Nad státním rozpočtem (3.)

Abychom tuto otázku posoudili, znovu se podíváme na roky 1996 - 2005. Vyplacená nemocenská, přesněji "dávky nemocenského pojištění" se objevila ve složce poslaneckých papírů, když schvalovali státní rozpočet na příští rok. Najdete ji mezi mandatorními výdaji státu. Vybrané příspěvky na nemocenské pojištění se neuvádějí, ale vyjděme z jejich poměru k příspěvkům na důchodové pojištění. Z vyměřovacího základu se totiž od 1. 1. 1996 strhává zaměstnancům 6,5% na důchody a 1,1% na nemocenskou a podniky přidávají 19,5%, resp. 3,3%. Poměr mezi příspěvky na důchody a na nemocenskou jsou tedy v poměru 26% : 4,4% (malý rozdíl u samostatně výdělečných osob pomiňme).

Vybrané příspěvky na pojištění a vyplacené nemocenské dávky můžete porovnat v následujícím grafu (obě čísla pro roky 2004 a 2005 vycházejí ze schválených rozpočtů a jejich zdůvodnění).

Náš odhad obnažuje následující skutečnost - kromě let 2000-2003 (období po nárůstu nezaměstnanosti) bylo vybrané pojistné výrazně vyšší než vyplacené dávky. Celkový rozdíl činí téměř 57 miliard Kč - touto částkou pracující a jejich podniky dotovali státní rozpočet České republiky. Občasné "formující" poznámky českých médií na adresu nemocných, že okrádají ostatní, jsou tedy naprosto "na vodě".

Přesto existuje jedna okolnost v oblasti nemocenských dávek, která by nás měla vést k ostražitosti. Problémem je varovný vývoj průměrné doby trvání jedné pracovní neschopnosti a průměrné procento pracovní neschopnosti jako poměru průměrného počtu práce neschopných k průměrnému počtu nemocensky pojištěných. Podívejte se na průběh obou parametrů pracovní neschopnosti obyvatelstva ČR v letech 1990 - 2003.

Všimněte si, že oba tyto parametry v průběhu let postupně narůstají. Přeloženo do "normálního" jazyka - Češi zůstávají na nemocenské stále častěji a každá jejich nemocenská je delší a delší. Z tisku víme, že vláda plánuje zostření nemocenského režimu. První část nemocenských dávek mají vyplácet podniky - vláda si od toho slibuje, že podniky budou své zaměstnance více kontrolovat a že snad zanikne praxe, kdy podnik posílal zaměstnance na dovolenou, když pro ně neměl práci.

Víme, že v celém období 1990 - 2003 rostla nezaměstnanost. Je možné, že by zaměstnanci neměli obavu z propuštění, když jejich nemocnost roste? Podívejme se na posledních 11 let "očima" průměrné míry nezaměstnanosti.

Výsledek zkoumání lze interpretovat takto: při konstantní míře nezaměstnanosti (dvě období 1993-1996, 1999-2002) rostla pracovní neschopnost, zatímco při jejím nárůstu se pracovní neschopnost v podstatě neměnila. Zdá se tedy, že hrozbou není nezaměstnanost samotná, ale pouze její růst. Při konstantní míře nezaměstnanosti optimalizují postupně zaměstnanci a zaměstnavatelé využití pevně nastaveného sociálního mechanismu. Stupeň jeho využití může být patrně při různé míře nezaměstnanosti různý.

Využijme toho, že jsou známy údaje o nezaměstnanosti a pracovní neschopnosti v jednotlivých krajích. Použijeme-li data z let 2002 a 2003 (mírný nárůst nezaměstnanosti), dostaneme pro závislost obou parametrů pracovní neschopnosti na míře nezaměstnanosti v jednotlivých krajích následující graf.

Souvislost mezi nezaměstnaností a pracovní neschopností lze považovat za prokázanou. Větší nezaměstnanost v kraji znamená v zásadě i vyšší místní pracovní neschopnost. Lze-li si vykládat vyšší nezaměstnanost jako důsledek složitého postavení podnikatelských subjektů, lze připustit i existenci jejich zájmu na vyšší nemocnosti zaměstnanců.

* * *

Závěrem tedy konstatujme, že aktuálně nastavený systém nemocenského pojištění není zdrojem deficitu státního rozpočtu České republiky, ale naopak dotačním titulem. Připouštíme však, že je částečně nepřímo využíván podnikatelskou sférou, která si pomocí něj snižuje své mzdové náklady. Zásah vlády vedoucí k tlaku na podnikatelské subjekty proto může být přínosem.

Milan Neubert, 22. 12. 2004