)
Systémová změna jako odpověď na Ricardův efekt (12.08.2010)
Proč levice v krizi nezískává? (27.05.2010)
Zaměstnanecké benefity v ČT (25.03.2010)
Přemýšlení o nemyslitelném (02.03.2010)
Vládní exit nebo exitus vládnutí? (10.02.2010)
Exodos (05.02.2010)
SDS podporuje aktivitu odborů (16.05.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (poznámky) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (literatura) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (2) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (1) (19.04.2009)
Spor o ekonomickou kalkulaci (19.04.2009)
Kapitalističtí hlupáci (27.12.2008)
Od krize hypoték ke krizi kapitalismu (26.11.2008)
Na budoucnost světa nemyslím, nechci usínat na práškách (15.10.2008)
Ransdorf, nový spojenec ČEZ (28.03.2008)
Brusel vytáhl proti podivně vysokým cenám (01.02.2008)
Posloupnost a časový rozvrh (transformace čsl. ekonomiky) (17.01.2008)
Co opravňuje vertikální přerozdělování? (1) (06.08.2007)
Kdo je vítěz globalizace? (13.07.2007)
Nerovná daň! (26.05.2006)
Chci celou Zemi a 5% navrch! (26.03.2006)
Česko prohrálo arbitráž s Nomurou (18.03.2006)
Jak to bude s nezaměstnaností v roce 2006? (12.03.2006)
Genetický kód (základná formula) kapitalistickej spoločnosti (27.02.2006)
Už dlouho neplatí, že levice se pozná podle toho, že víc přerozděluje (21.02.2006)
Klausův boj o minulost (02.02.2006)
SB varuje před vznikajícím dělením postsovětského bloku (01.02.2006)
ČSSD by si populistická gesta mohla před volbami odpustit (12.01.2006)
Budujú v Číne socializmus, alebo skôr kapitalizmus? (03.01.2006)
Žijeme v ekonomickom stredoveku - tak skúsme niečo spraviť, aby sme si priblížili novovek (18.12.2005)
Na velké koalici můžeme dlouhodobě prodělat (10.12.2005)
K bezpečnosti a stabilitě korporací (28.11.2005)
Krach na novoyorské burse (24.10.2005)
Jaká ekonomika bude ekonomikou budoucnosti? (30.06.2005)
Je patnáctiprocentní daň, jak ji navrhuje ODS, pro občana výhodná? (16.05.2005)
Několik úvah o směru cesty…(2. část) (03.05.2005)
Několik úvah o směru cesty… (03.05.2005)
Demografická bublina (17.04.2005)
Nezaměstnanost a předčasné parlamentní volby (15.04.2005)
ČEZ se chystá v elektrárnách pálit obilí (05.04.2005)
Koleje (19.02.2005)
7. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Krize tradičních politických ideologií-ekonomické aspekty (27.01.2005)
Rozdíly mezi bohatými a chudými rostou (26.01.2005)
Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou (06.01.2005)
Občané, pozor na reformy! (04.01.2005)
V čase rekapitulačním (31.12.2004)
Nad státním rozpočtem (3.) (22.12.2004)
Nad státním rozpočtem (2.) (18.12.2004)
Nad státním rozpočtem (1.) (17.12.2004)
Zděšení kvůli světové ekonomice (04.10.2004)
Reakce na odvolání managera Eurotelu (03.05.2004)
Stanovisko SDS k novele zákona o rybářství (31.01.2004)
Ekonomický a demografický vývoj vede k reformám (22.01.2003)
MMF radí šetřit a slibuje růst (31.10.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: 1. 5. 1991

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
255 (255 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
249 (249 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
217 (217 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
207 (207 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
381 (381 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
218 (218 hl.)
Prohnilý humanismus !!
163 (163 hl.)

Celkem hlasovalo: 1690


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.