
O tématu problémů zdravotnictví lze dnes již napsat knihy. Zde je prostor pouze pro naznačení některých východisek. Začnu jízlivostí.
Člověka potěší, když se do kotníku kopají vlastní lidé. Pravice vždy považovala lékařskou sociální skupinu za svou. Deklarovala, že nejde o žádné nezodpovědné »socky«. Doktoři nikdy nebyli ve své většině počítáni k podporovatelům levice. A i kdyby je například radikální levice plně podpořila, nedošlo by k zásadnějšímu přerozdělení jejich politických preferencí. Přesto je třeba se jejich situací zabývat.
Zajímavý je také postoj vlajkonošů neoliberální ideologie. Očekával bych, že přivítají dnešní učebnicový příklad. Vždyť postoj exodujících lékařů naplňuje poučku o uplatnění individuálního zájmu skupiny, která definovala vůči trhu své požadavky. Knihy říkají, že by měla nastoupit viditelná reakce neviditelné ruky trhu. Ta by měla problém vyřešit v zájmu společnosti, i v zájmu individuálním. Trh by to vše měl elegantně, pružně a dobře překonat a nebylo by potřeba zapojovat stát. Místo toho slyšíme cosi o braní rukojmích a podobně. Zdá se, že s tím trhem bez přívlastků to nebude tak horké, zvláště jde-li o zdraví.
Zdravotnictví se dotýká prakticky každého. Strach o zdraví a vlastní život je mocný impulz pro občanskou aktivitu. Je slyšet, jak by občané měli aktivně vstupovat do péče o sebe. Ale zádrhel není v nedostatku informací, či v tom, že se občan málo zajímá. Z mého pohledu je klíčová otázka jiná – je zdravotnictví jen jedna složka ekonomiky společnosti, nebo jde o realizaci veřejné služby? Od této kardinální volby se odvíjejí další cesty. Není překvapující, že levice vidí zdravotnictví jako veřejnou službu. To ji ale neopravňuje stavět cíle, které v současné ekonomické a politické realitě jsou nerealistické a nerealizovatelné. Je sice hezké vykreslit zdravotnictví pečující o všechny a dávající každému vše, co potřebuje ze státních prostředků. Ale zatím žádný společenský systém tuto vizi nerealizoval. I socialistická společnost narážela na bariéry. Ekonomické, společensko-politické, výzkumné, kulturní. Alespoň takto dnes hodnotí situaci velká část odpovědných občanů.
Jak z toho? Vyžaduje to načrtnout strategický cíl, přijatelný pro převážnou část populace a za ním jít. To už samo o sobě bude vyžadovat schopnost a ochotu ke kompromisům. Vysvětlit možnosti a limity navrženého řešení a hlavně přijít s takovými kroky, které budou garantovat, že zvolená cesta je v převažujícím zájmu občanů, a ti jsou ochotni akceptovat i jeho omezení a nedostatky. Přitom všechna slabá místa musejí být předem zveřejněna. Varianta, že se určitá skupina zdravotníků rozhodne odejít za lepším, není jen českým specifikem. V mobilitě lidí problém není, je v systému. A dnes je iluzorní, od pravice i levice, tvářit se, že je to národní záležitost a že není nutné rozhlížet po Evropě, přinejmenším té unijní, a společně nehledat další cestu. Pro začátek by možná stačilo lépe a důsledněji využívat zdrojů, které má společnost k dispozici. A tady by si měli občané dupnout. Nemuselo by to být tak nemožné, protože samo zdravotnictví svou podstatou umožňuje překonání ideologických předpojatostí a politických bariér vcelku snadno. Na nemocniční posteli jsou si lidé daleko rovnější a spíše připraveni naslouchat jeden druhému. Jak by to občané měli udělat? Pro začátek by mohli být u kukátka, které se dívá, co se děje se zdroji.
Jaká je dnes role občana v celém systému? Přes všechny proklamace je občan hlavně objektem lékařského zkoumání, zdrojem peněz pro systém i pro všechny jeho složky, pro reklamu, poradce i zástup výrobců všeho možného. Co kdybychom změnili úhel pohledu a hledali cesty, jak přitáhnout občana do systému jako jeho správce? Jsem dlouholetým a disciplinovaným pacientem, který je údajně reprezentován Svazem pacientů. Háček je v tom, že nikdy nikdo ode mne nechtěl ani názor, ani doporučení, tím méně kritiku. Nikdy nikdo nepřišel s tím, že by představil kandidáta, kdo by mne měl reprezentovat a mluvit za mé neduhy. Právě tak pravidelně odevzdávám nemalou částku, se kterou pojišťovny hospodaří. Ale ptal se mne někdy někdo na názor, jak vidím hospodaření s prostředky? Jistě jsem zastoupen tzv. demokratickými zástupci. Ale praxe ukazuje, že je osobně nezajímám. A přes zástup zástupců nevidím tam, kde bych měl být zastupován. Že varianta přímé občanské kontroly je moc komplikovaná? Asi to nebude tak hrozné, když si občané v USA mohou přímo volit jak šerifa, tak třeba školskou radu. Možná, že by taková alternativa zdola, přímá volba zástupců občanů, mohla věci postrčit. Politicky by alternativu měla podpořit a prosadit levice. Bude-li pak většinový názor občanů takový, že zdravotnictví je spíše fungující, převážně spravedlivé a efektivní, pak se společnost popasuje i s exodem lékařů, pokud budou chtít odejít. A na druhé straně by se nikdo necítil jako rukojmí. Chápu ale, že by to pak nebyl zdaleka takový byznys »as usual«, tedy jako obvykle.
Jiří MÁLEK, Společnost pro evropský dialog. HaNo 9.2.2011
http://www.halonoviny.cz/articles/view/215769