Proč levice v krizi nezískává?

Na třicet účastníků z dvanácti zemí diskutovalo téměř dva dny. Hned na počátku chci sdělit, že úplná odpověď nebyla nalezena. Ale na druhou stranu bylo doloženo mnoho důležitých faktů a aktuálních rozborů situace v jednotlivých zemích i v Evropské unii jako celku.
Co bylo výsledkem jednání? Předně, chce-li levice ve střetu různých politických koncepcí ve sjednocené Evropě uspět, musí odhodit stará klišé a schematismus v činech i myšlení. Krize se v Evropě projevuje velmi odlišně. Tak např. v Norsku pro většinu lidí není považována za velký problém, nezaměstnanost je nižší než 4 procenta. Naopak v Itálii došlo k nevratné ztrátě milionu pracovních míst. Kvůli generální stávce v Řecku poslali tamní pozvaní účastníci semináře pouze písemné materiály.
Je asi dobré začít od základní otázky, co je to krize? Diskutující došli k závěru, že to je nefunkčnost akumulačního režimu a selhání regulačního modelu ve společnosti. To vše se v Evropě projevuje v peněžní sféře, v problémech sociální integrace a v problémech souvisejících s rozšiřováním EU.
Dále zaznělo, že krize je zlomem mezi minulostí a nově se vytvářející společenskou situací. Tento proces zdaleka nekončí, naopak jeho dlouhé trvání je stále více pravděpodobné. Pro tyto závěry hovoří současný stav evropské ekonomické produkce, stav financí a finančního sektoru, dynamika nezaměstnanosti, příprava tzv. exit strategií, které nenaznačují novou a nutnou kvalitu dalšího směřování evropských států i evropské integrace. A poslední, ale velmi důležitá oblast, je dynamika evropské sociální nerovnosti, jež se projevuje velkými společensko-politickými dopady.
Diskutující si kladli otázku, jak tyto teze rezonují s míněním lidí. To je totiž to, co by mělo autentickou, radikální levici zajímat. Tak více než 60 procent občanů akceptuje požadavek na více sociálních jistot. Pouze necelá čtvrtina chce více trhu. Ale také se ukazuje, že dvě třetiny lidí si myslí, že krizi nevyřeší pravice ani levice. Důvěra v jakékoliv politické strany, i v ty levicové, klesá.
Naivní levicová představa je, že existuje »zlá« pravice a »hodná« levice. To není to, co si myslí levicoví Evropané. Stejně tak není pravda, že pro levicově orientované občany je kapitalismus nepřijatelný. Fakta ukazují opak. Kapitalismus je přijatelný pro většinu, včetně části členů radikálně levicových politických stran. Velmi kriticky se ale dívají na současný liberální kapitalismus.
Evropská levice nevstoupila do krize až nyní. Je v ní prakticky od poloviny osmdesátých let. Nebyla schopna najít nová řešení, přesvědčit o nich významnou část občanů a mobilizovat je k akci. Nenašla, jak reagovat na krizi fordismu vrcholící v polovině sedmdesátých let.
V devadesátých letech došlo k dalším změnám. Evropská společnost se stále více stávala »neférovou« společností. To vše vedlo k tomu, že politická váha levice klesala. Zvyšuje se podíl občanů, kteří hledají cesty mimo politické strany. Ty, mimochodem, také přestaly reprezentovat a prosazovat třídní, skupinové zájmy občanů. Nedávná minulost potvrdila, že nejsou podstatné perfektní koncepce, pokud se nedaří řešit problémy a potřeby lidí.
V tomto desetiletí se politiky vyprázdnily. Nejdříve ty levicové, nyní i ty pravicové. Dobrá zpráva pro levici může být, že také pravice ztratila svoji vizi. Je ovšem nebezpečím pro společnost, že vize nazývané jako krajně pravicové, popř. neofašistické, jsou více úspěšné. A nemá to nic do činění s chudobou. Vezměme bohaté Rakousko s 30procentní podporou, či Francii, ale třeba i Maďarsko. Zde nám nepomáhá tradiční myšlení. Například rumunští imigranti, kteří pocházejí z velmi nuzných poměrů ve Španělsku, volí pravici. Zatímco relativně bohatší jihoameričtí přistěhovalci volí levici. Je to dáno historickou zkušeností těchto lidí. Nefunguje zde jednoduchý politický mechanismus.
Jsou i velké rozdíly v dopadu krize na obyvatele. Jsou země, jako skandinávské státy, Německo a částečně i střední Evropa, kde zatím ve většině negativní vlivy krize nebyly tak výrazné a nezasáhly plošně široké vrstvy. Problém je spíše v jednotlivých regionech a ve všeobecném pocitu ohrožení jedince v blízké budoucnosti. Na jihu Evropy jsou již konkrétní dopady citelné a pociťují je celé skupiny obyvatelstva.
Závěry semináře říkaly, že není jen jedna odpověď na otázku vztahu krize a levice. Je to komplikovaný a komplexní proces, ve kterém se levice může orientovat a občany získávat pro svá řešení. Nebo se také může smířit se svým relativně malým vlivem na společenské procesy a starat se jen o své tradiční věrné příznivce. Pak ale nemůže očekávat větší vliv než ten, který oslovuje spíše méně než deset procent občanů. Tento přístup na semináři nezískal žádnou podporu.
Účastníci si myslí, že evropská levice by nyní měla vidět své poslání ve formulaci nového evropského sociálního projektu a v řešení problémů současného světa práce. Pro dosažení těchto záměrů musí být tato levice evropská, schopná vidět i přes hranice a být ochotná přes hranice spolupracovat. Dosažení alespoň částečného a trvalého pokroku vyžaduje od politických stran, aby pokorně naslouchaly hlasům lidí, analyzovaly jejich problémy a hlavně přinášely reálná a většinově akceptovatelná řešení. Jinak radikální levici zůstane jen role toho, kdo se pokouší šlapat na brzdu, když vzniká pocit, že společnost jede k propasti. Ale k volantu se nedostane a nebude mít žádný vliv na volbu směru.

Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog, Haló noviny,  24. března 2010.